Právní problémy spojené s Internetem lze rozdělit přibližně do tří hlavních skupin. Do první skupiny spadají ty problémy, které jsou víceméně společné jak pro "reálný" svět tak pro kyberprostor, jak je někdy též prostředí Internetu nazýváno, a nevznikají tedy žádné nebo jen malé specifické právní problémy. Jako příklad bych uvedl ochranu autorského práva na Internetu obecně. Druhou skupinu pak tvoří ty právní otázky, které jsou nám známy již z "předinternetovské" éry, ale Internet jim svým způsobem dává novou dimenzi a je proto třeba se na ně dívat novýma očima. Do této kategorie dle mého soudu spadá též problematika určení rozhodného práva na Internetu, kterou se tento článek převážně zabývá. A konečně třetí skupinou pak jsou zcela nové právní aspekty, úzce spojené s Internetem a s elektronickými přenosy vůbec. Sem bych s určitou výhradou zařadil například problematiku elektronického podpisu .

Ve své práci bych se rád zabýval z různých hledisek problematikou ochrany autorského práva na Internetu, hlavně pak problematiku rozhodného práva. Tuto tématiku jsem si vybral ze dvou důvodů. Prvním je, že ochrana autorského práva v kyberprostoru je zvláště ožehavá, neboť Internet a moderní technologie vůbec umožňují velmi levné, časově nenáročné a velmi kvalitní kopírování děl chráněných autorským zákonem. Druhým důvodem je skutečnost, že autorské právo a hlavně pak problematika rozhodného práva, jsou do značné míry harmonizovány mezinárodními smlouvami, o které se lze ve značné míře opřít.

Nyní pár vět o členění a povaze článku. Ten je rozdělen do dvou částí. První se zabývá stručným rozborem současného stavu a též se v ní snažím podat odpovědi na některé aktuální otázky týkající se hlavně rozhodného práva. Ve druhé části se pokusím naznačit některá možná řešení daného problému a výhledy do budoucna. Ve svém článku používám někdy terminologii možná širší právní veřejnosti neznámou, kterou se ale budu snažit ihned dostatečně osvětlit. Důvodem je, že k právnímu uchopení problematiky spojené s Internetem je třeba pochopit alespoň základy fungování této sítě. Odvažuji si tvrdit, že mnohé problémy s Internetem spojené by ani nepotřebovaly zvláštní právní úpravu, pokud by došlo k širší aplikaci již známých institutů do tohoto trochu specifického světa. A k tomu je třeba pochopit alespoň základní vztahy a principy, kterými se tento nový "svět" řídí. Též ve svém článku používám výrazy, které se někdy přesně nekryjí s terminologií, tak jak je známa a používána v českém právním řádu. Často uvádím například pojem "kopie" místo pojmu "rozmnoženina", který je znám z českého autorského zákona. Používáním těchto obecnějších pojmů, které jsou bližší počítačovému odvětví, se snažím upozornit na to, že moje práce se pokouší vysvětlit problematiku v co nejširším měřítku a tedy nejen z pohledu českých právních předpisů.

Autorské právo má své kořeny v 18. století, v prostředí, kde hlavním autorským dílem byla kniha, obraz nebo divadelní hra. Postupem doby se okruh chráněných děl rozrůstal, nicméně stále bylo relativně velmi jednoduché určit, kde byla kniha vytisknuta nebo kde bylo divadelní představení předvedeno publiku. Na tomto poznatku byla postavena i Bernská úmluva , která na konci minulého století mimo jiné zakotvila princip, podle kterého se určí, jaký právní řád (tedy jaké rozhodné právo) je nutno aplikovat při konkrétním aktu užití díla, ať již jde o jeho kopírování, veřejné šíření, veřejné vystavování atp. Bernská úmluva řeší tento problém tak, že požaduje striktní aplikaci práva toho státu, na jehož území se uplatňuje ochrana, tedy toho státu, kde k výše uvedenému aktu (zne)užití díla došlo (lex loci protectionis). Tento požadavek se nazývá princip teritoriality. Znamená, že pokud například státní příslušník země A užije autorské dílo státního příslušníka země B v zemi C, řídí se tento konkrétní akt užití díla (například vypalování CD s hudbou) autorským zákonem země C a ne zákony zemí A či B. (Například Čech v Bulharsku nelegálně vypaluje CD s hudbou Louise Armstronga. Poté se toto vypalování (tj. užití díla) řídí bulharskými zákony.) Podmínkou pro nutnou aplikaci principu teritoriality je, aby daný stát přistoupil k Bernské úmluvě. Počet těchto států se zatím neustále rozšiřuje a v 80. letech k ní přistoupily i Spojené státy americké.

Od rozhodného práva, kterým se řídí konkrétní akt užití, je nutno odlišit právo, kterým se bude řídit například smluvní převod autorství k dílu (je-li možný) nebo smluvní ujednání, kterým se převádí právo dílo užít. Právo, kterým se bude tento vztah řídit, se určuje podle norem mezinárodního práva soukromého toho státu, ve kterém probíhá soudní řízení. V České republice je touto normou zákon č. 97/163 Sb. "o mezinárodním právu soukromém a procesním" (ZMPS) ve znění pozdějších novel. Zde jsou pod nadpisem "práva závazková" určeny základní principy pro určení rozhodného hmotného práva pro okruh smluvních závazkových vztahů. Nejvýznamnější roli zde hraje §9, který hovoří o tzv. volbě práva, která umožňuje účastníkům smlouvy si zvolit konkrétní právo, kterým se mají řídit jejich vzájemné vztahy. Tento institut je znám většině právních řádů, a je proto velmi užívaný.

V souvislosti s rozhodným právem, ať pro smluvní či mimosmluvní právní vztahy, je třeba se zmínit o institutu výhrady veřejného pořádku. Ten je v ZMPS uveden pod § 37 a stanoví, že "Právního předpisu cizího státu nelze použít, pokud by se účinky tohoto použití příčily takovým zásadám společenského a státního zřízení České republiky a jejího právního řádu, na nichž je nutno bez výhrady trvat." Podle výhrady veřejného pořádku lze například nepovolit bigamii, přestože by český soud postupoval podle právního práva státu, který mnohoženství připouští. V rámci autorského práva může hrát institut veřejného pořádku významnou roli při posuzování převoditelnosti či nepřevoditelnosti tzv. osobních autorských práv (moral rights), na které je značně odlišný pohled v rámci kontinentálního (evropského) právního řádu a v rámci anglosaského právního řádu (tzv. systému copyright).

Otázka, kam podat žalobu, nebo lépe, který soud se bude žalobou na ochranu autorského práva zabývat, je odlišná od otázky rozhodného práva. Popravdě řečeno, tato část by měla předcházet obecnému pojednání o rozhodném právu, neboť teprve když je jurisdikce určena (tedy konkrétní soud se považuje za příslušný k rozhodnutí ve věci), je třeba se zabývat otázkou rozhodného práva, při které soud postupuje podle principů mezinárodního práva soukromého svého vlastního právního řádu. Rozhodnutí, ke kterému konkrétnímu soudu žalující předloží svůj spor, záleží jen a jen na něm. Otázkou zůstává, zda tento konkrétní soud svou pravomoc uzná či ne. Tato problematika je značně komplikovaná a liší se stát od státu, avšak lze odvodit obecné pravidlo, že onen konkrétní soud musí mít k věci určitý vztah. Co se rozumí pod pojmem "určitý vztah" je vždy konkretizováno v příslušných normách mezinárodního práva soukromého a někdy jde o pojem značně neurčitý, obzvláště pak v okruhu anglosaského práva. Například existují případy, kdy soudy v USA ve dvou v podstatě stejných případech rozhodly zcela odlišně. Nicméně vycházejme z předpokladu, že se při rozhodování, jakým právem se bude daný čin (akt šíření díla) řídit, uplatní výše zmiňovaný princip teritoriality. Zde podle mého mínění při určení jurisdikce záleží na tom, co vlastně žalující strana požaduje, jaký bude petit žaloby. Může požadovat, aby se žalovaný zdržel dalšího jednání, kterým porušuje jeho práva (aby rušení jeho práva bylo zakázáno), a aby žalovaný odstranil následky porušení tohoto práva. V tomto případě bych považoval za vhodné předložit žalobu k soudu v té zemi, ve které došlo ke konkrétnímu aktu užití díla. Důvody mám k tomu v zásadě dva. Zaprvé bude soud nucen použít (v souladu s principem teritoriality) právo země, kde k užití (zneužití) díla došlo a je zřejmé, že pro soud je lepší aplikovat své vlastní hmotné právo, než zkoumat právo cizí, za druhé je bezpochyby lepší možnost vykonatelnosti soudního rozhodnutí. To je tím aktuálnější, že pohybujeme-li se na poli Internetu, půjde většinou o uzavření přístupu k serveru, na kterém jsou uložena autorským zákonem chráněná díla (lépe řečeno data tato díla představující) a která jsou takto volně přístupná veřejnosti. Nelze ale zcela vyloučit, že soud, jemuž bude návrh adresován, se záležitostí odmítne z nějakého důvodu zabývat. Ale žalující může například žalovat na vydání bezdůvodného obohacení či náhradu škody. Poté je otázka komplikovanější a je možné uvažovat o podání žaloby tam, kde má žalovaný sídlo či bydliště, nebo tam, kde má majetek. Tak jako tak bude muset soud posuzovat otázku, zda došlo k porušení autorského práva či nikoliv, podle hmotného práva státu, kde k danému aktu (zne)užití (který má zakládat nárok na tuto náhradu) došlo. Obecně lze říci, že soud uzná nebo naopak odmítne svou pravomoc ve věci rozhodnout podle svých vlastních norem mezinárodního práva soukromého, které se mohou značně lišit stát od státu. V některých státech (například v USA) jsou tyto normy značně mlhavé a záleží hlavně na vlastním uvážení soudu samého.

Z výše uvedeného vyplývá, že právo státu, podle kterého bude soud rozhodovat, nemusí být identické s právem státu, kde soud sídlí. V rámci ochrany autorského práva lze uvést, které konkrétní složky autorského oprávnění se budou řídit právem země, kde došlo k užití díla. Jsou to:

· určení, zda jde či nejde o autorské dílo a zda tedy požívá či nepožívá autorské ochrany

· určení, jaká práva má autor či vykonavatel autorského práva

· výjimky k těmto právům

· doba trvání těchto práv

Určitým problémem, o němž nepanuje všeobecná shoda, je otázka, podle kterého práva se má určit, kdo je osobou oprávněnou k výkonu autorských práv. Zda je třeba tuto osobu určit podle práva země původu díla, nebo podle země, kde bylo dílo užito ( lex loci protectionis). Tento problém je rozebrán níže v souvislosti s pojednáním o osobě oprávněné k podání žaloby v souvislosti s porušováním práva na Internetu..

Až doposud jsem pouze ve zkratce shrnul základní principy, kterými se obecně řídí problematika rozhodného práva a problematika jurisdikce v souvislosti s autorskými díly. Nyní bych se chtěl přímo zaměřit na autorskoprávní aspekty Internetu a hlavně pak již na avízovanou problematiku rozhodného práva. Pro další výklad tedy předpokládejme, že problém jurisdikce je již vyřešen a že tedy určitý soud shledal svojí pravomoc ve věci rozhodnout.

Spolu s přenosem informací přes hranice států, ať již digitálně nebo analogově, ať již po síti Internet nebo jinak, nastává zásadní problém, který zní: podle jakého právního řádu chránit díla, když dopad následků jejich užití přesahuje hranice jednoho státu? Tento problém sice nepřišel až s érou Internetu, ale ten jej postavil do zcela nového světla. Posuďte sami: Vystavení autorského díla na konkrétní webovské stránce se dá s jistou nadsázkou přirovnat k situaci, kdy by pódium letního divadla bylo v jednom státě, ale část byť třeba neoficiálního hlediště ve státě druhém. Vtírá se zde pak otázka, kde vlastně v tomto případě k užití díla (zde veřejného předvádění - public performing) došlo. Pravděpodobně by zvítězil názor, že k výkonu dochází v tom státě, kde se "něco děje", tedy, kde je jeviště a že diváci, kteří se dívají přes hranice mají jen to štěstí, že divadelní hru zadarmo vidí, ale to je vše. Modernější a podstatně komplikovanější je případ satelitního vysílání. Při tomto vysílání je signál vyslán z jednoho státu a pomocí družice je směrován zpět k zemi. Nastává právní problém způsobený skutečností, že signál vyslaný ze satelitu většinou pokrývá území více než jednoho státu. Každého poté napadne otázka: právním řádem jakého státu se v tomto případě řídí obsah autorských práv a následky jejich porušování během takového vysílání? Jde snad jen o právo státu, odkud je signál vysílán k satelitu, nebo snad mohou přicházet v úvahu všechna jednotlivá autorská práva všech zemí, kde je signál přijímán? Směrnice Rady ES 93/83 z 27.9.1993 (Úřední list, řada L 1993, č. 248, str.15) považuje ve většině případů za zemi, kde dochází k užití díla a tedy jejíž autorský zákon se musí aplikovat v souvislosti s tímto vysíláním, pouze ten stát, odkud dochází k vysílání signálu vzhůru vůči satelitu. Jde vlastně o striktní výklad principu teritoriality, ulehčený skutečností, že v rámci harmonizace evropského práva, je autorské právo členských zemí velmi podobné, a proto nebylo proti této úpravě větších námitek. Proč tyto příklady uvádím? Protože šíření díla pomocí Internet lze považovat za určitou formu užití díla stojící někde mezi oběma výše uvedenými příklady. Internet (nebo lépe řečeno počítače k němu připojené) totiž rozhodně sám o sobě nic nevysílá (to je docela častý mylný názor). Ve skutečnosti je po Internetu rozeseto tisíce serverů, na jejichž discích je uložen obsah jednotlivých webovských stránek, souborů obrázků, hudby atd. Data představující tyto dokumenty jsou na tomto serveru fyzicky umístěna, a protože je server připojen do Internetu, jsou vlastně přístupny každému, kdo o ně správnou formou tento server požádá. Konečný uživatel, který sedí třeba doma u svého počítače a který "surfuje" po Internetu, požádá počítač, na němž je daná webovská stránka umístěna, aby mu ji poslal k němu do jeho počítače. Server tak učiní, požadovaná data zašle ve formě určitého protokolu (nejčastěji HTTP), a pak se zase odpojí a na koncového uživatele zapomene. Data poslaná uživateli se pak zobrazí na jeho monitoru a na přechodnou se uloží u něj do paměti a často též i na disk (zde třeba také na stálo) . Tuto malou a zjednodušenou technickou vsuvku jsem zde učinil proto, že nyní je podstatně jednodušší vysvětlit princip teritoriality v kyberprostoru Internetu. Přikročme tedy ke konkrétním případům:

I. 3 . 1. Vystavování autorských děl (webovských stránek, obrázků, textu, hudby...) na Internetu

Pokud někdo zpřístupní určitá autorským zákonem chráněná díla na Internetu, neučiní nic jiného, že je nahraje na disk serveru, na kterém je pro tuto konkrétní osobu vyhrazeno místo, data, která dané dílo reprezentují. Protože kdokoliv, kdo má k tomu potřebné technické vybavení, může ono dílo shlédnout, poslechnout si ho nebo vytvořit permanentní kopii tím, že si toto dílo stáhne a uloží na svůj disk, je nutno posuzovat zpřístupnění tohoto díla na Internetu za akt užití díla. (Není přímo shoda v tom, zda jde o rozmnožování díla či pouze o sdělování díla veřejnosti, ale z pohledu současného českého autorského zákona je to lhostejné . Tento problém se objevil hlavně v USA). Protože bylo takovéto dílo zpřístupněno uložením na disku konkrétního serveru v konkrétním státě, domnívám se, že v souladu s principem teritoriality, je nutno tento akt užití (sdělování díla veřejnosti, chcete-li) posuzovat podle práva státu, kde je tento server fyzicky umístěn. Tedy, že bude existovat autorské právo pouze jednoho státu, jímž se bude tento akt užití díla řídit. Pokud bychom připustili aplikaci práva různých států, například podle toho, odkud je možno tento server navštívit a dílo vidět, slyšet, rozmnožit atd. (což by fakticky představovalo možnost aplikace práva všech států světa, neboť Internet je dosažitelný např. pomocí satelitního systému odkudkoli), vznikl by závažný problém zvaný forum shopping. Forum (nebo též court) shopping představuje nežádoucí jednání žalujícího, který na základě posouzení svých šancí podá žalobu v tom státě, jehož autorské právo je nejpřísnější a tedy jemu nejlépe vyhovující. Soud pak aplikuje své hmotné právo a podle něj rozhodne. Protože teoreticky by bylo možné podat žalobu kdekoliv na světě, značně by tento jev ohrozil právní jistotu. Na druhou stranu může vzniknout problém s takzvanými "copyright havens ". Po vzoru daňových rájů by na servery umístěné v zemích s žádnou nebo jen minimální autorskou ochranou mohli piráti umístit jinak chráněná data a zpřístupnit je, dejme tomu za malý poplatek, v podstatě každému na celém světě. Nicméně bych jako převažující chápal princip teritoriality a snahu o zachování právní jistoty.

Odlišným aktem užití autorského práva je stahování dat z Internetu.. Tímto stažením a uložením na disk dojde k vytvoření kopie (rozmnoženiny) , která je vytvořena z vůle uživatele. Protože ona kopie je poté uložena (nebo vytištěna) v místě, kde je umístěn počítač koncového uživatele, je podle mého názoru považovat za rozhodné právo toho státu, kde je tento počítač umístěn, tedy kde došlo k pokynu k vytvoření rozmnoženiny a též k jejímu vytvoření (vytištění, uložení dat). Tento problém však není až tak ožehavý, neboť podle autorského práva většiny zemí (včetně ČR), je zhotovování rozmnoženin(y) pro svou osobní potřebu, nebo pro studijní účely atp. kryto výjimkou, která stanoví, že není k takovému užití třeba souhlasu autora ani není třeba platit autorovi odměnu. Konkrétně §15 odst. 2 písm. a) našeho autorského zákona stanoví, že: "Autorova svolení k užití díla nepotřebuje a odměnu není povinen poskytnout, kdo zhotoví rozmnoženinu nebo napodobeninu uveřejněného díla pro svou osobní potřebu, pokud ji, jde-li o dílo výtvarné, zřetelně jako rozmnoženinu nebo napodobeninu označí a nejde-li o rozmnoženinu nebo napodobeninu díla architektonického stavbou nebo jiným provedením anebo o počítačový program ..." Jde tedy o výjimku značně širokou, z které jsou ale vyjmuty počítačové programy (a architektonická díla, což ovšem není z hlediska probírané problematiky zajímavé), takže jejich stahování z Internetu bez souhlasu autora je porušením jeho práv. Na tento souhlas nelze usuzovat z toho, že byl takový program na Internetu zpřístupněn (může jít, a většinou také jde, o pirátské kopie), ale různá licenční ujednání ujišťující u tom, že jde o freeware atp. by mohla být relevantní.

I. 4. Osoby odpovědné za porušování autorských práv na Internetu

Určení odpovědné osoby na Internetu se potýká s problémem anonymity této sítě. Nutno ale podotknout, že ne každý subjekt je těžko identifikovatelný, a proto zde nyní nastíním strukturu subjektů, které v souvislosti se (zne)užitím autorského díla na Internetu vystupují:

Koncový uživatel (end user, client), je ten, kdo pracuje u počítače doma, ve škole, v zaměstnání atp. a tento počítač je připojen do sítě Internet.. Koncový uživatel pak po Internetu "brouzdá", hledá a stahuje informace atp. Je to tedy většina z nás, kteří Internet využívají. Poskytovatel připojení (provider, connection provider) je pak subjekt, který koncovému uživateli umožní připojit se do Internetu, většinou pomocí modemu a telefonní linky (tzv. komutované připojení, dial-up, vytáčené připojení). Ten koncového uživatele "vpustí" do sítě a umožní mu tak přes svůj server přístup k dalším serverům, připojeným k Internetu po celém světě. Poskytovatel volného prostoru umožňuje konkrétní osobě, organizaci, aby na jeho serveru umístila svá data, například svou webovskou stránku. Typickým poskytovatelem volného prostoru jsou různé organizace, které umožňují zřízení osobní stránky zdarma. Majitel webovské stránky (provider of content) je konkrétní subjekt, který vytvořil nebo si nechal vytvořit obsah své webovské stránky a který má tedy svou webovskou stránku (či jiná data) umístěnou na disku k tomu vyhrazeném poskytovatelem volného prostoru.

Je zřejmé, že tyto subjekty často splývají v jeden a poskytovatelé připojení jsou zároveň poskytovateli volného prostoru, ale ve vztahu ke konkrétní webovské stránce a konkrétnímu koncovému uživateli jde většinou o různé subjekty.

I. 4. 1. Vystavování autorských děl (webovských stránek, obrázků, textu, hudby...) na Internetu

Je zřejmé, že majitel konkrétní webovské stránky odpovídá za obsah své stránky. Každý, kdo chce vystavit cokoliv na své webovské stránce, by si měl ověřit, zda nejde o autorské dílo, které je chráněno. Na toto užití díla se nevztahuje žádná výjimka, a je tedy třeba získat svolení autora, popřípadě zaplatit autorovi odměnu . Musím poznamenat, že takto velmi často dochází k porušování autorského práva, dílem z nevědomosti, dílem třeba i z dobré vůle (většinou jde o různé druhy neoficiálních stránek, kde majitel vystavuje nascanované fotografie z oficiálních firemních katalogů atp.). Problém je, že pokud si majitel webovské stránky dá dostatečný pozor, je ve většině případů velmi těžké až nemožné, tuto osobu v reálném světě vypátrat. Proto se někdy projevují snahy o přenesení odpovědnosti na poskytovatele volného prostoru. Poskytovatel volného prostotu je sice dobře identifikovatelný, a proto se lehce stíhá, ale obecně nejde připustit, aby byl nucen ke kontrole všech dat (webovských stránek) umístěných na jeho serveru. Jsou jich tisíce, desetitisíce až milióny, stále se mění a ruší a zkrátka není v ničích silách je průběžně monitorovat a kontrolovat jejich soulad s právními předpisy. Určitým kompromisním řešením je přístup, který primárně považuje za osobu odpovědnou za obsah dat majitele webovské stránky (dat), ale v okamžiku, kdy oprávněná osoba (autor, vykonavatel autorských práv) poukáže na konkrétní porušování jeho práv, je možné požadovat na poskytovateli volného prostoru, aby tuto věc prošetřil a popřípadě přístup k této konkrétní stránce uzavřel. Nejsem si ale jist, jak dalece může poskytovatel volného prostoru nahrazovat svým jednáním rozhodnutí soudu, ale pokud je tato možnost již zakotvena ve smluvním ujednání mezi ním a majitelem webovské stránky, dokáži si toto řešení v některých případech představit.

I. 4. 2. Stahování (downloading) autorských děl z Internetu

Znovu poznamenávám, že většina případů stahování dat z Internetu pro svou osobní potřebu je kryta výše uvedenou výjimkou a tedy není tento problém tak ožehavý. Z praktického hlediska pak jako problém připadá v úvahu stahování pirátských kopií software. V tomto případě bych celkem zřejmě považoval za osobu odpovědnou za toto stahování (vytváření kopie - rozmnoženiny) koncového uživatele, který tak činí. Rád bych poznamenal, že toto stahování - rozmnožování - je nutno považovat za jiný akt užití díla než tomu předcházející zpřístupnění díla na Internetu. Problém je ovšem stále tentýž. Pokud si dá koncový uživatel jen malinko pozor, není v lidských silách ho vypátrat. Zvláště pak, bereme-li v úvahu, že koncový uživatel nemusí být totožný s majitelem počítače, u kterého sedí (například studenti na univerzitě). Požadovat po poskytovateli připojení, aby kontroloval obsah a druh stahovaného materiálu, je ještě absurdnější než v případě předchozím totéž požadovat po poskytovateli volného prostoru. Navíc to není za stávajícího stavu možné. Technologicky je tato kontrola pochopitelně proveditelná, nicméně její implementace naráží na finanční, organizační a v neposlední řadě též na právní překážky (viz též níže). Pokud ale někdo z Internetu stažená data reprezentující dílo dále poskytuje (například prodává vypálená CD s takto opatřenou hudbou), jde o další akt užití díla, který není v žádném případě kryt výše zmíněnou výjimkou. Tato osoba je ale většinou podstatně lépe identifikovatelná, o čemž hovoří konkrétní zásahy policie nejen u nás.

I. 5. Otázka oprávněné osoby

I. 5. 1. Problematika určení autora, beneficianta původních práv

Obecný problém, který není nijak specifický pro oblast Internetu zní: podle jakého práva určit autora či původní osobu oprávněnou k výkonu autorských práv? Bernská úmluva o tomto problému mlčí, a proto se objevily dva odlišné názory. Je totiž možné určit autora podle práva země, kde k aktu užití díla došlo (lex loci protectionis), nebo podle práva země původu díla . Problém vzniká hlavně díky evropskému (kontinentálnímu) pojetí autorských práv, které většinou nepřipouští možnost označit za autora právnickou osobu . Nakonec převážil názor - podle mého mínění zcela správný - že původní (první) osobu, které náleží tato práva je nutno určit podle práva země původu díla. Jiný výklad by podle mého názoru značně ohrožoval právní jistotu, neboť by poté mohlo dojít ke zpochybnění již dávno provedených smluvních převodů, protože by soud mohl rozhodnout (podle svého místního práva), že původní oprávněnou osobou byl někdo jiný, a tedy podle zásady nemo ad alienum plus iuris transferre potest, quam ipse habet by prohlásil veškeré předchozí smluvní převody k užití autorského práva za neplatné. Od určení první oprávněné osoby je nutné odlišit následné smluvní převody, které se budou řídit právem určeným podle norem mezinárodního práva soukromého státu, kde k soudnímu řízení dojde, což v drtivé většině bude právo státu zvoleného smluvními stranami na základě institutu volby práva.

I. 5. 2. Problematika ochrany osobních autorských práv (moral rights)

Tento problém vyplývá z odlišného pojetí osobních autorských práv v kontinentálním (evropském) a anglo-americkém (copyright) právním systému. V anglo-americkém systému nehrají osobní práva takovou roli a proto dochází někdy ke sporu, zda se může těchto podle evropského pojetí výsostných autorských práv autor vzdát . Existuje názor, že lze aplikovat institut výhrady veřejného pořádku a nebrat zřetel na ta smluvní ujednání, která umožňují převod osobních autorských práv na další osobu, byť by tento převod byl podle aplikovatelného práva, kterým se tento smluvní převod řídí, možný (např. britské právo). V Evropě se tedy obecně vychází, z podle mého názoru již částečně překonaného postoje, že ochrana osobních autorských práv se řídí právem státu, kde hledá žalobce ochranu, tedy kde ke zneužití díla došlo (lex loci protectionis).

Závěr

Na závěr této části krátké shrnutí:

Údajné porušení autorských práv, které autor nebo jiný oprávněný vykonavatel autorských práv zažaluje, bude posuzováno podle práva státu, kde k tomuto aktu zneužití autorského díla došlo (princip teritoriality), což v případě zpřístupnění díla na Internetu je podle mého názoru právo státu, kde je server s daným obsahem fyzicky umístěn. Podle tohoto práva se bude též posuzovat, zda jde či nejde o autorské dílo, jaká se k tomuto dílu váží práva, jaké jsou výjimky k těmto právům a jak dlouho tato ochrana trvá. V případě stahování dat z Internetu pak bude rozhodné právo státu, kde je umístěn počítač koncového uživatele. Podle práva země původu autorského díla se bude posuzovat první (původní) osoba oprávněná k výkonu těchto práv (většinou to bude autor, ale nemusí to tak být). Smluvní převody těchto práv se budou řídit právem státu zvoleného stranami, nebo určeného podle norem mezinárodního práva soukromého toho státu, kde bude vedeno soudní řízení. Pravděpodobně se ale uplatní výhrada veřejného práva v souvislosti s nepřevoditelností osobních autorských práv. Osobou odpovědnou za porušování těchto autorských práv bude v případě zveřejnění díla na Internetu majitel webovské stránky a za určitých podmínek možná i poskytovatel volného prostoru. V případě stahování (vytváření kopii) z Internetu pak koncový uživatel.

II. MOŽNÁ ŘEŠENÍ A VÝHLEDY DO BUDOUCNA

Doposud jsem se zabýval hodnocením současného stavu, který na poli ochrany autorského práva na Internetu panuje. Lze slyšet názory, že současná autorskoprávní ochrana na Internetu je nedostatečná a to nejenom z pohledu problematiky určení rozhodného práva, ale též pro určitá specifika Internetu jako prostředí, kde lze velmi levně (ne-li přímo zadarmo), pohodlně a se stále menšími časovými nároky pořizovat kopie (rozmnoženiny) děl, které spadají pod autorskoprávní ochranu. Tento specifický problém Internetu je dílem způsoben jeho všudypřítomností, a tedy potažmo i všudypřítomností děl na něm zveřejněných (dalo by se říci, že tzv. "potenciální ubiquita" autorských děl se stala na Internetu i z hmotného hlediska realitou), a dále skutečností, že digitální forma záznamu díla uveřejněného na Internetu umožňuje rozmnožovat jej bez jakéhokoliv zvláštního hmotného objektu, na kterém by toto dílo bylo přímo zachyceno. Doposud byla kniha fixována na papír, obraz na plátno, zvuk na kazetu či CD a obstarání tohoto hmotného média (nosiče) nebo postup zachycení díla na toto médium při pořizování rozmnoženiny bylo komplikovanější a dílo se dalo tímto způsobem sekundárně chránit . Tato možnost ochrany se s rozvojem kopírovací techniky stále zmenšovala až v současné éře Internetu v podstatě vymizela. Padá tedy eventualita ochrany díla způsobem, kdy byl chráněn hmotný předmět, na kterém bylo dílo zachyceno. S určitých kruhů se ozývají názory, že nedostatečná ochrana autorských děl na Internetu má za následek zbrždění komerčního využívání Internetu v této oblasti, a sílí hlasy požadující lepší a hlavně jasnější pravidla, která mají nejenom na úrovni jednotlivých států, ale též na úrovni mezinárodní umožnit účinnější ochranu těchto práv. Ve svém článku se nebudu zabývat těmi specifiky Internetu, která nastolují otázky ohledně významu pojmů jako je rozmnoženina, užití díla, osobní užití díla atp., ale rád bych se podíval na několik přístupů, které si kladou za úkol vyřešit problematiku určení rozhodného práva jiným způsobem než na základě principu teritoriality, a odstranit tak již výše uvedené nedostatky spojené s územní omezeností rozhodného práva v protikladu s praktickou všudypřítomností díla uveřejněného na Internetu.. Přístupů k řešení specifických problému spojených s volbou práva a ochrany autorských práv na Internetu je celá řada, já jsem se rozhodl zaměřit se na tři pravděpodobně nejdiskutovanější, a to sice na možnost nové mezinárodní smlouvy upravující právní problematiku Internetu, nový, funkcionalistický přístup k určení rozhodného práva a nakonec na takzvanou "sdílenou odpovědnost" na Internetu..

II. 1. Mezinárodní úprava

Existuje, jak mezi právními experty, tak mezi uživateli Internetu celkem shodný názor, že mnohostranná smlouva upravující nové právní aspekty Internetu by byla prospěšná. Jelikož bylo popsáno již mnoho stránek ve prospěch této myšlenky, rád bych zde, ač příznivec tohoto řešení, upozornil na několik problémů, které budou v souvislosti s autorskoprávními aspekty pravděpodobně stát v cestě tomuto řešení. Hlavním problémem, který na poli autorskoprávní ochrany brání přijetí jednotného přístupu k ochraně autorských práv vůbec, je podle mého mínění skutečnost, že každý stát má svá tradiční specifika autorskoprávní ochrany, která většinou nemá v úmyslu opustit. Již v rámci kontinentálního (evropského) právního řádu nalezneme odchylky v úpravách jednotlivých států. Jako mnohem podstatnější se ale jeví rozpor mezi naším kontinentálním pojetím autorského práva a pojetím angloamerickým, takzvaným system of copyright. Hlavní rozpor plyne z odlišného chápání pojmu autor a ochrany osobních práv autora (moral rights). Evropská autorskoprávní tradice, která klade velký důraz na tvůrčí činnost, vylučuje pojmově možnost chápat za autora (a přiznávat mu tak výsostná práva) právnickou osobu, neboť ta samozřejmě sama o sobě nemůže tvořit. V systému copyrightu, který hledí na celý problém spíše z ekonomického úhlu, se tato možnost nevylučuje. Na obou stranách došlo k jistým ústupkům. Některé můžeme vidět například i v našem autorském zákoně, kde zákonodárce pochopil neudržitelnost tradičního postoje autor-fyzická osoba = vykonavatel autorských oprávnění a přímo ze zákona svěřuje vykonávání autorských práv do rukou jiné osobě, například zaměstnavateli či výrobci . K tomuto posunu ve sféře počítačových programů došlo novelou v z roku 1996 a to též díky nyní již všeobecně uznávané myšlence, že počítačový program má být chráněn jako autorské dílo (viz například úmluva TRIPS ). Nicméně stále zůstává platná úprava nezadatelnosti určitých práv, obecně nazývaných osobní práva autorská, která nelze nijak převést na třetí osobu a zůstávají na věky vázána na osobu autora či autorů (viz též výše). Na druhé straně i USA, které lze chápat jako typické představitele angloamerického systému, učinily jisté kroky k ochraně těchto osobních práv, hlavně proto, aby se mohly stát členy Bernské unie, což znamenalo respektovat ustanovení již zmiňované Bernské úmluvy. To se nakonec do jisté míry stalo, i když lze stále vést diskuse o tom, zda v dostatečném rozsahu. Nicméně se stále obávám toho, že rozpory mezi oběma systémy, přiživované i neustálou řevnivostí mezi Evropou a USA, jsou i nadále značné. Nemám dostatek znalostí, abych mohl posoudit vztah k autorskoprávní ochraně v ostatních částech světa, ale dokáži si představit mnoho překážek, leckdy stojících zcela mimo právní odvětví, které budou schopny zamezit přijetí kýžené úmluvy. Avšak i harmonizace v rámci evropského prostoru nebo mezi Evropou a Severní Amerikou by posunula ochranu o další krok dále a přispěla by k nastolení větší právní jistoty.

Dalším protiargumentem je názor, že právní ochrana autorských děl na Internetu je sice věc potřebná, ale sama o sobě neúčinná, pokud k ní nepřistoupí ochrana novými technickými prostředky, šitými na míru počítačovým sítím. Touto problematikou se zabývám na konci svého článku.

Jak jsem již několikrát uvedl, určení rozhodného autorského práva, podle kterého se bude posuzovat konkrétní akt užití díla, se řídí principem teritoriality. Tento přístup (který nelze za daného právního stavu zpochybnit) s sebou přináší při ochraně autorských práv k dílům zveřejněným na Internetu několik problémů, jako je již zmiňovaná otázka tzv. copyright havens (těžko přeložitelný pojem - viz poznámku č.9 - jedině snad neobratně jako "ráje pirátů porušujících autorské právo"). Kromě již zmíněného a prosazovaného řešení prostřednictvím mezinárodní úmluvy, je jedním z možných řešení postavené na jiném způsobu určení rozhodného práva než je princip teritoriality. Nové tendence v určování rozhodného práva se objevují velmi často, a i v souvislosti s Internetem existují pokusy implementovat tyto nové postupy, ve snaze odstranit nedostatky určení rozhodného autorského práva podle současných postupů. Teorií, které jsou odlišné od principu teritoriality, je celá řada, ale já bych se zde zaměřil na tzv. funkcionalistický přístup , za jehož otce je považován Brainerd Currie. Velmi zjednodušeně řečeno, vychází tento přístup z představy, že soud by měl přednostně aplikovat právní normy svého státu, pokud je dán jeho zájem na dosažení cílů sledovaných těmito normami. Pokud takový zájem existuje, aplikuje tedy své vlastní hmotné právo (lex fori). Pokud tomu tak není, soud pak zjišťuje, zda existují obdobné zájmy jiného státu. Jestliže ano, pak aplikuje právo tohoto státu, a je-li těchto států více (existuje více států jejichž zájmy jsou dotčeny), soud by pravděpodobně měl postupovat podle nejvhodnějšího hmotného práva (tedy práva toho státu, jehož zájem je největší či nejbližší) či nejpřísnějšího hmotného práva. Obecně tedy jde o preferenci lex fori a až poté (pokud není důvodu k jeho aplikaci) přichází v úvahu užití jiného práva. Přistupme nyní k příkladu, na kterém se pokusím osvětlit aplikaci tohoto přístupu v praxi. Řekněme, že na serveru, který je fyzicky umístěn v USA, jsou umístěna data, která představují autorské dílo, například píseň ve formátu MP3 . Toto dílo je již v USA dílem volným, a majitel webovské stránky, na níž je umístěno, nepotřebuje tedy ani autorovo svolení k tomuto užití díla (zveřejnění díla na Internetu), ani není povinen mu platit autorskou odměnu. V České republice naopak ještě o volné autorské dílo nejde a jako takové požívá ochranu podle našeho autorského zákona. Ale protože Internet nezná žádné hranice, uživatelé sedící u počítačů na druhé straně Atlantického oceánu v Česku, si mohou toto dílo zadarmo stáhnout z Internetu, místo toho, aby si jej koupili v obchodě. To se pochopitelně vykonavateli autorských práv pro Českou republiku nelíbí a snaží se tomu zabránit a zároveň získat odškodné. Obrátí se na majitele webovské stránky, kde je dílo zpřístupněno (pokud ho zjistí) nebo možná též na poskytovatele volného prostoru s požadavkem o uzavření této stránky a vyplacení odškodného. Ten pochopitelně správně argumentuje, že podle práva USA (U.S. Copyright Act je federální zákon) jde o dílo volné, a tedy že jeho chování (rozumějte zveřejnění díla na Internetu) není ničím protiprávním. Pokud bychom aplikovali princip teritoriality (což za daného stavu musíme), dojdeme ke zjištění, že je nutno skutečně aplikovat právo USA, a tím celá věc končí. Pokud bychom postupovali podle funkcionalistického pojetí, posuzovali bychom umístění díla na server podle práva USA, ale s určitým přihlédnutím k českému právu, neboť Česká republika by měla k danému problému vztah. Bylo by tedy možné aplikovat český autorský zákon v tom rozsahu, v jakém by docházelo k porušování autorských práv v Česku. Soud by tedy pravděpodobně rozhodl, že majitel webovské stránky není povinen dílo ze své stránky (ze serveru) odstranit, protože jde v USA o dílo volné, ale že je povinen zamezit přístupu k jeho stránce uživatelům připojeným z České republiky a možná také, že je povinen zaplatit vykonavateli autorských práv pro Českou republiku odškodné ve výši odpovídající ztrátám na českém trhu Sami jistě tušíte, že toto řešení s sebou nese několik závažných problémů. Prvním je značné posílení pravomocí soudů, které by posuzovaly, zda budou dané cizí právo respektovat či ne a s tím ruku v ruce jdoucí nejistota majitelů webovských stránek, kteří by pak mohli očekávat žaloby ze všech možných stran opřených o různé právní úpravy. S tím je spojená i problematika již zmiňovaného fenoménu zvaného forum shopping, neboť pokud by třeba výše uvedený hypotetický příklad posuzoval český soud, pravděpodobně by český autorský zákon částečně aplikoval, ale to by třeba neučinil soud cizí. Proto by žalobce mohl ovlivnit rozhodnutí ve věci samé pouze tím, kde se rozhodne žalobu podat, což je obecně jev nežádoucí. Druhým problémem je podle mého názoru technická nemožnost zamezení přístupu na danou stránku právě z počítačů připojených do sítě v ČR, alespoň ne za daného stavu Internetu. Ale i v budoucnu si dokážu představit velmi jednoduchá řešení, jak jakýkoliv obdobný systém obejít. Myslím si, že tento přístup by narazil na silný odpor hlavně v Evropě, kde je, vyjma Velké Británie, soud chápán jako orgán právo nalézající a ne ho dotvářející.

II.3 Sdílená odpovědnost na Internetu

Posledním tématem mého článku je pojednání o možnosti vytvořit systém založený na spolupráci v podstatě všech článků řetězu osob stojících mezi autorem a konečným uživatelem. Vychází z úvahy, že samotnou právní cestou nelze na Internetu zabezpečit ochranu autorských práv. Anonymita Internetu, jednoduchá oddělitelnost digitálních záznamů od jejich nosičů a zlevňování a vylepšování technologií ke kopírování (pořizování rozmnoženin, chcete-li) tuto myšlenku jen podporuje. Teorie sdílené odpovědnosti předpokládá, že dojde k vytvoření určitých monitorovacích zařízení, která pak budou sledovat obsah jednotlivých dat zasílaných po Internetu.. Zároveň by díla zpracovaná v digitální podobě měla obsahovat kód, který by nesl základní informace o dílu samotném. Podle tohoto kódu by pak šlo dílo analyzovat a zjistit, zda jde o dílo volné či stále spadající pod autorskou ochranu, zda pochází z legálního zdroje, zda ten, komu je určeno je oprávněn dílo užít a jiné. Úkolem speciální právní úpravy je pak umožnit nebo dokonce vynutit užívání výše zmíněných monitorovacích zařízení. Hlasy o odstranění naprosté anonymity Internetu sílí hlavně ze strany velkých společností z odvětví zábavního průmyslu, protože jejich ztráty jsou již nyní nemalé, nemluvě o budoucnosti, kdy dojde (doufejme) ke zlevnění a zrychlení přístupu do sítě. Toto řešení naráží na několik problémů. Prvním a z právního hlediska hlavním je odpor většiny uživatelů narušit anonymitu Internetu.. Tento zásah do soukromí, který připomíná orwellovské "velký bratr tě sleduje", je pro mnohé nepřijatelný, a proto umožnění instalace těchto zařízení je z právního hlediska značně diskutabilní. Nemluvě pak o jejich nucenému užívání a jejich ochraně před zásahy ze stran softwarových pirátů, výrobců "antimonitorovacích" zařízení (kteří by se jistě rychle našli) a jiných odpůrců tohoto řešení. Dalším oříškem, který by bylo nutno rozlousknout, by byla nutnost spolupráce na velmi široké úrovni (autory počínaje a poskytovateli připojení k Internetu konče) a posléze utvoření celosvětových standardů. Tento problém by se ale nejspíše dříve nebo později podařilo vyřešit, jak můžeme vidět již z historie různých technických řešení. Poslední problém je podle mne nejhůře řešitelný. Jde o problém hlavně technický, nicméně s možnými právními důsledky. Onen kód, který by identifikoval dílo, by musel být vtělen v samotném díle, ne v jeho nosiči. Doposud je ochrana autorských děl založena převážně na ochraně nosiče, na kterém je dílo zachyceno. Například stolní přístroje k nahrávání hudebních CD požadují pouze zvláštní CD-R medium, které se od běžného média liší jen tím, že obsahuje řetězec, který je identifikuje jako speciální medium pro tento účel. Stojí pak pochopitelně podstatně více než běžné CD-R medium sloužící k vypálení například na vypalovačce připojené k osobnímu počítači. Tato vyšší cena pak slouží jako náhrada za autorskou odměnu. To ale nelze zajistit při přenosu dat po Internetu, kde tato data nejsou vázána na konkrétní hmotné medium. Pokud bude identifikační řetězec vtělen přímo v samotném díle, respektive v jeho digitální podobě (což jinak nelze), dříve nebo později se najde někdo, kdo tento řetězec pozmění takovým způsobem, že dílo bude označeno za volné, a tím ošálí veškerá monitorovací zařízení. Ty pak umožní toto dílo stáhnout. I kdyby byla jedna ze sta kopií takto pozměněna a zveřejněna na Internetu ke stažení zadarmo nebo za menší cenu než je cena oficiální, drtivá většina lidí sáhne po této pirátské kopii místo po originální verzi. A já pochybuji, že lze tomuto jevu ve větší míře zabránit . Právo může umožnit založení zvláštních orgánů dohlížející nad Internetem (net-police) a lze uvažovat o zavedení nových skutkových podstat trestných činů a přestupků. Nicméně právo nebude nikdy schopno (obzvláště pak právo trestní) těmto činům zabránit. Navíc je nutné zvážit onen pověstný poměr výkon-cena, který si neodvažuji odhadnout, ale jsem již nyní trochu skeptický.

Závěr

Tyto tři diskutované přístupy k řešení problematiky určení rozhodného práva a ochrany autorských děl v prostředí Internetu vůbec nejsou jediné známé, ale rozhodně jde o instituty nejvýznamnější. Osobně považuji za nejpřijatelnější řešení nadnárodní, pravděpodobně ve formě vícestranné mezinárodní úmluvy. Ta by mohla vyřešit problém způsobený odchylnými úpravami autorské ochrany v jednotlivých státech, ale jen těžko vyřeší specifický problém spojený s pořizováním levných a velmi kvalitních kopií autorských děl. Uvidíme, jak se s tímto problémem jak právo, tak technika v budoucnu vypořádá.