dnes je čtvrtek 23. 11. 2017

Aktuality a zprávy
Slovník základních pojmů
E-obchod
IT a média
Odpovědnost a delikty
Ochrana osobních údajů a dat
Autorská a průmyslová práva
Ochrana doménových jmen
Elektronický podpis
a podání
Mezinárodněprávní aspekty
Další právní aspekty Internetu
Související oblasti
Judikatura
Odkazy a zdroje
Diskuzní fórum
Najdi:


Spotřebitelské e-smlouvy <26. 10. 2004> <Brodec Jan>
Článek se zabývá problematikou spotřebitelských e-smlouv, které jsou běžně označovány jako B2C (business to customer), a predstavují nejrozšířenější kontrakty, které jsou uzavírány prostředí internetu. Ačkoliv se jedná o soukromoprávní smlouvy, kde strany mají rovné postavení, ve skutečnosti se jedná často o vztahy nerovné – v neprospěch spotřebitele. Efektivní ochranu spotřebiteli nemohou, při existenci nadnárodních obchodních firem, zajistit pouhá sdružení spotřebitelů, ale je potřeba, aby zde vstoupil stát.

1. Spotřebitelské e-smlouvy

1.1.Obecně k ochraně spotřebitele

Vznik internetového obchodování zastihl v polovině 90. let legislativce ne zcela  připravené. Podnikatelé se jali využívat internetu jako nového komunikačního kanálu, kde alespoň prozatím neexistovala jasná pravidla. Pro spotřebitele se   objevila  výhoda možnosti nákupu od domácího stolu, často za výhodnější cenu a možnosti výběru z virtuálních obchodů celého světa, to vše za úspory času i finančních prostředků.

V současné době jsou spotřebitelské e-smlouvy, běžně označované jako B2C (business to customer), nejrozšířenějšími  kontrakty uzavíranými v prostředí internetu. Ačkoliv se jedná o soukromoprávní smlouvy, kde strany mají rovné postavení, ve skutečnosti se jedná často o vztahy nerovné – v neprospěch spotřebitele. Efektivní ochranu spotřebiteli nemohou, při existenci nadnárodních obchodních firem, zajistit pouhá sdružení spotřebitelů, ale je potřeba, aby zde vstoupil stát. A nejen to, vzhledem k nadnárodní povaze e-obchodu je potřeba vytvářet i normy práva mezinárodního, které by zajistily spotřebitelům žádoucí ochranu- např. rezoluce OSN č.39/248 [1]z roku 1985, která vyzývá k ochraně spotřebitele. K posílení pozic spotřebitelů a jejich sdružení, zejména proti nadnárodním koncernům a obchodním řetězcům, slouží mj. webová stránka, kam mohou spotřebitelé z celého světa posílat své stížnosti (www.econsumer.gov./english/index.html). Na provozování této stránky se již účastní nejméně 30 sdružení spotřebitelů z celého světa.

1.2. Implementace směrnice 1997/7 ES do našeho právního řádu[2],[3]

Je tedy zřejmé, že ideální stav by nastal, kdyby byla spotřebiteli poskytována stejná ochrana ve všech zemích. K naplnění této myšlenky v rámci ES přispívá směrnice 1997/7/ES ze dne 20.5.1997[4] o ochraně spotřebitele z hlediska smluv uzavíraných na dálku. Nabyla účinnosti dne 4.6.1997 a členskými státy měla být implementována do 3 let. V ČR se tak stalo zákonem č. 367/2000 Sb., kterým se novelizuje občanský zákoník[5].

Spotřebitelská smlouva existuje tehdy, je-li na jedné straně dodavatel a na druhé spotřebitel (§52 ObčZ). Spotřebitel je osoba, která při uzavírání a plnění smlouvy nejedná v rámci své podnikatelské činnosti (§52/3 ObčZ). Přesněji je to fyzická nebo právnická osoba, která nakupuje výrobky nebo užívá služby za jiným účelem než  pro podnikání s těmito výrobky či službami (§2/1 zák. č. 634/1992 Sb. o ochraně spotřebitele). Jedná se tedy o konečného adresáta výrobku či služby za účelem osobní spotřeby, nikoli za účelem prodeje. Spotřebitelem může být fyzická i právnická osoba.

Druhou smluvní stranou je dodavatel, osoba, která při uzavírání a plnění smlouvy jedná v rámci své obchodní nebo jiné podnikatelské činnosti (§52/2 ObčZ). Zavedení pojmů spotřebitel a dodavatel do občanského zákona, se může jevit do jisté míry problematické. Občanský zákoník totiž na jiném místě (§588 ObčZ) při úpravě kupní smlouvy hovoří o prodávajícím a kupujícím. Jejich vzájemná práva a povinnosti jsou zřejmá. Není však možné ztotožňovat prodávajícího, který je vlastníkem věci, s dodavatelem, který ke věci nutně nemusí mít vlastnický vztah - může ji mít pouze  v držbě za účelem jejího předání budoucímu potenciálnímu vlastníkovi.

Předmětem spotřebitelské smlouvy je koupě zboží nebo poskytnutí služby. Nejčastěji se proto formálně bude jednat o smlouvu kupní[6], smlouvu o dílo[7] nebo   obstaravatelskou   smlouvu [8].   Co se týče  obsahových náležitostí,  tak spotřebitelské smlouvy  musí:

a - být  určité a  srozumitelné (§53/3 ObčZ ), prodávající, který   chce  prodávat       

v cizině, musí nést  břemeno nákladů   na vícejazyčné verze smluvních   podmínek

b - být formulovány v dobré víře (§55/3, §56/1 ObčZ)

d - nesmí vést ke značné nerovnováze v  neprospěch  spotřebitele (§56/1 ObčZ)

e - nesmí obsahovat tzv. nekalá ustanovení (§56/1, 3 ObčZ)

f - brát v úvahu potřebu chránit spotřebitele ( §53/4, 5 ObčZ)

g – nesmí se u dispozitivních  ustanovení  závazkového  práva   odchýlit 

      v neprospěch spotřebitele (§55/1 ObčZ)

h - spotřebitel  se  nemůže  vzdát práv, která  mu  zákon  poskytuje,  nebo jinak 

   zhoršit své postavení (§ 55/1 ObčZ)

 ( v pochybnostech o  výkladu  se  použije  výklad příznivější pro spotřebitele )

Tzv. nekalá ustanovení jsou upravena v §56 ObčZ. V §56 odst.1 je vysloven obecný zákaz ustanovení, která v rozporu s dobrou vírou zeslabují postavení spotřebitele a v odst.3 je uveden jejich demonstrativní výčet. Použití nekalých ustanovení, která způsobují relativní neplatnost smlouvy, je upraveno v  §55 odst.2, 3 ObčZ (tato úprava je silně inspirována směrnicí ES 93/13 o nekalých ustanoveních ve spotřebitelských smlouvách)[9] .

Spotřebitelské e-smlouvy je možné chápat jako smlouvy uzavřené prostředky komunikace na dálku (distanční smlouvy) dle §53. Zákonodárce zde uvedl pouze e-mail v odst.1 a zcela vynechal webovou stránku jako hlavní prostředek uzavírání spotřebitelských e-smluv. Jelikož je ale výčet prostředků komunikace na dálku pouze demonstrativní[10], nemělo by to být na škodu.

U spotřebitelských e-smluv je dána poměrně široká informační  povinnost dodavatele. Před uzavřením smlouvy musí dle §53 odst.4  ObčZ poskytnout s dostatečným předstihem (chybí však definice dostatečnosti) před uzavřením smlouvy následující informace: obchodní jméno a IČ, název a hlavní charakteristiku zboží nebo služeb, cenu zboží nebo služeb včetně všech poplatků, náklady na dodání, způsob platby a dodání, poučení o právu na odstoupení, náklady na použití prostředků komunikace na dálku a dobu, po kterou zůstává cena nebo nabídka v platnosti.

Po uzavření  smlouvy, ale ještě před jejím plněním, má dodavatel povinnost poskytnout další informace: o podmínkách a postupech pro uplatnění práva odstoupení od smlouvy, o službách po prodeji a o zárukách a podmínky pro zrušení smlouvy, pokud není určena  doba platnosti nebo platnost je delší než 1 rok[11].

Co se týče odstoupení od smlouvy u spotřebitelských smluv, uplatní se § 53 odst.6, 7 ObčZ, podle něhož má spotřebitel právo odstoupit od smlouvy ve lhůtě 14 dnů, resp. 3 měsíců od převzetí plnění, pokud nedostal povinné informace. Zde je nutné zmínit, že v případě odstoupení od smlouvy poskytuje náš zákon spotřebiteli větší ochranu než sama směrnice. Ta stanoví, že lhůta má být minimálně 7 dnů a to od doručení zboží a ne jeho přijetí. Navíc naše úprava neobsahuje na rozdíl od směrnice žádné ustanovení o povinnosti spotřebitele nést náklady na odeslání zboží zpět.

V e-obchodu může dojít k situaci, kdy dodavatel nemá stálé místo podnikání (virtuální obchody působící pouze jako zprostředkovatelé). V tomto případě  se uplatní kratší lhůty pro odstoupení od smlouvy dle §57 ObčZ.

Celkově je možné hodnotit implementaci směrnice o spotřebitelských smlouvách do našeho právního řádu za zdařilou, i když  se objevují četné výtky související především se systematickým zařazením. Vhodnější se jevilo daná ustanovení vřadit do části osmé ObčZ či přijmout zvláštní zákon, jako to udělala řada států - např. Slovensko - Zákon o dálkově uzavíraných smlouvách a podomním prodeji. Další výtka bývá uváděna vůči §54, kde jsou stanoveny případy distančních smluv, na které se nevztahuje zvýšená ochrana spotřebitele zavedená v §53. Zákonodárce zde pouze doslovně přeložil směrnici, aniž by se snažil dané pojmy přizpůsobit českému právnímu řádu.

 1.3 Důležité směrnice na ochranu spotřebitele v právu  EU

Pozornost při e-obchodu s EU je třeba věnovat směrnici ES 99/44[12] [13] o některých aspektech prodeje spotřebního zboží a souvisejících záruk, která by měla být v dohledné době implementována do našeho právního řádu. Tato směrnice směřuje k harmonizaci národních předpisů týkajících se záruk za kvalitu zboží a sekundárně k podpoře přeshraničních obchodů. Věcná působnost norem je omezena na movité věci (čl.1/2 b). V praxi e-obchodu se tedy jedná o plnění off-line. Neaplikuje se na zboží dodávané elektronicky-např.software. Charakteristikou směrnice je, že umožní spotřebiteli spolehnout se na výrobcovu reklamu, která se stává součástí později uzavřené smlouvy. Dodané zboží musí být v souladu se smlouvou a tudíž i s reklamou.

To však neplatí v případech, kdy prodávající prokáže :

a - že si nebyl a rozumně ani nemohl být vědom příslušného    prohlášení (např. reklamy v jiném státě).

b   -   že v  době     uzavření     smlouvy     již     prohlášení     bylo     opraveno.

c   -  že rozhodnutí spotřebitele koupit zboží nemohlo být prohlášením ovlivněno (např. prohlášení bylo vydáno až po koupi zboží).

Navíc se ve zmíněné směrnici počítá se společnou odpovědností prodávajícího a výrobce, což vychází z předpokladu, že moderní spotřebitel se spoléhá na značku, což je prvek, na kterém zakládá obchody jak výrobce tak  i prodávající. Odpovědnost pro rozpor se smlouvou má prodávající dle čl.3 směrnice dva roky od koupě. Jedná se o promlčecí dobu. Během této doby nemá spotřebitel žádná absolutní práva vůči prodávajícímu - pokud jím zakoupený výrobek zkolabuje po 15 měsících  od koupě a záruční doba byla 12 měsíců, nemá spotřebitel  nárok vůči prodávajícímu. Objeví-li se jakýkoliv rozpor se smlouvou  do 6 měsíců od dodání zboží, má se za to, že existoval v době dodání zboží, pokud se neprokáže, že taková domněnka není slučitelná s povahou zboží. To je zvlášť důležité u složitých druhů zboží, kdy neodborný spotřebitel nemohl existenci vady prokázat. V případě nesouladu se smlouvou může spotřebitel požadovat odstoupení od smlouvy, opravu zdarma, výměnu zboží či přiměřené snížení ceny (čl.3/2)[14].

Další významnou směrnicí na poli ochrany spotřebitele je směrnice 1998/27 ES[15] o zákazech pro ochranu zájmů spotřebitelů. Směrnice vychází z myšlenky, že e-obchod je provozován v kyberprostoru bez hranic, což působí potíže mezi prodávajícími a kupujícími i mezi regulátory a prodávajícími. Vzdálenost, rozdílnost právních úprav i jazyků mohou vytvářet bariéry přeshraničního řešení sporů. To se dotýká zvlášť spotřebitelů, kteří často nejsou schopni nést náklady právního sporu v jiné jurisdikci. Proto směrnice zakládá mechanismus, kde na základě vzájemného uznávání členské státy umožňují co nejsnadnější přístup k  soudům a správním orgánům.

2. Spotřebitelské e-smlouvy s mezinárodním prvkem

2.1. Pojem spotřebitelských e-smluv s mezinárodním prvkem

V prostředí internetu jakožto prostoru bez hranic mají spotřebitelé možnost nakupovat ve virtuálních obchodech celého světa. Smlouvy, kterými jsou tyto obchody realizovány, můžeme označit za spotřebitelské e-smlouvy s mezinárodním prvkem. Co to spotřebitelská e-smlouva je, vyplývá z předchozích částí. Problémem se může jevit definice mezinárodního prvku.

Zákon č.97/1963 o mezinárodním právu soukromém a procesním (dále ZMPS) pojem mezinárodní prvek používá, ale nevymezuje jej. O soukromoprávní vztah s mezinárodním prvkem se tak bude jednat tehdy, jestliže vztah  u některého jeho prvku k zahraničí bude společensky dostatečně významný[16].V případě spotřebitelských e-smluv, kdy si strany poskytují vzájemná protiplnění, je mezinárodní prvek naplněn, jestliže strany mají bydliště či místo podnikání (sídlo)  v rozdílných státech.

Dlouhou dobu se vedl spor o definici místa podnikání pro e-obchod. Část autorů zastávala názor, že místem podnikání je místo, kde je umístěn server, na němž je stránka publikována (např. podnikatel z USA nabízí zboží na německém serveru a jeho stránka má příponu .de). Argumentem bylo, že skutečnost, kdy osoba vlastní internetovou stránku registrovanou v určité zemi, by se dala považovat za formu založení dle mezinárodního práva soukromého. Stránky s příponou .fr či .at by se měly považovat za pobočky ve Francii, resp. Rakousku, a to proto, že národní orgán udělující název přidělil adresu stránky poté, co zkontroloval některé prvky, např. existenci pobočky v zemi odpovídající vyžádané adrese domény[17].

S tímto názorem však v dnešní době souhlasí málokdo, neboť orgány udělující názvy jsou považovány za soukromoprávní subjekty nepodléhající regulaci ze strany státu, a to i když jednají pod dohledem veřejného orgánu, (jako je tomu např. ve Francii, kde tento dohled vykonává ministerstvo průmyslu) a proto jejich rozhodnutí nemůže mít  konstitutivní charakter založení místa podnikání[18]. Navíc webová stránka je virtuálním prostorem ještě krátkodobější povahy než poštovní schránka či reklama vyvěšená na ulici.

Tento názor vyjádřila i směrnice 2000/31, když stanovila, že místo podnikání, jde-li o podnik nabízející své služby prostřednictvím internetové stránky, není tam, kde  se nachází technologické zařízení podporující tuto stránku anebo v místě, odkud je stránka přístupná. Místo podnikání je dle směrnice tam, kde je vyvíjena  skutečná ekonomická činnost poskytovatele.V případech, kdy poskytovatel má  několik sídel,  je  důležité určit,  ze kterého  sídla  je dotčená služba poskytována. Je-li obtížné zjistit, ze kterého sídla je daná služba poskytována, je to místo, kde provozovatel má těžiště svých zájmů týkajících se konkrétní služby - bod 19  preambule směrnice 2000/31. Stránka tedy slouží spíše jako prostředek než místo podnikání[19].

Směrnice se však vztahuje pouze na on-line služby pocházející z jiného členského státu EU. Neobsahuje zvláštní komunitární kolizní normy, pouze umožní zjistit právní řád státu EU, kterým se poskytování dané on-line služby bude  spravovat. Součástí právního řádu takového státu budou i kolizní normy, které umožní určit právo, kterým se daný vztah bude řídit.

Je důležité zmínit, že v našem právním řádu je místo podnikání stanoveno obecně jako adresa zapsaná jako sídlo či místo podnikání v obchodním rejstříku či  jiné zákonem upravené evidenci[20]. Z pohledu českého práva je zahraničním dodavatelem osoba, která má sídlo či místo podnikání v cizí zemi a poskytuje plnění českému spotřebiteli.

O českém spotřebiteli je možné hovořit, pokud má v ČR místo trvalého pobytu, tj. místo, kde má rodinu, rodiče, byt nebo zaměstnání- tzv. stálé bydliště[21]. Problémem by se mohlo jevit, pokud by si český spotřebitel objednal zboží (např. v internetové kavárně v Polsku) od dodavatele se sídlem v EU, přičemž plnění by směrovalo do ČR. V takovém případě by se jednalo stále o českého spotřebitele, neboť by měl stále místo trvalého pobytu v ČR.

Při určení rozhodného práva pro e-smlouvu mezi českým spotřebitelem a zahraničním dodavatelem se bude postupovat níže uvedeným způsobem.

2.2. Aplikace přímé metody                          

Nejprve je třeba prověřit, zda daný právní vztah mezi českým spotřebitelem a dodavatelem ze zahraničí nespadá do předmětu úpravy mezinárodně sjednaného souboru právních norem, které nazýváme normy přímé. Ty mají původ nejčastěji v mezinárodních smlouvách a je pro ně typické, že upravují výlučně soukromoprávní vztahy s mezinárodním prvkem a to takovým způsobem, že samy obsahují hmotněprávní úpravu práv a povinností účastníků  a k jejich použití dochází bezprostředně bez předchozí aplikace kolizních norem. Přímá metoda má tedy přednost před určením rozhodného práva kolizními normami. Přímé normy mají vůči normám kolizním povahu norem zvláštních vůči normám obecným[22].          

Přímou normou, která upravuje koupi zboží, je Vídeňská úmluva OSN o smlouvách o mezinárodní koupi zboží ze dne 11.4.1980, uveřejněná v ČR sdělením č.160/1991 Sb.[23] Její použití pro případ spotřebitelských smluv je však vyloučeno v jejím čl. 2a, kde je stanoveno, že Úmluva se uplatní, pokud nejde o spotřebitelskou smlouvu, ledaže prodávající o tom nevěděl a vědět nemusel.

Jelikož jiná přímá norma, která by se dala na spotřebitelské e-smlouvy aplikovat, není zatím přijata a jak vyplývá z výše uvedeného, aplikace Vídeňské úmluvy je vyloučena, bude muset rozhodné právo  být určeno na základě kolizních norem.

2.3. Aplikace kolizní metody  - hraniční určovatel dle §9 ZMPS

 Jelikož obecně řečeno mezinárodní právo soukromé je v oblasti smluvního práva založeno na autonomii vůle stran[24], bude základním hraničním určovatelem, kterého bude pro volbu práva použito, volba práva smluvními stranami.

§9 odst.1 ZMPS stanoví, že účastníci smlouvy si mohou zvolit právo, jímž se mají řídit jejich vzájemné majetkové vztahy, mohou tak učinit i mlčky, není-li vzhledem k okolnostem o projevené vůli pochybnosti. Ujednání účastníků o volbě práva je samostatné smluvní ujednání, které je právně nezávislé na smlouvě, kterou účastníci založili právní vztah, pro který volí rozhodné právo. Musí jít o právo platné na určitém území, i kdyby toto území nebylo ostatními státy za stát uznáváno. Není však možné  zvolit si právo zaniklého státu ani stanovit, že se daný právní vztah bude řídit pravidly slušnosti nebo poctivého obchodního styku[25].

V e-obchodě se může problém platnosti volby práva ukázat velmi ožehavým. Je třeba prověřit, zda s volbou práva skutečně souhlasily obě strany. Jedná se především o ty případy, kdy dodavatel má volbu práva uvedenu ve svých všeobecných smluvních podmínkách a kdy je potřeba zkoumat, zda spotřebitel o takovémto ustanovení věděl a zda jej přijal. Studování jednotlivých podstránek webové stránky není možné ještě považovat za zavedenou praxi, jak by se to dalo říct o otočení stránky fyzické smlouvy za účelem zjištění, co se píše na druhé straně. Je tedy třeba jisté opatrnosti.

Vůle stran zvolit si určité právo může být tedy stanovena i mlčky- přímo vyplývá z chování stran či z jiných ustanovení smlouvy.  Jako konkludentní volba práva by mohlo působit  stanovení měny třetího státu, ve které má být spotřebitelem plněno. Podobně může působit situace, kdy text smlouvy obsahuje útržky zákonů platných v určitém státě. S tím se můžeme u smluv uzavíraných elektronicky poměrně často setkat. V případech, kdy má volba práva implicitně vyplývat ze smlouvy, je často spotřebitel znevýhodňován, neboť nemá sám možnost volbu práva ovlivnit, ale pouze kliknutím na „agreement key“ ji spolu s návrhem dané smlouvy potvrdit či odmítnout[26].

Možnost volby práva však není neomezená. ZMPS obsahuje určité limity. Jedná se především o výhradu veřejného pořádku, která umožňuje odmítnout užití ustanovení zahraničního právního řádu, kterého se má v daném případě použít na základě tuzemské kolizní normy, jestliže by účinky tohoto užití v oblasti tuzemského právního řádu byly zásadně nepřijatelné[27]. Jedná se o obranu proti nežádoucím účinkům cizího práva, která je však použitelná až po určení cizího práva. ZMPS upravuje výhradu veřejného pořádku v §36, podle něhož právního předpisu cizího státu nelze použít, pokud by se účinky použití příčily takovým zásadám společenského a státního zřízení ČR a  jejího právního řádu, na nichž je nutno bez výhrady trvat. Vždy je nutné určovat účinky předpisu a až na základě zjištění jejich neslučitelnosti předpis odmítnout. Není možné užití předpisu odmítnout před ověřením účinků jeho užití. V případě spotřebitelských e-smluv by  se dala výhrada veřejného pořádku použít, pokud by byla vážně poškozována práva spotřebitele.

K takovému poškozování by mohlo  dojít především tím, že ochrana poskytovaná spotřebiteli zvoleným právním řádem, by byla menší, než jakou spotřebiteli poskytuje český právní řád. Jelikož je ochrana spotřebitele v rámci EU na základě výše zmíněných směrnic do značné míry unifikována, nemělo by k užití výhrady veřejného pořádku z důvodu ochrany spotřebitele dojít v případech, kdy bude rozhodným právo členského státu EU[28].

2.4. Aplikace kolizní metody  - hraniční určovatelé dle §10 ZMPS[29]

V případě, že se na daný smluvní vztah nevztahuje přímá úprava a ani nedošlo stranami k volbě práva, bude rozhodné právo určeno na základě hraničních určovatelů obsažených v §10 ZMPS.

V §10 odst.1 ZMPS je stanovena obecná zásada, že nezvolí-li účastníci rozhodné právo, řídí se jejich závazkové vztahy právním řádem, jehož použití odpovídá rozumnému uspořádání daného vztahu. Tato obecná zásada je dále konkretizována ustanoveními odst.2 a odst.3, která obsahují hraniční určovatele pro jednotlivé smluvní typy. Ustanovení §10 tak pokrývají celou oblast smluvního závazkového práva.

Požadavek rozumného uspořádání daného vztahu uvedený v odst.1 §10 ZMPS umožňuje modifikovat hraniční určovatele obsažené v odst.2 a odst.3 a určit rozhodné právo na základě jiných hraničních určovatelů, pokud by právo určené na základě hraničních určovatelů uvedených v odst.2 a odst.3 neodpovídalo rozumnému uspořádání daného vztahu. Daná modifikace je umožněna tím,  že hraničních určovatelů uvedených v odst.2 a odst3 má být užíváno „zpravidla“ , čímž se připouští modifikace  dle odst.1.

2.4.1. Určení rozhodného práva na základě §10 odst.2 ZMPS

V §10 odst.2 ZMPS jsou pod písmeny a) – g)  uvedeny jednotlivé smluvní typy. U každého smluvního typu je uveden hraniční určovatel, na jehož základě dojde k určení rozhodného práva pro danou smlouvu. Jako spotřebitelské  budou v e-obchodě pravděpodobně nejčastěji uzavírány smlouva kupní a smlouva o dílo.

Smlouva kupní je nejčastěji spotřebiteli uzavírána při nákupech ve virtuálních obchodních domech. Rozhodným právem pro tyto smlouvy bude na základě ustanovení odst.2 písm. a) právo místa sídla prodávajícího, tedy dodavatele. Podobně jako při volbě práva, by v případě poškozování spotřebitelových práv ve srovnání s ochranou poskytovanou českým právním řádem, došlo k odmítnutí aplikace tohoto právního řádu s odvoláním na výhradu veřejného pořádku stanovenou v §36.

Smlouva o dílo je nejčastěji jako spotřebitelská v rámci e-obchodu uzavírána v případech, kdy si spotřebitelé (objednatelé) od dodavatelů (zhotovitelů), kteří se zabývají tvorbou softwaru, objednávají  programy, které mají být vyrobeny dle požadavků spotřebitelů. Rozhodným právem bude na základě ustanovení odst.2 písm. a) právo zhotovitele. Taktéž v těchto, stejně jako ve výše zmíněných , případech dojde k odmítnutí tohoto práva v případě rozporu s veřejným pořádkem.

Pokud by s odvoláním na  výhradu veřejného pořádku došlo k odmítnutí aplikace cizího právního řádu, bude dle mého názoru rozhodným právo české. Je tomu tak dle ustanovení odst.1 §10 ZMPS. Neboť, má-li být spotřebitel jako slabší strana chráněn, odpovídá to rozumnému uspořádání daného vztahu.

Výše zmíněné případy, kdy je rozhodné právo dodavatelů, nejsou pro spotřebitele výhodné. Musí si totiž opatřovat znalosti o cizích právních řádech, aby věděli, jaká práva a povinnosti jsou jim těmito právními řády přiznávána.

2.4.2. Určení rozhodného práva na základě §10 odst.3 ZMPS

 V §10 odst.3 ZMPS jsou stanoveny hraniční určovatele, na jejichž základě dojde k určení rozhodného práva pro všechny ostatní smlouvy, které nejsou uvedeny v §10 odst.2 ZMPS. Jedná se nejen o tzv. nepojmenované smlouvy, ale i o celou řadu smluvních typů, které jsou v občanském zákoníku upraveny.

Jako spotřebitelská e-smlouva bude z těchto smluv uzavírána například smlouva, kterou se dodavatel zaváže poskytovat spotřebiteli službu v podobě přístupu do jeho informační databáze (např.novin) či obdoba nájemní smlouvy, kterou umožní dodavatel spravující doménový server spotřebiteli provozovat pod dodavatelovo doménou a na jeho serveru spotřebitelovu osobní webovou stránku.

V odst.3 je stanoveno pořadí hraničních určovatelů následujícím způsobem:               

1-Právní řád státu, v němž mají obě strany své sídlo (bydliště)

2-Právní řád místa, kde byla smlouva uzavřena

3-Právní řád sídla (bydliště) příjemce návrhu smlouvy, uzavírá-li se smlouva mezi nepřítomnými.

Jelikož v případě uzavírání spotřebitelské e-smlouvy s mezinárodním prvkem se spotřebitel i dodavatel nachází v různých státech a veškerý jejich vzájemný styk probíhá prostřednictvím internetu, bude rozhodným právo sídla (bydliště) příjemce návrhu smlouvy, neboť smlouva je uzavírána mezi nepřítomnými.

 2.4.2.1. Návrh smlouvy ze strany spotřebitele

 Návrh smlouvy může být dodavateli spotřebitelem učiněn prostřednictvím e-mailu či webové stránky, slouží-li ta pouze jako „výkladní skříň“ (innovatio ad offerendum) a ne jako návrh smlouvy.

Na základě zmíněného hraničního určovatele stanoveného v §10 odst.3 ZMPS bude v tomto případě rozhodným právo dodavatele, neboť je příjemcem návrhu smlouvy a daná e-smlouva je uzavírána mezi nepřítomnými. K užití tohoto práva opět nedojde, odporovalo-li by to ochraně veřejného pořádku. I v tomto případě by dle mého názoru s ohledem na ustanovení odst.1 §10 ZMPS bylo opět rozhodné právo bydliště spotřebitele.

Znovu je nutné zmínit, že pro spotřebitele je značně nevýhodné řešení, kdy je rozhodným právo dodavatele a kdy si musí opatřovat znalosti o dodavatelově právu, které je mu často svými principy vzdálené, obsažené v cizojazyčných pramenech a kdy on je většinou právním laikem.

2.4.2.2. Návrh smlouvy ze strany dodavatele

Dodavatel může spotřebiteli učinit návrh smlouvy pouze prostřednictvím své webové stránky, a to v případě, že předmětné plnění má být dodavatelem poskytováno on-line. Rozesílání nevyžádaných e-mailů dodavatelem, tzv. spamming, nelze dle mého názoru za návrh považovat. A to především s ohledem na ustanovení §43a odst.1 ObčZ, kde je stanoven požadavek, aby návrh smlouvy směřoval vůči určitým osobám.

Rozesílání nevyžádaných e-mailů dodavatelem na všechny adresy poštovních serverů, kdy odesílatel nemá ponětí, komu daný e-mail dojde či komu daná stránka náleží, požadavek určitosti adresátů návrhu nesplňuje. Naproti tomu návrh učiněný prostřednictvím webové stránky už tím, že stránku „otevřou“ pouze osoby, které mají o dané zboží zájem a na dané stránce si vyhledají návrh smlouvy týkající se určitého zboží, požadavek určitosti dle mého názoru splňuje, neboť návrh je určen pouze těm určitým osobám, které mají o zboží zájem.

Je-li tedy příjemcem návrhu smlouvy spotřebitel, bude na základě hraničního určovatele stanoveného v §10 odst.3 rozhodným právo spotřebitelovo, neboť se jedná o smlouvu mezi nepřítomnými.

 2.5. „Obrana“ dodavatelů proti „nevýhodným“ právním řádům 

Jelikož i kolizní normy mnohých jiných právních řádů obsahují ustanovení, na jejichž základě bude v případě spotřebitelských smluv rozhodným právo spotřebitele, může v těchto případech pro dodavatele nastat paradoxní situace[30].

V případě, kdy dodavatel činí návrhy smluv spotřebitelům prostřednictvím své webové stránky, tak neví, jakými spotřebiteli (z jakých států) bude návrh akceptován a tudíž jakým právním řádem se bude daná e-smlouva řídit. Při celosvětové rozšířenosti internetu dochází k tomu, že potenciálně rozhodným je právo téměř každého státu, neboť v každém státu, kde je přístup k internetu, se spotřebitel může seznámit s dodavatelovým návrhem uveřejněným na webové stránce a tento návrh přijmout.

Tato situace může být pro dodavatele velmi nevýhodná, neboť si teoreticky musí opatřovat znalosti o právních řádech všech států, odkud je možný přístup k internetu a nesou i rizika sporu v těchto státech. Jelikož jsou v právních řádech zakotvena různá ustanovení na ochranu spotřebitele, měly by návrhy dodavatelů všem těmto ochranným opatřením vyhovovat.

Dodavatelé se tomuto brání tak, že se snaží neuzavírat e-smlouvy se spotřebiteli z těch států, o jejichž právu je dodavatelům známo, že je pro ně nevýhodné. Na své webové stránky umisťují dodavatelé seznamy států, ze kterých si nepřejí, aby pocházely smluvní strany či před objevením se samotného návrhu smlouvy musí spotřebitel „kliknout“ na agreement key, kterým potvrzuje, že nepochází ze žádného z na stránce uvedených (nevýhodných) států. 

Jiným způsobem „obrany“ dodavatelů je umisťování jejich sídel do států, jejichž právní úprava je pro ně výhodná. V případě, že je rozhodným právo sídla dodavatele, se pak smlouvy řídí tímto pro dodavatele výhodným právem.

2.6. Konflikt dodavatelů s nutně použitelnými normami

Jak bylo již výše zmíněno, mohou dodavatelé činit návrhy e-smluv spotřebitelům na svých webových stránkách, které jsou přístupné prakticky kdekoliv na světě. V určitých případech se však mohou dodavatelé dostat do „konfliktu“ s nutně použitelnými předpisy státu příjemce návrhu.

Nutně použitelné normy jsou normy především práva veřejného. Má-li jejich  použití v daném případě význam pro soukromoprávní vztah s mezinárodním prvkem, musí se jich  použít vždy, bez ohledu na to, kterým právem se na základě kolizní normy řídí daný soukromoprávní vztah s mezinárodním prvkem. Tyto normy omezují prostor pro uplatnění kolizních norem, neboť jejich použití předchází výběru práva na základě kolizních norem. Užití těchto norem nelze ve státě jejich platnosti vyloučit[31].

Jako příklad těchto norem, které ovlivní návrh smlouvy činěný na webové stránce, která je přístupná v zemi platnosti těchto norem, lze uvést např. normy, které zakazují v islámských státech pornografii. Nebylo by zde tudíž možné přijmout návrh na uzavření e-smlouvy, která by se týkala přístupu do dodavatelovy pornografické databáze, činěný spotřebiteli dodavatelem ze státu, kde je pornografie dovolena. Jiným případem je nabízení předmětů s fašistickou tématikou na stránkách společnosti Yahoo Inc., kdy toto odporovalo francouzským předpisům. Tento  případ uvádím níže.

2.6.1. Rozsudek proti Yahoo Inc. [32]

Společnost se sídlem v USA Yahoo Inc. Provozuje na svých internetových stránkaćh (www.yahoo.com) virtuální  obchodní dům, ve kterém jsou nabízeny mimo jiné předměty s nacistickou tématikou. K těmto stránkám mají pochopitelně přístup uživatelé internetu z celého světa.

V roce 2001 podalo ve Francii Sdružení židovských studentů a Liga proti rasismu a antisemitismu žalobu, kterou se domáhaly, aby soud uložil společnosti Yahoo Inc. odstranit ze svých stránek nabídku nacistických předmětů nebo znemožnit přístup francouzských občanů k obsahu jejích stránek, neboť prodej předmětů s nacistickou tématikou je ve Franicii zakázán. Pařížský Tribunal de Grande Instance žalobě plně vyhověl a navíc uložil Yahoo Inc. zaplatit pokutu ve výši 13.000 USD za každý den prodlení s provedením rozsudku.

 polečnost Yahoo Inc. se danému rozsudku nepodrobila s tím, že daný rozsudek je technicky neproveditelný a že pouhým prodejem předmětů s nacistickou tématikou nešíří nacistické myšlenky, což je hlavním důvodem francouzského zákazu.

 Soud v USA  žádosti o výkon tohoto francouzského rozhodnutí nevyhověl s tím, že výkon by odporoval americkému „orde public“. Odvolal se na první dodatek americké ústavy, který zaručuje svobodu projevu. Ta by dle názoru soudu byla výkonem tohoto rozhodnutí  porušena.

Rozhodnutí francouzského i amerického soudu jsou jasným důkazem globálnosti internetu a současně ukazují, jaké problémy toto může přinášet. Oba soudy rozhodly v souladu se svým právem a tudíž z jejich pohledu správně. Jejich rozsudky však ve skutečnosti nic nevyřešily.

Daný případ dokazuje nutnost mezinárodní úmluvy, která by jasně stanovila podmínky užívání internetu a zamezila tak podobným případům. Je důležité na závěr zmínit, že  je od loňského roku  na půdě Komise OSN pro mezinárodní obchodní právo (UNCITRAL) Pracovní skupinou pro e-obchod připravována Úmluva o uzavírání smluv elektronickými prostředky (Convention on Electronic Contracting). Úmluva vychází ze Vzorového zákona UNCITRAL o elektronickém obchodu z roku 1996 a Vídeňské úmluvy o smlouvách o mezinárodní koupi zboží z roku 1980. Cílem Úmluvy nemá být vytvoření nových pravidel pro uzavírání smluv. Má se především snažit o přizpůsobení stávajících pravidel novým podmínkám[33],[34].

 

Zusammenfassung

Der Autor befasst sich in diesem Artikel mit den Verträgen, die im E-Raum abgeschlossen werden und bei denen eiene der Vertragsparteien der Verbraucher ist. Der Aufsatz wird in zwei Teile gegliedert.

Im ersten Teil befasst sich der Autor mit dem allgemeinen Schutz, der dem Verbraucher gewährleistet sein sollte. Der Autor beschreibt und bewert die Umsetzung der Rechtlinie 1997/7 in tschechisches  Rechtsystem Diese Umsetzung wird von dem Autoren für ziemlich erfolgreich gefunden. Weiter beschreibt der Autor diejenigen Rechtlinien, die für den Schutz des Verbrauchers weiter wichtig sind, vor allem die Rechtlinien 1999/4 EG und 1998/27 EG.

Im zweiten Teil befasst sich der Autor mit der bestimmung des Rechtes für die internationalen E-Verträge. Zu der Bestimmung wird das Gesetz Nr. 97/1963  IPRG  angewendet. Zuerts wendet der Autor den Paragraphen 9 – die Wahl des Rechtes an, denn bei den meiseten E- Verträgen wird das Recht nach diesem Paragraphen bestimmt. Für die Fälle, wenn das Recht von den Vertragsparteien nicht gewählt wird, wendet der Autor den Paragraphen 10 Absatz 2 und Absatz 3 IPRG an. Bei Anwendung den Paragraphen 10 IPRG befasst sich der Autor mit der Möglichkeit das bestimmte Recht abzulehnen, wenn der Schutz des Verbrauchers nicht genügend gewährleistet sein  sollte und das bestimmte Recht dem Paragraphen 36 IPRG so widersprechen würde. Das Recht wird dann aufgrund des Paragraphen 10 Absatz 1 bestimmt. Es würde, nach Autoren Meinung nach, das Recht des Verbrauchers sein.

Am Ende des Aufsatzes befasst sich der Autor mit der Gerichtsentscheidung gegen die Geselschaft Yahoo Co. Diese Entscheidung  zeigt, dass es notwendig ist, einen internationalen Vertrag anzunehmen, der den E-Raum klar regulieren würde.

 

Autor se v tomto článku zabývá v e-prostoru uzavřenými smlouvami, u nichž je jednou ze smluvních stran spotřebitel. Článek je rozdělen do dvou částí.

V první části se autor zabývá všeobecnou ochranou, která by měla být spotřebiteli zaručena. Autor popisuje a hodnotí implementaci směrnice 1997/7 ES do českého právního řádu. Tuto implementaci pokládá autor za poměrně úspěšnou. Dále popisuje autor ty směrnice, které jsou pro ochranu spotřebitele důležité, především směrnici 1999/4 EG a 1998/27 EG.

V druhé části článku se autor zabývá určením rozhodného práva pro mezinárodní e-smlouvy. K určení práva je použit zákon č. 97/1963 ZMPS.  Nejprve užívá autor  §9 – volba práva, neboť rozhodné právo ve většině spotřebitelských smluv je určeno právě na základě tohoto paragrafu. Pro případ, že by si smluvní strany právo nezvolily, aplikuje autor paragraf 10 odst.2 a odst.3 ZMPS. Při aplikaci paragrafu 10 se autor zabývá možností určené právo odmítnout, pokud není dostatečně zaručena ochrana spotřebitele a určené právo by tak odporovalo §36 ZMPS. Pak by bylo rozhodné právo určeno na základě §10 odst.1.  Dle názoru autora by to bylo právo spotřebitele.

Na konci článku se autor zabývá soudním rozhodnutím proti společnosti Yahoo Co. Toto rozhodnutí ukazuje, že je důležité, aby byla přijata mezinárodní úmluva, která by stanovila jasná pravidla užívání e-prostoru.

         

 


[1] Www.un.org/law/

[2]  Smejkal, L.: České úprava distančních smluv dle evropského metru, 13.12.2001,            www.itpravo.cz.

 [3] Matejka, J. : Malá poznámka ke stávající koncepci úpravy spotřebitelských  smluv v ObčZ.,  29.4.2002, www.itpravo.cz.

[4] Europa.eu.int/eur-lex/de/search/search_oj.html, ÚL 1997 L 144.

[5] Zák. č. 40/1964 Sb., Občanský zákon

[6]  dtto , §588 – 600.

[7]  dtto, §631 – 656.

[8]  dtto, §733 – 736.

[9] Svoboda, P. a kol.:Právní a daňové aspekty e-obchodu, Linde Praha a.s., 2001, str.223.

[10] Zák. č.40/1964 Sb., Občanský zákon, §53 odst.1.

[11] dtto, §53 odst.5.

[12] Svoboda, P. a kol.:Právní a daňové aspekty e-obchodu, Linde Praha a.s., 2001, str.227.

[13] Europa.eu.int/eur-lex/de/search/search_oj.html, ÚL 1999 L 171 .

[14] Svoboda, P. a kol.:Právní a daňové aspekty e-obchodu, Linde Praha a.s., 2001, str.227.

[15] europa.eu.int/eur-lex/de/search/search_oj.html, ÚL 1998 L 166.

[16] Kučera, Z. : Mezinárodní právo soukromé, Doplněk, 2001, str.16.

[17] Zanobetti, A. Smluvní právo v mezinárodním elektronickém obchodě , EMP 7-8/2000 str.8.

[18] dtto.

[19] Europa.eu.int/eur-lex/de/search/search_oj.html, ÚL 2000 L 178.

[20] Zák. č.513/1991 Sb.,Obchodní  zákoník , §2 odst.3.

[21] Svoboda, P. a kol.:Právní a daňové aspekty e-obchodu, Linde Praha a.s., 2001, str.268.

[22] Kučera, Z. : Mezinárodní právo soukromé , Doplněk, 2001, str.200.

[23] Kučera, Z. a kol.: Úvod do studia českého práva mezinárodního obchodu , Západočeská       univerzita Plzeň, 1997, str. 155 a násl.

[24] Svoboda, P. a kol.:Právní a daňové aspekty e-obchodu, Linde Praha a.s., 2001,str.266.

[25] Kučera, Z. : Mezinárodní právo soukromé , Doplněk,2001, str.119 a násl.

[26] Zanobetti, A. Smluvní právo v mezinárodním elektronickém obchodě , EMP 7-8/2000 str.10.

[27] Kučera, Z. : Mezinárodní právo soukromé , Doplněk, 2001,str.183 a násl.

[28] Svoboda, P. a kol.:Právní a daňové aspekty e-obchodu, Linde Praha a.s.,2001, str.271.

[29] Kučera, Z. : Mezinárodní právo soukromé , Doplněk, 2001,str.292-293 a násl.

[30] Chissick M., : Electronic commerce , law and practice, Sweet and Maxwell, London, 2000, str.150.

[31] Kučera, Z. : Mezinárodní právo soukromé , Doplněk, 2001,str.224-225.

[32] Www.legamedia.net/legapractice/hartmann_lutz/2001/01-02/0102_hartmann_lutz_yahoo.php.

[33] Hajný, F.: Úmluva o uzavírání smluv prostředky elektronické komunikace, 11.7.2003, www.epravo.cz.

[34] www.uncitral.org

Rubrika: E-obchod Čtenost: 11805 Počet reakcí: 2

Diskuse - komentáře:
   29 Oct 2004 11:59 svedirozka
urcite osoby?
 
   02 Nov 2004 13:13 Aujezdský
volba práva
 
ITprávo.cz - Server o internetovém a počítačovém právu; ISSN:1801-4089
Provozovatel: Společnost pro právo informačních technologií (SPIT)
e-smlouvy, nekalá soutěž, daňové aspekty...
rozhlasové a televizní vysílání, e-ziny, reklama...
odpovědnost providerů, internetová kriminalita...
monitorování komunikace na Internetu, ochrana osobních údajů a soukromí, hacking...
ochrana díla na Internetu, ochrana software, ochranné známky, patenty...
postavení NIC.cz, právní povaha doménových jmen, cybersquatting...
odpodvědnost subjektů el. podpisu, aspekty e-podání, dokazování...
rozhodné právo, jurisdikce, vybrané zahraniční a mezinárodní normy...
odkazy, rámy, peer to peer technologie, meta tags, spamming...
cenzura a svoboda projevu, ochrana osobnosti...
rozhodnutí domácích a zahraničních soudů v oblasti práva IT a telekomunikací...
Úvodem
Naše cíle
Co zde najdete...
Hledáme autory
O nás
Čermák Jiří
Hrádek Jiří Matejka Ján Pospíšil Martin Sehnalová Jana Smejkal Ladislav Štědroň Bohumír
Ústav státu a práva AV ČR
Právnická fakulta ZČU
Autorský zákon
Zákon o el. podpisu
Nařízení vl. k el. podpisu
Vyhlášky k el. podpisu
Občanský zákoník
Obchodní zákoník
Z. o mez. právu soukromém
Trestní zákon
Zákoník práce
Telekomunikační zákon
Z. o ochr. osobních údajů
Z. o inf. systémech veř. správy _______________________
Aktuální znění k 1.1.2002
Seřadit dle autora
Seřadit dle data publikace Seřadit dle čtenosti
Seřadit dle počtu reakcí ________________________
Nastavit jako výchozí stránku
Přidat k oblíbeným položkám ________________________
Zobrazit pro tisk
Technická správa
Redakce