dnes je úterý 12. 12. 2017

Aktuality a zprávy
Slovník základních pojmů
E-obchod
IT a média
Odpovědnost a delikty
Ochrana osobních údajů a dat
Autorská a průmyslová práva
Ochrana doménových jmen
Elektronický podpis
a podání
Mezinárodněprávní aspekty
Další právní aspekty Internetu
Související oblasti
Judikatura
Odkazy a zdroje
Diskuzní fórum
Najdi:


Rozhodnutí Nejvyšího soudu ve věci neoprávněného zásahu do osobnostních práv ve smyslu ustanovení § 11 a § 13 ObčZ tím, že žalovaná obchodní společnost zřídila internetovou doménu "kadran.cz“, kde uveřejnila urážlivý text vůči žalobcům <24. 2. 2007> <Matejka Ján>
Soud prvního stupně po provedeném řízení dospěl k závěru, že žalovaná obchodní společnost neoprávněně zasáhla do osobnostních práv žalobců ve smyslu ustanovení § 11 a § 13 o.z. tím, že zřídila internetovou doménu "kadran.cz“ a zde (ve vztahu k žalobcům) uveřejnila (a po dobu od 15. února 2002 do nejméně 9. května 2002 uveřejňovala) urážlivý text v německém jazyce s připojenou lascivní karikaturou. Soud prvního stupně vyslovil názor, že s ohledem na neobyčejnou vulgárnost a urážlivost zmíněného zásahu je dán důvod pro přiznání náhrady nemajetkové újmy v penězích ve smyslu ustanovení § 13 odst. 2 o.z. Protože však současně scházely podklady ke stanovení vlastní výše tohoto zadostiučinění soud žalobu zamítl jako celek.

30 Cdo 3070/2006

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy
JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Olgy Puškinové a JUDr. Karla Podolky v právní věci žalobců a) R. d. G., a b) M. B., obou zastoupených advokátem, proti žalované obchodní společnosti L. M., s.r.o., zastoupené advokátem, o ochranu osobnosti, vedené
u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 32 C 13/2002, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 7. června 2006, č.j. 1 Co 311/2005-194, takto:

I. Dovolání žalované se odmítá.

II. Žalovaná je povinna do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí zaplatit na náhradu nákladů dovolacího řízení žalobců částku 4.552,- Kč jejich zástupci, advokátu.

O d ů v o d n ě n í :


Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 20. ledna 2003, č.j. 32 C 13/2002-70, zamítl žalobu, aby žalovaná obchodní společnost byla uznána povinnou zaplatit každému ze žalobců částku 500.000,- Kč z titulu náhrady nemajetkové újmy v penězích podle ustanovení § 13 odst. 2 občanského zákoníku (dále jen \"o.z.\"). Rozhodl též
o náhradě nákladů řízení.

Soud prvního stupně po provedeném řízení dospěl k závěru, že žalovaná obchodní společnost neoprávněně zasáhla do osobnostních práv žalobců ve smyslu ustanovení § 11 a § 13 o.z. tím, že zřídila internetovou doménu \"kadran.cz“ a zde
(ve vztahu k žalobcům) uveřejnila (a po dobu od 15. února 2002 do nejméně 9. května 2002 uveřejňovala) urážlivý text v německém jazyce s připojenou lascivní karikaturou. Soud prvního stupně vyslovil názor, že s ohledem na neobyčejnou vulgárnost
a urážlivost zmíněného zásahu je dán důvod pro přiznání náhrady nemajetkové újmy
v penězích ve smyslu ustanovení § 13 odst. 2 o.z. Protože však současně scházely podklady ke stanovení vlastní výše tohoto zadostiučinění soud žalobu zamítl jako celek.

O odvolání obou žalobců proti tomuto rozsudku rozhodl Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 17. června 2003, č.j. 1 Co 109/2003-99, kterým rozsudek soudu prvního stupně ve výroku ve věci samé změnil tak, že žalované uložil zaplatit každému z žalobců částku 200.000,- Kč, zatímco ve zbývající zamítavé části tento rozsudek potvrdil. Rozhodl též o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Dovodil objektivní způsobilost popsaného neoprávněného zásahu závažným způsobem porušit, popřípadě ohrozit práva chráněná ustanovením § 11 násl. o.z. Pokud k zásahu byl užit internet, který je určen k celosvětové komunikaci, pak objektivní míra ohrožení soukromí, cti a důstojnosti žalobců je značná a nepochybně vyšší, než pokud by k šíření informace došlo jiným, lokálně omezeným, informačním prostředkem. Rovněž okolnosti, za nichž k porušení práva žalobců došlo (mimořádná vulgárnost textu
ve spojení s pornografickým obrázkem), byly podle názoru odvolacího soudu objektivně schopné způsobit na právech žalobců závažnou újmu, protože dotčení cti, důstojnosti
a soukromí by objektivně nesla jako závažné u takovéhoto zásahu každá fyzická osoba. Současně přihlédl i k době, po kterou byla předmětná stránka na doméně žalované umístěna.

Nejvyšší soud České republiky rozsudkem ze dne 3. června 2004 pod č.j. 30 Cdo 2089/2003-119 rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Ten pak usnesením ze dne 1. února 2005, č.j. 1 Co 307/2004-142, zrušil rozsudek soudu prvního stupně s tím, že je třeba ve věci provést další dokazování.


Po doplnění dokazování ve věci opětovně rozhodl Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 30. května 2005, č.j. 32 C 13/2002-159, kterým žalované uložil zaplatit každému z žalobců částku 300.000,- Kč, zatímco ve zbývající části požadované náhrady nemajetkové újmy v penězích žalobu zamítl. Rozhodl též o náhradě nákladů řízení.

O odvolání žalované rozhodl Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 7. června 2006, č.j. 1 Co 311/2005-194, kterým rozsudek soudu prvního stupně v napadeném vyhovujícím výroku ve věci samé potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Odvolací soud přihlédl ke skutečnosti, že popsaným způsobem bylo žalovanou zasaženo mimořádně závažným a vulgárním způsobem do osobnostních práv žalobců chráněných ustanovením § 11násl. o.z. Proto případné morální zadostiučinění (ve smyslu ustanovení § 13 odst. 1 o.z.) by nebylo postačující. Při stanovení výše přisouzené náhrady nemajetkové újmy v penězích s odkazem na ustanovení § 13 odst. 3 o.z. konstatoval, že v řízení prokázaný neoprávněný zásah citelně a závažně poškodil práva žalobců zaručená článkem 10 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, takže případné odstranění textu s pornografickým obrázkem či případná omluva by nebyly postačující k odstranění vzniklé újmy. Okolnosti případu nasvědčují úmyslu žalované, co nejvíce žalobce jako představitele společnosti K., s.r.o. poškodit. K zásahu došlo prostřednictvím internetu, přičemž konkrétní internetové stránky byly určeny především návštěvníkům, s nimiž uvedená společnost spolupracovala. Tento zásah by objektivně vzhledem k vulgárnosti a pornografickému vyobrazení musela jako závažný vnímat každá fyzická osoba v postavení žalobců. Soudem prvního stupně přiznaná náhrada nemajetkové újmy v penězích proto odpovídá kritériím, která podává ustanovení § 13 odst. 3 o.z.

Rozsudek odvolacího soudu byl doručen zástupci žalované dne 31. července 2006 a právní moci nabyl téhož dne.

Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dne 20. září 2006 včasné dovolání doplněné podáním ze dne 19. října téhož roku. Dovolatelka tvrdí, že řízení je postiženo vadami, které měly za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.), a že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.). Podle dovolatelky odvolací soud porušil v souvislosti s dodatečným výslechem žalobců zásadu koncentrace řízení podle ustanovení § 118b o.s.ř., když žalobci netvrdili a ani neoznačili důkazy rozhodné pro přisouzení náhrady nemajetkové újmy v penězích. O povinnostech podle zmíněného ustanovení byli poučeni soudem prvního stupně. Nadto existenci zásahu žalobci ani netvrdili, takže nebylo možno prokazovat dopad zásahu na jejich osobnostní práva.


Dovolatelka proto žádá, aby napadené rozhodnutí (včetně rozhodnutí soudu prvního stupně) bylo zrušeno a věc byla vrácena k dalšímu řízení.

K dovolání se žalobci vyjádřili podáním ze dne 18. října 2006. Jsou přesvědčeni, že není přípustné. Současně vyvracejí důvody tohoto dovolání a vyslovují přesvědčení, že zásada koncentrace řízení nebyla v řízení porušena.

Dovolací soud uvážil, že dovolání žalované bylo podáno oprávněnou osobou, řádně zastoupenou advokátem podle ustanovení § 241 odst. 1 o.s.ř. a stalo se tak
ve lhůtě stanovené ustanovením § 240 odst. 1 o.s.ř. Dále vzal v úvahu, že podané dovolání je charakterizováno obsahovými i formálními znaky požadovanými ustanovením § 241a odst. 1 o.s.ř. Dovolání fakticky vychází z úpravy přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., jejíž předpoklady však v souzené věci naplněny nejsou.

Podle ustanovení § 236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.


Dovolání je podle ustanovení § 237 odst. 1 o.s.ř. přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu
- jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé (§ 237 odst. 1 písm. a/ o.s.ř.),
- jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak, než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil (§ 237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř.),
- jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle poslední z již uvedených možností a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam (§ 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.).

V označené věci není dovolání přípustné podle ustanovením § 237 odst. 1 písm. a) a b) o.s.ř., neboť napadeným rozsudkem nebyl změněn rozsudek soudu prvního stupně, resp. ač rozsudku soudu prvního stupně předcházel jiný a odvolacím soudem později zrušený rozsudek téhož soudu, pak důvodem zrušení tohoto rozhodnutí byly nedostatky ve skutkových zjištěních učiněných soudem prvního stupně.


Není-li dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu přípustné podle § 237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř., je proti němu dovolání přípustné jen tehdy, dospěje-li dovolací soud k závěru, že napadený rozsudek má ve věci samé po právní stránce zásadní význam (§ 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.). Kdy tomu tak je, se příkladmo uvádí
v ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř. Rozhodnutí odvolacího soudu tak má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem. Podstatné současně mimo jiné je, že řešená právní otázka měla pro rozhodnutí ve věci určující význam.

Protože je dovolací soud vázán uplatněným dovolacím důvodem (§ 242 odst. 3 věta první o.s.ř.), lze to, zda rozhodnutí je zásadního právního významu, posuzovat jen
z hlediska námitek obsažených v dovolání.

Podle ustanovení § 118b odst. 1 o.s.ř. mimo jiné ve věcech ochrany osobnosti podle občanského zákoníku mohou účastníci uvést rozhodné skutečnosti o věci samé
a označit důkazy k jejich prokázání nejpozději do skončení prvního jednání, které se v nich konalo; k později uvedeným skutečnostem a důkazům se nepřihlíží. To neplatí, jde-li o skutečnosti nebo důkazy, jimiž má být zpochybněna věrohodnost provedených důkazních prostředků, které nastaly (vznikly) po prvním jednání nebo které účastník nemohl bez své viny včas uvést. O povinnostech podle odstavce 1 a o následcích nesplnění těchto povinností musí být účastníci poučení v předvolání k prvnímu jednání ve věci (§ 118b odst. 2 o.s.ř.).

Zmíněné ustanovení podává úpravu vztahující se ke koncentraci řízení
ze zákona. Jednání ve sporném řízení totiž předpokládá stanovit okruh skutečností, které zůstávají mezi účastníky spornými, a budou proto předmětem dokazování. Zjednat jistotu o tom, které skutečnosti jsou mezi účastníky sporné, je možné nejen procesními postupy v rámci přípravy jednání (např. § 114a odst. 2 písm. a/ o.s.ř., resp.§ 114b odst. 1 téhož zákona), nýbrž přímo ze zákona, vymezením procesního stádia, ve kterém jsou účastníci striktně zavázáni splnit povinnost tvrzení a povinnost důkazní. K prosazení tohoto cíle je právě využívána zásada koncentrace řízení, přičemž se uplatňuje
ve věcech, ve kterých se projevuje výrazný společenský zájem na soustředěném řízení
a urychleném rozhodnutí. Takto nelze ve všech věcech tvrdit rozhodující skutečnosti
a navrhovat důkazy až do vyhlášení rozsudku nebo do vyhlášení (vydání) usnesení, kterým bylo u soudu prvního stupně rozhodnuto o věci samé. Zákon poskytuje takovou možnost v některých věcech jen po určitou část řízení před soudem prvního stupně, a to tím, že řízení v nich (zcela nebo zčásti) koncentruje. Účastníkům je tak určen časový prostor, ve kterém musí splnit svou povinnost tvrzení, tedy uplatnit všechny skutečnosti právně významné pro žalovaný nárok anebo obranu proti němu, a označit důkazy způsobilé prokázat takto tvrzené skutečnosti.


Ke splnění této povinnosti jsou účastníci nuceni vědomím toho, že později uplatněné skutečnosti a důkazy již zásadně nemohou být předmětem dokazování. Opomene-li účastník, ač poučen soudem, v určeném časovém prostoru uplatnit všechny právně významné skutečnosti k prosazení nároku (resp. obraně proti němu) a označit potřebné důkazy, zpravidla pak nese následky v podobě věcně nepříznivého rozhodnutí.

Zásada koncentrace řízení se tedy projevuje v tom, že ke skutečnostem
a důkazům, které v rozporu se zákonem účastník uplatnil později, nelze přihlížet. Jde
o zákonný zákaz adresovaný soudu. Není proto otevřen prostor pro uvážení soudce, který se promítne do rozhodnutí o věci závěrem, zda účastník splnil povinnost tvrzení
a povinnost důkazní. Tato direktiva zásadně ovlivňuje úvahu soudce o tom, zda jsou
ve sporném řízení splněny zákonem stanovené podmínky pro provedení důkazu účastníky nenavrženého.

Ke koncentraci řízení podle ustanovení § 118b o.s.ř. dochází k okamžiku skončení prvního jednání, které se ve věci konalo (obdobně srovnej JUDr. Jaroslav Bureš, JUDr. Ljubomír Drápal, JUDr. Zdeněk Krčmář, JUDr. Michal Mazanec, Občanský soudní řád. Komentář. Šesté vydání, Praha 2003, I. díl).

Předpoklady přípustnosti dovolání uvedené v ustanovení § 237 odst. 1 o.s.ř. se od sebe v některých směrech významně odlišují. Jestliže přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) a b) o.s.ř. nastává při splnění v nich stanovených předpokladů přímo ze zákona, pak podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. je dovolání přípustné, jen když dovolací soud dospěje k závěru, že potvrzující rozsudek odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam. Rozsudek odvolacího soudu, proti němuž je dovolání přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) a b) o.s.ř., může dovolatel napadnout ze všech zákonem stanovených dovolacích důvodů (§ 241a odst. 2 a 3 o.s.ř.), zatímco rozsudek odvolacího soudu, proti němuž je založena přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., lze napadnout jen z důvodu vad řízení
a nesprávného právního posouzení věci ve smyslu ustanovení § 241a odst. 2 písm. a)
a b) o.s.ř. To však nemění nic na skutečnosti, že přípustnost dovolání ve smyslu ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. může být založena jedině v případě, že
v posuzované věci má napadené rozhodnutí charakter rozhodnutí po právní stránce zásadního významu, což odpovídá uplatnění dovolacího důvodu podle ustanovení
§ 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. Naproti tomu uplatnění skutečností, které odpovídají dovolacímu důvodu podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) o.s.ř., není ve většině případů z hlediska úvah o přípustnosti dovolání významné. Dovolací přezkum předjímaný ustanovením § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. ve spojení s § 237 odst. 3 o.s.ř. je předpokládán zásadně pro posouzení otázek právních. Způsobilým dovolacím důvodem je proto ten, jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.).


Protože je dovolací soud vázán uplatněným důvodem (§ 242 odst. 3 věta první o.s.ř.), lze to, zda rozhodnutí je zásadního právního významu, posuzovat jen z hlediska námitek obsažených v dovolání, jež jsou tomuto dovolacímu důvodu podřaditelné. Jen výjimečně může být v dané souvislosti relevantní i dovolací důvod podle ustanovení
§ 241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř. (předpokládající, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci). To však v případě, že otázka, zda takováto vada dána je či není, vychází ze střetu odlišných právních názorů na výklad právního (procesního) předpisu (obdobně viz usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 26. května 2005, sp.zn. 20 Cdo 1591/2004). Tato situace však, jak vyplývá z výše uvedeného výkladu, v dané věci, pokud dovolatelka uplatňuje dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. a) o.s.ř., nenastala.

Pokud dovolání vychází z dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., pak toto ustanovení se týká případů, kdy dovoláním napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Jde o omyl soudu při aplikaci práva
na zjištěný skutkový stav, kdy soud buď použije jiný právní předpis, než který měl správně použít nebo jestliže sice aplikuje správný právní předpis, avšak nesprávně jej vyloží. Nesprávné právní posouzení věci může být způsobilým dovolacím důvodem jen tehdy, bylo-li rozhodující pro výrok rozhodnutí odvolacího soudu.

Podle ustanovení § 13 o.z. má fyzická osoba právo se zejména domáhat, aby bylo upuštěno od neoprávněného zásahu do práva na ochranu její osobnosti, aby byly odstraněny následky těchto zásahů, a aby bylo dáno přiměřené zadostiučinění (odst. 1 tohoto ustanovení). Pokud by se nejevilo postačujícím toto zadostiučinění zejména proto, že byla ve značné míře snížena důstojnost fyzické osoby nebo její vážnost
ve společnosti, má fyzická osoba též právo na náhradu nemajetkové újmy v penězích (odstavec 2 uvedeného ustanovení).

Ke vzniku občanskoprávních sankcí za nemajetkovou újmu způsobenou zásahem do osobnosti fyzické osoby podle § 13 o.z. musí být jako předpoklad odpovědnosti splněna podmínka existence zásahu objektivně způsobilého vyvolat nemajetkovou újmu spočívající buď v porušení nebo jen ohrožení osobnosti fyzické osoby v její fyzické a morální integritě. Tento zásah musí být neoprávněný (protiprávní) a musí zde být zjištěna existence příčinné souvislosti mezi takovým zásahem
a neoprávněností (protiprávností) zásahu. Nenaplnění kteréhokoliv z těchto předpokladů vylučuje možnost nástupu sankcí podle ustanovení § 13 o.z. Neoprávněným zásahem je zásah do osobnosti fyzické osoby, který je v rozporu s objektivním právem, t.j.
s právním řádem.


Bylo uvedeno, že odvolací soud přihlédl k tomu, že žalovaná popsaným způsobem zasáhla mimořádně závažným a vulgárním způsobem do osobnostních práv žalobců chráněných ustanovením § 11násl. o.z. Prokázaný neoprávněný zásah citelně
a závažně poškodil práva žalobců zaručená článkem 10 odst. 1 Listiny základních práv
a svobod. Okolnosti případu přitom nasvědčují úmyslu žalované, žalobce jako představitele společnosti K., s.r.o. co nejvíce poškodit. Internetové stránky, jejichž prostřednictvím k zásahu došlo, byly určeny především návštěvníkům, s nimiž uvedená společnost spolupracovala. Dovolací soud sdílí závěr učiněný odvolacím soudem, že tento zásah, vzhledem k vulgárnosti a použitému pornografickému vyobrazení, by proto objektivně musela jako závažný vnímat každá fyzická osoba v postavení žalobců. Nelze pominout, že pociťování nemajetkové újmy, spočívající ve snížení důstojnosti fyzické osoby nebo její vážnosti ve společnosti je třeba vždy hodnotit objektivně s přihlédnutím ke konkrétní situaci, za které k neoprávněnému zásahu došlo (jde o tzv. konkrétní uplatnění objektivního kritéria), jakož i k osobě postižené fyzické osoby, zejména k jejímu věku a jejímu postavení (tzv. diferencované uplatnění objektivního kritéria). Uplatnění konkrétního a diferencovaného objektivního hodnocení znamená, že o snížení důstojnosti postižené fyzické osoby , resp.její vážnosti ve společnosti půjde tam, kde
za konkrétní situace, za které k neoprávněnému zásahu do osobnosti fyzické osoby došlo, jakož i s přihlédnutím k dotčené fyzické osobě lze spolehlivě dovodit, že by nastalou nemajetkovou újmu vzhledem k intenzitě a trvání nepříznivého následku spočívajícího ve snížení její důstojnosti či vážnosti ve společnosti pociťovala jako závažnou zpravidla každá fyzická osoba nacházející se na místě a v postavení postižené fyzické osoby (srovnej též Karel Knap, Jiří Švestka, Prostředky občanskoprávní ochrany osobnosti občanů, Právo a zákonnost 6/1991, str. 337). Z napadeného rozsudku vyplývá, že odvolací soud při svém rozhodování z uvedených zásad správně vycházel.

Proto při současném zvážení důvodů dovolání žalované není možno napadené rozhodnutí ve výroku ve věci samé posuzovat jako rozhodnutí mající po právní stránce zásadní význam, jak to má na mysli ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 o.s.ř.,
a proti němuž by z tohoto důvodu bylo dovolání přípustné.

Protože tak není naplněn žádný z případů přípustnosti dovolání, Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.), toto dovolání jako nepřípustné odmítl (§ 243b odst. 5 o.s.ř. ve spojení s § 218 písm. c/ téhož zákona). Rozhodoval, aniž nařídil jednání (§ 243a odst. l věta první o.s.ř.).

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je za situace, když podané dovolání bylo odmítnuto, odůvodněn ustanovením § 243b odst. 5 věta prvá o.s.ř. ve spojení
s § 224 odst. 1, § 151 a § 146 odst. 3 o.s.ř., když v dovolacím řízení žalobcům vznikly náklady spojené s jejich zastoupením advokátem v tomto řízení. Konkrétně jde o jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání) podle § 11 odst. 1 písm. k) vyhlášky
č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů. Výše odměny za zastupování advokátem je určena podle vyhlášky č. 484/2000 Sb., kterou se stanoví paušální sazby výše odměny za zastupování účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování
o náhradě nákladů v občanském soudním řízení, a kterou se mění vyhláška Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996. Sb., o odměnách advokátů za poskytování právních služeb, ve znění pozdějších předpisů (dále jen \"vyhláška\").


Podle § 2 vyhlášky se sazby a odměny stanoví pro řízení v jednom stupni
z peněžité částky, která je předmětem řízení, nebo podle druhu projednávané věci (odstavec 1). V sazbě podle prvního odstavce uvedeného ustanovení jsou zahrnuty všechny úkony právní služby provedené advokátem nebo notářem, s výjimkou odměny za úkony, které patří k nákladům řízení, o jejichž náhradě soud rozhoduje podle § 147 o.s.ř. (odstavec 2).

Podle § 10 odst. 3 vyhlášky ve věcech odvolání a dovolání se sazba odměny posuzuje podle sazeb, jakými se řídí odměna pro řízení před soudem prvního stupně, není-li stanoveno jinak. Podle § 6 odst. 1 písm. b) vyhlášky činí sazba odměny
ve věcech osobnostních práv je-li požadována náhrada nemajetkové újmy 12.500,- Kč. Protože však byl učiněn v tomto případě pouze jediný úkon právní služby, bylo nutno
s přihlédnutím k § 18 odst. 1 této vyhlášky takto určenou výši odměny zástupce žalobce snížit o 50 %, t.j. na částku 6.250,- Kč. S ohledem na to, že dovolací soud dovolání odmítl, byla uvedená částka odměny podle ustanovení § 15 ve spojení s § 14 odst. 1 vyhlášky dále snížena o 50 % na 3.125,- Kč. Současně však s ohledem na ustanovení
§ 17 odst. 2 vyhlášky bylo třeba sazbu odměny zvýšit o 20 % (zastoupení více osob týmž advokátem) na částku 3.750,- Kč

Vyhláška č. 484/2000 Sb. upravuje pouze paušální sazby odměny za zastupování účastníka advokátem, nikoliv tedy již nároky advokáta na náhradu hotových výdajů
a na náhradu za promeškaný čas, jež stojí vedle odměny (§ 2 odst. 1 vyhlášky
č. 177/1996 Sb.). K nákladům řízení žalobců proto patří též paušální náhrada hotových výloh advokáta v částce 75,- Kč (§ 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb.). Celkem výše přisouzené náhrady nákladů dovolacího řízení s připočtením 19 % DPH ve smyslu ustanovení § 47 odst. 1 písm. a) zákona č. 235/2004 Sb. činí 4.552,- Kč.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 21. prosince 2006

JUDr. Pavel Pavlík, v.r.
předseda senátu
Rubrika: Ochrana osobních údajů a dat, Judikatura Čtenost: 9227 Počet reakcí: 0

Diskuse - komentáře:
ITprávo.cz - Server o internetovém a počítačovém právu; ISSN:1801-4089
Provozovatel: Společnost pro právo informačních technologií (SPIT)
e-smlouvy, nekalá soutěž, daňové aspekty...
rozhlasové a televizní vysílání, e-ziny, reklama...
odpovědnost providerů, internetová kriminalita...
monitorování komunikace na Internetu, ochrana osobních údajů a soukromí, hacking...
ochrana díla na Internetu, ochrana software, ochranné známky, patenty...
postavení NIC.cz, právní povaha doménových jmen, cybersquatting...
odpodvědnost subjektů el. podpisu, aspekty e-podání, dokazování...
rozhodné právo, jurisdikce, vybrané zahraniční a mezinárodní normy...
odkazy, rámy, peer to peer technologie, meta tags, spamming...
cenzura a svoboda projevu, ochrana osobnosti...
rozhodnutí domácích a zahraničních soudů v oblasti práva IT a telekomunikací...
Úvodem
Naše cíle
Co zde najdete...
Hledáme autory
O nás
Čermák Jiří
Hrádek Jiří Matejka Ján Pospíšil Martin Sehnalová Jana Smejkal Ladislav Štědroň Bohumír
Ústav státu a práva AV ČR
Právnická fakulta ZČU
Autorský zákon
Zákon o el. podpisu
Nařízení vl. k el. podpisu
Vyhlášky k el. podpisu
Občanský zákoník
Obchodní zákoník
Z. o mez. právu soukromém
Trestní zákon
Zákoník práce
Telekomunikační zákon
Z. o ochr. osobních údajů
Z. o inf. systémech veř. správy _______________________
Aktuální znění k 1.1.2002
Seřadit dle autora
Seřadit dle data publikace Seřadit dle čtenosti
Seřadit dle počtu reakcí ________________________
Nastavit jako výchozí stránku
Přidat k oblíbeným položkám ________________________
Zobrazit pro tisk
Technická správa
Redakce