|
 |
|
|
|
|
|
|
|
|
|
Tento rozsáhlý článek jako první komplexně analyzuje případnou odpovědnost poskytovatelů volného prostoru (hosting providers) za závadný obsah svých uživatelů (poskytovatelů obsahu) podle práva České republiky. Též přináší porovnání se zahraničními normami a právem ES. Připravujeme zkrácenou verzi.
1. ÚVODEM
Právní odpovědnost představuje jednu ze základních a nepochybně také nejstarších právních institutů. Pokud se pokusíme analyzovat vývoj této právní úpravy, nepochybně dospějeme k závěru, že v historii existoval mnohdy velmi protikladný vývoj názorů na postavení a odpovědnost člověka ve společnosti, stejně tak jako na vztah jeho svobody a jeho povinností. Tyto - mnohdy spíše filosofické než právní - spory patrně přervávají i dodnes. Stejně tak, jak dochází k vývoji těchto názorů, utváří se i samotná právní úprava, která navíc ještě musí reagovat na nové aspekty společenského vývoje.
V posledních letech dochází k takovým změnám stále častěji, a to především pod tíhou stále častějšího užívání nových technologií. Jednou takovou - nepochybně již dnes velmi široce užívanou - technologií se stál i fenomén zvaný Internet. Jeho existence však zatím stabilitu a nezměnitelnost práva nenarušuje; zvláštních právních úprav je totiž v tomto směru opravdu jen velmi málo. O to více se ale o nutnosti zvláštní úpravy právních vztahů vyplývajících z existence Internetu stále diskutuje.
Internet [1] představuje bezesporu nejvýznamnější fenomén poslední doby. Během posledních par let došlo k obrovskému rozvoji tohoto média. Tento rozvoj však sebou přináší nejen stále narůstající počet jak aktivních tak i pasivních uživatelů, ale také řadu právních otázek týkajících se jeho právního režimu.
Jednou z takových nepochybně nejvíce kontroverzních otázek [2] je problematika právní odpovědnosti v souvislosti s poskytováním volného prostoru na Internetu, tedy tzv. právní odpovědnosti za webhosting [3]. Navzdory skutečnosti, že tato problematika představuje více než klíčový problém současnosti [4], zůstává řada otázek jak právní teorií tak i praxi dosud zcela neřešena. To se samozřejmě výrazným způsobem projevuje jak v názorech laické veřejnosti, tak i v chování těchto poskytovatelů, kteří - neznaje platnou úpravu - produkují řadu různých smluvních ujednání, která jsou patrně ve svých důsledcích všechna buď přímo absolutně nebo "alespoň" relativně neplatná.
Smyslem tohoto článku je nastínit možné způsoby řešení, návrhy de lege ferenda a upozornit na některá sporná místa stávající právní úpravy této problematiky, než podat ucelený výklad, ve kterém bude pamatováno na všechny možné a související otázky.
2. K NĚKTERÝM OBECNÝM ASPEKTŮM
Za poskytovatele volného prostoru můžeme pro účely tohoto článku považovat fyzickou či právnickou osobu, která zpřístupňuje cizí obsah prostřednictvím počítačové sítě Internet a to buď přímo nebo prostřednictvím jiných osob (tzv. smluvních partnerů). Je namístě zde poznamenat, že samotná možnost zpřístupňovat cizí obsah (poskytovat prostor k jeho zpřístupnění) nemusí být vázána na podnikatelské oprávnění a bohatě postačí relativně snadno získatelné zařízení pro takový provoz (hardware a software). Povaha subjektu, který volný prostor poskytuje, resp.povaha poskytovatele takového obsahu, může být tedy velmi různorodá.
Právní úprava upravující tuto problematiku představuje velmi průřezovou oblast protínající řadu ustanovení obchodního, občanského, autorského a trestního práva. V tomto duchu bude veden i další výklad této problematiky.
3. VYMEZENÍ NĚKTERÝCH POJMŮ
Za cizí obsah je v tomto smyslu třeba považovat elektronická data sítě Internet, náležící jinému subjektu než poskytovateli volného prostoru, která lze přenášet prostředky pro elektronickou komunikaci a v některých případech též uchovávat na záznamových médiích, používaných při zpracování a přenosu dat elektronickou formou [5] (jde např. o webové stránky [6] ve formátu HTML [7], formátovaný text z libovolného textového editoru, fotografie, hudbu, animace a zvuky, apod.).
Volným prostorem se pak rozumí datový prostor na Internetu, kde může být na základě smlouvy tento obsah zpřístupněn.
Poskytovatelem volného prostoru (hosting provider) se pak rozumí právnická nebo fyzická osoba, který na základě smlouvy poskytuje na Internetu datový prostor jiným subjektům a tak zpřístupňuje cizí obsah prostřednictvím počítačové sítě Internet, případně poskytuje další služby s tím spojené.
Je nesporné, že na Internetu dochází také k poskytování vlastního obsahu. S ohledem na řadu odlišností v právní kvalifikaci mezi poskytováním obsahu vlastního a obsahu cizího, se budeme v tomto článku zabývat výhradně odpovědností za poskytování obsahu cizího, nikoli tedy těmi případy, kdy subjekt, který obsah zpřístupňuje, je shodný s tím, kterému obsah náleží.
Poskytovatelem obsahu je pak konkrétní subjekt, který vytvořil nebo si nechal vytvořit obsah (např. webové stránky) a který má tedy tento obsah (webovou stránku či jiná data) umístěn na diskovém prostoru k tomu vyhrazeném poskytovatelem volného prostoru.
4. ODPOVĚDNOST ZA CIZÍ OBSAH
Samotný pojem cizího obsahu lze samozřejmě dále vymezovat a upřesňovat [8]; v tomto článku se však těmito aspekty příliš zabývat nehodláme. Podstatný je zásah do práva, příp. navozený protiprávní vztah, o kterém předpokládáme, že objektivně nastane (zda a v jakém případě tomu tak bude či nikoliv, se zde podrobněji zabývat nebudeme, typicky však jde o porušování autorského práva, známkového práva, práva hospodářské soutěže apod.).
V článku bude zvažován zejména rozsah právní odpovědnosti poskytovatele volného prostoru za právně závadný cizí obsah, který zpřístupňuje. Jde tedy o jakousi "sekundární odpovědnost" vůči třetím stranám (například vůči autorovi v případě porušení předpisů autorského práva) za "primární" porušení příslušných norem ze strany poskytovatelů tohoto právně závadného obsahu (tedy ze strany svých vlastních uživatelů či zákazníků). Též je okrajově zmíněna odpovědnost poskytovatele volného prostoru vůči poskytovateli obsahu (svému uživateli) v těch případech, kdy v rozporu se smlouvou nezabezpečí přístup k jeho obsahu (např. webovým stránkám), například proto, že dojde k technické závadě a nebo když úmyslně uzavře přístup k těmto datům.
Jak již bylo výše naznačeno, neexistuje v právním řádu České republiky (narozdíl od některých jiných států - viz dále) žádná zvláštní úprava odpovědnosti poskytovatelů volného prostoru, a tak se zde snažíme o alespoň částečně komplexní posouzení této právně velmi průřezové oblasti protínající řadu právních oborů, je třeba se vyjádřit dle jednotlivých souvisejících právních předpisů, resp. dle souvisejících ustanovení jak práva veřejného, tak i soukromého.
Systematicky je článek členěn podle ustanovení jednotlivých právních norem. Některá taková ustanovení se týkají odpovědnosti poskytovatele volného prostoru vůči třetím osobám ("odpovědnost navenek") a jiná naopak odpovědnosti tohoto poskytovatele vůči poskytovateli příslušného obsahu ("odpovědnost vnitřní").
4.1 ODPOVĚDNOST ZA ŠKODU DLE OBČANSKÉHO ZÁKONÍKU [9]
V občanském zákoníku je odpovědnost za škodu upravena v jeho části šesté § 415 až § 450. V souvislosti se zaměřením tohoto článku lze výklad rozdělit zejména do následujících oblastí:
- předcházení vzniku škod (zakročovací povinnost, krajní nouze, nutná obrana)
- obecná odpovědnost
- zvláštní odpovědnost
- způsob a rozsah náhrady
4.1.1 Předcházení vzniku škod (prevence)
Právní řád vždy klade důraz na to, aby ke škodě vůbec nedošlo, a proto upravuje určité instrumenty, kterými se má škodě předcházet [10]. Předcházení hrozícím škodám je upraveno v § 415 občanského zákoníku, podle něhož "Každý je povinen počínat si tak, aby nedocházelo ke škodám na zdraví, na majetku, na přírodě a životním prostředí.". Je nesporné, že jde o velmi obecné ustanovení proklamativní typu; v praxi však má velmi široké důsledky. Jak tomu případě takovýchto obecných ustanovení obvyklé bývá, velmi významný podíl na výkladu zde hraje judikatura [11]. V tomto směru je zde též třeba si uvědomit, že toto základní prevenční ustanovení se týká jak škod majetkových, tak i nemajetkových.
Otázka případného porušení výše uvedené povinnosti ze strany poskytovatele volného prostoru je pro další kvalifikaci takovéhoto jednání více než klíčová. Protože neexistuje žádná zvláštní úprava, která by stanovila povinnosti poskytovatelů volného prostoru, bude porušení této obecné povinnosti hlavním právním základem pro jeho případnou odpovědnost. V tomto směru je nepochybně zapotřebí, aby poskytovatel učinil určitá opatření směřující k ochraně práv třetích osob. [12] Naprostá pasivita ze strany poskytovatele vůči jím zpřístupňovaného obsahu může mít za následek porušení povinnosti uvedené v § 415 ObčZ. Jednání poskytovatele, který v rámci svého tržního chování veřejně deklaruje nezájem o svůj obsah, případně prohlašuje (byť pravdivě) svou objektivní nemožnost kontroly tohoto obsahu či snad jednostranně prohlašuje likvidaci stop po osobách, kteří tento obsah na jeho stránky umístili, [13] patrně bude porušením povinnosti ve smyslu § 415 ObčZ.
4.1.2 Zakročovací povinnost
Další ustanovení občanského zákoníku (§ 417 ObčZ) týkající se prevenčního působení stanoví povinnost, "že ten komu škoda hrozí, je povinen k jejímu odvrácení zakročit způsobem přiměřeným okolnostem ohrožení. Jde-li o vážné ohrožení, má ohrožený právo se domáhat, aby soud uložil provést vhodné a přiměřené opatření k odvrácení hrozící škody." V tomto případě se však lze žalobou domáhat jen zákazů takových zásahů, které jen hrozí, nikoli tedy proti zásahu, který byl již vykonán.
Ustanovení o odvrácení škody je narozdíl od dalších ustanovení významné ve vztahu k odpovědnosti poskytovatele volného prostoru vůči poskytovateli obsahu (svému uživateli). Jde o to, zda může být poskytovatel volného prostoru odpovědný za škodu, která vznikne poskytovateli obsahu (jeho uživateli) tím, že zabránil přístupu k jeho obsahu (například je smazal). K tomuto zamezení přístupu může dojít především proto, že poskytovatel volného prostoru považuje tato data za právně závadná a chce se jejich odstraněním vyhnout případné odpovědnosti za jejich šíření.
V tomto směru je třeba zvážit, zda toto zakročovací právo má i sám poskytovatel volného prostoru, a to i v případě, že mu škoda přímo nehrozí, ale může být shledán odpovědným za způsobení škody vzniklé zpřístupněním cizího obsahu. Patrně tomu však tak nebude. Jeví se tedy jako více než účelné, aby si poskytovatel volného prostoru upravil v rámci svých smluvních podmínek se svými uživateli (poskytovateli obsahu), že je oprávněn příslušný obsah kontrolovat a případně i smazat.
4.1.3 Krajní nouze
Podle ustanovení § 418 ObčZ, ten, "kdo způsobil škodu, když odvracel přímo hrozící nebezpečí, které sám nevyvolal, není za ni odpovědný, ledaže bylo možno toto nebezpečí za daných okolností odvrátit jinak anebo jestliže je způsobený následek zřejmě stejně závažný nebo ještě závažnější než ten, který hrozil."
Vzhledem k podstatě této úpravy (přímo hrozící nebezpečí) se lze domnívat, že její aplikace na poskytování volného prostoru je jen těžko možná. Není jednoznačně možné říci, zda za hrozící nebezpečí lze považovat možnost soudního postihu (vymáhání náhrady škody atp.), kterému by poskytovatel volného prostoru mohl čelit v tom případě, že by závadný cizí obsah neodstranil. Spíše se domníváme, že nikoliv.
4.1.4 Nutná obrana
Úprava nutné obrany v občanském zákoníku je uvedena v § 418 odst. 2. Dle tohoto ustanovení "neodpovídá za škodu, kdo ji způsobil v nutné obraně proti hrozícímu nebo trvajícímu útoku. O nutnou obranu nejde, byla-li zřejmě nepřiměřená povaze a nebezpečnosti útoku.". Je tedy patrné, že obdobně jak je tomu v případě krajní nouze, i zde vystupuje zásada přiměřenosti.
V tomto směru tedy lze konstatovat, že poskytovatel volného prostoru může v intencích tohoto ustanovení způsobit škodu při obraně proti hrozícímu nebo trvajícímu útoku [14]; může například dojít k odstranění právně závadného obsahu, případně k uzavření přístupů (např. FTP [15]) a to i v případě, že to smluvní podmínky neumožňují.
4.1.5 Náhrada nákladů souvisejících s prevencí
V případě zakročení proti hrozící škodě, stejně jako v případech nutné obrany a krajní nouze [16], má ten subjekt, "který odvracel hrozící škodu, má právo na náhradu účelně vynaložených nákladů a na náhradu škody, kterou přitom utrpěl, i proti tomu, v jehož zájmu jednal, a to nejvýše v rozsahu odpovídajícím škodě, která byla odvrácena" (§ 419 ObčZ).
4.1.6 Obecná odpovědnost za škodu
Tato část se již přímo týká odpovědnosti poskytovatele volného prostoru za cizí (právně závadný) obsah vůči třetím osobám.
V občanském zákoníku pojednává o obecné odpovědnosti za škodu část šestá, hlava druhá, oddíl první. Tento oddíl obsahuje dvě ustanovení, a to § 420 a § 420a. Generálním ustanovením zde však nepochybně je pouze § 420, nikoli § 420a, který pojednává o odpovědnosti způsobené provozní činností. Rubrika obou ustanovení však naznačuje, že zákon považuje i § 420a za obecnou odpovědnost založenou na objektivním principu.
V rámci obecné odpovědnosti dle občanského zákoníku tedy lze rozlišovat odpovědnost subjektivní (dle § 420) a objektivní (§ 420a).
4.1.6.1 Obecná odpovědnost za škodu na subjektivním základě
Obecná odpovědnost za škodu na subjektivním principu vyplývá z ustanovení § 420 a násl.) občanského zákoníku, které stanoví, že "Každý odpovídá za škodu, kterou způsobil porušením právní povinnosti". Z toho vyplývá, že základními předpoklady takové povinnosti jsou:
A. porušení právní povinnosti (existence protiprávního úkonu, který má povahu buď jednání nebo opomenutí)
B. způsobení škody (existence škody)
C. příčinná souvislost mezi způsobením škody a porušením právní povinnosti (tzv. kauzální nexus)
D. zavinění (a to jak nedbalostní, tak i úmyslné)
Ad A) Existence protiprávního úkonu, tedy úkonu contra legem, resp. jednání, které je v rozporu s objektivním právem [17] nebo smlouvou. Smluvní povinnost však není vzhledem k tomuto tématu významná. Protože neexistují žádné zvláštní zákonné povinnosti poskytovatele volného prostoru, bude hrát nejvýznamnější roli výše uvedené porušení § 415 ObčZ (obecná prevenční povinnost).
Ad B) Škodou se ve smyslu občanského práva rozumí majetková újma (ztráta), kterou lze objektivně vyjádřit (vyčíslit) penězi. (např. škoda vzniklá v důsledku zásahu do práva na ochranu osobnosti - např. zveřejněním nepravdivých údajů o určité osobě). Nemusí zde jít pouze o škodu skutečnou, ale i o ušlý zisk. Výše škody, jejíž náhrada je žalobním petitem uplatňována, musí být skutečně prokázána.
Ad C) Skutečnost, že škoda musí být důsledkem protiprávního úkonu, vyjadřuje vztah, aby mezi protiprávním úkonem na straně jedné a škodnou událostí na straně druhé existoval vztah příčiny a následku (příčinná souvislost).
Ad D) Při úpravě obecné odpovědnosti za škodu (dle § 420 a násl.) se vychází ze zavinění předpokládaného (nikoli tedy ze zavinění dokazovaného), což znamená, že je to poškozený, kdo musí v jednotlivém případě prokazovat porušení právní povinnosti (protiprávní úkon), dále vznik a rozsah (výši) škody a příčinnou souvislost mezí způsobenou škodou a porušením právní povinnosti (protiprávním úkonem). § 420 odst. 2 ale zároveň říká, že ".Odpovědnosti se občan zprostí, jestliže prokáže, že škodu nezavinil." Z toho tedy vyplývá, že se zde zavinění presumuje (předpokládá). Neprovede-li úspěšně důkaz o vyvinění bude za škodu odpovídat. V této souvislosti zbývá pouze dodat, že se zde presumuje pouze nedbalost, a to navíc nedbalost nevědomá. Ta však ke vzniku odpovědnosti dle § 420 ObčZ plně postačuje. Naproti tomu úmysl škůdce (např. u § 424 ObčZ) musí poškozený škůdci vždy dokazovat.
V souvislosti s možnými odpovědnostními důsledky pro poskytovatele je třeba zdůraznit, že v případě splnění výše uvedených požadavků nepochybně za způsobenou škodu odpovídat bude. Klíčovou otázkou zde však zůstává zda vůbec lze hovořit o zaviněném porušení právní povinnosti (a tedy základního předpokladu vzniku této odpovědnosti), pokud poskytovatel neví a ani od něj nelze očekávat aby věděl o protiprávnosti obsahu, který poskytuje.
Uvedli jsme, že právní povinností, jejíž porušení může založit odpovědnost za škodu, bude při absenci zvláštní úpravy povinnost dle § 415 ObčZ o předcházení škodám. Zda se tato povinnost vztahuje i na poskytovatele volného prostoru ve vztahu k cizímu obsahu a v jaké míře, není zcela zřejmé. Vzhledem k poměrně širokému výkladu této povinnosti ze strany soudů předpokládejme, že tuto povinnost má v souvislosti s cizím obsahem i poskytovatel volného prostoru. Aby byla založena obecná subjektivní odpovědnost dle § 420 ObčZ, musí být tato povinnost porušena zaviněně, tedy alespoň z nedbalosti. Pojem nedbalosti občanský zákoník neupřesňuje, a proto se vykládá v souladu s ustanovením trestního zákona.
Nevědomou nedbalost (i ta postačuje ke vzniku odpovědnosti) poskytovatele volného prostoru je tedy třeba vykládat tak, že "poskytovatel nechtěl škodu způsobit [18], ani nevěděl, že ji způsobit může, avšak vzhledem k okolnostem a svým osobním poměrům o tom vědět mohl a měl." Rozhodující zde je vazba "vědět mohl a měl". Vymezení tohoto pojmu je poměrně komplikované ani trestní zákon jej neupravuje. Podle našeho názoru nelze od poskytovatele volného prostoru spravedlivě požadovat takovou míru opatrnosti, která by mu přikazovala monitorovat a zkoumat cizí obsah. Taková kontrola není při stávajícím množství dat a jejich neustálým změnám technicky ani časově možná. Proto zde konstatujeme, že poskytovatele volného prostoru nelze činit odpovědného za cizí obsah na základě zavinění z nevědomé nedbalosti.
Vědomá nedbalost je definována tak, že "poskytovatel nechtěl škodu způsobit, ale věděl však, že ji způsobit může, přičemž bez přiměřených důvodů spoléhal, že ji nezpůsobí." Zde je třeba, aby poskytovatel volného prostoru věděl o možnosti vzniku škody. To v našem případě znamená, že ví, že určitý cizí obsah může být právně závadný. Problém "kvalifikovaného vědění" o tom, že určitý cizí obsah může být právně závadný, vzniká i u některých zahraničních norem (viz dále), které podrobněji nevymezují tento pojem. Vše je jasné, pokud poskytovatel obdrží pravomocné rozhodnutí soudu o závadnosti cizího obsahu. Na druhou stranu nelze e-mail od soukromé osoby upozorňující například na porušování autorského práva apriori považovat za jasný důkaz závadnosti cizího obsahu. Takové upozornění je však ze strany poskytovatele volného prostoru třeba prověřit, aby se tak zbavil případné nedbalostní odpovědnosti.
Lze tedy konstatovat, že podle názoru autorů obecná odpovědnost poskytovatele volného prostoru dle § 420 ObčZ může vzniknout pouze na základě vědomé nedbalosti a to pokud tento poskytovatel ví o cizím obsahu a v přiměřeném rozsahu si neověří jeho případnou právní závadnost. Případně ověří, ale dále nedbá toho.
4.1.6.2 Obecná odpovědnost za škodu na objektivním základě
Jak vyplývá z výše uvedeného, obecná odpovědnost založená na subjektivním základě není odpovědností jedinou. V tomto směru je třeba nejprve zvážit otázku, zda nelze poskytování volného prostoru podřadit i pod jiný (speciální) druh odpovědnosti, který by aplikaci odpovědnosti subjektivní vylučoval. Takovou odpovědnosti je nepochybně odpovědnost objektivní.
Základem této (tzv. objektivní) odpovědnosti za škodu je ustanovení § 420a ObčZ. Lze nepochybně souhlasit s názory [19] zpochybňující systematické zařazení tohoto ustanovení pod obecnou úpravu odpovědnosti v občanském právu, nicméně to nesouvisí se zaměřením našeho článku. Právním předpokladem vzniku této odpovědnosti je výkon určité zákonem konkretizované činnosti. Jde o způsobení škody:
A. činností, která má provozní povahu, nebo věcí použitou při činnosti,
B. fyzikálními, chemickými, popřípadě biologickými vlivy provozu na okolí,
C. oprávněným prováděním nebo zajištěním prací, jimiž je způsobena jinému škoda na nemovitosti nebo je mu podstatně ztíženo nebo znemožněno užívání nemovitosti.
Je nesporné, že i v tomto případě musí mezi popsanými činnostmi a škodou existovat příčinná souvislost, stejně tak musí být splněny všechny tři její požadavky. Jelikož jde o odpovědnost objektivní, vznikne bez ohledu na zavinění. K výjimečnému zproštění této povinnosti tedy nemůže dojít exkulpací, ale liberací. Odpovědnosti se tedy lze zprostit, pokud ten, kdo škodu způsobil, prokáže, že škoda byla způsobena neodvratitelnou událostí nemající původ v provozu anebo vlastním jednáním poškozeného.
Aplikace B) a C) v případě poskytování volného prostoru nepochybně nepřichází v úvahu. Otázkou zůstává, zda lze poskytování volného prostoru podřadit pod činnost, která má provozní povahu. Pokud tomu tak je, nebylo by možné aplikovat obecnou odpovědnost na subjektivním základě tak, jak je tomu výše (např. až v důsledku porušení právní povinnosti stanovené v § 415 ObčZ), ale porušení právní povinnosti by bylo nahrazeno pouhou existencí této činnosti, která má provozní povahu.
Základním kamenem je tedy posouzení a vymezení pojmu "škoda způsobená činností, která má provozní povahu", resp. toho, zda poskytování volného prostoru touto činností je či nikoliv.
Jak ostatně uvádí i literatura [20], provozní činnost ve smyslu ustanovení § 420a ObčZ představuje "činnost související s předmětem činnosti (zpravidla podnikatelské a obchodní), kterou fyzická nebo právnická osoba vyvíjí.". Vymezit tento pojem však není nikterak jednoduché, literatura se ale shoduje, že musí jít o činnost organizovanou a cílenou, resp. že musí směřovat k dosažení nějakého určitého cíle.[21] V tomto směru je zde třeba říci, že poskytování volného prostoru nebude zpravidla cílem (ani předmětem podnikatelské činnosti), ale především prostředkem k dosažení jiných cílů (např. zvyšování návštěvnosti svých stránek, poskytování služeb elektronické pošty, bannerová reklama, příp. poskytování jiných služeb a informací [22]).
Odpovědnost za poskytování volného prostoru, resp. za obsah tohoto prostoru lze analogicky přirovnat k odpovědnosti za obsah reklamy a inzerce uveřejněné v periodického tisku [23], případně k odpovědnosti za obsah vysílané reklamy a inzerce při provozování rozhlasového a televizního vysílání [24]. Podle této zvláštní úpravy neodpovídá subjekt poskytující reklamu a inzerci za pravdivost údajů obsažených v této reklamě inzerci. Tato výjimka však samozřejmě neplatí pro reklamu a inzerci tohoto samotného poskytovatele. Stejně tak zůstává nedotčena odpovědnost podle zvláštních právních předpisů. [25]
Vzhledem k absenci zvláštní právní úpravy Internetu a souvisejících odpovědnostních důsledků nezbývá než poskytování volného prostoru subsumovat pod obecná odpovědnostní ustanovení ObčZ. Aplikace objektivní odpovědnosti dle § 420a ObčZ na poskytování volného prostoru by došlo k podstatně přísnější odpovědnosti než dle tiskového zákona.
Otázka posouzení této objektivní odpovědnosti poskytovatele volného prostoru byla před přijetím zvláštních zákonů několikrát řešena například v USA (viz též dále). Šlo o to, zda poskytovatele volného prostoru je třeba přirovnat k nakladateli nebo k pouhému prodejci závadné tiskoviny. Tuto dle našeho názoru pěknou analogii lze použít i při posouzení rozsahu "provozní činnosti" podle českého práva. Je nepochybné, že prodejce (například v knihkupectví) neodpovídá za jemu neznámý [26] obsah tiskoviny, kterou prodává.
Na druhou stranu vydavatel je podle § 420a ObčZ odpovědný za její obsah a je povinen si tento obsah zkontrolovat. Vydávání knih je totiž jeho provozní činností. Prodejce pak tyto tiskoviny rozšiřuje. To je též jeho provozní činností. Souvislost této činnosti se škodou vzniklou neznámým závadným obsahem distribuované tiskoviny je však příliš vzdálená a odpovědnost dle § 420a ObčZ tak nelze dovodit.
Analogicky je možné tento příklad vztáhnout i na poskytovatele volného prostoru. Ty je třeba též podle našeho názoru považovat za pouhopouhé prodejce (distributory) a nelze na ně uplatnit odpovědnost dle § 420a ObčZ v souvislosti s cizím, jim neznámým obsahem.
Lze tedy shrnout, že vzhledem k povaze poskytování volného prostoru - dle našeho názoru - objektivní odpovědnost dle § 420a ObčZ dovodit nelze. Poskytování volného prostoru je natolik specifickou činností, že by jeho podřazení pod § 420a ObčZ bylo nepatřičné. Toto jednání tedy nemůže být rozumě podrobeno režimu objektivní odpovědnosti (odpovědnosti za výsledek) dle § 42Oa ObčZ. Proto je tedy nutné posuzovat odpovědnost za poskytování volného prostoru na Internetu podle § 420 ObčZ, tak jak je uvedeno výše.
4.1.7 Zvláštní druhy odpovědnosti
Případy zvláštní odpovědnosti [27] jsou upraveny v § 421 až 437 ObčZ. Vzhledem k odpovědnostní problematice poskytovatelů webhostingu za obsah, která je hlavním předmětem tohoto článku však lze v tomto případě aplikovat pouze odpovědnost za škodu způsobenou okolnostmi, které mají původ v povaze přístroje nebo jiné věci, jichž bylo při plnění závazku použito (§ 421a ObčZ) a odpovědnost za škodu způsobenou úmyslným jednáním proti dobrým mravům (§ 424 ObčZ) případně pak odpovědnost za škodu způsobenou těmi, kteří nemohou posoudit následky svého jednání (§ 422 ObčZ).
4.1.7.1 Odpovědnost za škodu způsobenou okolnostmi, které mají původ v povaze přístroje nebo jiné věci, jichž bylo při plnění závazku použito (§ 421a ObčZ)
Předpoklady vzniku této objektivní odpovědnosti jsou:
A. existence okolností, které mají původ v povaze přístroje nebo jiné věci, jichž bylo při plnění závazku použito
B. způsobení škody (existence škody)
C. příčinná souvislost mezi způsobením škody a okolností, které mají původ v povaze přístroje nebo jiné věci, jichž bylo při plnění závazku použito (tzv. kauzální nexus)
Zavinění se v tomto případě nevyžaduje - odpovědnosti se tedy nelze zprostit. Jak ostatně výslovně uvádí § 421a odst. 2, vztahuje se tento druh odpovědnosti také na poskytování zdravotnických, sociálních, veterinárních a jiných biologických služeb. V tomto směru lze hovořit o možné aplikaci tohoto druhu odpovědnosti na ty vztahy, které vznikly v důsledku porušení smluvní povinnosti (např. nepřetržitě zveřejňovat obsah) mezi poskytovatelem volného prostoru a druhou stranou.
4.1.7.2 Odpovědnost za škodu způsobenou úmyslným jednáním proti dobrým mravům (§ 424 ObčZ)
Předpoklady vzniku jsou:
A. existence jednání proti dobrým mravům
B. způsobení škody (existence škody)
C. příčinná souvislost mezi jednání proti dobrým mravům a způsobení škody (tzv. kauzální nexus)
D. zavinění ve formě úmyslu
Dobrými mravy společnosti je nutno chápat souhrnem etických, obecně zachovávaných a uznávaných zásad, jejichž dodržování je mnohdy zajišťováno i právními normami tak, aby každé jednání bylo v souladu s obecnými morálními zásadami demokratické společnosti. Tento obecný horizont, který vývojem společnosti rozvíjí i svůj morální obsah v prostoru a čase, musí být posuzován z hlediska konkrétního případu také právě v daném čase, na daném místě a ve vzájemném jednání účastníků právního vztahu.[28] V tomto případě se nejedná o zavinění presumované, ale o zavinění prokazované. To znamená, že stejně jako tři objektivní předpoklady i předpoklad subjektivní - tedy zavinění v úmyslné formě - musí prokázat poškozený subjekt.
Jako odporující dobrým mravům si lze jistě představit takové jednání poskytovatele, který byť v souladu se smluvními podmínkami začne bezdůvodně uzavírat přístup k obsahu jiných subjektů. Takový šikanózní výkon práva by patrně mohl splňovat předpoklady ke vzniku této zvláštní odpovědnosti.
4.1.8 Společná odpovědnost
Spoluodpovědností za škodu se rozumí odpovědnost v případech plurality odpovědných subjektů. Jde tedy o takové situace, kdy za škodu odpovídá více osob. V případě takové odpovědnosti pak občanský zákoník stanoví jako pravidlo odpovědnost solidární. To znamená, že v případě více škůdců může poškozený subjekt požadovat úhradu celé škody na kterémkoliv z nich.
Naproti tomu výjimečným opatřením je odpovědnost podle účasti na způsobené škodě, o čemž může soud rozhodnout v odůvodněných případech. Za situace, kdy současná právní norma považuje solidární odpovědnost za pravidlo, je v intencích ustálené judikatury třeba vždy odůvodnit splnění podmínek pro výjimečnou aplikaci ustanovení § 438 odst. 2 ObčZ o odpovědnosti podle účasti na způsobení škody. Takový postup soudu proto vždy požaduje podrobné pozitivní zdůvodnění aplikace ustanovení § 438 odst. 2 ObčZ.
V případě solidární odpovědnosti mají pak subjekty stanovenu povinnost vypořádat se navzájem podle účasti na způsobení vzniklé škody.
Otázka spoluodpovědnosti má svůj význam v případě odpovědnosti poskytovatele volného prostoru a poskytovatele obsahu zároveň. Takto vzniklá škoda může být způsobena jednak "primárně" poskytovatelem závadného obsahu (který tak porušuje například autorskoprávní normy) a zároveň "sekundárně" poskytovatelem volného prostoru (který porušuje obecnou povinnost stanovenou v § 415 ObčZ).
4.1.9 Způsob a rozsah náhrady škody
Způsobem náhrady škody se rozumí určení formy, jakou se škoda nahrazuje. Rozsahem náhrady škody pak určení výše této náhrady. Samotnou náhradou škody se konečně rozumí právně relevantní jednání, jehož podstatou je odstranění nebo zmírnění důsledků, které byly škodou způsobeny. Hradí se skutečná škoda (damnum emergens) a ušlý zisk (lucrum cessans). Podle současné právní úpravy pak není pravidle naturální restituce, ale naopak náhrada škody v penězích. Jen v případě, že o to poškozený požádá a je li to možné a účelné, přichází v úvahu náhrada škody uvedením v předchozí stav (restitutio in integram).
V souvislosti s určením způsobu a rozsahu náhrady škody je dále třeba zmínit také otázku vyčíslení případné škody. Pro vyčíslení případné škody je nepochybně velmi podstatné zjistit, jak často byl právně závadný obsah čten popřípadě kopírován (stahován koncovým uživatelem). To platí hlavně u jiných než textových souborů (hudba, video).
V případě stránek WWW [29] lze toto nejčastěji vysledovat prostřednictvím monitoringu přístupů. Nejen v těchto případech, ale v řadě dalších (např. FTP [30] IRC [31], apod.) se tak činí prostřednictvím tzv. log files [32]. S tím nepochybně souvisí otázka archivace a případná integrita obsahu těchto log files. V našem právním řádu navíc neexistuje povinnost poskytovatelů volného prostoru tyto log files archivovat. Tyto log files přitom představují nenahraditelný důkazní prostředek v soudním řízení; jedině prostřednictvím těchto log files lze identifikovat pravého poskytovatele obsahu (content providera), resp. uploadera [33], stejně tak jako určit jak často byl tento obsah čten. Vzhledem k zásadě minimalizace ukládaných dat v informačních systémech se však tato data (log files) průběžně odstraňují, čímž je prakticky znemožněno jak určení osoby, která tento závadný obsah na své stránky umístila., tak i přesné vyčíslení případné škody. Stanovit povinnost uchovávat tyto log files v přiměřené míře by patrně bylo více než účelné, stejně tak jako povinnost zajistit integritu dat (log files) prostřednictvím zaručeného elektronického podpisu [34].
V těch případech, kdy škoda byla způsobena úmyslným trestným činem, z něhož měl pachatel majetkový prospěch, může soud rozhodnout, že je možné právo na náhradu škody uspokojit z věcí, které z majetkového prospěchu nabyl. Takto je možné postupovat i tehdy, jestliže takové věci jinak podle ustanovení občanského soudního řádu výkonu rozhodnutí nijak nepodléhají. Dokud pak není právo na náhradu škody uspokojeno, nesmí dlužník s takovými věcmi uvedenými v soudním rozhodnutí nakládat.
4.2 ODPOVĚDNOST DLE OBCHODNÍHO ZÁKONÍKU [35]
Stejně tak, jak je tomu v případě úpravy v občanského zákoníku, i v zákoníku obchodním je upravena odpovědnost za škodu. Její aplikace však bude s ohledem na posuzovanou problematiku spíše výjimečná, a to i v případě, že poskytovatel bude podnikatel.
Dle našeho názoru je však přesto třeba zmínit alespoň následující. Odpovědnost za škodu způsobenou druhé straně v důsledku porušení povinnosti ze závazkového vztahu upravuje obchodní zákoník v § 373 až § 386. Vzhledem k ustanovení § 757 ObchZ ji však lze obdobně vztáhnout i na jiná porušení (než ta vyplývající ze závazkových vztahů) povinností stanovených obchodním zákoníkem. V tomto směru si lze jistě představit situaci, že ze strany poskytovatele dochází k poskytování obsahu způsobem, který je, případně i musí být posuzován dle těchto ustanovení; jde zejména o poskytování různých reklamních bannerů, cenových srovnání, výzev k bojkotu a kritiku poškozující obchodně závazkový vztah. Nekalosoutěžní delikty nevyjímaje.
4.3 ODPOVĚDNOST DLE AUTORSKÉHO ZÁKONA [36]
Jednou z nejčastěji porušovaných norem na Internetu je bezesporu autorský zákon. V této části nastíníme některé zvláštní nároky ( a z toho plynoucí odpovědnost) vznikající v souvislosti s porušením autorského zákona. Autorský zákon uvádí ve svém 5. dílu tři skupiny nároků (a tedy sankcí) plynoucích z porušení tohoto zákona. Těmito nároky jsou zvláštní nároky podle § 40 odst 1 a 2 AutZ, právo na náhradu škody a právo na vydání bezdůvodného obohacení (§ 40 odst. 3 AutZ).
Nárok na náhradu škody je upraven v občanském zákoníku. Případná odpovědnost poskytovatele volného prostoru za škodu způsobenou porušením autorského práva [37] ze strany poskytovatele obsahu je tedy zcela stejná jako u obecné odpovědnosti za škodu. Tato problematika byla rozebrána výše a nebudeme se k ní vracet.
Nárok na vydání bezdůvodného obohacení je též upraven v občanském zákoníku v §§ 451-459 ObčZ. Tato problematika přesahuje rozsah tohoto článku. Autorský zákon jenom upřesňuje výši bezdůvodného obohacení vzniklého na straně toho, kdo neoprávněně nakládal s dílem, aniž by k tomu získal potřebnou licenci tak, že jeho výše je dvojnásobek odměny, která by byla k získání takové licence obvyklá v době neoprávněného nakládání s dílem. Toto upřesnění se však nevztahuje na poskytovatele volného prostoru ve vztahu k cizímu obsahu, protože tento poskytovatel sám o sobě s dílem (cizím obsahem) nenakládal (neužil ho způsobem uvedeným v autorském zákoně).
Zajímavé jsou hlavně zvláštní nároky plynoucí z § 40 odst. 1 a 2 AutZ. Ten demonstrativně uvádí řadu práv autora (nebo jiné oprávněné osoby), mezi které též řadí právo na odstranění následků zásahu do práva, zejména (1) stažením neoprávněně zhotovené rozmnoženiny či napodobeniny díla nebo pomůcky podle § 43 AutZ z obchodování nebo jiného užití (2) zničením neoprávněně zhotovené rozmnoženiny či napodobeniny díla nebo pomůcky podle § 43 AutZ (§ 40 odst. 1 písm. d) AutZ) a dále pak právo na sdělení údajů o totožnosti osob, které zasáhly do jeho práva (rozšíření demonstrativního výčtu § 40 odst. 1 písm. c) AutZ).
Zákon neuvádí, vůči komu může tato svá práva autor uplatnit. Poskytovatel volného prostoru má dozajista všechny předpoklady k jednoduchému a efektivnímu provedení těchto práv. Nikde však není uvedeno, že je povinen tak učinit.
Neučiní-li tak, vystavuje se ale nebezpečí, že bude (spolu)odpovědný za škodu vzniklou primárním porušením autorského práva ze strany poskytovatele tohoto závadného obsahu. Tato odpovědnost založená na § 420 ObčZ vyplývá z nedbalostního porušení povinnosti uvedené v § 415 ObčZ. Poskytovatel volného prostoru, který byl vyzván k zamezení přístupu nebo k odstranění materiálů porušujících autorské právo ze svého serveru (prostoru), popřípadě ke sdělení údajů o totožnosti poskytovatele takového závadného obsahu (jako primárního delikventa), nepochybně z takové výzvy ví o tom, že na jeho serveru (prostoru) se nachází potenciálně závadný obsah. Pokud si tuto skutečnost neověří, popřípadě si ji ověří, ale nedbá toho, bude velmi pravděpodobně odpovědný za nedbalostní porušení § 420 ObčZ ve vztahu k § 415 ObčZ.
4.4 ODPOVĚDNOST DLE TRESTNÍHO ZÁKONA [38]
V souvislosti s výše uvedeným nelze také současně vyloučit možnost vzniku trestněprávní odpovědnosti. Vyjma některých obecných kategorií trestných činů [39] kterými se zde zabývat nebudeme, může jít o následující trestné činy:
- Porušování autorského práva, práv souvisejících s právem autorským a práv k databázi (§ 152 TrZ)
- Neoprávněné nakládání s osobními údaji (§ 178 TrZ)
- Poškození a zneužití záznamu na nosiči informací (§ 257a TrZ)
Stejně tak lze hovořit o možném výskytu i dalších trestných činů, jejichž spáchání Internet výrazně usnadňuje. Jde zejména porušování práv k ochranné známce, obchodnímu jménu a chráněnému označení původu (§ 150 TrZ) a porušování průmyslových práv (§ 151 TrZ). Těmi se však s ohledem na rozsah tohoto článku zabývat nehodláme.
V případě naplnění všech znaků trestného činu pak lze na poskytovatele volného prostoru pohlížet jako na pachatele (§ 9 odst. 1 TrZ), případně spolupachatele (§ 9 odst. 2 TrZ) či účastníka (§ 10 TrZ - organizátora, návodce či pomocníka).[40] Vyjma trestného činu neoprávněného nakládání s osobními údaji (§ 178 TrZ), který lze spáchat též z nedbalosti však jde zejména o úmyslné trestné činy. Nedomníváme se, že by trestní odpovědnost poskytovatelů volného prostoru byla až tak častým jevem.
4.4.1 Porušování autorského práva, práv souvisejících s právem autorským a práv k databázi (§ 152 TrZ)
Trestného činu porušování autorského práva, práv souvisejících s právem autorským a práv k databázi podle § 152 TrZ se dopustí ten, "kdo neoprávněně zasáhne do zákonem chráněných práv k autorskému dílu, uměleckému výkonu, zvukovému či zvukově obrazovému záznamu, rozhlasovému nebo televiznímu vysílání nebo databáze.". Znakem skutkové podstaty tohoto trestného činu dle § 152 odst.1 není vznik majetkové škody [41].
Pokud jde o zavinění, ustanovení § 152 TrZ je normou s blanketní dispozicí, tzn. znalost samotného tohoto ustanovení nestačí pro rozhodnutí o trestním činu porušování autorského práva proto, že jeho objektivní stránka není tímto ustanovením plně vymezena. Je to norma, jejíž dispozice odkazuje na autorská práva, práva související s právem autorským a práva k databázi, tedy na autorský zákon a další předpisy tento zákon provádějící. Autorská práva a práva související s právem autorským a práva k databázi tak tvoří součást této dispozice. To pak znamená i to, že se pachatel nemůže omlouvat neznalostí těchto práv, neboť tu nejde o omyl skutkový, ale o omyl právní, týkající se trestního zákona. V tomto smyslu se uplatní zásada, že zákony zavazují každého, i když je nezná. Jinak však zmíněný trestný čin vyžaduje úmyslnou formu zavinění (§ 4 písm. a), b) TrZ. Úmysl se musí vztahovat i na pachatelovo vědomí - okolnost, že dílo je předmětem autorského práva nebo práva příbuzného právu autorskému. Není však nutné, aby pachatel znal přesný nebo úplný rozsah těchto práv tak, jak je zákon vymezuje. Pachatel si však alespoň v hrubých rysech musí být vědom toho, že nakládá s dílem chráněným autorským právem.
Z hlediska posuzování subjektivní stránky jednání pachatele tohoto trestného činu proto platí, že neznalost autorského zákona se posuzuje stejně jako neznalost normy trestní, a pachatele proto nevyviňuje.[42] Judikatura dále také dovozuje, že "Dovoz a prodej audiokazet, na nichž byl přehrán z kompaktních desek (CD) mezinárodní repertoár bez souhlasu nositelů autorských a příbuzných práv, je trestným činem porušování autorského práva podle § 152 TrZ., jednal-li pachatel úmyslně. Při nedostatku úmyslu může jít o přestupek podle § 32 odst. 1 písm. b) zákona č. 200/1990 Sb. o přestupcích v platném znění."[43]
4.4.2 Neoprávněné nakládání s osobními údaji (§ 178 TrZ)
Trestného činu neoprávněné nakládání s osobními údaji dle § 178 TrZ se dopustí ten, "kdo, byť i z nedbalosti, neoprávněně sdělí, zpřístupní, jinak zpracovává nebo si přisvojí osobní údaje o jiném shromážděné v souvislosti s výkonem veřejné správy..." (§ 178 odst. 1 TrZ), případně ten, "kdo osobní údaje o jiném získané v souvislosti s výkonem svého povolání, zaměstnání nebo funkce, byť i z nedbalosti sdělí nebo zpřístupní, a tím poruší právním předpisem stanovenou povinnost mlčenlivosti." (§ 178 odst. 2 TrZ).
Podle článku 10 odst. 3 Listiny základních práv a svobod [44] má "každý právo na ochranu před neoprávněným shromažďováním, zveřejňováním nebo jiným zneužíváním údajů o své osobě." Tato ochrana bylo provedena jak výše uvedeným ustanovením TrZ, tak i zákonem č. 101/2000 Sb., o ochraně osobních údajů a o změně některých zákonů, v platném znění (dále jen zákon o ochraně osobních údajů).
Klíčovým pojmem je zde pojem "osobní údaj". Legální definice tohoto pojmu je uvedena v § 4 písm. a) zákona o ochraně osobních údajů, podle kterého se osobním údajem rozumí "jakýkoliv údaj týkající se určeného nebo určitelného subjektu údajů. Subjekt údajů se považuje za určený nebo určitelný, jestliže lze na základě jednoho či více osobních údajů přímo či nepřímo zjistit jeho identitu. O osobní údaj se nejedná, pokud je třeba ke zjištění identity subjektu údajů nepřiměřené množství času, úsilí či materiálních prostředků". K naplnění znaku "sdělení údaje o jiném" postačí, že sdělení obsahující informaci o shromážděných údajích je učiněno alespoň jedné osobě rozdílné od poškozeného. V tomto směru může jít o sdělení jak ústní, tak i písemné nebo může být předáno na nosiči informací. Pojem "zpřístupní údaj" znamená, že úmyslně umožní jiné osobě nebo i více osobám, aby se takovými údaji mohly seznámit. Z hlediska zavinění jde o úmyslný trestný čin [45].
4.4.3 Poškození a zneužití záznamu na nosiči informací (§ 257a TrZ)
Tento trestný čin spáchá ten, "kdo v úmyslu způsobit jinému škodu nebo jinou újmu nebo získat sobě nebo jinému neoprávněný prospěch získá přístup k nosiči informací a takových informací neoprávněně užije, či tyto informace zničí, poškodí nebo učiní neupotřebitelnými, nebo učiní zásah do technického nebo programového vybavení počítače". Nelze se plně ztotožnit se systematickým zařazením tohoto trestného činu pod rubriku trestných činů majetkových. Dosah tohoto ustanovení je poněkud širší. Chráněn před škodlivými zásahy je totiž nejen hmotný substrát, jehož prostřednictvím informace vznikají, ale též nehmotný obsah informace před neoprávněným zničením, poškozením nebo učiněním informace neupotřebitelnými (tedy např. zašifrováním za současné úmyslné ztráty šifrovacího klíče). Předmětem ochrany tedy nepochybně je jak technické (hardware [46]), tak i programové (software [47]) vybavení počítače. Nejde tedy jenom o nosič informace, ale také o jeho obsah.
"Získáním přístupu k nosiči informací" se rozumí takové jednání, které umožní pachateli volnou dispozici s nosičem informací a využití informačního obsahu. Ke splnění této podmínky nemusí nutně dojít pouze fyzickou účastí u nosiče informací, ale také získáním přístupu k tomuto nosiči na dálku (tedy např. modemem a telefonem připojeným na Internet). "Nosičem informace" je nosič dat v informační technice (tedy nejenom např. pevný disk, disketa, optický disk, paměť počítače, ale také digitální databanka, mobilní telefon, palmtop, apod.). "Neoprávněné užití informace" z jejího nosiče představuje jakoukoliv nedovolenou manipulaci s informačním obsahem příslušného nosiče. "Zničení, poškození a učinění informací neupotřebitelnými" pak představuje takový zásah do nosiče informací, že se snižuje, nebo zcela zaniká hodnota jeho informačního obsahu.
4.4.4 Adhezní řízení
V tomto směru je třeba ještě dodat, že v rámci trestního řízení upravuje trestní zákoník postup (tzv. adhezní řízení), jehož cílem je rozhodnutí o nároku poškozeného na náhradu škody, která byla způsobena trestným činem.
Adhezní řízení tedy je součástí trestního řízení (§ 12 odst. 10 TrŘ), ve kterém se projednává nárok poškozeného na náhradu škody způsobené trestným činem. Právní úpravu rozhodování o náhradě škody v adhezním řízení lze charakterizovat tak, že subjektem adhezního řízení je pouze poškozený, který má podle zákona proti obžalovanému nárok na náhradu škody. V takovém případě pak soud rozhoduje v adhezním řízení o náhradě škody podle hmotného práva - nejčastěji občanského zákoníku, popř. zákoníku práce, ale ve formě trestního řízení. V tzv. adhezním řízení sice aplikuje soud v trestní věci ustanovení jiných právních odvětví o náhradě škody, avšak jen ustanovení hmotného práva. Pokud jde o ustanovení procesní povahy, je jedinou normou, jíž je soud v trestním řízení vázán, trestní řád.
5. ODPOVĚDNOST DLE DALŠÍCH PŘEDPISŮ
Vzhledem k velmi průřezové úpravě odpovědnosti v našem právním řádu patrně nelze v příspěvku tohoto rozsahu plně zohlednit všechny možné odpovědnostní důsledky poskytování volného prostoru. Dle našeho názoru je však třeba učinit alespoň jednu výjimku.
Zákon č. 37/1995 o neperiodických publikacích; v platném znění upravuje některá práva a povinnosti vznikající při vydávání a veřejném šíření neperiodických publikací. Publikací se zde rozumí rozmnoženiny literárních, vědeckých a uměleckých děl určené k veřejnému šíření, které jsou vydávány jednorázově, popřípadě nejvýše jednou ročně anebo po částech i častěji, tvoří-li obsahově jeden celek.
Vzhledem k zaměření tohoto článku je však třeba upozornit, že se tento zákon nevztahuje mimo jiné na rozmnoženiny audiovizuálních děl (soubory MP3, WAV, MIDI apod.), rozmnoženiny programů počítačů (soubory typu HTML ve většině případů nebudou splňovat znaky počítačového programu) a na rozmnoženiny vydané v cizině, pokud vydavatel nemá organizační složku na území České republiky (§ 1 odst. 3 citovaného zákona). Okresní úřad disponuje v případě nesplnění některých zákonem stanovených povinností řadou sankčních pravomocí, a to nejen ve vztahu k vydavateli neperiodické publikace. Ve smyslu § 5 odst.2 citovaného zákona, lze uložit pokutu i osobě, která veřejně šíří neperiodickou publikaci, v níž nejsou obsaženy údaje uvedené v § 2 odst.1 [48] pokutu do výše 25 000. Vzhledem k § 1 odst. 2 tohoto zákona (veřejným šířením se zde rozumí zpřístupnění neperiodické publikace individuálně neurčenému okruhu osob) a povaze činnosti poskytovatele volného prostoru lze tedy v tomto směru konstatovat, že může být shledán (spolu) odpovědným za šíření takové neperiodické publikace.
6. K VYBRANÝM USTANOVENÍM ZAHRANIČNÍ PRÁVNÍ ÚPRAVY
V našem právním řádu neexistuje žádná zvláštní úprava, která by upravovala otázku odpovědnosti respektive omezené odpovědnosti internetových poskytovatelů. V zahraničí naopak existuje několik zvláštních aktů, které tuto problematiku upravují.
6.1 Německá spolková republika - Teledienstegesetz
Prvním státem, který zvláštní normou upravil otázku odpovědnosti poskytovatelů volného prostoru, nebyly překvapivě USA, ale Německo. Tímto zákonem je Teledienstegesetz (TDG), který byl přijat jako první článek spolkového zákona ustanovujícího základní podmínky pro provozování informačních a komunikačních služeb (Infromations und Kommunikationsdienste Gesetz - IuKDG) dne 1. srpna 1997.
Přijetí tohoto zákona předcházelo velmi zajímavé soudní řízení, které nakonec vyústilo v diskusi o nutnosti úpravy odpovědnosti poskytovatelů volného prostoru (a jiných služeb obecně) speciální zákonnou normou. Bylo jím trestní řízení vedené proti výkonnému řediteli ISP společnosti CompuServe Inc., která působí jako dceřinná společnost americké společnosti America On-Line (AOL). Společnost CompuServe prostřednictvím svých serverů umožňovala přístup k více než 200 diskusním skupinám (newsgroups), na kterých byla jednotlivými uživateli veřejně zpřístupněna taková pornografie, která porušovala příslušné německé trestní normy. Přístup k těmto materiálům byl pochopitelně umožněn i německým uživatelům. Společnost CompuServ posléze uzavřela přístup k těmto skupinám celosvětově (čímž způsobila určitou senzaci - "Německé mravní normy aplikovány na celý svět !") a zároveň zmiňovaný výkonný ředitel její německé pobočky byl soudem v Mnichově [49] odsouzen k peněžitému trestu ve výši 100 000 DM a k podmíněnému odnětí svobody na dva roky. Odvolací soud nakonec rozsudek zrušil a obžalovaného ředitele zprostil obžaloby s tím, že neexistovala žádná právní odpovědnost společnosti CompuServe za obsah jednotlivých diskusních skupin [50].
Celé řízení vyvolalo vášnivou debatu o možnostech kontroly obsahu poskytnutého jinými osobami a o otázkách cenzury vůbec. Ta nakonec vyústila v přijetí zmiňovaného zákona.
Samotný Teledienstegesetz (článek 1 IuKDG) má pouze pět paragrafů. Je tedy velmi strohý (porovnej například s americkým DMCA, viz dále). Samotnou odpovědností se pak zabývá pouze v § 5 TDG, který má čtyři poměrně krátké odstavce. IuKDG se dále zabývá otázkou ochrany databází, problematikou ochrany osobních údajů a dalšími tématy.
Část týkající se odpovědnosti je zvláštním ustanovením, které je třeba aplikovat přednostně před užitím obecných občanskoprávních a trestněprávních norem. Jinými slovy lze říci, že TDG má sloužit jako filtr před aplikací příslušných norem týkajících se odpovědnosti. Zákon sám o sobě neuvádí žádné zvláštní druhy odpovědnosti, pouze stanoví výjimky z jednotlivých obecných druhů odpovědnosti (jak trestní tak občanskoprávní).
6.1.1 Rozsah působnosti zákona
Působnost zákona je uvedena v § 2 TDG. Zákon se vztahuje na všechny elektronicky vyjádřené informace a veškeré komunikační služby, které jsou určeny pro samostatná užití vzájemně kombinovatelných dat a které jsou založeny na přenosu telekomunikačními prostředky. Těmito daty mohou být například jednotlivé znaky (text), obrázky, zvuky atp. Jednotlivé služby (které jsou za účelem široké působnosti definice takto krkolomně definovány) jsou pak příkladmo uvedeny v § 2 odst. 2 TDG. Jsou zde demonstrativně uvedeny takové služby jako je telebanking, služby na výměnu dat a též poskytovatelé internetových služeb.
Takto koncipovaná definice se nevztahuje jenom na internetového poskytovatele volného prostoru, ale též na poskytovatele připojení a popřípadě další subjekty.
Často byl diskutován problém, zda speciální ustanovení TDG o omezení odpovědnosti se vztahuje i na porušení autorského práva.[51] Tato nejasnost, která se mimo jiné opírala o vztah mezi "obsahem" (na nějž se vztahuje TDG) a "vyjádřením obsahu ve vnímatelné podobě" (podstata autorskoprávní ochrany), byla snad nakonec vyřešena ve prospěch všeobecné působnosti TDG. Z průběhu legislativního procesu totiž údajně zřetelně vyplývá, že zákon je třeba aplikovat (vedle trestněprávních deliktů) i na všechny druhy občanskoprávních deliktů, mezi něž porušení autorského práva bezesporu patří. Existují však i názory opačné [52] a nejsme si nyní zcela jisti, jestli nakonec došlo ke konečnému a úplnému rozřešení celého problému.
6.1.2 Obsah omezené odpovědnosti poskytovatelů volného prostoru
Tato otázka je upravena v § 5 odst. 2 TDG, který stanoví, že poskytovatel (volného prostoru) není odpovědný za žádné materiály jím zpřístupněné a poskytnuté třetí stranou. To neplatí, pokud tento poskytovatel zná obsah těchto materiálů a je technicky schopen a může být od něj rozumně očekáváno uzavření přístupu k nim (k tomuto obsahu).
Za vlastní obsah poskytovatel pochopitelně plně odpovídá podle příslušných předpisů (§ 5 odst 1 TDG). To platí i pokud si poskytovatel přivlastňuje nebo autorizuje cizí obsah.
6.1.3 Výjimky z omezené odpovědnosti poskytovatelů volného prostoru
Omezenou odpovědnost poskytovatele nelze aplikovat, pokud jsou kumulativně splněny tři podmínky:
6.1.3.1 Otázka znalosti obsahu (1. podmínka)
Není zcela zřejmé, zda znalost poskytovatele o obsahu prostoru náležejícímu třetí straně (jako jedné z podmínek odpovědnosti) se vztahuje pouze na znalost tohoto obsahu, nebo též na vědomost, zda je tento obsah legální či nikoliv.
To má značný význam. Pokud by platila první možnost, stačilo by, že poskytovatel zná obsah cizího materiálu a i bez toho, aby věděl zda jde o obsah legální či ne (například ve spojitosti s autorským právem, zda jde o dílo zpřístupněné se souhlasem nebo bez souhlasu oprávněné osoby), byla by naplněna první podmínka k jeho odpovědnosti za toto cizí dílo.
Oficiální zpráva k §5 odst. 2 TDG ale říká, že "že odpovědnost poskytovatele je možná jen pokud zpřístupňuje cizí obsah úmyslně", což hovoří ve prospěch druhé varianty.
Též není zcela zřejmé, co chápat pod pojmem "znalost obsahu". Zakládá poskytnutí informace ze strany oprávněného subjektu, jehož autorská práva (nebo jiná práva - například práva na ochranu osobnosti, ochranné známky atp.) byla porušena, odpovědnost poskytovatele (jemuž byla tato informace sdělena) za tento obsah ? Je nutno ověřovat každé takové upozornění, které může být zneužito ? Kde nalézt přiměřenou hranici ? Jde o věc doktrinálního výkladu a je nutno posuzovat individuálně každý jednotlivý případ. Nicméně němečtí odborníci se shodují v tom, že je třeba nalézt rozumnou rovnováhu, aby nedocházelo ke zneužívání tohoto ustanovení ani jednou ze stran.[53]
6.1.3.2 Technická proveditelnost a požadavek rozumného očekávání (2. a 3. podmínka)
Druhá podmínka je ryze technického rázu a mění se v závislosti na vývoji Internetu. Třetí podmínka není splněna jen ve výjimečných případech. Tak se může podle stanoviska Bundesratu [54] stát například při nutnosti uzavřít rozsáhlou službu jen kvůli jednomu málo významnému porušení.
6.2 Spojené státy americké - Digital Millenium Copyright Act a Communication Decency Act
Dva americké zákony - Digital Millenium Copyright Act (DMCA) a Communication Decency Act (CDA) představují základní rámec zvláštní právní úpravy ve Spojených státech amerických. V USA se totiž narozdíl od Německa a Evropské unie rozhodli pro odlišný přístup k úpravě odpovědnosti poskytovatelů internetových (a jiných) služeb. Jde o takzvaný vertikální přístup, kde není celá problematika upravena jedním zákonem (jako je tomu například u německého TDG), ale existují různé zvláštní normy.
Digital Millenium Copyright Act upravuje otázku odpovědnosti v souvislosti s autorským právem, Communication Decency Act pak upravuje všechny ostatní případy.
Je zajímavé, že obdobně jako v případě německého TDG, předcházelo vydání CDA a následně DMCA vynesení dvou soudních rozhodnutí, z nichž se jedno stalo terčem všeobecné kritiky. Šlo o rozhodnutí ve věcech Cubby, Inc., v. CompuServe, Inc.[55] a Stratton Oakmont,Inc., v. Prodigy Serv. Co. [56] Obě se týkala pomluvy umístěné jedním z uživatelů žalované strany do diskusní skupiny, kterou CompuServe, respektive Prodigy provozovaly. Přestože šlo v podstatě o úplně stejnou záležitost a veškeré skutečnosti si byly navzájem velmi podobné, rozsudky zněly zcela odlišně. Ve věci Compuserve rozhodl soud ve prospěch žalovaného providera. V odůvodnění rozsudku přirovnal CompuServe k "prodejci novin", který také není odpovědný za obsah tiskoviny (pokud o jeho nezákonném obsahu není obeznámen). Naopak soudce Ain v řízení před New York Supreme Court uznal odpovědnost společnosti Prodigy s přirovnáním k "nakladateli novin", který je obecně odpovědný za obsah vydání. Oba zákony (CDA a DMCA) měly za úkol pak toto schizma do budoucna odstranit a stanovit jasné mantinely pro odpovědnost providerů.
6.2.1 Digital Millenium Copyright Act of 1998
Poměrně rozsáhlý zákon se skládá z pěti na sobě víceméně nezávislých částí. Otázkou odpovědnosti internetových poskytovatelů se pak zabývá jeho druhá část (title II), která je uvedena jako samostatný zákon s názvem Online Copyright Infringement Libaility Limitation Act of 1998 (OCILLA). Ten pak novelizuje US Copyright Act of 1976 (Title 17 of US Code) tím, že do něj doplňuje § 512, který celý pojednává o omezení odpovědnosti internetových (a jiných) poskytovatelů služeb. Ta se dále rozpadá na čtyři sekce:
- Přechodné komunikace (transitory communication), která upravuje otázku odpovědnosti poskytovatele připojení - osoby zprostředkovávající pouhý přenos dat (mere conduit).
- Systémový Caching (system caching), jenž se věnuje odpovědnosti provozovatelů proxy serverů a cachingu (dočasné uložení dat za účelem usnadnění a urychlení přístupu k nim).
- Uložení dat na systému nebo v síti poskytovatele služby ze strany nebo na popud uživatelů (storage of information on systems or networks at direction of users), což je sekce i o odpovědnosti poskytovatelů volného prostoru na Internetu a
- Nástroje na vyhledávání informací (information location tools), která upravuje problematiku vyhledávačů, katalogů a poskytování odkazu vůbec.
Tento jediný paragraf zabírá v originále 10 stránek textu, je značně nepřehledný a vyznačuje se poměrně komplikovaným jazykem. Proto je následující výklad značně zjednodušený a pouze nastiňuje podstatu právní úpravy. Pro podrobnější studium nelze jinak než doporučit samotný text zákona, který je běžně volně k dispozici prostřednictvím Internetu. V souladu se zaměřením tohoto článku se věnujeme jen třetí sekci zákona OCILLA.
6.2.1.1 Podmínky způsobilosti k omezené odpovědnosti poskytovatelů volného prostoru
Zákon pro účely třetí (a též druhé a čtvrté) sekce definuje pojem "poskytovatele" jako "... poskytovatele online služeb či poskytovatele přístupu k síti, nebo provozovatele těchto zařízení" [57], což je poměrně široká definice.
Pokud splňuje příslušný subjekt tuto definici (v případě poskytovatele volného prostoru tomu tak skutečně je), tak aby mohl požívat výhod omezené odpovědnosti, musí navíc [58] vést takovou politiku (například prostřednictvím smluvních podmínek k užívání jeho služeb), která mu umožní zrušit za přiměřených okolností účty těch uživatelů, kteří opakovaně porušují právo, a
musí se přizpůsobit novým technickým opatřením a nesmí překážet jejich zavádění.
Poskytovatel ale nemá povinnost monitorovat, jestli v rámci jím poskytované služby (tedy v našem případě na volném prostoru, který poskytuje k užití třetím stranám) nedochází k porušování cizích práv.[59]
Při splnění těchto podmínek se dostává do takzvaného "bezpečného přístavu" (safe harbour).
6.2.1.2 Obsah omezené odpovědnosti poskytovatelů volného prostoru
Po splnění výše uvedených předpokladů se na poskytovatele vztahuje ustanovení o omezené odpovědnosti. To v podstatě koresponduje se zněním německého TDG, je avšak podrobnější a přesněji definuje některé pojmy.
Aby poskytovatel prostoru mohl být odpovědný za obsah svého uživatele, musí vědět, že v souvislosti s tímto obsahem dochází k porušení cizích práv. Zákon definuje, jaké jsou kvalifikované způsoby oznámení této skutečnosti poskytovateli. Pak je poskytovatel povinen zamezit přístup k těmto materiálům. Celý tento postup se nazývá "oznámení a uzavření" (notice and takedown). Pokud tak neučiní, přestává být pod ochranou "bezpečného přístavu".
Tím ale automaticky není založena odpovědnost za porušení práv třetí osoby. Jen ztrácí výhodu omezené odpovědnosti podle OCILLA a je nutno případ dále posuzovat podle běžných právních norem.
Na ochranu uživatelů (poskytovatelů obsahu) pak slouží opačný postup, nazvaný "oznámení a navrácení" (notice and putback). Jeho smyslem je umožnit poskytovatelům zpětné zpřístupnění materiálů, které byly znepřístupněny bezdůvodně.
Lze shrnout, že OCILLA je postaven na třech základních principech: (1) poskytovatelé nemají být odpovědni za to, co přesahuje možnosti jejich kontroly, (2) poskytovatelé obsahu a poskytovatelé volného prostoru mají stejné povinnosti při boji s pirátstvím, (3) boj o vymýcení pirátství nemá jít na účet rozvoje Internetu.
6.2.2 Communication Decency Act of 1996
Druhou normou, která se výslovně zabývá odpovědností poskytovatelů volného prostoru, je Communication Decency Act (CDA). Ten upravuje a doplňuje Communication Act of 1934 (Title 47 of US Code). Jestliže je Digital Millenium Copyright Act považován za vyvážený, všeobecně přijímaný a prospěšný zákon (lze slyšet hlasy, že jde o nejdůležitější novelu US Copyright Act od jeho vzniku v roce 1976), Communicaton Decency Act byl již od počátku přijímán s velkými výhradami. Jak již název zákona napovídá, podstatou této normy byla ochrana (hlavně pak dětí) před šířením pornografie, pomluv, nenávistných projevů a dalších "obscénních a neslušných" matriálů. Jelikož některé pasáže CDA skutečně připomínaly doby, kdy puritánští Američané nazvali kuřecí stehýnko "drumstick" (palička na buben), neboť se obávali "nepřístojné sexuální asociace vyvolané slovem stehno", začalo se okamžitě hovořit o cenzuře a vztahu k Prvnímu dodatku k ústavě (First Amendement). Absurdní situace které následovaly pak hnaly vodu na mlýn odpůrcům zákona, jako byl senátor Leahy. Když největší poskytovatel internetových služeb, společnost America On-Line, ze strachu před možnou trestní odpovědností zablokoval komunikaci mezi skupinou jejích uživatelů o rakovinně prsu, protože ta obsahovala slovo "ňadro" (breast), řady kritiků se dále rozrostly. Nakonec byla část CDA zrušena s poukazem na její rozpor s ústavou. Rozhodl tak Supreme Court dne 26. června 1997 na základě soudního řízení ve věci ACLU v. Reno [60] (známý též jak "The CDA Case") To se ovšem netýkalo všech částí CDA. Beze změn zůstaly ustanovení CDA, které se zabývaly odpovědností internetových providerů.
6.2.2.1 Obsah omezené odpovědnosti poskytovatelů volného prostoru
Communication Decency Act ve své části 509 obsahuje novelizaci § 230 Communication Act (CA). Po této změně pak § 230 (c) (1) CA stanoví, že "žádný poskytovatel nebo uživatel interaktivní počítačové služby nesmí být považován za vydavatele nebo mluvčího ve vztahu k informacím, které poskytuje třetí strana".
Jde tedy o rozřešení schizmatu vzniklého rozdílnými rozsudky ve věcech Cubby, Inc., v. CompuServe, Inc. a Stratton Oakmont,Inc., v. Prodigy Serv. Co. (viz výše). Omezení odpovědnosti internetových poskytovatelů je podle tohoto ustanovení velmi široké. Rozsah je podstatně širší než v případě omezené odpovědnosti, kterou garantuje ve vztahu k autorskému právu Digital Millenium Copyright Act. Ustanovení CDA ochraňuje poskytovatele volného prostoru (stejně jako jiné poskytovatele internetových služeb) bez ohledu na to, zda byly o existenci nezákonných materiálů obeznámeni nebo ne. Tato široká koncepce omezení odpovědnosti se stává terčem kritiky.[61]
6.3 Evropská unie - Směrnice o elektronickém obchodu
Evropská unie se v rámci své normotvorby rozhodla pro obdobný přístup jako Německo a otázku odpovědnosti internetových poskytovatelů upravuje na základě horizontálního přístupu. Ten - na rozdíl od vertikálního přístupu zvoleného v USA - nečiní rozdíly mezi druhy zveřejněných materiálů a otázku odpovědnosti upravuje souhrnně pro všechny typy těchto materiálů a způsobu jejich užití v jedné normě. Obdobně jako v USA je hlavní snahou Směrnice o elektronickém obchodu [62] harmonizovat legislativu jednotlivých členských zemí EU a odstranit právní nejistotu, která panuje v důsledku navzájem se popírajících soudních rozhodnutí.
Rozbor současné situace v oblasti odpovědnosti internetových služeb nás dovede k následujícímu závěru: pouze Německo (viz výše) a Švédsko (viz níže) přijaly zvláštní zákony, které (ačkoliv poměrně odlišné) upravují tuto problematiku. Rozhodnutí soudů členských států ve věcech týkajících se nepřímé odpovědnosti internetových poskytovatelů za obsah materiálů zveřejněných jejich uživateli byla založena na obecných národních normách upravujících odpovědnost. Poskytovatelé internetových služeb tedy mohou podléhat toliko rozdílným právním úpravám, kolik je členských států Unie. Vzhledem k této skutečnosti a též díky tomu, že existuje jen velmi málo evropské judikatury (která se navíc často navzájem popírá), je pro tyto poskytovatele velmi obtížné odhadnout výsledek případných soudních řízení, což pochopitelně zvyšuje jejich nejistotu, která má pak vliv na kvalitu a rozsah jimi poskytovaných služeb (pravidlo předběžné opatrnosti).
Například francouzský soud ve sporu o odpovědnosti poskytovatele ve věci Estelle Hallyday [63] potvrdil odpovědnost poskytovatele volného prostoru za obsah uživatelem zveřejněných fotografií (na adrese www.altern.org/silversurfer), které porušovaly osobnostní práva (ne autorská osobnostní práva ale práva na ochranu podobizny - srovnej §12 ObčZ) žalobkyně. Soud aplikovat teorii "postupné (kaskádovité) odpovědnosti" [64], prohlásil poskytovatele volného prostoru za "vydavatele", který má povinnost monitorovat obsah svých stránek a uznal ho odpovědným za porušení osobnostních práv žalobkyně.
Naopak holandský soud odmítl odpovědnost poskytovatelů volného prostoru s poukazem, že "... nečiní nic víc, než že pouze umožňují svým uživatelům zpřístupňovat jejich materiály prostřednictvím Internetu veřejnosti, a proto nemají žádnou vědomost o obsahu těchto materiálů a nemohou ovlivnit, jaké materiály uživatelé na Internetu poskytnou" [65].
Jiný francouzský soud odmítl odpovědnost poskytovatele připojení s tím, že není technicky možné, aby kontroloval obsah materiálů, ke kterým pouze zprostředkovával přístup (jde o jinou kategorii než je poskytovatel volného prostoru).[66] Směrnice o elektronickém obchodu hovoří ve prospěch rozhodnutí holandského soudu a popírá tvrzení soudu ve věci Hallyday.
6.3.1 Rozsah působnosti směrnice
Směrnice upravuje působnost ve věci omezené odpovědnosti v článcích 12 až 14. Poskytovatelé volného prostoru jsou výslovně uvedeni v článku 14 směrnice (hosting). Text směrnice výslovně uvádí, že se vztahuje jak na všechny typy soukromoprávní tak na trestněprávní odpovědnost (recitál 16). Stejně jako v případě německého TDG a Amerického DMCA a CDA platí, že pokud určitý subjekt nesplní podmínky definice a nespadá tak pod ochranu omezené odpovědnosti stanovené v těchto normách, neznamená to, že by byl automaticky odpovědný. Odpovědnost je pak nutno posuzovat podle běžných norem a je dobře možné, že ani tak nebude uznán odpovědným za porušení práv. Stále se žalovaný může bránit s poukazem na obecné normy. Jeho situace je ale bezpochyby ztížena.
6.3.2 Obsah omezené odpovědnosti poskytovatelů volného prostoru
Tato problematika je řešena v článku 14 směrnice. Ta rozlišuje mezi trestněprávní a soukromoprávní odpovědností.
Trestněprávní odpovědnost poskytovatelů volného prostoru za obsah materiálů poskytnutých jejich uživateli je zcela vyloučena, pokud se nepodaří prokázat, že tento poskytovatel musel mít skutečnou vědomost o nezákonné povaze zveřejněného díla.
K vyloučení soukromoprávní odpovědnosti za škodu (její náhradu) je naopak třeba prokázat, že poskytovatel skutečně věděl o nezákonné povaze díla, nebo si alespoň byl vědom skutečností a okolností, ze kterých je nezákonná povaha díla zřejmá. Zde je tedy obsah výjimek z omezené odpovědnosti širší, protože i když poskytovatel přímo neví o nezákonnosti díla, postačí, aby věděl o něčem, co mu jasně napovídá "že něco není v pořádku".
I poté se odpovědnosti může vyhnout, pokud urychleně po naplenění výše uvedených podmínek odstraní takové materiály ze svého zařízení (tedy typicky vymaže jejich obsah z pevného disku svého internetového serveru), nebo k nim zamezí přístup (známá hláška "Access denied").
Směrnice v článku 14 odst. 3 uvádí, že výše uvedená omezená odpovědnost se nevztahuje na možnost požadovat v souladu s právní úpravou jednotlivých členských států po poskytovateli volného prostoru odstranění závadného obsahu nebo zamezení přístupu k němu.
Poskytovatel volného prostoru nemá povinnost monitorovat materiály, které jsou na jeho serverech zpřístupněny (výslovně uvedeno v článku 15). Proto není zcela jasné, jak se poskytovatel volného prostoru dozví o nezákonné povaze díla nebo o skutečnostech, ze kterých bude taková nezákonná povaha zřejmá. Jako nejpravděpodobnější se jeví oznámení ze strany třetí osoby. Na rozdíl od amerického DMCA směrnice nedává žádná vodítka, podle kterých by bylo možné posoudit význam a kvalifikovanost takového oznámení. To sebou může přinést problémy spojené s obavou poskytovatelů volného prostoru z případných právních sankcí. Je tedy velmi pravděpodobné, že tito poskytovatelé na základě v podstatě jakéhokoliv upozornění budou uzavírat přístup k materiálům třetích stran. Pravděpodobně budou v tomto duchu koncipovány i smluvní podmínky mezi poskytovateli volného prostoru a jejich klienty (uživateli - poskytovateli obsahu). A to v tom smyslu, aby zabránily případným nárokům na odškodnění ze strany těchto uživatelů plynoucím z uzavření přístupu k jimi poskytnutému obsahu. Bylo by asi šikovnější, aby směrnice obsahovala ustanovení podobné americkému "notice and takedown" režimu (viz výše) a definoval pojem "kvalifikovaného oznámení". A to i přesto, že jakékoliv právní definice jsou většinou velmi ošidné a náchylné k zastarávání (viz snaha definovat pojem "počítačový program" v právu USA).
6.3.3 Ještě malá poznámka
Je třeba zde upozornit, že doposud jde o "pouhou" směrnici, která zavazuje členské státy Unie a ukládá jim tuto směrnici promítnout do svého národního právního systému. Lhůta je ve článku 22 stanovena do 17. ledna 2002.
Bezprostřední účinek některých jejích ustanovení (těch, které upravují vertikální vztahy stát - osoby) vůči jiným subjektům než členským státům je vzhledem k jejich povaze (jasnost a přímost, úplnost, vznik práv přímo jednotlivcům atd.) možný. Avšak až po marném uplynutí lhůty, která je stanovena pro její provedení jednotlivými členskými státy (pravděpodobně v podobě zákonů).
Je možné, že některé instituty, které směrnice neupravuje nebo je upravuje volně, budou vyjádřeny v národních normách jednotlivých členských států trochu odlišně. Může jít například o uvedenou problematiku "kvalifikovaného oznámení". Je však jisté, že členské státy nemohou poskytovatelům internetových služeb zaručit nižší standard omezené odpovědnosti, než činí tato směrnice (nemohou jejich odpovědnost rozšířit nad rámec směrnice).
6.4 Právní úprava ve Švédsku
Jen pro úplnost uvádím, že z evropských států vedle Německa i Švédsko přijalo zvláštní normu, která upravuje odpovědnost poskytovatelů internetových služeb. Jde o zákon o odpovědnosti za elektronické nástěnky (bulletin boards) [67]. Narozdíl od TDG a směrnice ES se tedy vztahuje pouze na provozovatele elektronických diskusních nástěnek (bulletin boards). Definice těchto provozovatelů uvedená v § 1 zákona je však poměrně široká asi se může vztahovat i na jiné poskytovatele internetových služeb.
Zajímavé je, že tento zákon ve svém § 5 uvádí povinnost "dohlížet nad poskytovanou službou v tom rozsahu, který může být rozumně požadován s ohledem na rozsah a zaměření provozu". Jde tedy o omezenou povinnost monitorovat obsah materiálů. Rozsah této povinnosti ale není přesně vymezen. Že se švédský zákon vydal proti převládajícímu trendu neukládat povinnost k monitoringu, může být ovlivněno i rozhodnutím švédského nejvyššího soudu, který předcházel vydání zákona. Ten totiž odmítl odpovědnost provozovatelů bulletin board i za velmi do očí bijících okolností.
Jeden z autorů článku byl osobně informován, že toto ustanovení je také považováno za jistý kompromis typu "vlk se nažral, koza zůstala celá". Precizní kontrola v reálném čase se měnícího obsahu bulletin boardů by se totiž v podstatě rovnala jejich uzavření.
6.5 Shrnutí
Lze říci, že koncepce omezené odpovědnosti podle Směrnice o elektronickém obchodu je obdobná, jakou obsahuje americký DMCA a německý TDG. Proti německému zákonu je ale podrobnější, americká norma je naopak detailnější. Švédský zákon je podstatně úžeji zaměřen než tyto normy.
Omezená odpovědnost internetových poskytovatelů je obecně ve všech těchto normách postavena na zásadě, že tyto subjekty by neměly být odpovědné za to, co přesahuje rozsah jejich kontroly a vlivu.
7. POTŘEBA ZMĚN DE LEGE FERENDA
Ačkoli se oba autoři tohoto článku rozhodně nedomnívají, že je zapotřebí upravit v podobě zákona všechny "nové" právní vztahy vznikající v souvislosti s rozvojem nových informačních technologií, včetně Internetu [68], jsou jednotní v názoru na potřebu dílčí a průřezové úpravy některých vybraných právních (zejména odpovědnostních) aspektů Internetu.
Vzhledem k výše uvedenému se tedy jeví jako nezbytné uvést následující:
- V souvislosti s nepříliš jasnou právní kvalifikací odpovědnosti poskytovatelů volného prostoru za cizí obsah je třeba nepochybně v brzké době odstranit dvojí možný výklad, resp. poněkud spornou otázku aplikace obecné odpovědnosti dle § 420 a § 420a občanského zákoníku
- Dále je třeba připravit zvláštní právní předpis upravující odpovědnost poskytovatelů volného prostoru za cizí obsah (tak jak je tomu např. v Německu - viz. výše). A to i s ohledem na Směrnici o elektronickém obchodu.
- V souvislosti s výše uvedeným se jeví jako nezbytné upravit v souvisejících procesních řádech pro účely dokazování povinnost archivovat tzv. log files, včetně povinnosti zajišťovat integritu takto pořízených dat [69].
- Vzhledem k tomu, že základem je zde porušování autorských a souvisejících práv, která jsou zpracovaná v digitální podobě, je třeba zvážit, zda by tato díla neměla obsahovat kód, který by nesl základní informace o dílu samotném. Podle tohoto kódu by pak šlo dílo analyzovat a zjistit, zda jde o dílo volné či stále spadající pod autorskou ochranu, zda pochází z legálního zdroje, zda ten, komu je určeno je oprávněn dílo užít a jiné. Úkolem speciální právní úpravy je pak umožnit nebo dokonce vynutit užívání výše zmíněných monitorovacích zařízení.[70]
8. ZÁVĚR
Jak vyplývá z výše uvedeného, poskytovatel volného prostoru může být za určitých podmínek odpovědný v rozsahu § 420 ObčZ za nedbalostní porušení § 415 ObčZ. Nedbalost pak spočívá v tom, že ví o cizím obsahu a neověřil jeho závadnost, nebo jí ověřil a zjistil a cizí obsah neodstranil.
V tomto směru je však třeba hodnotit otázku znalosti závadného obsahu, resp. skutečnost, nakolik je poskytovateli volného prostoru znám, či může být znám obsah, resp. nakolik od něj lze očekávat aby obsah prostoru který poskytuje znal, případně i kontroloval. V tomto směru je tedy třeba vyslovit především následující:
- poskytovatel volného prostoru nepochybně odpovídá za cizí obsahy, které mu jsou známy, případně mu měly být známy a je technicky schopen a může být od něj rozumně očekáváno uzavření přístupu k nim
- poskytovatel volného prostoru pak neodpovídá za cizí obsahy, které není technicky schopen kontrolovat
V některých - spíše výjimečných - případech pak může být odpovědný i podle úpravy v obchodním zákoníku, případně též odpovědný trestněprávně.[71]
Poznámky:
[1] Internet představuje nejrozsáhlejší a nejslavnější dálkovou počítačovou síť - tzv. síť lokálních sítí. Předchůdcem sítě Internet byla síť ARPANET, pracující v USA na přelomu šedesátých a sedmdesátých let. Od roku 1986, kdy americká národní vědecká nadace NSF založila síť NSFNET se podstatně zlepšila možnost komunikace po dálkových počítačových sítích, zejména mezi vědeckými pracovišti. Síť Internet se tak rok od roku rozrůstala co do počtu připojených počítačů.
[2] Snad hned vedle problematiky určení rozhodného práva a ochrany autorských práv na Internetu. K tomu více Čermák, J., Internet a autorské právo (problematika rozhodného práva a další autorskoprávní aspekty Internetu), Právník, 2000, č.6, s.551 - 569 a ITprávo
[3] V tomto směru jde tedy zejména o následující: Poskytovatel volného prostoru (tzv. Hosting provider) umožňuje třetím osobám - poskytovateli obsahu (tzv. Content provider) umístit na svém serveru webové stránky, případně jiná data.
[4] Vzpomeňme např. na nedávný spor ohledně odpovědnosti za obsah www stránek provozovaných pod doménou www.dagmarhavlova.cz
[5] K tomu srovnej legální definici uvedenou v § 2 písm. c) zákona č. 227/2000 Sb., o elektronickém podpisu a o změně některých dalších zákonů (dále jen zákon o elektronickém podpisu). K tomu více též Matejka, J., Úprava elektronického podpisu v právním řádu ČR, Právník, 2001 ,č.6, s.557 - 586
[6] Také se používá označení W3 či pouze Web - jde o zkratku "World Wide Web" - doslovně přeloženo: "celosvětová pavučina". Jde o systém hypertextové komunikace, používané na mezinárodní počítačové síti Internet. Byl vyvinut v Evropském centru pro jaderný výzkum (CERN) v Ženevě. Původním cílem tohoto systému bylo docílit co nejlepšího sdílení vědeckých informací a podpořit spolupráci vědců na různých výzkumných pracovištích. Systém se však osvědčil a rychle se rozšířil i mimo ústav CERN. V roce 1994 existovalo podle statistiky, kterou provedl Matthew Gray z MIT (mkgraymit.edu) ve světě více než 3000 stanic WWW. World Wide Web je aplikací typu klient/server. Po přihlášení na některou stanici (server) systému World Wide Web je možné prohlížet a prohledávat textové informace jednoduchého tvaru, ale i bohatě graficky provedené dokumenty (tato vlastnost je řadou uživatelů zejména ceněna). World Wide Web nabízí přístup ke "klasickým" aplikacím sítě Internet, jako jsou gopher, ftp nebo WAIS.
[7] Jde o zkratku "HyperText Markup Language" - doslova "jazyk pro zápis hypertextu". Jde o jazyk, používaný pro tvorbu hypertextových dokumentů a vytváření vazeb mezi nimi, jakož i vazeb s dalšími objekty. Používá se jako základní prostředek při tvorbě WWW stránek (WWW). Jde o poměrně snadno zvládnutelný jazyk a soubory HTML jsou vlastně jednoduchými textovými soubory. Lze je upravovat jakýmkoliv textovým editorem, ale je možné využít i řadu komfortních editorů, které zobrazují přímo výsledný vzhled WWW stránek.
[8] Již jen samotná problematika vymezení pojmů vlastní a cizí obsah by byla nepochybně velmi zajímavým námětem na článek. V tomto směru je však ještě mnoho nevyřešených otázek a tak nelze jednoznačně konstatovat zda využívání tzv. vnořených odkazů (embedded link, inlining), příp. využívání rámů (framing),lze označit za obsah vlastní či cizí.
[9] Zákon č. 40/1964 Sb. Občanský zákoník v platném znění (dále jen ObčZ, případně občanský zákoník)
[10] Jako např. právo zakročit způsobem přiměřeným okolnostem ohrožení, právo odvrátit nebezpečí hrozící v krajní nouzi a právo nutné obrany
[11] Např. bylo odvozeno, že v případě, že by banka znala závažné skutečnosti, které by předem vážně ohrožovaly zjištěný podnikatelský plán klienta, přicházela by v úvahu obecná odpovědnost předcházet škodám a odpovědnost s tím související podle § 415 ObčZ, pokud by na tyto okolnosti klienta neupozornila (Rozsudek Vrchního soudu v Praze sp. Zn. 5 Cmo 347/96.)
[12] V praxi se tak děje nejčastěji veřejným prohlášením umístěným na www stránkách poskytovatele volného prostoru (např. POZOR: Uživatel může užívat službu pouze tak, aby její používání nebylo proti zákonu, zákon nebyl obcházen nebo aby její používání nebylo proti morálce. Poskytovatel služby si vyhrazuje právo odstranit a zablokovat bez předchozího upozornění takové WWW stránky, které obsahují urážlivý a pornografický materiál. Z důvodu obrovské návštěvnosti (a tím přetěžování serveru) a kontroverznosti stránek s erotickým obsahem je publikace takových stránek na prostoru VOLNÝ; VOL WEB rovněž zakázána - http://www.vol.cz/cz/info/techsup/www/.)
[13] Jde o tzv. upload, tedy o proces přenášení dat (poskytování dat) do vzdáleného systému (např. BBS)
[14] Může jít například o útok hackera nebo spammera
[15] Jde o zkratku "File Transfer Protocol". Příkaz, resp. program, používaný pro přenos souborů po síti Internet. Vytváří spojení mezi dvěma počítači na síti Internet za účelem přenosu souborů. Přenos pomocí ftp lze uskutečnit dvěma způsoby. Buď na vzdáleném systému máte účet a přihlašujete se příslušným jménem a heslem, nebo se přihlásíte za účelem přenosu veřejně přístupných souborů zvláštním přihlašovacím jménem anonymous (anonymous ftp). Tento způsob je použitelný kýmkoli a běžně se používá pro veřejně přístupné informace. Základními příkazy ftp jsou ascii - nastavuje režim přenosu textových souborů, binary - nastavuje přenos binárních souborů, cr - zapíná a vypíná znaky CR, prompt - zapíná a vypíná potvrzování jednotlivých souborů při dávkovém přenosu, status - zobrazuje okamžité nastavení parametrů, verbose - vypíná a zapíná podrobná hlášení při práci s ftp. Nastavení textového nebo binárního přenosu je dosti důležité pro pozdější použitelnost přenášených souborů. Není bohužel vždy jednoduché zjistit, zda jde o soubor binární nebo textový.
[16] Nutnou obranou a krajní nouzí se zde vzhledem k nepříliš praktickým důsledkům při poskytování volného prostoru více zabývat nebudeme.
[17] V tomto směru se i několikrát judikatura zabývala otázkou způsobením škody "nedovoleným" způsobem hry při sportovním utkání. Judikatura k tomu uvádí: "Zásadně nelze vyloučit odpovědnost hráče za škodu vzniklou protihráči během sportovní hry na hřišti podle ustanovení § 420 odst. 1 ObčZ. Ustanovení § 420 upravuje ObčZ upravuje právní povinnost a důsledkem jejího porušení je odpovědnost za způsobenou škodu. Hráč může ovšem takto odpovídat za takto způsobenou škodu jen za splnění všech zákonných předpokladů uvedených v ustanovení § 420 ObčZ. Pravidla hry sice nejsou právními předpisy, avšak pro hráče této hry nedodržení pravidel hry znamená nesplnění povinnosti předcházet hrozícím škodám, tj. povinnosti uložené v ustanovení § 415 ObčZ" (Rozsudek Městského soudu v Praze Rc 1680 sp.zn. 10 Co 19076)
[18] Kdyby škodu chtěl způsobit, šlo by o zavinění úmyslné
[19] Brejcha, A., Odpovědnost v soukromém a veřejném právu", CODEX BOHEMIA, 2000, s.64
[20] Bičovský, J., Holub, M., Občanský zákoník. Poznámkové vydání s judikaturou. 3. vydání. Praha, Linde, 1995, s.220
[21] Jehlička, O., Švestka, J. a kolektiv, Občanský zákoník. Komentář, 4. vydání, C.H. Beck, 1997, s.296
[22] Zde je však samozřejmě otázkou, do jaké míry je toto třeba vztáhnout i na různá Internetová periodika (např. e-ziny a portály), jejichž podnikatelská činnost nepochybně spočívá právě v poskytování tohoto obsahu.
[23] § 5 zákona č. 46/2000 Sb., o právech a povinnostech při vydávání periodického tisku a o změně některých dalších zákonů; v platném znění (dále jen tiskový zákon)
[24] § 6 odst. 4 zákona č 468/1991 Sb. , o provozování rozhlasového a televizního vysílání; v platném znění
[25] zejména, zákon č. 40/1995 Sb. ČR, o regulaci reklamy a o změně a doplnění zákona č. 468/1991 Sb., o provozování rozhlasového a televizního vysílání, ve znění pozdějších předpisů. § 44 až 54 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů.".
[26] Pokud by prodejce věděl o závadnosti obsahu, pak by situace byla jiná. Jako příklad lze uvést šíření knihy "Mein Kampf".
[27] Odpovědnost za poškození, ztrátu nebo zničení předmětu, jež má být předmětem závazku a byl od jiné osoby převzat (§ 421), Odpovědnost za škodu způsobenou okolnostmi, které mají původ v povaze přístroje nebo jiné věci, jichž bylo při plnění závazku použito (§ 421a), Odpovědnost za škodu způsobenou těmi, kteří nemohou posoudit následky svého jednání (§ 422), Odpovědnost za škodu způsobenou úmyslným jednáním proti dobrým mravům (§ 424), Odpovědnost za škodu způsobenou provozem dopravních prostředků (§ 427), Odpovědnost za škodu způsobenou provozem zvlášť nebezpečným (§ 432), Odpovědnost za škodu způsobenou na vnesených nebo odložených věcech (§ 433)
[28] Usnesení Ústavního soudu ze dne 26. února 1998 sp. zn. II. ÚS 249/97
[29] viz poznámka č.5
[30] viz poznámka č. 14
[31] Zkratka "Internet Relay Chat" - rozhovor na Internetu. Služba na počítačové síti Internet, umožňující uživatelům této sítě spolu "rozmlouvat" psanými zprávami.
[32] Tzv. zápisový soubor, do kterého se provádí záznamy o jednotlivých stavech sítě nebo o probíhajících procesech.
[33] Uploader je osoba, která provedla přenesení dat (poskytla data) do vzdáleného systému (např. www stránky)
[34] K tomu více: Matejka, J., Úprava elektronického podpisu v právním řádu ČR, Právník, č.6, s.567
[35] Zákon č. 513/1991 Sb. Obchodní zákoník; v platném znění (dále jen ObchZ, případně obchodní zákoník)
[36] Zákon č. 121/2000 Sb. o právu autorském, o právech souvisejících s právem autorským a o změně některých zákonů (dále jen AutZ, případně autorský zákon)
[37] Jde o porušení § 12 AutZ ve vztahu k §18 AutZ (užití díla formou sdělování díla veřejnosti)
[38] Zákon č. 140/1961 Sb. Trestní zákon; v platném znění (dále jen TrZ, případně trestní zákon)
[39] Jako např. Nekalá soutěž (§ 149 TrZ), Ohrožování mravnosti (§ 205 TrZ), Pomluva (§ 206 TrZ), Podvod (§ 250 TrZ), Podpora a propagace hnutí směřujících k potlačení práv a svobod člověka (§ 260 TrZ)
[40] V tomto směru např. německý judikoval, že odkaz na cizí nabídku je "pomoc při porušování ochranné známky třetí osoby" (usnesení OLG Munchen ze dne 30.04.99, č.j. 6 W 1563/99), naproti tomu nebylo trestné jednání, kdy obžalovaná v okamžiku zřízení odkazu nevěděla, že v Internetovém periodiku RADIKAL, na nějž se odkazuje, byl nabízen návod k teroristickým útokům a sabotážím železniční dopravy Spolkových drah (rozsudek AG Berlin - Tiergarten ze dne 30.června 1997 - 260 DS 857/96)
[41] Poškozenému (autoru, výrobci či vydavateli, popř. producentovi či držiteli) tedy nevzniká přímo majetková škoda, ale spíše tzv. morální škoda, neboť tu jde o ochranu nehmotné oblasti, např. u zvukového záznamu příp. počítačového programu splňujícího znaky autorského díla dle AutZ.Tyto oprávněné subjekty pak mají v trestním řízení práva poškozeného uvedená
v ustanovení § 43 odst. 1 TrŘ
[42] Usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 17. července 1996 sp. zn. 2 tzn 46/96
[43] Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 26. února 1993 sp. zn. 5 Tz 130/92
[44] USNESENÍ předsednictva České národní rady ze dne 16. prosince 1992 o vyhlášení LISTINY ZÁKLADNÍCH PRÁV A SVOBOD jako součásti ústavního pořádku České republiky
[45] Šámal, P., Půry, F., Rizman, S., Trestní zákon. Komentář. 3. vydání, Praha, C.H.Beck 1998 s.858
[46] Technické vybavení - hardware. Tento pojem se vžil jako označení pro veškeré technické - fyzické zařízení, které je potřebné pro funkci systémů zpracování informací. Typickými příklady technického vybavení - hardware jsou: systémové jednotky počítačů, monitory, klávesnice, tiskárny, počítačové myši, kabely a konektory, diskety, rozšiřující karty (expansion card) apod.
[47] Programové vybavení - software. Jde o počítačový program, netechnické, "nehmatatelné" položky, nutné k provozu počítačů. Příkladem programového vybavení může být operační systém (např. MS-DOS, OS/2 aj.), počítačová hra, textový editor, tabulkový kalkulátor apod. V širším pojetí i jakéhokoli programovatelného zařízení (i myčka nádobí může mít v paměti ROM svůj software).
[48] (1) Neperiodická publikace musí obsahovat tyto údaje: a) název díla, b) jména autorů, jejichž díla jsou v publikaci obsažena, jsou-li známa a autoři jejich uvedení výslovně nezakázali, popřípadě pseudonymy autorů, c) obchodní jméno a sídlo nebo jméno, příjmení a trvalý pobyt osoby, která neperiodickou publikaci vydala (dále jen "vydavatel"), d) rok prvního vydání, je-li znám, e) u děl přeložených původní název díla a označení vydání, z něhož byl pořízen překlad, f) označení nositele autorských práv, g) číslo Mezinárodního standardního číslování knih, pokud bylo uděleno, h) obchodní jméno a sídlo nebo jméno, příjmení a trvalý pobyt osoby, která neperiodickou publikaci vyrobila, a rok, ve kterém byla tato publikace vydána.
[49] Amtsgericht Műnchen, rozsudek ze dne 28. května 1998, Az: 8340 Ds 465 Js173158/95
[50] Viz například http.//www.somm-case.de nebo stránka jednoho z obhájců v řízení, profesora Dr. Ulricha Siebera na http://www.jura.uni-wuerzburg.de/lst/sieber
[51] například Schaefer, M., Rasch, C., Braun, T.: Liability of On-line Service and Acess Providers for Copyright Infriging Third Party Content, E.I.P.R., vydání 4, 1999
[52] Ibid.
[53] například Kőhhler, C., Burmeister, K.: Copyright Liability on the Internet Today in Europe (Germany, France, Italy and the E.U.), E.I.P.R, vydání 10, 1999
[54] BT-Drucks, 13/7385, 9. duben 1997, str. 51
[55] Cubby, Inc., v. CompuServe, Inc., 776 F. Supp. 135 (S.D.N.Y 1991)
[56] Statton Oakmont, Inc. v. Prodigy Servs. Co. No. 31063/94, 1995 N. Y: Misc. Lexis 229 (N.Y. Sup. Ct. May 26, 1995)
[57] § 512(k) (1) (B) US Copyright Act
[58] § 512 (i) US Copyright Act
[59] § 512 (m) US Copyright Act
[60] Reno v. ACLU, 521 U.S. 844 (1997). Jde o při mezi American Civil Liberties Union a U.S. Attorney general Janet Reno ve věci ústavnosti CDA
[61] například Goldstein, M.: Service provider liability for acts committed by users. What you don't know can hurt you, The John Marshall Journal Of Computer & Information Law, Vol XVIII, 2000
[62] Směrnice o některých právních aspektech informační společnosti, obzvláště elektronického obchodu, v rámci vnitřního trhu (neoficiální překlad) - Directive on certain legal aspects of information society services, in particular electronic commerce, in the Internal Market ('Directive on electronic commerce') ze dne 8. června 2000
[63] Estelle Hallyday v. Valentin Lacambre, Tribunal de Grande Instance de Paris, červen 1998, viz http://www.legalis.net/legalnet/judicaire/decisions
[64] Podle této teorie je primárně odpovědný vydavatel. Nelze-li jej zjistit, přechází odpovědnost na autora. Nelze-li ani jeho zjistit, je odpovědný výrobce nebo producent.
[65] Rozhodnutí N96/160, z 12. března 1996
[66] Tribunal de Grande Instance de Paris, 12. června 1996
[67] Zákon (1998:112)
[68] Absenci zvláštního právního předpisu o Internetu v ČR nelze - dle názorů autorů tohoto příspěvku - považovat za vytýkatelný nedostatek stávající právní úpravy. Naopak zde lze spatřovat řadu pozitiv.
[69] K tomu více Matejka, J., Úprava elektronického podpisu v právním řádu ČR, Právník, 2001, č.6, s.572
[70] K tomu více Čermák, J., Internet a autorské právo (problematika rozhodného práva a další autorskoprávní aspekty Internetu), Právník, 2000, č.6, s.551 - 569 a ITprávo
[71] A to bez ohledu na to zda poskytuje služby e-mailové, ftp, newsgroup nebo IRC, či jiné.
Též publikováno v časopise Právník č. 11/2001
|
|
Rubrika: Odpovědnost a delikty
|
Čtenost: 33060
|
Počet reakcí: 5
|
|
|
|
|
|
|
|
ITprávo.cz - Server o internetovém a počítačovém právu; ISSN:1801-4089
Provozovatel: Společnost pro právo informačních technologií (SPIT) |
|
