K pojmu "listina", "písemnost" a jejich "podpis"[1]

I. Místo úvodu

Jsme svědky dosud nejrozsáhlejšího rozkvětu informačních technologií v historii naší společnosti. Užívání mobilních telefonů, počítačů a Internetu a řady dalších elektronických prvků se stalo během několika posledních let prakticky běžnou součástí našeho života. Dosud standardní (tradiční) pojetí se tak postupně nahrazují jinými, resp. novými či stále novějšími koncepcemi a hledisky. Mezi jedno z takovýchto "nových" pojetí, kterého jsme v současné době přímými svědky, patří také přístup k pojmu "listina", resp. "písemnost" a chcete-li, také pojmu "podpis". Mým přáním je podat systematický výklad alespoň těch nejdůležitějších otázek souvisejících s právním významem pojmu "listina", resp. písemnost a to z pohledu soukromého práva a se zřetelem k podepisování.

II. Podpis alias náležitost některých písemných právních úkonů

Samotný právní význam podpisu vyplývá především ze skutečnosti, že podpis jednající osoby je předpokladem platnosti písemných právních úkonů (§ 40 odst. 3 občanského zákoníku [2]). V tomto smyslu tedy podpis navenek osvědčuje určitý akt, v našem případě tedy právní úkon (např. uzavření smlouvy).

Písemná forma právního jednání tak tedy kromě jiných obecných náležitostí [3] vyžaduje, aby byl příslušný projev vůle zachycen na médiu, které má právní povahu listiny a dále pak aby byl tento projev vůle podepsán. O tom, co je listina v právním smyslu neobsahuje - až na jednu výjimku - náš právní řád jedinou výslovnou zmínku. Řada zákonných ustanovení však o listině poměrně často hovoří. Legální definice listiny ale chybí. [4]

Nezbývá než souhlasit s K. Eliášem [5], že nejde o vytýkatelný nedostatek současné právní úpravy, a že je tento problém řešitelný vcelku úspěšně teoreticky. Literatura i praxe se navíc shodly, že za listinu lze považovat (kromě běžných listin papírových) jakékoliv jiné hmotné médium (např. kůra, kámen či hliněná tabulka) na něž lze zachytit písemný projev, příp. cokoliv jiného, na čem může být písmo zachyceno s tím, že je lhostejno, "na jaké látce a jakou látkou" [6] je projev vůle sepsán (tedy např. text zachycený rytbou na bronzovou sochu, příp. v písku na písečné pláži či na zahrádce z květin). Obecně lze tedy konstatovat, že "listinou" se v našem právním řádu tedy rozumí cokoliv psaného. Dále je zde třeba souhlasit s J.Burešem a L.Drápalem [7], podle nichž "teoretické spory kolem listiny nemají praktického významu".

Platnost písemné formy právního úkonu ale nepředpokládá pouhé zachycení obsahu právního úkonu v textu listiny, ale též existenci podpisu. Písemný projev může být platný až od okamžiku podpisu jednající osoby. Nedodržení písemné formy činí právní úkon neplatným. V tomto směru je však třeba podotknout, že písemná forma podmiňuje platnost právního úkonu, nikoliv však jeho dokazatelnost. Dojde-li proto ke ztrátě či zničení textu listiny, není vyloučeno domáhat se nároků z právního úkonu. Lze-li ovšem tento právní úkon i splnění formy dokázat jinak (např. svědky, apod.); u listinných cenných papírů, u kterých jsou práva inkorporována je ovšem situace zcela jiná. [8] Obdobně, jak je tomu v případě pojmu "listina", neobsahuje náš právní řád legální definici pojmu "podpis". To však již - na rozdíl od tohoto pojmu - přináší řadu jak praktických tak i teoretických problémů.

Jednak není příliš jasné, jak úplný podpis je z hlediska práva ještě dostatečný a jaký již nikoliv. Nejenom, že není zdaleka zřejmé, zda postačuje podpis typu "Váš otec" [9], příp. "Tvá žena Renáta", ale ani nelze jednoznačně odpovědět na otázku, zda postačuje strojový či jinak mechanicky na listině vytištěný podpis (řetězec znaků typu: Max Mayer), příp. vlastnoruční podpis (lidově zvaný jako "klikyhák"), či zda je třeba uvést skutečné a úplné jméno tak, jak je zapsáno v matrice a osobních dokladech jednající osoby (tedy nejenom včetně jména a příjmení, ale také i titulů, případně bydliště, rodného čísla, apod.) .

Těžko však hledat jednoznačnou odpověď. S tím ale velmi úzce souvisí i jednotlivé skupiny (kategorie) podpisu užívané v našem právním řádu. Vyjma některých - spíše překladových nesrovnalostí [10] - lze totiž ze (striktně) právního hlediska rozlišovat:
   - podpis [11]
   - vlastnoruční podpis [12]
   - ověřený podpis (ať již soudně, notářsky nebo úřadně) [13]
   - elektronický podpis (včetně jeho vyšších forem, kterými se budeme zabývat dále) [14]

Dle mého soudu je nesporné, že každá z výše uvedených skupin splňuje znaky podpisu dle § 40 odst. 3. občanského zákoníku. Zákonodárce velmi často obligatorně vyžaduje náležitost podpisu. V řadě případů však zákon výslovně požaduje vlastnoruční podpis, v jiných případech - ať již notářsky, soudně nebo úředně - ověřený podpis.

Podpis (bez dalších adjektiv) tedy - s ohledem na logickou právní argumentaci - lze považovat za pojem obecný (nejužší), jehož náležitost může být zásadně splněna jakoukoliv další (vyšší) formou podpisu.

Podpis notářsky (či jinak úředně) ověřený je v některých případech zákonem vyžadován jako jakási nejvyšší forma podpisu, která je výsledkem legalizace [15]. Takovýto podpis je např. vyžadován u všech smluv, na základě kterých jsou katastrálním úřadem vkládána vlastnická či jiná věcná práva k nemovitostem do katastru nemovitostí. S ohledem na zaměření tohoto článku - vyjma některých souvisejících otázek [16] - se již však úředně ověřenými podpisy dále zabývat nehodlám.

Vzhledem k samotnému zákonnému rozlišování jednotlivých skupin podpisů, lze tam, kde není požadován výslovně podpis vlastnoruční (příp. notářsky či jinak ověřený), vystačit i se strojovým či jinak mechanicky na listině vytištěným podpisem. [17] Je ovšem třeba respektovat omezení náhrady podpisu mechanickými prostředky pouze na případy, kdy je to obvyklé. [18]

S ohledem na ustanovení poslední věty [19] § 40 odst. 3 občanského zákoníku a dalších norem je dále třeba nepochybně hovořit i o podpisu elektronickém.

III. Místo závěru

Plné zrovnoprávnění elektronické formy s formou listinou vyžaduje změnu nejenom desítek právních předpisů (zejména těch procesních - zde jsme vzhledem k posledním změnám v této oblasti na dobré cestě), ale také především změnu v myšlení celé řady osob, právními teoretiky a soudci počínaje, úředníky a běžným občanem konče.

Elektronický podpis je řešením, které nepochybně zefektivní řadu běžných činností, čímž se snad podaří odstranit některé problémy související se skutečností, že je stále větší poptávka po využívání elektronických médií i pro nejrůznější úkony, pro které je v dnešní době stále ještě vyžadována "papírová forma" včetně vlastnoručního podpisu. Na druhou stranu je třeba v elektronickém podpisu vidět pouze jakousi záruku bezpečné komunikace či kvalitní archivace dat a ne jakýsi výlučný lék na zrovnoprávnění tradičních forem (zejména notářsky či jinak úředně ověřených) komunikace s formou elektronickou.

Z pohledu práva je třeba považovat elektronický podpis (a zejména jeho vyšší tzv. zaručené formy) za jakousi formu elektronické obálky, která vzhledem k existenci zvláštní zákonné úpravy představuje právní institut, který nemusí (ale může) zároveň naplňovat zákonný požadavek podpisu.

Poznámky: