Tento článek obsahově navazuje na článek Odposlech a záznam telekomunikačního provozu (DSM 6/2002) a je zaměřen zejména na problematikou listovního tajemství a jeho realizací v prostředí Internetu. Důraz je kladen zejména na otázky veřejné kontroly a dalšího osudu zaznamenaných údajů (dokazování apod.).

Jak již bylo řečeno v úvodu zmiňovaného článku, i náš právní řád poskytuje poměrně širokou ochranu soukromí člověka. Tato ochrana může být prolomena pouze na základě zákona a za podmínek, které stanoví zákon. Zásahy do tohoto práva je možné provést pouze buď již v průběhu trestního řízení (zákona o policii ČR, trestního řádu) nebo mimo trestní řízení (zákon o BIS, nebo zákona o Vojenském obranném zpravodajství). V jiných případech, či na základě jiných předpisů provést zásah do práva na soukromí zásadně nelze. Jednou z patrně nejpraktičtějších, a proto možná také nejčastějších, způsobů právní realizace tohoto, v mnoha ohledech jistě velmi obecného, práva, je zakotvení institutu listovního tajemství.

Listovní tajemství a jeho realizace v podmínkách Internetu

Pojem listovní tajemství není v našem právním řádu rozhodně žádnou novinkou [1] a lze jej jistě považovat za poměrně tradiční součást naší právní kultury (podobně jako např. právo na nedotknutelnost obydlí, apod.). V současné době je toto právo obecně promítnuto zejména v čl.13 Listiny základních práv a svobod; jeho konkretizaci a další způsoby ochrany pak lze nalézt v řadě dalších předpisů (např. v zákoně o poštovních službách [2], trestním řádu a trestním zákoně).

Ochrana listovního tajemství musí být zajištěna u všech písemností (§ 8 odst. 5 zákona o poštovních službách). V tomto ohledu se však naskýtá otázka, zda vůbec a do jaké míry lze na elektronické písemnosti (např.elektronickou poštu či SMS zprávy) vztáhnout zákon o poštovních službách. Ze samotné obecné definice poštovní služby vymezené v tomto zákoně (§1 odst. 2) vyplývá, že jde o činnost prováděnou na základě poštovní smlouvy a podle podmínek stanovených tímto zákonem za účelem dodání poštovní zásilky nebo poukázané peněžní částky. Za poštovní zásilku tento zákon považuje mimo jiné také písemnosti (§2 písm. a). Vzhledem k poměrně volnému vymezení pojmu poštovní smlouvy (§4 a násl.) by bylo možné předpokládat, že se na elektronickou poštu tento zákon vztahuje. Jak ale vyplývá z některých dalších ustanovení, nebude tomu tak vždy. Podle § 3 tohoto zákona, písemné zprávy (písemnosti, které obsahují sdělení určené konkrétní osobě [3]), které jsou dodávány bezúplatně, jsou z jinak výlučné působnosti tohoto zákona vyloučeny. Z uvedeného vyplývá, že za písemné zprávy lze považovat zejména dopisy, pohlednice, korespondenční lístky aj. obsahující adresné písemné sdělení [4]. Služby spočívající v bezúplatném dodávání těchto písemných zpráv tak lze tedy uskutečňovat i jinak než jen prostřednictvím poštovních zásilek, tedy i jinak než za pomoci zvláštního režimu tohoto zákona.

Zákon však výslovně neuvádí, zda lze za písemnou zprávu považovat rovněž zprávu zasílanou elektronicky (datovou zprávu). Jak ale vyplývá z ustanovení § 3 odst. 2 tohoto zákona, za dodání písemné zprávy se nepovažuje služba spočívající v přepravě sdělení v jiné než písemné podobě". Vzhledem ke skutečnosti, že zpráva zasílaná elektronicky (datová zpráva) je bezpochyby přepravována ve formě elektronické a nikoli písemné (koneckonců jde pouze o řetězce nul a jedniček) lze konstatovat, že se toto ustanovení týká zejména telekomunikačních služeb, při nichž je sdělení transferováno (dodáváno) ve formě elektrických, resp. elektronických impulsů. Aplikace tohoto ustanovení tak připadá v úvahu nejenom v případě zpráv zasílaných elektronicky, ale též u telegramů, u nichž je sdělení přemísťováno telefonem, dálnopisem nebo faxem. Skutečnost, že v tomto případě sdělení v určitou chvíli (bezprostředně před a po transferu) skutečně v písemné formě nemusí být v tomto případě relevantní [5]. V tomto ohledu lze tedy vyslovit domněnku, že zákon o poštovních službách sice na jedné straně považuje zprávu zasílanou elektronickou poštou za zprávu písemnou, avšak přepravu takové elektronické zprávy za její dodání již nepovažuje. Z těchto důvodů lze učinit závěr, že výše zmíněné vyloučení, resp. omezení zákonné působnosti pro případy "bezúplatně dodávaných písemných zpráv" se na elektronickou poštu vztahuje, a to jak z toho důvodu, že ve většině případů půjde o zprávy zasílané bezúplatně, tak i z toho důvodu, že vzhledem k ustanovení § 3 odst. 2 zákona o poštovních službách, nelze přepravu takové zprávy považovat za její dodání, resp. dodávání ve smyslu zákona o poštovních službách. [6]

Trestněprávní ochrana

Další veřejnoprávní regulací a zároveň také další konkretizací čl. 13 Listiny, je v našem právním řádu bezesporu úprava obsažená v našem trestním zákoně. Tato regulace, pod hrozbou veřejnoprávní sankce, zakazuje všechny zásahy do listovního tajemství, vyjma těch, které výslovně dovoluje zákon. Jednou z výjimek typických pro listovní tajemství je v tomto ohledu např. "cenzura" písemného styku orgány k tomu povolanými (např. § 12 odst. 1 zákona o výkonu trestu odnětí svobody, či § 13 zákona o výkonu vazby). O dalších výjimkách podrobněji článek Odposlech a záznam telekomunikačního provozu publikovaný v DSM 6/2002. Samotná trestněprávní ochrana je upravena zejména v § 239 trestního zákona, který vymezuje skutkovou podstatu trestného činu porušování tajemství dopravovaných zpráv. Podle tohoto ustanovení, bude potrestán odnětím svobody až na šest měsíců ten, kdo úmyslně poruší tajemství

• § uzavřeného listu nebo jiné písemnosti, při poskytování poštovní služby nebo jiným dopravním zařízením, nebo
• § zprávy podávané telefonem, telegrafem nebo jiným takovým veřejným zařízením.

Zákon tak tedy rozlišuje samotné porušování listovního tajemství bez dalšího (§ 239) od případů, kdy toto porušování je zároveň prostředkem k dalšímu (ryze zištnému) cíli nebo ke způsobení škody (§ 240).

V některých dalších případech (§ 239 odst 2 a § 240 odst 2) pak může být pachatelem tohoto trestného činu pouze pracovník poštovní nebo telekomunikační služby (nejenom tedy zaměstnanec pošty, ale také např. správce sítě, serveru, apod.), a to např. tak, že

• § buď sám přímo spáchá výše uvedený trestný čin, nebo
• § jinému úmyslně umožní spáchat takový čin, nebo
• § pozmění nebo potlačí písemnost obsaženou v poštovní zásilce nebo dopravovanou dopravním zařízením anebo zprávu podanou telefonicky, telegraficky nebo dopravovanou podobným způsobem.

Uvedenou trestněprávní úpravu lze bezesporu považovat za poměrně vyhovující. Jistou výhradu však lze vyslovit ke skutečnosti, že je zde chráněn pouze samotný obsah písemností a zpráv, a to bez ohledu na jejich hodnotu pro adresáta, odesílatele či pachatele. V tomto ohledu lze jistě spatřovat jeden z důvodů brzké novelizace.

Dokazování pomocí odposlechu a záznamů telekomunikačního provozu

Má-li být záznam telekomunikačního provozu užit jako důkaz, je třeba k němu připojit protokol s uvedením údajů o místě, času, způsobu a obsahu provedeného záznamu, jakož i o osobě, která záznam pořídila. Ostatní záznamy je třeba označit, spolehlivě uschovat a v protokolu založeném do spisu poznamenat, kde jsou uloženy. Pokud by bylo postupováno orgány činnými v trestním řízení ve vyhledávání těchto důkazů bez povolení soudce, byly by tyto důkazy pro účely trestního řízení pořízeny protiprávně. Proto i zařazení takového důkazu do spisu a jeho provádění je nejen nezákonné, ale i ústavně zcela nepřípustné, a to jak v řízení trestním, tak i občanskoprávním. Tyto závěry potvrzuje i ustálená soudní praxe. [7]

Z obdobných důvodů, byť toto není nikde výslovně stanoveno, lze mít za to, že i chybějící údaje na dokumentaci související se záznamem telekomunikačního provozu (např. o času a datu provedeného záznamu nebo o datu vyhotovení protokolu o tomto záznamu) by měly činit takový důkaz nepřezkoumatelným a nepoužitelným. V opačném případě by se jednalo o návrat do dob, kdy účel trestního řízení světil téměř jakékoliv prostředky k jeho dosažení. Navíc by mohlo jít o ohroženo práva obviněných na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 Listiny a čl. 6 Úmluvy.

Veřejná kontrola nad odposlechem a záznamem telekomunikačního provozu

Společným rysem všech výše uvedených zákonných norem je podobná koncepce právní úpravy kontroly nad dodržováním zákonnosti výše zmíněných postupů. Tuto kontrolu tak v plném rozsahu vykonává Poslanecká sněmovna, která k tomuto účelu zřizuje zvláštní kontrolní orgány.

Bezesporu nejvýznamnějším z nich je tzv. Stálá komise pro kontrolu použití operativní techniky Policie ČR, které je ministr vnitra povinen předkládat (nejméně dvakrát ročně a dále na jeho žádost) veškeré požadované informace o použití těchto prostředků (tato komise se skládá z pěti poslanců Poslanecké sněmovny a byla zřízena na základě § 53a ZoP).

Dalším takovým kontrolním orgánem je tzv. Stálá komise pro kontrolu činnosti Vojenského obranného zpravodajství (§ 23a zákona o Vojenském obranném zpravodajství) a tzv. Stálá komise pro kontrolu činnosti Bezpečnostní informační služby, jež se obě skládají ze sedmi členů. Členem může být pouze poslanec Poslanecké sněmovny.

Závěr

Česká právní úprava odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu odpovídá běžnému standardu, obvyklému i v zahraničí. S ohledem na to, že jsou stanovena pravidla pro odposlech a záznam telekomunikačního provozu ze strany státních orgánů, která umožňují kromě dalších údajů pořídit především obsah přenášené komunikace, je možné postupovat podle těchto pravidel i při pořizování či získávání dalších doprovodných údajů. Z podstaty veřejnoprávních norem vyplývá, že je třeba je vykládat zásadně restriktivně, a to tak, aby byla co nejméně omezována práva a svobody fyzických osob (např. právo na soukromí). V tomto ohledu je tedy nezbytné, aby takové veřejnoprávní předpisy, které mají být na Internet aplikovány, pokud možno výslovně uváděly, že se na něj také vztahují. Nejednoznačnost takové úpravy pak může mít za následek značné aplikační potíže. [8]

Literatura:

Poznámky: