dnes je neděle 19. 11. 2017

Aktuality a zprávy
Slovník základních pojmů
E-obchod
IT a média
Odpovědnost a delikty
Ochrana osobních údajů a dat
Autorská a průmyslová práva
Ochrana doménových jmen
Elektronický podpis
a podání
Mezinárodněprávní aspekty
Další právní aspekty Internetu
Související oblasti
Judikatura
Odkazy a zdroje
Diskuzní fórum
Najdi:


Smlouva o koupi spotřebního zboží <3. 6. 2003> <Jiří Hrádek>

Evropské právo přispělo k tomu, že koupě spotřebního zboží je, nejen v České republice, ve prospěch spotřebitele precizně upravena. Záměrem tohoto článku není hodnotit úpravu koupě spotřebního zboží v České republice tak, jak je koncipována v občanském zákoníku, ale přinést informace o stejné úpravě ve Spolkové republice Německo. Jaké jsou tedy zásady prodeje spotřebního zboží v Německu?

Evropské právo přispělo k tomu, že koupě spotřebního zboží je, nejen v České republice, ve prospěch spotřebitele precizně upravena. Záměrem tohoto článku není hodnotit úpravu koupě spotřebního zboží v České republice tak, jak je koncipována v občanském zákoníku, ale přinést informace o stejné úpravě ve Spolkové republice Německo. Jaké jsou tedy zásady prodeje spotřebního zboží v Německu?

Úprava spotřebitelských smluv [1] byla do německého občanského zákoníku - BGB - vložena teprve nedávno [2], její působení na více než sto let starý zákoník je však v jeho historii bezprecedentní. Na základě směrnic na ochranu spotřebitele byla totiž velice významně změněna obecná část závazkového práva, přesněji řečeno závazky ze smluv, a dále konkrétní ustanovení kupní smlouvy a smlouvy o dílo. Předchozí úprava spočívala na úpravě v samostatně stojících zákonech, které byly ve vztahu k německému občanskému zákoníku v poměru speciality, např. zákon o obchodních podmínkách či o podomním obchodě, protože ale docházelo k decentralizaci civilněprávní úpravy, bylo nutné přistoupit k rozsáhlým změnám. Do jaké míry tato potřeba byla vyvolána jen požadavky směrnic, či zda byla vynucena již poměrně zastaralou a neefektivní úpravou starého občanského zákoníku je předmětem stálých debat. [3] Celá úprava má nyní několik klíčových bodů, které, aby kupující mohl požívat výhod chráněného spotřebitele, musí být splněny.

1. Koupě nové věci
Jaké jsou tedy dnešní požadavky německého občanského zákoníku? Nejlépe to bude ukázáno na učebnicovém příkladu:

Prodávající K, který je naprostý laik v oboru moderních počítačů, zakoupí v síti obchodů M ve Stuttgartu počítač z nabídky v hodnotě 2000 €. Rovnou z prodejny si odveze originálně zabalený a neporušený počítač domů, kde ho hodlá zapojit a začít řádně užívat. Počítač však nejeví žádné známky života, a tak ho K po měsíci přinese zpět do obchodu M. M však odmítá jakoukoliv odpovědnost a vytýká K, že poškodil počítač neodborným zacházením. Jedná se v tomto případě o koupi spotřebního zboží podle § 474 odst. 1 BGB a pokud ano, jaké nároky má K vůči M?

V daném případě se jedná o kupní smlouvu na níž se vztahují ustanovení občanského zákoníku o kupní smlouvě (§ 433 a násl. BGB). Existuje však několik modalit upravující obecná "hrubá" ustanovení pro konkrétní situace. Je tomu tak i v případě koupě spotřebního zboží.

Paragraf 474, jenž definuje pojem "koupě spotřebního zboží" vyžaduje, aby kupní smlouvu uzavřeli spotřebitel (Verbraucher) a podnikatel (Unternehmer) a tato smlouva byla o koupi movité věci (bewegliche Sache). Spotřebitele definuje BGB v § 13 jako každou fyzickou osobu, která nejedná při uzavírání právního vztahu v rámci své obchodní ani jiné samostatné výdělečné činnosti. Podnikatelem je pak buď fyzická nebo právnická osoba anebo osobní společnost, která jedná na základě obchodní nebo jiné výdělečné činnosti (§ 14). Počítač je zajisté movitá věc, jak to vyplývá z § 90 BGB, a proto budeme moci uvažovat o důsledcích, které daná kupní smlouva má.

Začněme odpovědností za vady, která je stanovena obecně pro všechny druhy kupních smluv. Poté, co K přinese počítač domů a ten nefunguje, má totiž několik možností. V daném případě mohl prodávající porušit svoji primární povinnost ze smlouvy, totiž dodat zboží bez vady a kupující by mohl mít na základě § 437 několik možností. Vzhledem k tomu, že se počítač nalézá již u něj doma, nemůže namítnout nesplnění smlouvy podle § 320, tedy pouhou nabídku vadného plnění, kdy pak má kupující právo právě s poukázáním na vadné plnění odmítnout. Předpokládejme, že ani nevěděl, že by taková nová věc mohla být vadná (v takovém případě se vychází z akceptování vady kupujícím), a tak K zůstávají dvě možnosti. Buďto může žádat výměnu věci anebo její opravu a nesplní-li prodávající ani jednu z těchto modalit, může kupující sekundárně odstoupit od smlouvy anebo žádat snížení ceny. Rovnocennou variantou tomu je pak náhrada škody, která však taktéž náleží až po odmítnutí výměny anebo opravy.

Co je to však vada a jak ji definovat? Prodávající má povinnost dodat kupujícímu věc bez jakékoliv vady věcné nebo právní a spolu s tím na něj převést vlastnictví (v německém právu dochází na základě tzv. "Trennungsprinzip či Abstraktionsprinzip" k dělení závazkových a věcněprávních úkonů). Právní vada věci existuje, když na věci váznou práva třetí osoby, věcná vada pak, jestliže za prvé věc nemá vlastnosti, které byly dohodnuty ve smlouvě, nebo za druhé není určena k použití, které bylo dohodnuto. Třetím důvodem existence vady je situace, kdy věc nemá vlastnosti, které mají věci stejného druhu. Protože se jedná o podmínky stanovené subsidiárně, nelze měnit pořadí, v jakém bude vada zkoumána a je nutné v analyzování vady postupovat od ujednání, přes účel až k charakteristickým vlastnostem.

Poté, co je buďto dohodou stran nebo soudem rozhodnuto, že vada přeci jen na věci vázne, se již dostáváme k první modalitě, co se koupě spotřebního zboží týká. Všeobecné obchodní podmínky (ale nejen ony) prodávajícího totiž často omezují kupujícího právě v jeho nárocích z koupě vadné věci. Obecné ustanovení v § 444 BGB jasně říká, že prodávající nemůže omezit nároky, pokud lstivě zamlčel některé okolnosti anebo poskytl záruku. Toto pravidlo je uvedeno do "dokonalosti", jedná-li se o koupi spotřebního zboží. Na základě § 475 BGB jsou jakákoliv omezení odpovědnosti prodávajícího relativně neplatná, pokud byla ujednána před vznikem tohoto nároku a odchylují-li se nevýhodně pro spotřebitele od zákonných ustanovení. Stejný osud potká předem sjednaná omezení nároků (oprava či výměna) či subjektivního práva (odstoupení od smlouvy anebo sleva z ceny) podle § 437 BGB. Jedinou výjimkou je možnost vyloučení náhrady škody, ta ale, stejně jako všechna ostatní ustanovení, podléhá i nadále kontrole přes obchodní podmínky. [4]

Je však možné, že prodávající poskytl kupujícímu buď záruku na vlastnosti nebo trvanlivost. V takové případě, jak již bylo uvedeno, nelze vyloučit nároky druhé strany, pokud jsou uplatněny během záruky. I zde je ale myšleno na spotřebitele. Předpisy BGB totiž výslovně stanovují, jaké náležitosti musí daná záruka obsahovat. Předně musí být uvedeno, že spotřebitelská záruka na koupi nového zboží neruší zákonná práva spotřebitele a ta tedy nesmí poklesnout pod hranici v zákoně stanovenou; pod dva roky u koupě nové věci a rok u věci použité. Druhým bodem je obsah záruky, tedy především rozsah a doba jejího trvání. Odchyluje-li se záruka od těchto kogentních ustanovení, bude se jich spotřebitel vždy během doby v zákoně stanovené dovolat, tedy během dvou, resp. jednoho roku.

Velkým problémem je důkazní břemeno, které podle obecných pravidel leží na tom, kdo se nějakého práva dovolává. Kupující žádající výměnu před dvěma měsíci koupeného počítače bude tedy muset podle něj dokázat, že vada existovala již v době faktického předání věci do moci nového držitele či vlastníka. Jeho situace bude podstatně lepší, pokud prodávající poskytl na počítač záruku. V takovém případě to bude právě on, kdo se břemena bude muset zbavit. Ještě lepší je pak situace, jestliže se jedná o spotřebitele ve smyslu § 13 BGB, neboť zde dochází ke změně důkazního břemene automaticky pro prvních 6 měsíců po nabytí vlastnictví, bez ohledu na záruku (§ 476 BGB). Jedná se ale jen o koupi spotřebního zboží a ne o kupní smlouvy buď mezi dvěma spotřebiteli anebo dvěma podnikateli. Argumentem pro toto rozlišování je fakt, že jednají-li spolu dva spotřebitelé či dva podnikatelé, žádná ze stran nepožívá nějaké zvláštní výhody jako je tomu v případě kupní smlouvy mezi podnikatelem a spotřebitelem.

V našem případě tedy K může žádat výměnu věci nebo její opravu a nebude-li mu vyhověno, pak může od smlouvy odstoupit a žádat navrácení peněz, či se spokojit se snížením ceny. Má také možnost žádat náhradu škody, jež mu mohla vzniknout. Sám nemusí vznik vady dokazovat, poněvadž v případě koupě nového spotřebního zboží mu buď výrobce anebo prodávající poskytuje záruku a tím nese i důkazní břemeno spojené s odpovědností za vady anebo je tento obrat důkazního břemene dán ze zákona u zákonných nároků spotřebitele.

2. Koupě použité věci

Jak by vypadala situace, kdyby kupující K stejně jako v předchozím případě koupil tento počítač v obchodě M, počítač by ale byl veden jako použitý, avšak funkční. Kupní smlouva by však přesto vylučovala jakoukoliv odpovědnost prodávajícího za vady?

Podle ustanovení německého občanského práva se všechny nároky kupujícího ohledně vady věci promlčí až po uplynutí dvou let, přičemž doba počíná běžet dnem následujícím po předání věci. To platí jak pro zboží nové, tak i použité, není-li ujednáno něco jiného. Protože se jedná, jak již bylo výše uvedeno, o koupi spotřebního zboží, vztahují se na danou kupní smlouvu i podmínky stanovené právě pro tento typ v občanském zákoníku a tím i jisté restrikce volnosti smluvních ujednání.

V případě koupě nové věci, veškerá předchozí ujednání odchylující se od zákonné úpravy v § 433 - 443 s výjimkou dvou paragrafů a dále v ustanoveních o koupi spotřebního zboží, která by byla pro spotřebitele nevýhodná, jsou relativně neplatná a nejinak je tomu i v případě vad použitého zboží. Navíc je stanovena zákonná lhůta v délce jednoho roku, jež tvoří skálopevnou hranici spotřebitelovy právní jistoty, co se zákonných nároků z § 437 (tedy odstoupení od smlouvy, snížení ceny a výměna či oprava věci) týče. V žádném případě tedy nemůže být např.omezen nárok kupujícího na výměnu věci před sdělením vady výrobci na dobu kratší než jeden rok. Jedinou malou výjimkou je možnost odejmutí nároku na náhradu škody. Ta samá minimální lhůta platí i pro garanci poskytnutou prodávajícím.

Aby vůbec nějaký nárok vznikl, musí existovat vada, a to buď věci nebo právní. Opět, stejně jako i v jiných případech je nutno na vzniklou situaci nahlížet jako na ustanovení o prodeji nové věci. Vada věci tedy bude existovat, jestliže věc nemá požadované vlastnosti nebo neodpovídá ve smlouvě dohodnutému způsobu použití. Třetím případem pak je odchylka od běžných vlastností věcí stejného druhu. Zatímco u prvního případu se bude jednat o klasickou vadu, tedy např. nefunkční harddisk, a druhý možný způsob vady asi ve většině případů nebude přicházet v úvahu, třetí druh vady věci vyžaduje již značné srovnávání. Protože se jedná o věc použitou, musí být zvolen způsob, který nabízí objektivní srovnání. Takovým vhodným postupem je vyžadování těch vlastností, které má stejně stará věc. Jedná-li se tedy o vadu harddisku, nelze přijmout námitku, že počítač tohoto stáří již "leccos pamatuje". V takovém případě by se zcela jistě jednalo o vadu věci.

Stejná situace jako u věci nové nastává i v případě dokazování vady. Není to kupující, nýbrž prodávající, kdo musí prokázat, že vada výrobku neexistovala již v době prodeje, ale nastala až v době následující. Tato změna důkazního břemene však netrvá věčně, ale jen prvních šest měsíců po předání věci.

Velice často se stává, že prodávající "jakoby prodává" pro jinou fyzickou osobu, což by samozřejmě vylučovalo aplikaci ustanovení na ochranu spotřebitele, tedy zákaz předchozího omezení odpovědnosti za vady věci. Podíváme-li se ale na účel takového právního úkonu, tedy na fakt, že asi žádný obchodník z čisté lásky k bližnímu nebude nabízet cizí věc v komisním prodeji jen tak, musíme charakterizovat tyto praktiky jako nekalé obcházení zákona a v plné míře aplikovat ustanovení o koupi spotřebního zboží na základě vztahu spotřebitel - podnikatel.

Shrneme-li tedy tato práva spotřebitele - kupujícího - K, pak situace bude stejná jako v případě koupě nové věci; nárok na výměnu nebo opravu, případně na odstoupení od smlouvy či snížení ceny anebo na náhradu škody, přičemž důkazní břemeno opět ponese prodávající.

3. Vztahy s cizím prvkem

Možnou modalitou předchozích případů by mohla být situace, kdy by daný případ měl v sobě cizí prvek, tedy např. stav, kdy kupující je občanem České republiky. Potom samozřejmě vyvstane otázka, jakým právem se bude smluvní vztah řídit. Situace by mohla vypadat následovně:

Státní občan České republiky (kupující), jenž má trvalé bydliště nedaleko hranic se Spolkovou republikou Německo, koupí při služební cestě ve Stuttgartu v řetězci obchodů M nový počítač. Po zapojení v České republice však přístroj nefunguje, a tak se kupující rozhodne jej asi za 14 dní poté vrátit. Prodávající však odmítá vadu uznat a kupující tedy podá před německým soudem ve Stuttgartu žalobu. Jakým právem se bude řídit tento závazkový vztah?

Vyjdeme-li z příslušnosti německého soudu, která je dána německým občanským soudním řádem - Zivilprozessordnung (ZPO) v paragrafu 29 ZPO, pak bude tento soud rozhodovat na základě svých vlastních kolizních ustanovení. Tato jsou v převážné míře obsažena v německém uvozovacím zákonu k občanskému zákoníku - Einführungsgesetz zum Bürgerlichen Gesetzbuch (EGBGB) - v článcích 27 - 37.

Německé právo umožňuje v článku 27 EGBGB volbu práva, která by určovala buďto pro celý závazkový vztah anebo alespoň pro jeho části rozhodné právo. Volba může být v souladu s ustanovením provedena buď výslovně anebo mlčky, přičemž obzvláště druhá varianta může působit značné problémy, neboť je nutné usuzovat nejen ze smlouvy jako celku, ale i z jiných okolností, zda došlo k volbě práva. Je-li kupován počítač anebo jiné spotřební zboží v obchodních řetězcích, zpravidla k volbě práva nedochází. Musíme tedy přistoupit k druhé variantě.

Tu představuje článek 28 EGBGB upravující situaci, kdy volba práva nebyla provedena. Podle něj podléhá smlouva tomu právu státu, se kterým vykazuje nejužší vazbu. Samo o sobě je toto napojení velice nekonkrétní, a proto druhý odstavec obsahuje definici, co je to vlastně nejužší spojení. Podle něj je jím právo státu strany, jejíž plnění je pro daný vztah typické (charakteristische Leistung); v případě kupní smlouvy podle dlouhodobé praxe plnění prodávajícího. Zde jsou dvě možnosti. Jedná-li se o fyzickou osobu, pak je to místo jejího trvalého pobytu, v případě právnických osob pak místo hlavního sídla. V našem případě tedy smlouva bude podléhat právu sídla společnosti M, které je v Německu. Celý závazkový vztah se tím bude řídit německým hmotným právem, tzn. i německou úpravou ochrany spotřebitele, především tedy ustanoveními o kupní smlouvě a koupi spotřebního zboží v BGB.

Mimo tyto dvě kolizní ustanovení existují ještě další normy v EGBGB vztahující se k závazkovému právu, protože je však nebude možno v daném případě použít, není je třeba zmiňovat. Jedná se totiž o kolizní ustanovení speciálně vázaná na konkrétní typy smluv a případů. Výjimkou jsou paragrafy 29 a 29a, které je díky jejich významu a odlišnosti od české úpravy téměř povinností autora zmínit. Paragraf 29 je určen pro spotřebitelské smlouvy a upravuje ochranu spotřebitele vzhledem ke kogentním ustanovením jeho státu. Nemůže se tedy stát, že v důsledku volby práva bude odstraněna ochrana, kterou mu zajišťuje jeho právní řád. Ani toto ustanovení ale není bezbřehé a vztahuje se jen na tři druhy případů:

  1. Jestliže byla smlouva uzavřena na základě výslovné nabídky nebo reklamy ve státě spotřebitele a ten zde také podnikl potřebné právní úkony,
  2. Jestliže smluvní partner spotřebitele nebo jeho zástupce přijal v této zemi objednávku anebo,
  3. Jestliže se jedná o koupi zboží a spotřebitel odcestoval do jiné země, kde pak učinil objednávku. Podmínkou je, že tato cesta byla provozována prodávajícím Nebyla-li však žádná volba práva v těchto případech uskutečněna, podléhá celý právní vztah právu státu, kde má spotřebitel trvalý pobyt.

Také paragraf 29a míří do oblasti ochrany spotřebitele, jeho účinnost je ale omezena jen na úpravu obsaženou ve čtyřech směrnicích Evropského společenství. [6] Další restrikcí, která omezuje použití tohoto ustanovení je podmínka, že by jinak právní vztah podléhal právu některého členského státu Evropské unie anebo Evropského hospodářského prostoru, ale díky volbě práva byl tento vztah narušen. Je-li toto splněno, pak stejně jako v předchozím paragrafu nesmí dojít k odejmutí ochrany poskytované kogentními normami státu, jehož právo by bylo jinak aplikovatelné.

Výsledkem použití kolizních norem SRN tedy bude určení rozhodného práva, jímž se stane německé právo a kupující bude moci žádat odstranění vad podle německého občanského zákoníku. Nastat ale může ještě jiná situace.

Zažaluje-li kupující německého obchodníka před českým soudem (§ 37 ZMPS, § 86 odst. 3 OSŘ), [6] pak i náš soud bude muset řešit otázku rozhodného práva. Vzhledem k velice podobné úpravě závazkového práva v zákoně o mezinárodním právu soukromém, se při neuskutečněné volbě práva podle § 9 bude řídit právní vztah právním řádem státu, ve kterém má prodávající, zde tedy M, své sídlo (§ 10). Německý EGBGB tento odkaz podle již výše zmíněné úpravy v uvozovacím zákonu přijme. I český soud tedy bude muset při posuzování nároků z vad koupené věci vycházet z německé úpravy.

3. Závěr

Německý zákonodárce provedl změnu kupní smlouvy opravdu ve prospěch spotřebitele a ačkoliv se daná změna jednoho z nejstarších civilních kodexů na evropském kontinentu ne vždy setkala se stoprocentně příznivým ohlasem ze strany odborné veřejnosti (zda je však kritika oprávněná zůstává navýsost sporné), [7] spotřebitel je chráněn účinně, podle vzoru z dílny evropského normotvůrce, který žádal zajištění práv spotřebitele a jasné definování pojmů. Jak lze navíc vidět z poslední části, není tento problém žádnou isolovanou otázkou pro německé právníky a i český jurista se může s podobným problémem velmi často setkat.

Poznámky:
[1] Nejedná se jen o směrnici o prodeji spotřebního zboží, ale např. i o time-sharing či o distančním prodeji
[2] Celá reforma závazkového práva byla schválena zákonem ze dne 26. 11. 2001, BGBl. I, S. 3138, který vstoupil v účinnost k 1. 1. 2002. Podle této úpravy je třeba posuzovat závazkové vztahy uzavřené po 31. 12. 2001.
[3] K diskuzi např. Rebhahn R., Zur Reform des Schukdrechts in Deutschland, Juristische Blätter, 8/2002; Westermann H. P., Das neue Kaufrecht, Neue Juristische Wochenschrift (NJW), 4/2002; Zimmer D., Das neue Recht der Leistungsstörungen, NJW 1/2002, Canaris (Ed.), Schuldrechtsmodernisierung 2002
[4] Ustanovení o obchodních podmínkách je v BGB upraveno v § 305 - 310. Je zde obsažena jak generální klauzule, tak jednotlivá ustanovení smluv která jsou nebo se mohou stát předmětem neplatnosti.
[5] Směrnice 93/13/EHS, 94/47/ES, 97/7/ES a 1999/44/ES
[6] Zák. č. 97/1963 Sb.
[7] viz odkaz 3

Rubrika: Související oblasti Čtenost: 6171 Počet reakcí: 0

Diskuse - komentáře:
ITprávo.cz - Server o internetovém a počítačovém právu; ISSN:1801-4089
Provozovatel: Společnost pro právo informačních technologií (SPIT)
e-smlouvy, nekalá soutěž, daňové aspekty...
rozhlasové a televizní vysílání, e-ziny, reklama...
odpovědnost providerů, internetová kriminalita...
monitorování komunikace na Internetu, ochrana osobních údajů a soukromí, hacking...
ochrana díla na Internetu, ochrana software, ochranné známky, patenty...
postavení NIC.cz, právní povaha doménových jmen, cybersquatting...
odpodvědnost subjektů el. podpisu, aspekty e-podání, dokazování...
rozhodné právo, jurisdikce, vybrané zahraniční a mezinárodní normy...
odkazy, rámy, peer to peer technologie, meta tags, spamming...
cenzura a svoboda projevu, ochrana osobnosti...
rozhodnutí domácích a zahraničních soudů v oblasti práva IT a telekomunikací...
Úvodem
Naše cíle
Co zde najdete...
Hledáme autory
O nás
Čermák Jiří
Hrádek Jiří Matejka Ján Pospíšil Martin Sehnalová Jana Smejkal Ladislav Štědroň Bohumír
Ústav státu a práva AV ČR
Právnická fakulta ZČU
Autorský zákon
Zákon o el. podpisu
Nařízení vl. k el. podpisu
Vyhlášky k el. podpisu
Občanský zákoník
Obchodní zákoník
Z. o mez. právu soukromém
Trestní zákon
Zákoník práce
Telekomunikační zákon
Z. o ochr. osobních údajů
Z. o inf. systémech veř. správy _______________________
Aktuální znění k 1.1.2002
Seřadit dle autora
Seřadit dle data publikace Seřadit dle čtenosti
Seřadit dle počtu reakcí ________________________
Nastavit jako výchozí stránku
Přidat k oblíbeným položkám ________________________
Zobrazit pro tisk
Technická správa
Redakce