| V tomto svém rozhodnutí Nejvyšší soud České republiky rozhodl o zdržení se užívání označení zaměnitelného s obchodní firmou a ochrannou známkou z doménového jména a zdržení se užívání databáze výrobků a o zaplacení zadostiučinění. Předmětem tohoto sporu byla zejména samotná registrace doménového jména, které bylo shodné jak s ochrannou známkou, tak i obchodní firmou jiného soutěžitele. Nejvyšší soud dovodil, že popsané jednání žalovaného, spočívající v zaregistrování předmětného doménového jména, jakož i v provozování internetových stránek pod touto doménou ke shodnému předmětu podnikání žalovaného a žalobkyně porušilo práva žalobkyně. Odvolací soud správně aplikoval příslušná ustanovení obchodního zákoníku pro popsané nekalosoutěžní jednání žalovaného a to jak generální klauzuli vyplývající z § 44 odst. 1 obch. zák., tak pro skutkovou podstatu parazitování na pověsti a zaměnitelnost vyplývající z § 47 a § 48 obch. zák.
NEJVYŠŠÍ SOUD
ČESKÉ REPUBLIKY 32 Odo 447/2006
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Dagmar Novotné ve věci žalobkyně a) I. M., a. s., b) Ing. P. B., c) Ing. O. F., a d) J. M., proti žalovanému T. V., o zdržení se užívání označení zaměnitelného s obchodní firmou a ochrannou známkou z doménového jména a zdržení se užívání databáze výrobků a o zaplacení zadostiučinění ve výši 1,000.000, Kč, vedené u Krajského soudu v Ostravě, pod sp. zn. 2 Cm 44/2002, k dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 21. 7. 2005, č. j. 4 Cmo 78/2005-217, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
O d ů v o d n ě n í :
Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 18. února 2004, č. j. 2 Cm 44/2002-173, ve znění opravného usnesení ze dne 28.12.2004, č.j. 2 Cm 44/2002-209, zastavil řízení do nároku, aby žalovanému byla uložena povinnost zdržet se užívání označení „b.“ jako svého doménového jména a při označování svých výroků, služeb i internetových stránek nabízejících jeho výrobky a služby, aby se zdržel užívání databáze domácích elektrických spotřebičů v podobě shodné či zaměnitelné s databází domácích elektrických spotřebičů vytvořenou Ing. P. B., Ing. O. F. a J. M. a užívanou společností b., s. r. o. na jejích internetových stránkách (výrok I.) , zamítl žalobu do nároku na zaplacení přiměřeného zadostiučinění žalobkyni a) ve výši 1,000.000,- Kč (výrok II.), a současně rozhodl o nákladech řízení (výrok III.). Vyšel ze zjištění, že po částečném omezení žaloby je předmětem sporu zaplacení přiměřeného zadostiučinění ve výši 1,000.000,- Kč žalobkyni a), za porušení jejích práv k obchodní firmě a ochranné známce, spočívající v neoprávněném zaregistrování a užívání domény žalovaného „b.“, dále za jednání v nekalé soutěži realizované provozováním shodné podnikatelské činnosti pod doménovým jménem zaměnitelným s doménovým jménem žalobkyně a) a provozováním internetových stránek, které jsou zaměnitelné svým unikátním členěním i obsahem s internetovými stránkami žalobkyně a), jakož i za zásah do autorských práv databáze výrobků a práv žalobkyně a) jako pořizovatele a uživatele předmětné databáze. Příčinná souvislost mezi jednáním žalovaného a odlivem zákazníků žalobkyně a) byla vyvozována ze skutečnosti, že zákazníci žalobkyně a) omylem kontaktovali žalovaného v domnění, že se jedná právě o žalobkyni a). Přiměřenost požadovaného zadostiučinění v penězích odůvodňovala žalobkyně a) pořizovacími náklady na databázi v ceně 900.000,- Kč, náklady na doplnění databáze ve výši 291.019,- Kč, rozsahem technického vybavení nezbytného na reklamu a propagaci obchodní firmy a ochranné známky, a to v poměru k rozsahu újmy, jež jí byla jednáním žalovaného způsobena. Soud prvního stupně dovodil k nároku z titulu práv žalobkyně a) k ochranné známce č. 239606, ve slovním znění „B.Z.“, že se žalovaný neoprávněným zaregistrováním a užíváním domény „b.“, porušení práv nedopustil, když aplikoval ustanovení § 14 odst. 1 a § 15 zákona č. 137/1995 Sb. o ochranných známkách, se závěrem, že neshledal příčinnou souvislost mezi zásahem do práv žalobkyně a) z ochranné známky a jí způsobenou nemajetkovou újmou. Dospěl rovněž k závěru, že se žalovaný nedopustil nekalosoutěžního jednání ani porušením tzv. generální klausule (§ 44 odst. 1 obch. zák.), ani naplněním skutkových podstat klamavého označení zboží a služeb (§ 46 obch. zák.), vyvolání nebezpečí záměny (§ 47 obch. zák.) či parazitování na pověsti (§ 48 obch. zák.). Uzavřel, že jednání žalovaného, spočívající ve zkopírování některých údajů ve svých nabídkách zboží, což bylo prokázáno porovnáním webových stránek žalobkyně a) a žalovaného, je jednáním, které je v rozporu s dobrými mravy soutěže, avšak protože nebyla prokázána příčinná souvislost mezi popsaným jednáním žalovaného a odlivem zákazníků žalobkyně a), působícím jí újmu, nárok na přiznání zadostiučinění žalobkyni a) nepřiznal. Důvodnost nároku na požadované zadostiučinění ve výši 1,000.000,- Kč pak neshledal ani při aplikaci § 40 odst. 1 písm. a)-e) a § 90 odst. 1 autorského zákona č. 121/2000 Sb.
K odvolání žalobkyně a) Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 21. 7. 2005, č. j. 4 Cmo 78/2005-217, rozsudek soudu prvého stupně změnil v napadené části o zamítnutí nároku na zaplacení přiměřeného zadostiučinění a v souvisejícím výroku o nákladech řízení tak, že uložil žalovanému zaplatit žalobkyni a) částku 200.000,- Kč, ve zbývající části výrok rozsudku soudu prvního stupně potvrdil, a současně rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Odvolací soud v plném rozsahu převzal jako správná zásadní skutková zjištění soudu prvního stupně v tom smyslu, že žalovaný, jako svého doménového jména a při označování svých výrobků, služeb i internetových stránek, nabízejících jeho výrobky a služby, užívá označení „b.“, a to i v rozsahu databáze domácích elektrických spotřebičů, v podobě shodné či zaměnitelné s databází domácích spotřebičů vytvořenou žalobci b), c) a d), užívanou žalobkyní a) na jejích internetových stránkách. Žalobkyně a) a žalovaný nakupují a prodávají tzv. bílou techniku, tj. domácí elektrické spotřebiče s využitím sítě internet. Žalobkyně a) dne 23. 5. 2000 zaregistrovala u národního správce domény C. doménová jména „b.“ a „b.“ a od 20. 11. 2000 provozuje své doménové stránky, na nichž nabízí výrobky, podmínky kupní smlouvy, reklamační podmínky a poskytuje veškeré další služby s jejím prodejem spojené. Označení „b.“ tvoří současně její obchodní firmu a je pro ni také zapsáno v rejstříku ochranných známek od 11. 12. 2000 (pro výrobky bílé techniky a pro vytváření databáze nabízených výrobků). Databázi žalobkyně a) vytvořili žalobci b), c) a d) jako materiál unikátní svým členěním, výběrem jednotlivých kritérií a také obsahem, a to za 291.019,- Kč. V roce 2001 žalobkyně a) realizovala prodej zboží v hodnotě 30,000.000,- Kč, do reklamy, domény a ochranné známky investovala 556.127,- Kč. Žalovaný zasáhl do práv žalobkyně a) k obchodní firmě, k ochranné známce a do práv majitele databáze a současně se dopustil nekalé soutěže tím, že si dne 10. 11. 2001 zaregistroval doménové jméno „b.“ a od 13. 2. 2002 pod registrovanou doménou a současně i svou dřívější doménou „b.“, provozoval domovské internetové stránky, na nichž nabízel prodej výrobků tzv. bílé techniky. Žalovaný využil zkopírovanou databázi žalobkyně a) a tím porušil dobrou pověst její obchodní firmy vybudovanou s vynaložením značných nákladů, v důsledku čehož žalobkyně a) utrpěla v očích zákazníků újmu, neboť ti mohli nabýt dojmu o totožnosti jejího obchodu s obchodem žalovaného. Ochranná známka žalobkyně a) je jednáním žalovaného ohrožena ve své rozlišovací schopnosti tzv. zdruhověním. Žalovaný v důsledku popsaného jednání získal na úkor žalobkyně a) bez vynaložení nákladů na reklamu a na vyhotovení databáze zákazníky a zapříčinil tak snížení počtu jejích zákazníků a to i pro nižší ceny, které u shodných výrobků a služeb mohl nabídnout právě proto, že žalobkyně a) z důvodu nákladů vynaložených na reklamu a doplňování databáze, cenu výrobků snížit nemohla. Odvolací soud se však neztotožnil se závěrem soudu prvého stupně, když při aplikaci § 14 zákona č. 137/1995 Sb. dospěl k závěru, že popsaným jednáním žalovaný porušil práva žalobkyně a) k ochranné známce, neboť jeho doménové jméno je shodné s ochrannou známkou žalobkyně a) a bylo užito ve spojení s výrobky a službami jím prokazatelně nabízenými. Dovodil, že žalovaný rovněž jednal nekalosoutěžně, a to jak porušením generální klauzule vyplývající z § 44 odst. 1 obch. zák., tak i ve smyslu vyvolání nebezpečí záměny podle § 47 obch. zák. a parazitování na pověsti podle § 48 obch. zák. Odvolací soud nepřijal obranu žalovaného, že jeho jednání nelze hodnotit jako zásahy do práv žalobkyně a), neboť označení „b.“ je označením druhovým, tudíž obecným, a proto je třeba argumentaci žalobkyně a) odmítnout. Protože nárok na zdržení se popsaného jednání vzala žalobkyně a) zpět poté, kdy žalovaný přestal provozovat své domovské stránky „b.“ a „b.“, dospěl k závěru, že v konkrétním případě nemohla žalobkyně a) ovlivnit kvalitu služeb žalovaného, které zákazníci mohli omylem považovat za služby žalobkyně a), v důsledku čehož jí nejen hrozí újma na pověsti, ale k této újmě také skutečně došlo, což je prokázáno konkrétním případem nespokojeného zákazníka. Odvolací soud vyzdvihl, že zásahy do práv žalobkyně a) jednáním žalovaného, k nimž došlo prokazatelně v období od března do září roku 2002, byly s ohledem na způsob obchodování obou subjektů, tj. internetový obchod s celorepublikovým dopadem, o to závažnější, že došlo k zásahu hned do několika práv žalobkyně a). Uzavřel, že pokud žalovaný v závadném jednání již nepokračuje, nemá žalobkyně a) jinou možnost, než se domáhat přiměřené satisfakce, přičemž konkrétní zadostiučinění v nepeněžité formě s ohledem na skutečnost, že žalovaný již internetové stránky neprovozuje, a tudíž nemůže spornou věc uvést na pravou míru, namístě není, a proto je třeba přiznat nárok na zadostiučinění ve formě peněžní, čemuž přiznaná částka 200.000,- Kč odpovídá jak do co délky trvání a dosahu závadnosti jednání žalovaného tak i co do dopadu na žalovaného, neboť se jedná o relativně nevelkou částku, která představuje spíše satisfakci morální povahy. Důvod pro přiznání vyšší částky odvolací soud neshledal.
Rozsudek odvolacího soudu napadl žalovaný dovoláním do části měnícího výroku rozsudku odvolacího soudu, jimž mu byla uložena povinnost zaplatit žalobkyni a) částku 200.000,- Kč. Přípustnost dovolání opřel o ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., důvodnost o nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Dovolatel vytkl odvolacímu soudu, že nesprávně hodnotil dopad jím užívaného doménového jména „b.“, na porušení slovní ochranné známky žalobkyně a) „B.“. Byl přesvědčen, že označení „b.“ (resp. jeho varianta „b.“ použitelná jako doménové jméno v síti internet) je běžným druhovým označením pro domácí spotřebiče, které jako takové, bez dalšího rozlišujícího znaku, není způsobilé být zapsáno jako slovní ochranná známka č. 239606. Pokud byla slovní ochranná známka ve znění „B.“ zapsána, je známku třeba považovat za jednolitý celek, a proto není možné právní ochranu poskytovanou ochranným známkám dovozovat pro její jednotlivé oddělitelné části. Dovozoval, že označení „B.“ jako celek je způsobilé do zápisu do rejstříku ochranných známek pouze díky rozlišujícímu znaku „ CZ“, tudíž pokud je v jeho internetové adrese uvedeno „b.“, je odlišující dodatek „com“ dostačujícím rozlišujícím prvkem k ochranné známce žalobkyně a), v důsledku čehož. k porušení práv žalobkyně a) ze zapsané ochranné známky nemohlo dojít, a proto nemohl vzniknout ani nárok na přiměřené zadostiučinění. Dovolatel brojil i proti závěru, že jeho provozování internetového obchodu na předmětné internetové adrese představuje zásah do práv žalobkyně a) k její tehdejší obchodní firmě („b. s.r.o.“), neboť i v tomto případě slovní spojení „bílé zboží“ je dostatečně odlišeno dovětkem „com“, když obchodní firma žalobkyně a) kromě slova „b.“ obsahovala i dovětek „.cz, s.r.o.“. Samotná slovní spojení „b.“ a „b.“ či „b. s.r.o.“ právě pro odlišné dovětky měl za dostatečně odlišitelná, pročež nemohlo dojít ani k naplnění skutkových podstat vyvolání nebezpečí záměny či parazitování na pověsti, tudíž nemohla být naplněna ani generální klauzule nekalé soutěže podle § 44 odst. 1 obch. zák. Dovolatel zdůraznil, že nebylo prokázáno jakékoli porušení práv žalobkyně a), takže jí nárok na peněžité zadostiučinění nevznikl. Poukázal na skutečnost, že samotné prokázání případného nekalosoutěžního jednání pro přiznání nároku na přiměřené zadostiučinění není dostačující, neboť nebyl prokázán vznik ani rozsah údajné nemajetkové újmy žalobkyně a), který by byl v příčinné souvislosti s jeho jednáním. Případný propad tržeb a odliv zákazníků žalobkyně a) bez dalšího takovouto újmu představovat nemůže, neboť tyto skutečnosti jsou ovlivnitelné značným množstvím faktorů, kupříkladu chováním ostatním soutěžitelů, vstupem dalších subjektů na trh, atp. S odkazem na nedostatek důkazů o vzniku a rozsahu nemajetkové újmy žalobkyně a) a o příčinné souvislosti mezi případně vzniklou nemajetkovou újmou a jednáním žalovaného, navrhl, aby dovolací soud rozsudek Vrchního soudu v Olomouci v napadeném rozsahu zrušil.
Dovolací soud po zjištění, že je dovolání přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. a opírá se o způsobilý dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumal podle § 242 o. s. ř. a neshledal dovolání žalovaného důvodným.
Dovolací soud nejprve zkoumal, zda řízení netrpí vadami uvedenými v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b), a § 229 odst. 3 o. s. ř. (tzv. zmatečnostmi), jakož i jinými vadami řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny. Tyto vady, k nimž dovolací soud přihlíží v případě přípustného dovolání z úřední povinnosti (srovnej § 242 odst. 3 větu druhou o. s. ř.), však dovoláním namítány nejsou a dovolací soud je z obsahu spisu neshledal.
Nesprávným právním posouzením věci ve smyslu § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. je pochybení soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav, tedy případ, kdy byl skutkový stav posouzen podle jiného právního předpisu, než který měl být správně použit, nebo byl-li sice aplikován správně určený právní předpis, ale soud jej nesprávně interpretoval (vyložil nesprávně podmínky obecně vyjádřené v hypotéze právní normy a v důsledku toho nesprávně aplikoval vlastní pravidlo stanovené dispozicí právní normy). Nesprávné právní posouzení věci je způsobilým dovolacím důvodem pouze tehdy, jestliže na něm napadené rozhodnutí spočívá, jinými slovy, bylo-li rozhodující pro výrok rozhodnutí odvolacího soudu.
Jelikož ve smyslu ustanovení § 242 odst. 3 věty první o. s. ř. je dovolací soud vázán uplatněným dovolacím důvodem, pak pro úsudek, zda rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam či nikoli, jsou relevantní jen otázky (na kterých napadené rozhodnutí spočívá), jejichž posouzení odvolacím soudem dovolatel napadl, resp. jejich řešení dovoláním zpochybnil.
Nesprávné právní posouzení je dovolatelem namítáno k údajnému porušení práv z ochranné známky žalobkyně a), jakož i k údajně nekalosoutěžnímu charakteru popsaného jednání žalovaného, potažmo tudíž k přiznanému nároku na zadostiučinění v penězích, na který podle zákona o ochranných známkách i podle příslušných ustanovení obchodního zákoníku, upravujících nekalou soutěž, vzniká nárok teprve tehdy, je-li prokázáno porušení práv. Namítáno je i nedostatečné posouzení otázky neprokázaného vzniku a rozsahu újmy žalobkyně a) a příčinné souvislosti mezi případnou nemajetkovou újmou a jednáním žalovaného.
Nejvyšší soud se plně ztotožnil s právním závěrem odvolacího soudu, že popsané jednání žalovaného, spočívající v zaregistrování domény „b“, jakož i v provozování internetových stránek pod touto doménou ke shodnému předmětu podnikání žalovaného a žalobkyně a) porušilo práva žalobkyně a). Odvolací soud správně aplikoval příslušná ustanovení obchodního zákoníku pro popsané nekalosoutěžní jednání žalovaného a to jak generální klauzuli vyplývající z § 44 odst. 1 obch. zák., tak pro skutkovou podstatu parazitování na pověsti a zaměnitelnost vyplývající z § 47 a § 48 obch. zák. Pakliže žalovaný poté, co se žalobkyně a) se svojí zapsanou obchodní firmou, se zaregistrovanou ochrannou známkou a doménou a na vlastní náklady vytvořenou databází již dlouhodobě prezentovala na trhu České republiky pro určité konkrétní druhy výrobků a žalovaný později na tento shodný trh vstoupil s tím, že pro svoji databázi zkopíroval některé z údajů v nabídkách zboží žalobkyně a) a následně zaregistroval doménu, jejímž základem je slovo „b.“, pak se dopustil jednání v nekalé soutěži, neboť jeho jednání je jednáním soutěžitele v hospodářské soutěži, které je v rozporu s dobrými mravy soutěže a je způsobilé přivodit žalobkyni a) újmu. Jinak řečeno, žalovaný těžil z úsilí jiného podnikatele, využil jeho zkušeností, zneužil nápadů, které byly vloženy do reklamy a vývoje databáze jiného podnikatele, a tím získal výhodu nejen ve snížených nákladech, ale také v časové úspoře, tedy získal prospěch, jehož by vlastním vývojem databáze a zásadním odlišením svých internetových stránek nezískal. Obrana dovolatele založená na dostačující rozlišnosti jím užívaných internetových stránek od zapsané obchodní firmy žalobkyně a), spočívající v dovětcích „cz“ a „com“, neobstojí. Kmenovým základem zapsané obchodní firmy žalobkyně a) je slovo „b.“. Stejně tak kmenovým základem domény žalovaného je slovo „b.“. Tento kmenový základ je v obchodní firmě i v doméně dominantní. Pro běžného spotřebitele dovětky „cz“ a „com“ dostačující rozlišovací schopnost pro svoji nevýraznost nemají. Právě s ohledem na charakter internetového obchodu realizovaného shodně oběma účastníky pro stejné druhy výrobků je třeba dovodit, že běžný spotřebitel může být v otázce obchodní firmy a označené domény na internetové stránce uveden v omyl o tom, komu jím navštívené internetové stránky patří a se kterým podnikatelem obchod uzavírá. Pokud si však žalovaný až 10.11.2001 zaregistroval zaměnitelnou doménu „b.“, když zcela jistě mohl zvolit z nepřeberné škály možností jiné znění domény, jež by případně bylo i současným vyjádřením o tom, co je základním předmětem jeho podnikání, pak práva žalobkyně a) porušil a žalobkyni a) tudíž nároky vyplývající z § 53 obch. zák. nepochybně svědčí.
Dovolatel zpochybňuje logiku úsudku odvolacího soudu o porušení práv ze zapsané ochranné známky opět odkazem na skutečnost, že dovětky „cz“ a „com“ mají dostačující rozlišovací schopnost. Podle § 14 odst. 1 zákona č. 137/1995 Sb., platného do 31. 3. 2004, bez souhlasu majitele ochranné známky nikdo nesmí užívat označení shodné nebo zaměnitelné s ochrannou známkou pro stejné nebo podobné výrobky nebo služby, pro které je ochranná známka zapsána, nebo užívat je ve spojení s těmito výrobky nebo službami, zejména umísťovat je na výrobky, jejich obaly, nabízet či uvádět na trh výrobky takto označené, nebo je skladovat za tímto účelem, dovážet nebo vyvážet výrobky s tímto označením, užívat toto označení v obchodním jméně, korespondenci či reklamě (srov. obdobně § 8 odst. 1 a 2 zákona č. 441/2003 Sb.). Z obsahu spisu se podává, že žalobkyně a) má zapsánu ochrannou slovní známku „B.“ č. 239606 s právem přednosti od 11. 12. 2000, a to pro výrobky „pračky, sušičky oděvů, myčky nádobí, automatické pračky, ostatní elektrospotřebiče pro domácnost spadající do této třídy, televizory, chladničky, mrazničky, sporáky, odsávací poklopy, varné desky, přístroje na ohřev vody, trouby, mikrovlnné trouby, sušičky, a dále že je vlastníkem domén „b.“ s registrací v systému CZ. NIC od 26. 5. 2000 a „b.“ od 24. 8. 2000 (její obchodní firma byla v podobě „b., s.r.o.“ zapsána v obchodním rejstříku od 13. 10. 2000 do 14. 12. 2002). Pokud si žalovaný zaregistroval doménové jméno „b.“ až dne 10. 11. 2001 a od 13. 2. 2002 pod touto doménou a současně i dřívější doménou provozoval domovské stránky, a nabízel na nich při využití zkopírované databáze žalobkyně a) svoji databázi, dopustil se porušení práv ze zapsané ochranné známky. I v tomto případě dovolatelem namítané dostačující odlišení spočívající v dovětcích „cz“ a „com“, jakož i v použití velkých a malých písmen ve slově „b.i“ neobstojí, neboť se jedná, ze stejných důvodů jak je odůvodněno výše, o označení zaměnitelná, a proto žalobkyni a) svědčí také nároky vyplývající z § 15 odst. 1 a 3 zákona č. 137/1995 Sb., resp. od 1.1.2004 z § 8 odst. 4 zákona č. 441/2003 Sb.
Nárok na přiměřené zadostiučinění, tedy satisfakci, zakládá pro majitele ochranné známky § 15 zákona č. 137/1995 Sb. pro případy nekalosoutěžního jednání § 53 obch. zák. Přiměřené zadostiučinění, které může být poskytnuto i v penězích, je jedním z nároků osob, jejichž práva byla porušena nebo ohrožena. Právní teorie a praxe jsou zajedno v tom, že nárok na přiměřené zadostiučinění je nárokem, jímž se reparuje újma nemateriální povahy. Tento aspekt vyvěrá již z podstaty tohoto nároku, který se označuje jako zadostiučinění, neboli satisfakce, aby se již v názvu zdůraznila jeho imateriální povaha. Ve formě zadostiučinění není možno brát ohledy na prvky, které mají materiální povahu, poněvadž k materiální reparaci tento právní prostředek ochrany neslouží. Nárok na přiměřené zadostiučinění je nárokem, který má převážně, popřípadě výlučně, objektivní charakter. Dovozuje se, že je nárokem „objektivním, který není vázán na naplnění jakýchkoli subjektivním podmínek“ (Štenglová, I., Plíva, S., Tomsa, M. a kol.: Obchodní zákoník, komentář, 7. vydání, C.H.BECK 2002, strana 148). Nejvyšší soud České republiky již v rozsudku ze dne 25. 3. 1998, sp. zn. I. Odon 45/1997 dovodil, že „přiměřenost výše peněžitého zadostiučinění musí být posuzována jak z objektivních, tak subjektivních hledisek“. Z hlediska výše přiměřeného zadostiučinění má peněžní satisfakce rovněž povahu sankční, neboť zaplacení zadostiučinění představuje pro rušitele finanční újmu, tedy nejen újmu morální, která má vyrovnat porušenou rovnováhu v postavení rušitele a postižené osoby. Tato sankční stránka nicméně hraje při poskytování zadostiučinění vedlejší, podružnou roli, protože rozhodující je nemateriální stránka satisfakce (srov. Nejvyšší soud ČR, R 29 Odo 652/2001). Pokud odvolací soud při hodnocení přiměřenosti zadostiučinění vzal v úvahu rozhodná kritéria popsaného jednání žalovaného se zřetelem ke konkrétním okolnostem projednávané věci a přijatým právním závěrům ve věci samé, pak právnímu posouzení nelze vytknout pochybení. Z dovoláním napadeného rozsudku odvolacího soudu se podává, které faktory odvolací soud při zvážení přiměřenosti přiznaného zadostiučinění posuzoval, přičemž dovolateli nelze přisvědčit, že se jedná o materiální hlediska. Za situace, kdy odvolací soud hodnotí délku trvání popsaného jednání žalovaného ve spojení se závažností dopadu tohoto jednání právě proto, že jím bylo zasaženo více práv žalobkyně a), tj. nikoli jedno právo např. pouze z titulu zapsané ochranné známky, přičemž právě pro formu internetového obchodu hodnotí celorepublikový dopad tohoto jednání, pak tomuto posouzení nelze vytknout nedostatečnost ani nepřezkoumatelnost. Dovolací soud neshledal pochybení odvolacího soudu v reparaci následků jednání žalovaného, a to nejen pro rozsah a dopady hodnoceného protiprávního jednání žalovaného, ale i pro nemožnost jiné satisfakce vyplývající ze skutečnosti, že žalovaný již neprovozuje předmětné internetové stránky, a proto nemůže satisfakci v nepeněžní formě (kupř. formou omluvy) účinným způsobem poskytnout. Dovolací soud poskytnuté peněžní zadostiučinění považuje za nárok přiznaný v souladu s § 53 obch. zák., (srov. Nejvyšší soud ČR, R 29 Odo 8/2001).
Z výše uvedeného vyplývá, že dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. není naplněn. Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 o. s. ř.) dovolání žalovaného podle § 243b odst. 2 o. s. ř. zamítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř., když neúspěšný žalovaný nemá právo na náhradu těchto nákladů a žalobkyni a) v souvislosti s tímto řízením náklady nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně 3. května 2006
JUDr. Kateřina Hornochová, v.r.
předsedkyně senátu |
