Ani Nejvyšší soud ČR nezvrátil rozhodnutí odvolacího soudu, na základě kterého byl Mgr. P.P. odsouzen k trestu 150 hodin prospěšných prací za to, že spáchal trestný čin pomluvy, které se dopustil na internetovém diskuzním fóru. Pomluvu spáchal dotyčný nepravdivými výroky na adresu Ing. Ch., které byly alespoň z části způsobilé značnou měrou ohrozit vážnost dotyčné osoby v jeho zaměstnání.

Rozsudek názorně dokazuje, že ani Internet není anonymní prostředí, na které se nevztahují zákony. Navíc je jakýmsi vztyčeným prstem pro ty, kteří Internet využívají k vyjádření svých názorů (byť třeba pod pseudonymem), neboť i ti musí mít na paměti, že svoboda vyjadřování garantovaná nám Listinou má jisté právní hranice dané právy ostatních osob kolem nás.

7 Tdo 254/2003
U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 2. dubna 2003 o dovolání obviněného Mgr. P. P., proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 1. 8. 2002, sp. zn. 9 To 282/2002, v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp. zn. 25 T 136/2001, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. b), e) a f) tr. řádu se dovolání obviněného o d m í t á .

Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 22. 4. 2002, sp. zn. 25 T 136/2001, byl obviněný uznán vinným trestným činem ohrožování mravnosti podle § 205 odst. 1 tr. zákona, kterého se měl dopustit jednáním popsaným ve výroku pod bodem I. tohoto rozsudku a trestným činem pomluvy podle § 206 odst. 1 tr. zákona, kterého se měl dopustit tím, že dne 17. 10. 2000, ve veřejném internetovém diskusním fóru O. ú. m. č. P., prostřednictvím e-mailové pošty uvedl v souvislosti s vestavbou půdních bytů v domě č. 16, v H. u., že „…ing. Ch. porušuje stavební zákon i zájmy státní památkové péče … ing. Ch. se otevřeně chlubil, že stanovisko orgánů státní památkové péče obešel … ing. Ch. hájí politiku své peněženky … stačí podplatit příslušného úředníka (ing. Ch.?)“, ačkoliv se tato sdělení nezakládají na pravdě. Za své jednání byl podle § 206 odst. 1 tr. zákona, za použití § 35 odst. 1 tr. zákona, § 45 tr. zákona a § 45a odst. 1 tr. zákona odsouzen k úhrnnému trestu obecně prospěšných prací ve výměře 200 hodin.

K odvolání obviněného Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 1. 8. 2002, sp. zn. 9 To 282/2002, zrušil podle § 258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. řádu ve výroku o vině trestným činem ohrožování mravnosti podle § 205 odst. 1 tr. zákona, a tím i ve výroku o trestu, shora uvedený rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 7 (soudu I. stupně), přičemž podle § 259 odst. 3 tr. zákona znovu rozhodl tak, že obviněnému – při nezměněném výroku o vině trestným činem pomluvy podle § 206 odst. 1 tr. zákona – uložil podle § 206 odst. 1 tr. zákona, za použití § 45 odst. 1, 2 a § 45a odst. 1 tr. zákona trest obecně prospěšných prací ve výměře 150 hodin. Podle § 226 písm. c) tr. řádu zprostil obviněného obžaloby pro skutek ad. I), kvalifikovaný jako trestný čin ohrožování mravnosti podle § 205 odst. 1 tr. zákona. Jinak ponechal napadený rozsudek nezměněn.

Proti rozsudku odvolacího soudu (včetně rozsudku soudu I. stupně) podal obviněný prostřednictvím svého obhájce včas dovolání směřující do výroku o vině i trestu, které (na základě výzvy soudu k doplnění dovolání) opřel o důvody uvedené v § 265b odst. 1 písm. a), g) a k) tr. řádu (po novele zák. č. 265/2001 Sb.). V odůvodnění dovolání mimo jiné namítl, že skutek, který je mu kladen za vinu není trestným činem, když napadenými rozsudky byla porušena zásada „nullum crimen sine lege“ a rovněž porušena ustanovení čl. 6, 7, 10, 13, 14 a 17 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“), a dále čl. 8, 9, 10, 11, 13, 17 a 19 ústavního zákona č. 23/1991 Sb., kterým se uvozuje Listina základních práv a svobod (dále jen „Listina“). Obviněný obecně vyjádřil přesvědčení, že skutková podstata trestného činu pomluvy nebyla naplněna, přičemž nebyl naplněn žádný ze znaků skutkové podstaty tohoto trestného činu a výroky uvedené ve spisu nevybočují z mezí svobodného vyjadřování názorů a kritiky zajištěných Úmluvou a Listinou. Podle obviněného jsou v odůvodnění rozsudků soudů obou stupňů uvedeny pouze účelově vybrané citace z příspěvku do internetového diskusního fóra, přičemž účastníci této rozmluvy mohli případně spekulovat o možnostech zkorumpovat nějakého úředníka, např. Ing. Ch., ovšem autor příspěvku zde nic nepraví o tom, že on sám tohoto úředníka za zkorumpovaného považuje. Dále dovolatel vznesl námitky ohledně porušení procesních předpisů; konkrétně - stejně jako již v řízení u odvolacího soudu - uvedl, že ve věci rozhodoval samosoudce vyloučený ve smyslu § 30 tr. řádu, když podjatost samosoudce JUDr. Š. je zřejmá z jeho postoje k věci a dále, že Obvodní soud pro Prahu 7 porušil § 18 odst. 1 tr. řádu tím, že konal řízení o trestném činu, který byl údajně spáchán v obvodu Obvodního soudu pro Prahu 6. K otázce týkající se výroku o trestu se dovolatel vyslovil v tom smyslu, že uložený trest (obecně prospěšných prací) je pro tento případ „krajně nevhodný“, že s jeho uložením nesouhlasí a nevykoná jej, což prohlásil také v řízení před soudy obou stupňů. Další námitky obviněného pak již směřují proti skutkovým zjištěním, proti hodnocení důkazů a proti postupu soudu při dokazování. Závěrem navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil v celém rozsahu dovoláním napadené rozsudky, a podle § 265l odst. 1 tr. řádu věc přikázal soudu I. stupně k novému projednání a rozhodnutí. Dále navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265l odst. 3 tr. řádu nařídil, že věc projedná a rozhodne jiný soudce než JUDr. Š. nebo Mgr. H., případně, aby zvážil možnost věc přikázat k projednání a rozhodnutí jinému soudu nebo jinému státnímu zástupci.

Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda obviněným uvedené dovolací námitky naplňují uplatněné důvody uvedené v citovaném ustanovení zákona, jejichž existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.

Protože žádný z těchto taxativně stanovených důvodů nemíří na pochybení ve zjišťování skutkového stavu věci (zda určitá okolnost byla či nebyla prokázána, zda byly provedeny, resp. správně zhodnoceny všechny důkazy, apod.), dovolací soud se nezabýval námitkami tohoto druhu obsaženými v dovolání. Skutkový stav, tak jak byl zjištěn v napadeném usnesení (včetně rozsudku soudu I. stupně) je v dovolacím řízení nezpochybnitelný, dovolací soud jej nemůže měnit ani přezkoumávat.

Pokud dovolatel uplatnil v podaném dovolání dovolací důvod vymezený v § 265b odst. 1 písm. a) tr. řádu, je třeba uvést, že toto ustanovení lze aplikovat, pokud ve věci rozhodl věcně nepříslušný soud, nebo soud, který nebyl náležitě obsazen, ledaže místo samosoudce rozhodoval senát nebo rozhodl soud vyššího stupně. Prakticky se zde jedná o případy, v němž ve věci rozhodl v prvním stupni okresní nebo jemu na roveň postavený soud (§ 12 odst. 4 tr. řádu), přestože předmětem trestního stíhání byl trestný čin, o kterém měl podle § 17 odst. 1 tr. řádu v prvním stupni konat řízení a rozhodnout krajský soud. Dovolacím důvodem není skutečnost, že v řízení došlo k porušení zásad o místní příslušnosti soudu (§ 18 tr. řádu). Dovolatel prostřednictvím „doplňku k dovolání“ ze dne 6. 2. 2003 sice formálně uplatňuje dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. a) a k) tr. řádu, po stránce obsahové však konkrétně uplatňuje pouze tu námitku, že „Obvodní soud pro Prahu 7 porušil ustanovení § 18 odst. 1 tr. řádu tím, že konal řízení o trestném činu, který byl údajně spáchán v obvodu Obvodního soudu pro Prahu 6“, čímž nevznáší námitku vůči věcné nepříslušnosti (ani, že soud nebyl náležitě obsazen), nýbrž námitku týkající se příslušnosti místní, což je námitka, která se nekryje s dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. a) tr. řádu ani s jiným dovolacím důvodem. Je tedy zřejmé, že nejsou splněny podmínky § 265b odst. 1 písm. a) tr. řádu a tento dovolací důvod není ve věci dán. Dovolání proto bylo v tomto ohledu odmítnuto podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. řádu, protože bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. řádu.

Totéž platí i pod dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. a) a k) tr. řádu podřazené námitce dovolatele, že ve věci rozhodoval „vyloučený samosoudce“. Tato námitka rovněž nenaplňuje žádný z dovolatelem uplatněných důvodů dovolání. Z ustanovení § 265f odst. 1 tr. řádu upravujícího náležitosti dovolání totiž vyplývá, že v dovolání musí být mj. uvedené „z jakých důvodů“ dovolatel napadá předmětné rozhodnutí, a to „s odkazem na zákonné ustanovení § 265b odst. 1 písm. a) až l) ...“ tr. řádu, o které se dovolání opírá. Tento nedostatek dovolání byl důvodem vrácení věci dovolacím soudem bez meritorního rozhodnutí soudu I. stupně s tím, aby byl obhájce obviněného vyzván postupem podle § 265h odst. 1 tr. ř. k odstranění vad dovolání. Na základě výzvy soudu pak obhájce obviněného v doplnění dovolání výslovně uplatnil pouze již zmíněné důvody dovolání, ale žádný z těchto důvodů uvedená námitka nenaplňuje.

Dovolací důvod vymezený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Důvodem dovolání ve smyslu tohoto ustanovení nemůže být nesprávné skutkové zjištění nalézacího či odvolacího soudu, jelikož právní posouzení skutku i jiné hmotně právní posouzení vždy navazuje na skutková zjištění soudu vyjádřená především ve skutkové větě výroku o vině napadeného rozsudku, která jsou pak blíže rozvedena v jeho odůvodnění. Z takto vymezeného důvodu dovolání vyplývá, že Nejvyšší soud není oprávněn přezkoumávat a hodnotit postup hodnocení důkazů soudy obou stupňů; je povinen vycházet z jejich skutkových zjištění, proto se ani nezabýval námitkami tohoto druhu obsaženými v dovolání. Projednávanou věc v tomto směru přezkoumal pouze z hlediska, zda daný skutkový stav byl správně právně kvalifikován jako trestný čin pomluvy podle § 206 odst. 1 tr. zákona, jinými slovy, zda skutkové okolnosti, tak jak byly soudem zjištěny, naplňují všechny znaky skutkové podstaty daného trestného činu. Námitka obviněného, že skutek, který je mu kladen za vinu, není trestným činem je přitom otázkou právního posouzení skutku. Dovolací soud se jí proto zabýval.

Trestného činu pomluvy podle § 206 odst. 1 tr. zákona se dopustí ten, kdo o jiném sdělí nepravdivý údaj, který je způsobilý značnou měrou ohrozit jeho vážnost u spoluobčanů, zejména poškodit jej v zaměstnání, narušit jeho rodinné vztahy nebo způsobit mu jinou vážnou újmu. Sdělením nepravdivého údaje je sdělení informace o jiném, která je v rozporu se skutečností, za předpokladu, že taková zpráva je způsobilá značnou měrou ohrozit jeho vážnost u spoluobčanů, přičemž ke sdělení může dojít jakýmkoliv způsobem (např. písemně, ústně, prostřednictvím veřejného sdělovacího prostředku apod.). Po subjektivní stránce se vyžaduje úmysl, přičemž postačí úmysl eventuální, tzn. pouhé srozumění pachatele s tím, že údaj, který o jiném sděluje je nepravdivý, a že tento údaj je způsobilý značnou měrou ohrozit jeho vážnost u spoluobčanů.

Z tzv. právní věty výroku o vině v rozsudku soudu I. stupně se podává, že jako trestný čin pomluvy podle § 206 odst. 1 tr. zákona bylo posouzeno jednání obviněného, který o jiném sdělil nepravdivý údaj, který je způsobilý značnou měrou ohrozit jeho vážnost u spoluobčanů, zejména poškodit jej v zaměstnání. Jak již správně konstatovaly soudy obou stupňů ve svých rozhodnutích, skutková část výroku o vině obsahuje konkrétní skutková zjištění, která naplňují všechny zákonné znaky tohoto trestného činu, přičemž jednání obviněného popsané ve skutkové části výroku o vině mohlo ohrozit vážnost poškozeného u spoluobčanů a poškodit ho v zaměstnání (ačkoliv k tomuto poškození nedošlo). Z obsahu dovoláním napadeného rozsudku – a po porovnání námitek uvedených v dovolání s námitkami uplatněnými v rámci odvolacího řízení – je dostatečně patrno, že dovoláním napadené rozhodnutí netrpí vytýkanou vadou (tj., že skutek kladený obviněnému za vinu není trestným činem, nýbrž svobodně projeveným názorem), neboť odpovídající námitky a výhrady byly jednoznačně a bez pochybností vyvráceny již v řízení odvolacím, když dovolací soud shledal právní závěry soudu I. stupně jako správné a řádně vysvětlené. Je věcí obviněného, pokud soudem zjištěný obsah jeho vyjádření v internetové diskusi považuje za „svobodně vyjádřené názory a kritiku“. Lze mu přisvědčit pouze v tom směru, že ne všechny údaje uvedené ve skutkové větě rozsudku soudu prvního stupně pod bodem II. jsou výroky, které jsou způsobilé sice ohrozit, ale ne „značnou měrou“ vážnost dané osoby u spoluobčanů, zejména ji poškodit v zaměstnání. Takovýmto nepravdivým údajem, který nevytváří prostor pro případné spekulace o možnosti zkorumpovat nějakého úředníka (jak namítá obviněný v dovolání), je ale nepochybně zejména údaj o tom, že „ing. Ch. hájí politiku své peněženky ... stačí podplatit příslušného úředníka (ing. Ch.?).“ Ač tedy skutková zjištění soudu obsahují zčásti i údaje, které nenaplňují znak „značnou měrou“ u trestného činu pomluvy podle § 206 odst. 1 tr. zákona, byl obviněný správně uznán vinným tímto trestným činem. Projednání dovolání obviněného pouze za účelem vypuštění některých méně závažných údajů ze skutkových zjištění by tak zcela zřejmě nemohlo zásadně ovlivnit postavení obviněného a otázka, která má být z podnětu dovolání řešena, není po právní stránce zásadního významu. Rovněž dovolací soud se tak ztotožňuje s tím, že rozhodnutí soudu I. stupně ohledně právní kvalifikace jednání obviněného podle § 206 odst. 1 tr. zákona je správné, včetně řádného odůvodnění, na které plně odkazuje. Obviněný tak pouze opakuje již dříve uplatněné argumenty, s nimiž se soudy obou stupňů dostatečně a logicky vypořádaly. Nejvyšší soud proto dovolání obviněného uplatněné z důvodu § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu odmítl podle § 265i odst. 1 písm. f) tr. řádu.

Dovolatel své dovolání opřel dále i o dovolací důvod uvedený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. k) tr. řádu, podle kterého, lze dovolání podat, jestliže v rozhodnutí některý výrok chybí nebo je neúplný. Tento dovolací důvod spočívá ve dvou alternativách. První, že nebyl učiněn určitý výrok, kdy chybějícím je takový výrok jako celek, který není obsažen v určitém rozhodnutí, přestože podle zákona ho měl soud do výrokové části pojmout, a to popřípadě i z důvodu, že jeho vyslovení navrhovala některá ze stran. Za druhé, že určitý výrok sice byl učiněn, ale není úplný (např. výrok o nepodmíněném trestu odnětí svobody bude neúplný, jestliže soud nerozhodne o způsobu jeho výkonu podle § 39a tr. zákona). V této souvislosti je třeba uvést, že pod tento dovolací důvod nespadá absence či neúplnost odůvodnění, třebaže činí rozhodnutí nepřezkoumatelným, pokud v něm žádný výrok nechybí ani není neúplný.

Z charakteru dovolatelem uplatněné argumentace lze jednoznačně dovodit, že jeho námitky v žádném ohledu nesměřují vůči shora popsaným procesním vadám, tzn., že v napadeném rozhodnutí chybí některý výrok nebo je neúplný, když obviněný v rámci „doplňku k dovolání“ v souvislosti s tímto uplatněným dovolacím důvodem odkazuje na tu část odůvodnění dovolání, v níž mimo jiné namítá, že „v odůvodnění napadených rozsudků soudy nevysvětlily, proč se konečný trest tak výrazně liší od trestu vydaného původním trestním příkazem co do druhu a výměry“, přičemž ostatní připomínky ohledně souhlasu obviněného s trestem obecně prospěšných prací se k uplatněnému důvodu dovolání vůbec nevztahují. Jak již bylo shora konstatováno, tato výtka týkající se neúplnosti odůvodnění rozhodnutí, nemůže naplňovat dovolací důvod obsažený v § 265b odst. 1 písm. k) tr. řádu, aniž by byla splněna podmínka, že v rozhodnutí některý výrok chybí nebo je neúplný. Lze tedy uzavřít, že obviněný v daném případě neuplatnil ve skutečnosti materiálně důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. k) tr. řádu, ale důvod jiný, který však v ustanovení § 265b tr. řádu uveden není, Nejvyšší soud proto dovolání obviněného, podané z důvodu vymezeného v § 265b odst. 1 písm. k) tr. řádu, odmítl podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. řádu, neboť bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. řádu.

Nejvyšší soud odmítl dovolání obviněného, aniž přezkoumal napadený rozsudek a předcházející řízení podle § 265i odst. 3 tr. řádu. Za podmínek stanovených v § 265r odst. 1 písm. a) tr. řádu bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 2. dubna 2003 Předseda senátu: JUDr. Michal Mikláš