Je třeba opět zdůraznit, že není důležitý aspekt technický jako spíše normativní. Čistě technická správa služby DNS totiž v praxi nebývá prováděna samotnými doménovými autoritami, ale zvláštními subjekty s odpovídajícím technickým potenciálem. Tyto subjekty nás však prozatím nemusejí zajímat a pozornost můžeme spíše zaměřit na ty, jimž jejich výlučnost a s ní související nadřazené postavení dávají možnost působit na systém registrace a správy doménových jmen částečně autoritativním způsobem, tedy jej de facto v omezené míře regulovat - na doménové autority.
Ještě, než se pustíme do výkladu o povaze doménových autorit a o jejich faktických možnostech určovat "pravidla boje," bude jistě užitečné si připomenout, že stávající situace, kdy dohled nad registrací doménových jmen je svěřen institucím s výlučnou působností, se s největší pravděpodobnosti do budoucna příliš nezmění. Důvodem je mimo jiné i již zmíněná nutnost zachovat jedinečnost registrů a na to navazující nutnost tyto registry jednotně institucionálně zaštítit.

Vývoj moderního pojetí doménové autority lze pravděpodobně nejlépe dokumentovat na příkladu doménové autority pro generické domény první úrovně (generic top level domain - gTLD). Proces přeměny této instituce z podoby vnitrostátní organizace s prvky státního úřadu přes čistě podnikatelský subjekt až po doposud nedokončenou transformaci do formy mezinárodní neziskové organizace popsal velice výstižně například Donahue ve svém referátu na berlínské konferenci Internet Governance: who controls the Internet pořádané nadací Bertelsmann Stiftung v roce 2001 (blíže viz materiály cit. konference).
Motivem změn, jimiž doménová autorita pro generické domény první úrovně v průběhu své existence prošla, byla zejména transformace obecně společenského pojímání doménových jmen a lze říci, že i transformace pojetí sítě internet jako takové. Zatímco na počátku hrála doménová jména roli pouhých kódů jako zástupných označení pro složité IP adresy, s postupným rozvojem činností provozovaných v prostoru sítě internet začala být tato označení chápána v mnoha dalších rozměrech - jako obchodní jména, značky služeb, reklamní slogany nebo dokonce jako prostředky ke stručné prezentaci názorů.

(Zajímavým případem, kdy doménové jméno sloužilo jako medium k prezentaci dosti vyhraněného názoru, byl "verizonsucks.com" jenž byl v prostředí amerického práva posuzován dle A.C.P.A (Anticybersquatting Consumer Protection Act, přijatý dne 29.11. 1999, kterým došlo k novelizaci Lanham Act (zákon o ochranných známkách) přidáním nového článku 43(d)). Verizon bylo obchodní označení firmy Bell Atlantic a literaturou blíže nespecifikovaný subjekt zaregistroval doménové jméno "verizonsucks.com." Poté, co byl tento postup firmou Bell Atlantic napaden, provedl subjekt jako odvetu registraci doménového jména "verizonreallysucks.com" a po vyhrocení situace pak registroval dokonce jméno "verizonshouldspendmoretimefixingitsnetworkandlessmoneyonlawyers.com" (v překl. Verizon by měl vynakládat více času na správu své sítě a méně peněz na právníky). Tento případ vyvolal ostrou diskusi nad mírou přípustnosti parodických či zesměšňujících doménových jmen - k tomu blíže viz http://www.2600.com/news/2000/0508.html nebo též http://www.wired.com/news/business/0,1367,36210,00.html.)

Není třeba příliš zdůrazňovat, že posilování významu doménových jmen jako obchodně, politicky či jinak zužitkovatelných označení, vedlo k masivní komercionalizaci jejich registrace a užívání. Prakticky nulové povědomí o právu a obecně anarchický charakter sítě internet pak společně s mocnou rukou trhu vedly ke stavu, který lze označit jako soutěž o doménová jména vedenou zcela bez pravidel - tedy (a místy bez nadsázky) o boj na život a na smrt. V důsledku toho, že doménová autorita, ačkoli již tehdy k tomu měla mocné prostředky, nejevila po poměrně dlouhou dobu o řešení této situace zájem, začaly se zde objevovat nové oblasti cyberpiracy označované jako cybersquatting, domain grabbing a podobně (k pojmům srov. např. Nathenson, I.: Showdown at the Domain Name Corral: Property rights and personal jurisdiction over squatters, poachers, and other parasites, University of Pittsburgh Law Review,1997, číslo 58).
Na rozkolísání křehké rovnováhy soukromoprávních vztahů se však v tomto případě výjimečně nepodílel zákonodárce, ale právně aplikační praxe. Právo jako takové bylo a je na podobné situace připraveno dostatečně (a lhostejno, zda hovoříme o právu americkém, německém či tuzemském), chyběla zde však odpovídající vůle jej na nový prostor sítě internet aplikovat dostatečně rychle a razantně. I když později dospěl zákonodárce příkladně v USA k závěru, že je nutné provést určitá kosmetická doplnění stávajícího systému právních norem (výsledkem čehož byl již jednou zmíněný a z hlediska pojetí některých otázek i značně poučný A.C.P.A.), nelze hodnotit vzniklou situaci jako důsledek absence právně závazných norem. Otázkou do diskuse je, zda řešení, které posléze začalo být hledáno na mnoha frontách práva soukromého i veřejného, přišlo pro systém doménových jmen pozdě či včas a zda prostředky k nápravě jsou voleny vhodně či nikoli.

Faktem však zůstává, že se této nepříjemné situaci dalo v mnohém předejít, a to za užití zcela elementárních instrumentů soukromého práva v čele s "obyčejnou" smlouvou.

Právě provedeným bleskovým historickým exkursem jsme se tak obloukem dostali k problematice, jež je tématem tohoto článku, a to k pojetí a působení doménových autorit. Ty totiž již od doby zpoplatnění registrace doménových jmen vstupují s žadateli o registraci (respektive s provozovateli doménových jmen) do dokonalých právních vztahů, jejichž podmínky mohou díky svému výlučnému postavení (viz výše) takřka bez omezení diktovat. Existuje sice určitá právem vymezená rozumná hranice diktátu smluvních podmínek (v českém právním řádu má podobu zejména právních norem regulujících dopady tržní dominance na hospodářskou soutěž), ta je však postavena v mezích, kam oko doménové autority nemusí při pokusech o regulaci celého systému doménových jmen vůbec dohlédnout. V praxi je tato hranice sice překračována (v případě působnosti české doménové autority CZ-NIC se tomu děje místy doslova do očí bijícím způsobem), avšak k jejímu překročení dochází na zcela nevhodných místech a rovněž tak dosti zbytečně.

Základní otázkou, kterou si musí doménová autorita v rámci své působnosti položit je: jaký má být cíl její činnosti? Z praxe doménové autority, která zatím prošla nejdelším a nejreprezentativnějším vývojem, tedy doménové autority pro gTLD, vyplývá, že cílem činností není činnost sama a z ní plynoucí uspokojení (jakýsi l'art pour l'art) ani tvorba zisku. Cílem činnosti totiž má být hladké fungování svěřeného systému, tedy systému přidělování doménových jmen. Ačkoli tento závěr vypadá na první pohled triviálně, samozřejmě a s prominutím i trochu hloupě, připomeňme si, že činovníci nejrůznějších institucí "tvorby vůle internetu," jimž vesměs nelze upřít značné morální i odborné kvality, k němu dospěli až po - na poměry sítě internet - velmi dlouhém čase a že proces krystalizace tohoto názoru ještě nebyl zcela ukončen. I přes určité změny v pojetí celého systému registrace doménových jmen včetně institucionální transformace popsané výše totiž některé znaky z předchozích období přetrvaly. Jedná se příkladně o permanentní snahu o ziskovost systému a rovněž lze zmínit i s tím související jev běžný v institucích podobného typu označovaný jako systematická výstavba sociálních záruk pro členy aparátu. Na rozdíl od tuzemské doménové autority však autoritě spravující gTLD i přes přetrvávající potíže nelze upřít tendenci k pohybu vpřed, jež se již nyní v praxi projevuje do znatelných pozitivních posunů v konkrétních záležitostech (úbytek sporů z nově registrovaných domén, zkvalitnění a zrychlení řešení stávajících sporů a podobně).

K dosažení pozitivních změn v celém systému registrace doménových jmen nebylo však ani zdaleka třeba podnikat dalekosáhlé kroky ve směru změny právních norem či přístupu státních orgánů. Postačilo pouze zaměřit se na tvorbu smluvních ujednání a zejména pak nesledovat pouze dvoustranný právní vztah doménová autorita-žadatel.

Sporů z doménových jmen mezi doménovými autoritami a žadateli o registraci případně provozovateli doménových jmen je totiž v praxi v porovnání s počtem sporů mezi žadatelem a třetí osobou pouze nepatrné procento. Těžištěm soukromoprávních sporů o doménová jména jsou právní stavy, kdy jeho registrací či užíváním byla porušena subjektivní práva třetí osoby - ať už se jedná o práva charakteru osobního, práva na ochranu před nekalosoutěžním jednáním, práva ze zapsaných označení nebo jiná. Pokud tedy vedle sebe postavíme poznatky zmíněné stručně v předcházejícím výkladu, tedy:

1) doménová autorita má faktickou možnost nastavit smluvní ustanovení téměř libovolným způsobem,

2) smyslem činnosti doménové autority má být hladké fungování celého (!) systému přidělování doménových jmen a

3) hlavním problémem systému přidělování doménových jmen a důvodem sporů jsou zásahy do subjektivních práv třetích osob (v praxi podřazované do skupin označovaných jako cybersquatting nebo obecně cyberpiracy),

nabízí se instrumentálně poměrně bezproblémové a právně zcela čisté řešení, které spočívá ve sjednávání takových smluvních podmínek, které budou v omezené míře chránit práva třetích osob. Podoba takových podmínek může být různá a pro praktický příklad není třeba chodit příliš daleko. UDNDRP, tedy dokument, který slouží k řešení sporů z doménových jmen s gTLD, jich nabízí hned několik. Od povinnosti žadatele přijmout pravomoc mezinárodního rozhodčího soudu přes přijetí speciálních hmotněprávních pravidel až po dobrovolné převzetí důkazního břemene za stanovených skutkových stavů. Nic z těchto podmínek není dle názoru autora (a rozporně s tímto názorem nejudikoval dle dostupných informací ani žádný soud) překročením zmíněné hranice dovoleného využití výsadního postavení doménové autority, přesto však jsou tyto podmínky způsobilé efektivně a přitom pozitivně působit na celý systém registrace a provozu doménových jmen. S určitou dávkou idealismu lze pak předpovědět, že s postupnou precizací podobných ustanovení budeme snad moci sledovat alespoň částečné postupné naplněňování skutečné funkce soukromoprávních instrumentů, kterou není spory řešit, nýbrž jim předcházet.
Nejedná se však pouze o konstrukci přímých smluvních ujednání, ale i o vnitřní technické a procedurální normy doménových autorit. I ty totiž mohou k ochraně před případným poškozením subjektivních práv třetích osob významně přispět. Příkladem opět na úrovni doménové autority pro gTLD budiž nově zavedený systém tzv. dvoustupňové registrace u některých doménových jmen s gTLD.

Ve srovnání s vývojem smluvních dokumentů doménové autority ICANN - nikoli z hlediska jejich technické kvality (i když i toto hledisko by bylo jistě rovněž zajímavé zkoumat), ale celkového zaměření - je vývoj smluvního práva v podání tuzemské doménové autority možné hodnotit nejen jako nedostatečný, ale i jako výsledek naprostého nepochopení samotné role instituce doménové autority. Důkazem budiž například poslední změny v registrační proceduře CZ-NIC, jejichž proklamovaným cílem je zamezit parazitnímu obsazování domén. Faktický výsledek tomu částečně může odpovídat - lze totiž doopravdy předpokládat, že placení udržovacích poplatků se některým squatterům opravdu nevyplatí a doménová jména tak budou uvolněna pro řádnou registraci. Pokud ale budeme pátrat po skutečném beneficiáři tohoto opatření, nejsou jím třetí osoby poškozované squattingem, nýbrž doménová autorita sama. Opatření totiž primárně nemíří proti squatterům, ale proti neplatičům. Při opravdu zásadních zásazích do osobnostních práv, práva nekalé soutěže nebo práv plynoucích ze zapsaných označení, se totiž ani zdaleka nejedná o případy, kdy škůdce neplatí sice relativně vysoké, ale v porovnání se způsobenou škodou (respektive vlastním užitkem) směšné registrační poplatky. Právě existence případů vysokého stupně závažnosti pak dle názoru autora poškozuje nejen systém přidělování doménových jmen, ale vzhledem k jeho důležitosti pak zprostředkovaně i systém sítě internet jako celku.

Důvod nezájmu tuzemské doménové autority řešit uvedené problémy lze hledat jednak v domněle bagatelním množství v současné době existujících sporů a pak v rovněž domnělém předpokladu, že ze zařazení ochranných ustanovení případně zkvalitnění registrační procedury doménové autoritě jaksi "nic nekápne." Oba dva předpoklady jsou však liché. I když nejsou z pochopitelných důvodů k dispozici konkrétní čísla, lze s pravděpodobností hraničící s jistotou tvrdit, že spory přednesené doposud tuzemským soudům představují pouze špičku skutečného ledovce. Co se druhého důvodu týče, jeho lichost byla, prozatím v globální praxi, spolehlivě vyvrácena již dávno. Hladké fungování jednotlivých systémů (přičemž přidělování doménových jmen je systémem klíčovým - viz výše) totiž s sebou nese pozitivní pohyb, jemuž síť internet vděčí za svoji současnou podobu. Tímto pohybem je obecně vzato rozvoj, a to rozvoj jak co se týče rozsahu, tak i co do kvality vnitřního prostředí. Až si tyto triviální a až s prominutím hloupé závěry uvědomí konkrétní představitelé jednotlivých doménových autorit (v našem zorném poli se jedná zejména o CZ-NIC), přestanou být doménové autority pověstnými žábami na prameni dalšího vývoje společenských vztahů v prostoru sítě internet a pro jejich informaci bych uvedl, že tratit na tom rozhodně nebudou.