Základem tohoto článku je příspěvek C.S.Kaplana "The Year in Internet Law" z The New York Times a dále řada zpráv a přehledů, které jsem získal díky svému členství v jedné mezinárodní organizaci sledující internetové právo. Pro čtenáře ITpráva jsem připravil určité shrnutí. Jednotlivé události jsou seřazeny podle svého významu. Nebo lépe řečeno, podle mého subjektivního dojmu, jakou důležitost jim přikládali dotazovaní odborníci.

1. Technická zařízení k ochraně autorských práv podle Digital Millenium Copyright Act (DMCA), svoboda projevu podle Prvního dodatku k ústavě (First Amendment) a DeCSS

V případě Universal City v. Reimerdes šlo o posouzení ústavnosti DMCA a jeho aplikace na DeCSS. Byl žalován Eric Corley, vydavatel "hackerského" internetového magazínu 2600.com, za to, že na zmiňovaných stránkách zpřístupnil program DeCSS. Později pouze poskytoval odkazy na jiné stránky, kde byl tento program zpřístupněn. Soud rozhodl, že jak zpřístupnění DeCSS, tak pouhé odkazování na jiné stránky, kde se nachází, je v rozporu s DMCA. V této souvislosti bylo obšírně řešeno, zda DeCSS lze považovat za tzv. "pure speech", který je chráněn podle Prvního dodatku. Ústavnost DMCA nebyla nakonec zpochybněna. Jde o velmi důležité vítězství filmových společností.

S DeCSS úzce souvisí i rozhodnutí ve věci DVD-CCA v. Bunner. Zde šlo o ochranu CSS jako obchodního tajemství (podle Uniform Trade Secret Act) a opět řízení skončilo vítězstvím žalobce.
Soudem byl též zamítnut návrh profesora Edwarda Feltena z Princeton University, který požadoval vydat předběžné opatření, ve kterém by bylo prohlášeno, že filmový a hudební průmysl omezuje jeho právo na svobodu projevu. Podle mého názoru šlo o poněkud podivný návrh, kde prof. Felten žádal po soudu, aby stanovil, že "kdyby prof. Felten vydal článek, který by popisoval možnosti prolomení ochranné technologie známé jako Secure Digital Music Initiative a kdyby pak byl na základě DMCA žalován ze strany hudebního půmyslu, došlo by tak k porušení jeho ústavního práva na svobodu projevu". Tento návrh měl příliš mnoho "kdyby" - prof. Felten žádný článek nevydal a proto ani nebyl nikým v této věci žalován. Soud proto jeho návrh zamítl jako "předčasný", aniž by se zabýval věcí samou.
Rozhodně se dočkáme dalších pokračování výše uvedených sporů, a to jak (v některých případech) u vyšší soudní instance, tak v podobě zcela nových řízení s obdobnou náplní.

2. USA Patriot Act

Jde o zákon, který dramaticky posunul možnosti kontroly a odposlechu internetové komunikace. Například zjednodušuje některým vládním organizacím kontrolu e-mailové komunikace, snižuje požadavky na důkazy, které mají svědčit ve prospěch domněnky, že určitá osoba je připravena spáchat trestný čin atp. Tento zákon není důležitý jenom sám o sobě, ale též svědčí o vzrůstající snaze státních orgánů regulovat Internet jako celek. Zákon je mimo jiné reakcí na události ze září minulého roku.
Je zajímavé, že tento zákon je hodnocen spíše záporně.

3. Průběh soudní pře se společností Microsoft (Department of Justice v. Microsoft)

Podrobnější informace o tomto řízení naleznete v článcích J. Matejky "O co jde ve sporu United States of America v. Microsoft Corporation ?" a ""USA vs. Microsoft, aneb je spor opravdu u konce? ". Hlavním přínosem tohoto řízení je podle dotazovaných odborníků potvrzení skutečnosti, že normy na ochranu hospodářské soutěže je třeba aplikovat na průmysl zabývajcí se hi-tech technologiemi stejně jako na klasická průmyslová odvětví.

4. Otázka vykonatelnosti rozhodnutí francouzského soudu v USA - rozhodnutí Yahoo v. Licra

Kalifornský soud odmítl vykonat rozhodnutí francouzského soudu, které přikazovalo společnosti Yahoo zamezit francouzským občanům přístupu k nacistickým relikviím, které byly nabízeny prostřednictvím Internetu. Podle mínění některých dotázaných tak byl alespoň na určitou dobu odvrácen nežádoucí trend, že delikty spáchané na Internetu zakládají celosvětovou soudní pravomoc a aplikovatelnost právní úpravy jakéhokoliv státu, na jehož území je možno se k Internetu připojit (to jest jakéhokoliv státu na světě).

5. Vývoj okolo výměnného systému Napster a rozvoj peer to peer systémů obecně

Soudní pře řízení okolo Napsteru stále probíhá, ale systém samotný již není funkční. Došlo k tomu na rozhodnutí soudu z minulého roku. Nyní se řízení točí spíše okolo výše náhrady škody a další existence a nové podobě Napsteru.
Zatím se však světem šíří aplikace pro sdílení souborů na základě peer to peer technologie bez centrálního databázového serveru. Podaří se i tyto systémy právně potlačit nebo vymýtit? Těžko.

Je třeba si uvědomit, že otázky okolo DeCSS a DMCA se též týkají Evropy a dokonce i České republiky. Obdobné ustanovení, jako je kritizovaný článek 1201 (a) (2) Digital Millenium Copyright Act (respektive US Copyright Act, který byl DMCA novelizován), obsahuje i Evropská Směrnice o Informační společnosti (čl.6) a náš autorský zákon ve svém § 43. Nejsem rozhodně odborník na ústavní právo USA, ale nejsem si jist, zda je snaha toto ustanovení zrušit s poukazem na rozpor s First Amendment, ta správná cesta. Na druhou stranu si nemyslím, že je smysluplné vůbec takovou ochranu zavádět.
Rozhodně mi přijde ale podivné, bránit šíření DeCSS s poukazem na porušení obchodniho tajemství. A to především proto, že toto tajemství nevyzradil někdo, komu bylo svěřeno, ale že jej odhalila zcela samostatně třetí strana.
Je dobré poukázat i na zcela praktickou stránku věci - DeCSS je na světě, bleskově se rozšířil a nikdo s tím už nic neudělá. Má smysl bránit hovořit o něčem, co je všude kolem nás ? Nemá. Je třeba tuto skutečnost demonstrovat druhé straně ( zde filmovému průmyslu) tím, že se bude algoritmus tak utajované šifry CSS zpívat jako písnička nebo tisknout na trička jako slogan a tím způsobem prokazovat její statut "pure speech" a jeho ochranu podle Prvního dodatku ?

K USA Patriot Act celkem není co dodat. Jde o odvěký rozpor mezi právem na svobodou jednotlivce a omezením jeho svobody ve prospěch společnosti.

Spor okolo společnosti Microsoft nekončí a uvidíme, co nového s sebou budoucnost přinese. Zde bych opět odkázal na články J. Matejky.

Mezinárodněprávní otázky Internetu jsou stále nevyjasněné. Je třeba od sebe odlišovat určení mezinárodní soudní pravomoci (jurisdikce), určení rozhodného práva, podle kterého se bude daný spor posuzovat a nakonec zjistit, zda rozhodunutí soudu jednoho státu bude v druhém státě uznáno a vykonáno.
Americké soudy mají v řízení s mezinárodním prvkem vůči evropským soudům tu zvláštnost, že v podstatě neexistuje nějaké přesné pravidlo, které by určovalo, kdy se má americký soud danou záležitostí zabývat. Pokud soud uzná, že má k příslušné věci nějaký vztah, užije tzv. long-arm statute a shledá svou pravomoc ve věci rozhodnout (jurisdikci). V současné době probíhá (opět v souvislosti s DeCSS) na příkaz Kalifornského nejvyššího soudu přezkumné řízení ve věci určení jurisdikce v rámci států USA. Již zmiňovaná DVD-CCA se snaží dostat před soud v Kalifornii spolutvůrce DVD přehrávacího software pro Linux (LiViD), a to i přesto, že je žalovaný Pavlovich z Texasu (dříve Indiany). Celá snaha DVD-CCA je poměrně pochopitelná - filmový průmysl se soustřeďuje právě v Kalifornii. A to je vlastně hlavní argument, proč by měl kalifornský soud svou jurisdikci na základě long-arm statute uznat.
Pokud americký soud svou pravomoc shledá, většinou pak aplikuje své vlastní hmotné právo. Mám nyní na mysli hlavně otázky rozhodného práva u deliktní odpovědnosti. To se odráží i ve skutečnosti, že američtí právníci u otázek deliktní odpovědnosti příliš nerozlišují mezi určením pravomoci soudu (jurisdiction) a určením rozhodného práva (applicable law).
S vykonatelností cizích soudních rozhodnutí je tomu zjednodušeně řečeno tak, že americké soudy jen velmi zřídka cizí rozhodnutí uznají a vykonají. Tím méně v těch věcech, které se týkají pro Američany tak posvátného Prvního dodatku a mohou s ním být v rozporu.
Vrátíme-li se k rozhodnutí ve věci Yahoo v. Licra, já osobně zastávám názor, že toto rozhodnutí kalifornského soudu bylo správné. A to ne proto, že bych sympatizoval s určitou nechutí amerických soudů cizí rozhodnutí uznávat a vykonávat. Spíše si myslím, že francouzský soud neměl pravomoc ve věci rozhodnout. A pokud ano, pak měl nejspíše aplikovat jiné, než svoje právo (zde asi právo USA). Jelikož ale šlo v tomto případě o normy veřejného práva, je požadavek aplikace amerického práva ze strany soudu ve Francii neobhajitelný.
Proto zůstáváme stát u otázky, jak široce mohou soudy chápat svou jurisdikci, popřípadě zda mohou aplikovat své vlastní hmotnéprávo, pokud jediným pojítkem mezi jejich státem a případným deliktem je skutečnost, že lze mít k "závadnému" materiálu přístup pomocí Internetu i ze státu, kde se soud nalézá.

Peer to peer technologie jsou bezesporu budoucností Internetu. V souvislosti s nedávným rozhodnutím holandského soudu ve věci Kazaa nabývám dojmu, že soudci a právníci někdy nejsou schopni pochopit některé technické souvislosti. To je snad důvodem, proč jejich rozhodnutí jsou nejenom často právně pochybná, ale hlavně jsou zcela nevykonatelná (teď mám na mysli skutečnou technickou vykonatelnost, nikoliv vykonatelnost v mezinárodněprávním slova smyslu). O tom ale snad příště.