Co vás zajímá aneb otázky a odpovědi

Podle vyjádření dotazovaných firem a organizací je možné prokázat legálnost licence v podstatě jediným způsobem - dokladem o nabytí, včetně přesné definice daného softwaru. Vzhledem k tomu, že nekupuji „hmotný“ produkt, ale de facto myšlenku (autorské dílo) je licence jedinou skutečnou možností, jak prokázat, že jsem program koupil? A co v tomto případě licence skutečně je - papír s licenčním číslem a hologramem, nebo je to skutečně doklad o koupi?

Licence je "oprávnění dílo užít", tedy souhlas s užitím software. Licence tedy není nijak hmotně vyjádřitelná (nejde o listinu atp.). Pod pojmem licence byla pravděpodobně míněna licenční smlouva (písemná), což je "kus papíru" na základě kterého je licence udělena. Je třeba uvést (viz níže), že licence nemusí být výhradně udělena na základě písemné licenční smlouvy, ale též může jít o smlouvu ústní nebo smlouvu uzavřenou konkludentně (Konkludentní způsob uzavření smlouvy je takový, kdy obě strany jednají způsobem, ze kterého je zřejmý úmysl smlouvu uzavřít a kterým jsou naplněny podstatné znaky této konkrétní smlouvy. Nejde tak o výslovný (písemný nebo ústní) projev vůle.)

Licence není ani faktura, ani doklad o koupi ani licenční smlouva. Všechny tyto dokumenty mohou pouze prokázat (více či méně důvěryhodně), že licence byla udělena.

Jak bylo řečeno, licence není nic hmatatelného, neboť jde o oprávnění dílo užít (souhlas s užitím díla). Tudíž otázka prokázání, zda byla či nebyla licence udělena je poměrně složitá a rozhodně ji nelze omezit jen na existenci písemné licenční smlouvy (licenčního ujednání). Jako důkaz může sloužit v podstatě cokoliv - faktura, licenční smlouva, svědectví atp. Nelze tedy zužovat výklad na pouhé "nemá u sebe listinu s licenční smlouvou – rovná se – nebyla mu udělena licence".

Je zde však jeden právní háček, který je poměrně složitý, a proto jen stručně:

U balíkového software (např. kupovaného v obchodě) je problém, že pravděpodobně dochází pouze k uzavření smlouvy kupní (k nosiči dat, k manuálu atp.), ale není povětšinou vůbec uzavřena žádná smlouva licenční (viz dále).

Podle některých názorů pod prvním článkem na toto téma, obchodní zákoník říká, že před použitím softwaru musím mít uzavřenu licenční smlouvu, a to v písemné podobě. Naopak Jiří Grund, PR manažer Microsoftu mi sdělil, že Microsoft považuje licenční smlouvu za uzavřenou v okamžiku, kdy kupující souhlasí s licenčními ujednáními při instalaci. Jak na tuto problematiku nahlížíte z pohledu právníka?

Před užitím software je třeba mít udělenu licenci, protože na software se nevztahuje ustanovení o volném užití díla (§ 30 odst.1 AutZ) a užitím softwaru (instalací, spuštěním) dojde k jeho rozmnožování (§13 AutZ a §66 odst. 2 AutZ) a k užití díla jeho rozmnožením je třeba získat licenci od autora (§12 a § 46 odst. 1 AutZ).

Podle autorského zákona, lze licenci udělit (bohužel) pouze smlouvou, to jest dvoustranným úkonem (§12 odst. 1 AZ). Tato tzv. licenční smlouva (§46 AZ) musí být písemná pouze u licence výhradní (§46 odst. 4 AZ), která  u běžného software v podstatě nepřichází v úvahu. Tedy, k platnému udělení licence postačí i smlouva uzavřená ústně nebo dokonce konkludentně.

Tyto odstavce potvrzují předchozí slova – podle zákona je nutné, aby uživatel měl uzavřenu licenční smlouvu dříve, než začne software využívat. To by nebyl až takový problém, kdyby v příslušném ustanovení nebylo vyžadován OBOUSTRANNÝ úkon. To například znamená, že o souhlasu s licenčními podmínkami MUSÍ být poskytovatel licence informován (viz dále).

Okamžik, kdy je licenční smlouva uzavřena (a tudíž kdy dojde k udělení licence), stanoví občanský zákoník (§43a - §44 ObčZ). Ten říká, že: "Smlouva je uzavřena okamžikem, kdy přijetí návrhu na uzavření smlouvy nabývá účinnosti (§44)" s tím, že "přijetí návrhu nabývá účinnosti okamžikem, kdy vyjádření souhlasu (zde nabyvatele licence) s obsahem navrhované licenční smlouvy (navýšené autorem ) výrobcem software), dojde zpět tomuto navrhovateli (to jest výrobci software) (§43c odst. 2 ObčZ). Jinými slovy, smlouva je uzavřena v tom okamžiku, kdy se poskytovatel licence (výrobce
software) dozví, že uživatel (nabyvatel licence), souhlasí s jeho návrhem licenční smlouvy. Neboť pro licenční smlouvu dle autorského zákona není třeba písemná forma, je jedno, jak dá nabyvatel licence vědět, že s návrhem souhlasí – písemně, ústně, emailem, telefonicky... (§35 ObčZ).

Takže má v podstatě pravdu pan Grund, ale s jedním velkým ALE. Nestačí pouze, aby kupující souhlasil s licenčním ujednáním při instalaci (např. tím, že odklikne "Accept - Souhlasím" v dialogovém okně), ALE poskytovatel licence (Microsoft) se o tomto "odkliknutí" (přijetí návrhu) musí dozvědět! Což se samozřejmě děje jen výjimečně, například při následné registraci software.

Ustanovení o uzavírání smluv konkludentně podle obchodního zákoníku sice stanoví (§275 odst. 4 Obchz), že účinky přijetí návrhu na uzavření smlouvy je účinné již učiněním určitého úkonu (zde například stisknutím tlačítka „Accept“), ale k tomu je třeba dodat, že (i) je sporné, zda se na uzavírání autorských licenčních smluv může aplikovat obchodní zákoník, pokud nedojde k volbě mezi stranami o jeho použití podle § 262 ObchZ a (ii) tak jako tak musí nakonec vyjádření souhlasu s návrhem smlouvy dojít navrhovateli (což se nestane).

Nadto je třeba vzít v úvahu, zda návrh licenční smlouvy vyjádřený v licenčním ujednání zpřístupněném při instalaci je adresován určité osobě. Pravděpodobně nikoliv, neboť je určen předem neznámému počtu osob – potenciálních kupců balíkového software. Z tohoto důvodu pravděpodobně nelze pohlížet na zpřístupnění licenčního ujednání při instalaci software nebo při otevření krabice se software jako na návrh na uzavření smlouvy, ale spíše jako na výzvu k vyjednávání (výzvu k podávání návrhů – invitatio ad offerendum), která je směřována k neurčitému počtu osob.

Z výše uvedených důvodů tj. vzhledem k nedostatkům na straně návrhu smlouvy (oferty) i na straně přijetí tohoto návrhu (akceptace), z pohledu přísně právního žádná licenční smlouva uzavřena není a tudíž není udělena ani licence (oprávnění k užití software).

Dá se tedy říct, že to nejlepší, co každý uživatel může při instalaci softwaru udělat, je souhlasit (pokud samozřejmě chce souhlasit) a následně produkt hned registrovat. Tím dojde de jure k uzavření licenční smlouvy.

Lze tedy s určitým povzdechem říci, že většina licenčních smluv k software vlastně vůbec uzavřena nebyla, byť si to obě strany myslí! Proto se domníváme, že striktní požadavek autorského zákona na udílení licence smlouvou je třeba do budoucna zvážit a např. u software připustit možnost udílení licence vedle smlouvy i například prohlášením autora (to jest jednostranným úkonem), v němž by byly definovány podmínky řádného užívání díla, které by bylo třeba dodržovat. Prohlášení by se dozajista nehodila pro složitější software (software na míru) či jiná díla dle autorského zákona, ale pro software typu freeware, shareware či balíkového software by byla vhodnou alternativou ke smlouvám.

Tento problém se proto v současné době někdy řeší výkladem, a sice že kdokoliv, kdo legálně získá rozmnoženinu software (získá rozmnoženinu z poctivého zdroje – například zakoupením balíkového software v obchodě – i když neuzavře s autorem licenční smlouvu), se stane automaticky oprávněným uživatelem počítačového programu ve smyslu § 66 AutZ.  Takový uživatel pak pravděpodobně užívá software (instaluje ho, spouští atp.) na základě práv, která mu jsou udělena podle § 66 AutZ, jež stanoví práva "oprávněného uživatele software", nikoliv podle licenční smlouvy.

Je však třeba poznamenat, že problematika „neuzavření licenční smlouvy“ příliš praxi netrápí. Přiznávám, že právník (tj. já:-) hledá problém tam, kde sice z čistě hlediska existuje, ale praxe se tím nijak netrápí a tento právem zcela neaprobovaný model vesele funguje dál. Zpochybňovat „uzavřené - neuzavřené“ licenční smlouvy se skutečně nejeví jako příliš chytrý krok. Bylo by však dobré se ale nad touto otázkou zamyslet a zvážit, zda by se na krabicový software (který se s odpuštěním prodává jako cvičky na krámě) nemělo pohlížet spíše jako na zboží, které podléhá zvláštnímu režimu, a nikoliv jako na tradiční literární dílo, kterým software podle zákona je. Ostatně, dělení na „krabicový software“ a „software jiný“ (například vytvořený na zakázku) rozlišují i směrnice pro výpočet daní, neboť každý z těchto produktů podléhá jinému daňovému režimu. Na „krabicové software“ se z daňového hlediska pohlíží víceméně jako na zboží, ke kterému se předvádí vlastnické právo.

Klasická a standardní otázka: jak je to s prokazováním viny v případě, že doma mám kopii instalačního CD, ke kterému nemám doklad ani licenci a budu tvrdit, že jsem jej legálně koupil? Bude mi soud (pravděpodobně) věřit a nebo ne? Jak se v podobných situacích soudy obvykle chovají? Je to samozřejmě spíše problém větších firem, protože živnostníky či soukromé osoby asi těžko bude někdo vyšetřovat – na to prostě a jednoduše není dostatek financí ani úředníků – ale přeci, jsou někde v právním řádu zakotvena nějaká pravidla?

Jak v případě trestního tak civilního řízení je důkazní břemeno na státním zástupci (trestní řízení) nebo na žalobci (civilní řízení). Žalovaná strana (uživatel software) tedy teoreticky vůbec nemusí prokazovat, že má licenci k software.

Pravda, je taková, že pokud v civilním řízení žalobce vyjádří své pochybnosti o tom, že žalovaný má k software licenci a předloží určité důkazy na podporu svých tvrzení a naopak žalovaný se k tomu nijak
nevyjádří a důkazy žalobce nezpochybní (například svými protidůkazy o řádném udělení licence), soud s nejvyšší pravděpodobností uvěří žalobci, což je zcela logické. Obě strany (žalobce i žalovaný) mají totiž povinnost tvrzení a povinnost důkazní. Žalovaný tedy sice nemá žádnou povinnost prokazovat, že mu byla licence řádně udělena, ale ve svém vlastním zájmu by se měl  k tvrzení žalobce vyjádřit a (úměrně tomu jak silné budou argumenty žalobce) podpořit svá tvrzení důkazy.

Jako důkaz může sloužit cokoliv. Hodnověrnost důkazů však posuzuje soud. V dalším odkazuji na občanský soudní řád -  99/1963 Sb. - Hlava druhá (Dokazování); § 120 a následující.

Budete-li mít doma pouhou "přepálenou" kopii originálního instalačního CD a nic víc a druhá strana bude tvrdit, že jde pirátskou kopii, tak Vám asi soud neuvěří, že jde o legální záložní rozmnoženinu počítačového programu. Důkazem žalobce (možná i jediným), že máte doma pirátský software, bude právě tato přepálená kopie. Žalobce splnil svou povinnost tvrzení a i důkazní. Pokud by se žalovaný nijak proti tomuto tvrzení nebránil, soud může na základě i takového poměrně slabého důkazu spor vyhrát.

Pokud by však žalovaný předložil jakýkoliv důkaz, že jde o kopii legální (stvrzenka o koupi originálu, svědectví o nákupu, nálepka s hologramem na počítači, fotografie jak to kupujete :-), certifikát, originální manuál atp.), mohla by být situace již podstatně jiná. Soud by mohl mít pochybnosti o tvrzení žalobce, že jde o nelegální kopii a pravděpodobně by pokračoval v dokazování a bylo by na žalobci, aby svá tvrzení dále doložil.

V trestním řízení je situace obdobná, i když dokázání viny musí být "nade vší pochybnost", tudíž (velmi lidově řečeno), to co již může stačit soudu v civilním řízení jako důkaz o tom, že byl software užíván neoprávněně, by nemělo stačit soudu v řízení trestním.

Závěrem

Z výše uvedeného proto plyne jednoznačný, i když asi mnohým nepříjemný závěr: Přestože uživatelé software často nejsou povinni uchovávat faktury či jiné listiny, které by mohly být použity jako důkaz o oprávněném nabytí software, je to snazší, než později před soudem bez dostatečných důkazů pracně vyvracovat tvrzení žalobce o neoprávněném používání programu. To se týká především občanskoprávního sporu.