Historie, dokumenty

Unie

Otázka vlastní internetové domény Unie byla a je široce diskutována již po řadu let. První konkrétní obrysy včetně pevného institucionálního zaštítění začala však tato problematika získávat až v roce 2000 v souvislosti s iniciativou eEurope 2002 Již v pracovním dokumentu Komise k této iniciativě.  [1] se v bodě 3 doslova hovoří o závazku podporovat vytvoření nové TLD ".eu" za účelem "posílení komunitárního elektronického obchodu a pomoci těm společnostem, jejichž záměrem je internetové působení v rámci EU jako celku." V akčním plánu iniciativy eEurope [2] se o nové doméně rovněž hovoří jako o jednom z faktorů, které by zásadním způsobem měly napomoci vývoji komunitárního elektronického obchodu. V souvislosti s tím byl přijat i ambiciózní plán, dle něhož mělo k vytvoření nové TLD dojít nejpozději ke konci roku 2000.
Ještě před zveřejněním iniciativy eEurope 2002 však Komise podnikla jiný (a dlužno dodat, že velice užitečný) krok, když na počátku roku 2000 vydala pracovní dokument k otázce zřízení domény .EU, [3] v němž mimo jiné vyzvala širokou odbornou veřejnost k oficiální diskusi. Ohlasy, jež se postupně sešly z nejrůznějších zdrojů (od soukromých osob až po nadnárodní korporace), a zejména jejich obsahová náplň, již daly jednoznačně tušit, že pokud má vytvoření nové TLD splnit svůj předpokládaný účel, bude nutné věnovat její normativní regulaci značnou pozornost. V souvislosti se závazkem přijatým akčním plánem iniciativy eEurope 2002 a na základě doporučení a názorů odborné veřejnosti [4] získaných formou ohlasů na pracovní dokument z 2.2. 2000 podala Komise první podnět [5] Parlamentu k tomu, aby se touto otázkou zabýval. Dokumentem, jenž shrnoval dosavadní poznatky a naznačoval cesty možného dalšího vývoje, pak byla připravena půda pro de iure odstartování legislativní procedury dle čl. 251 Smlouvy, k němuž došlo návrhem ze dne 12.12. 2000. [6] Následné procedury, jež trvaly bezmála půldruhého roku [7] pak vedly 25.3. 2002 ke konečnému přijetí normativních a procedurálních zásad, [8] čímž je první etapa celého procesu vytvoření nové domény EU v podstatě završena.

ICANN

Vytvoření a správa nové domény není samozřejmě pouze otázkou orgánů a procesů v rámci Unie, svoji roli - a nikoli nevýznamnou - zde hraje i centrální doménová autorita ICANN, která de facto novou doménu první úrovně deleguje. Procesy probíhající ve věci ".eu" uvnitř této instituce mají však spíše technický než normativní charakter, a proto se jim zde příliš věnovat nebudeme. Z pohledu ICANN je pro naše účely nejzajímavější diskuse problému, zda se v případě nové domény ".EU" jedná o gTLD nebo ccTLD. Dle víceméně nadnárodního charakteru nové domény totiž lze usuzovat spíše na gTLD, teritoriální vázanost však naproti tomu navádí na pojetí ".EU" jako ccTLD. Diskuse nad touto otázkou přitom není pouze o vnějším označení nové domény - připomeňme si, že i když s příchodem nových gTLD se rozdíly začaly pozvolna stírat, stále platí, že ccTLD a gTLD se vzájemně dosti liší, a to zejména způsobem správy registrů a existencí nižších doménových autorit.
To, že ".EU" by na základě přijatých norem měla mít "národní" centrální doménovou autoritu a stejně tak i fakt, že nad fungováním systému domén v rámci TLD ".EU" budou dohlížet orgány nadané státní mocí společně s dalšími dílčími skutečnostmi (viz dále), dává dojem, že ".EU" by opravdu měla být pojímána spíše jako ccTLD. Tomu však kromě (stále) faktické supranacionality Unie bránily i vnitřní předpisy a technické normy ICANN [9], které s doménou ".eu" nepočítaly. [10] Tak jako tak tedy musí být celá záležitost řešena na nejvyšší úrovni ICANN a dle všeho bude ".EU" z pohledu ICANN vybudována jako TLD sui generis s prvky jak gTLD, tak i ccTLD, čemuž by měla odpovídat i příslušná registrační dohoda.
I když v rámci špiček ICANN panuje v podstatě shoda na tom, že Unie je oprávněna zřízení vlastní TLD žádat, došlo i k diskusi otázky, zda přiznání práva na TLD nadstátnímu celku nebude působit jako precedentní rozhodnutí a zda nepovede k reakci podobných (i když nikoli tak integrovaných) nadstátních jednotek. Lze si totiž velice dobře představit, jak prestižní záležitostí by existence vlastní TLD byla pro mnohé nadnárodní organizace či instituce a že bezproblémová delegace ".EU" by mohla spustit lavinu podobných žádostí.
Jaká bude skutečná situace, o tom není v současnosti příliš účelné uvažovat, pravdou ale zůstává, že ačkoli to ústy svého zakladatele Johna Postela odmítla již první centrální doménová autorita IANA, [11] dojde pravděpodobně s postupem času v rámci ICANN i k rozhodování o tom, kterou entitu lze a nelze považovat za stát či jiný privilegovaný celek, čímž by - navíc vzhledem k současné i budoucí důležitosti systému správy doménových jmen - dostalo rozhodování ICANN velice zajímavý politický podtext.

Obecné problémy a jejich řešení

Zásadním problémem, jehož řešení však bylo provedeno poměrně rychle a hladce, byla otázka po tom, zda je vůbec účelné novou evropskou TLD vytvářet. Argumentem, který jednoznačně rozhodl ve prospěch nové TLD, byla obecně vzato skutečnost, že zřízení nové domény s sebou přinese kvalitativně nové možnosti zejména v oblasti ekonomické. Posílení dojde zřejmě i takzvaná evropská společná identita, což bude znamenat možnost poskytnout nový rozměr pro přeshraniční aktivity občanské, kulturní i politické. Nezanedbatelný efekt by mohla nová TLD přinést Unii i navenek, a to jak ve vztazích politických, tak i obchodních - podniky i nejrůznější jiné organizace jistě uvítají možnost deklarovat evropský rozměr svého působení.
Vesměs kladně byla základní otázka hodnocena i odbornou veřejností v rámci procedury přijímání ohlasů k navrhované normativní regulaci. Výčet pozitivních dopadů zřízení nové TLD byl v mnoha případech velice široký a nezahrnoval pouze efekty ve prospěch EU, ale i internetové komunity jako celku. O nové TLD se totiž diskutuje v mnohem širších souvislostech a dle některých názorů by pohyb v této věci mohl vyvolat řadu dalších posunů v některých zásadních otázkách jako je samotná organizace a administrace TLD či institucionální podoba doménových autorit.
Vzhledem k tomu, že tento článek má víceméně akademický charakter, je třeba věnovat se i negativním aspektům, které s sebou v obecné rovině zavedení TLD ".EU" přinese. Předně je nutné si uvědomit, že nová doména nepřinese nové možnosti pouze spořádaným občanům Unie či podnikatelským subjektům, ale rovněž tak i nejrůznějším deviantním živlům - cyberpirátům. [12] Výhodou, kterou bude mít evropská doménová autorita v boji proti cyberpiracy [13] k dobru je fakt, že s působením těchto živlů v souvislosti s doménovými jmény již existují poměrně bohaté zkušenosti a že vývoj mechanismů k potlačení zmíněných nežádoucích aktivit již značně pokročil kupředu. V některých oblastech, jako je ochrana před registrací doménových jmen porušujících práva plynoucí ze zapsaných označení, lze dokonce konstatovat, že provedená regulace pro určité TLD [14] dosahuje již dnes velmi dobré úrovně. Ani zde ale prozatím není situace ideální a mimo to zůstává stále mnoho bílých míst vyžadujících důkladnou analýzu a citlivou (to si autor dovoluje obzvláště zdůraznit) regulaci.
Jedním z takových problémů je na tomto serveru již diskutovaná problematika zeměpisných názvů a dalších označení, které svým charakterem představují jakousi res communis omnium. Způsob ochrany těchto označení, který byl zvolen, je jednoduchý a svým způsobem i dosti originální: dle 5(2) mají členské státy Unie možnost do tří měsíců od nabytí účinnosti zveřejnit seznam označení, jejichž registraci jako doménových jmen považují za nežádoucí vzhledem k jejich geografickému nebo geopolitickému charakteru. Tato označení pak budou společně zahrnuta do srovnávací báze, jejíž prvky budou z registrace buďto vyloučeny zcela - 5(2/a) - nebo budou moci být registrovány pouze pod určitou SLD - 5(2/b).
Jak se tento přístup osvědčí v praxi, lze odhadovat jen ztěžka. Vše bude totiž záležet na tom, za jak důležité budou politické reprezentace příslušných členských zemí vytvoření tohoto souboru pokládat a jakou pozornost mu budou věnovat. Vzhledem k tomu, že spory z doménových jmen obsahujících geografická označení ještě nedosáhly přílišné politické relevance, lze očekávat i případy, kdy některá země žádný seznam prostě nedodá, na druhou stranu ale nelze vyloučit ani to, že bude tato záležitost v některém členském státě vzata lidově řečeno od podlahy a případný seznam tak bude čítat tisíce nejrůznějších jmen a názvů - poněkud vágní formulace 5(2) totiž dle názoru autora umožňuje sestavení takového seznamu příkladně ze jmen všech lucemburských ulic či osobních jmen všech členů Bundestagu.
S prevencí nežádoucích jevů, jako je cybersquatting, souvisí i problematika registrační procedury. Ačkoli konečnou podobu provádění registrací doménových jmen s TLD ".EU" stanoví až pravidla registrace, k jejichž schválení je dle 5(1) příslušná Komise, proběhla již v této věci jak mezi jednotlivými institucemi Unie, tak i mezi odbornou veřejností složitá diskuse. Princip FCFS (česky kdo dřív přijde, ten dřív mele) se sice jeví jako zastaralý a vzhledem k ochraně nejrůznějších subjektivních práv i nevhodný, ukazuje se však, že některá z jeho variant bude zřejmě muset být použita. Kritérium rychlosti sice nahrává nejrůznějším deviantům a podobným existencím a, jak uvedl jeden z komentářů k pracovnímu dokumentu Komise, působí v prostředí s bohatě vyvinutou kulturou společenských a obchodních vztahů jako prehistorický až barbarský element. Faktem ale zůstává, že lze s jistotou předvídat výskyt situací, kdy bude vzhledem k velkému teritoriálnímu rozsahu území domény ".EU" více subjektů k určitému označení disponovat stejnými (příkladně žádnými) právy a pokud nehodláme takové případy posuzovat metodou losu, zůstává FCFS jediným skutečně použitelným nástrojem.
FCFS nebude samozřejmě nosným mechanismem při registraci doménových jmen. Důsledná ochrana subjektivních práv a ochrana před cybersquattingem a dalšími nežádoucími činnostmi bude implementována podobně jako je tomu u nových gTLD ve formě institutu přednostního práva registrace určitého doménového jména po stanovenou dobu. V průběhu ochranné lhůty [15] tak budou mít subjekty nadané právy k užívání určitých označení možnost registrovat příslušné doménové jméno přednostně. Problém, na nějž poukazovala řada komentářů, však spočívá v tom, že, jak bylo naznačeno výše, může dojít k situacím, kdy i přednostní právo bude svědčit více subjektům. Registrace doménového jména v ochranné lhůtě by totiž měla být umožněna nejen na základě existence subjektivních práv přiznaných komunitárním právem, ale i právními řády jednotlivých členských států, ba dokonce jejich veřejnými autoritami. [16] V takových případech je docela dobře možné, že bude nutné rozhodovat o tom, zda má například právo k užití určitého označení dle německého právního řádu "lepší charakter" než stejné právo dle právního řádu Finska.
Doposud pouze částečně byla vyřešena otázka toho, kdo bude rozhodovat spory doménová jména. Ačkoli konkrétní podoba procesních pravidel není doposud ani oficiálně předjednána, je jisté, že v zájmu rychlosti a flexibility bude zvolena podobná metoda jako u gTLD, tedy rozhodování sporů rozhodčími soudy. [17] Jako nejpravděpodobnější řešení sporných procesů se v současné době jeví zapojení rozhodčích institucí, které již s rozhodováním sporů ve věcech doménových jmen mají bohaté zkušenosti, jmenovitě zejména rozhodčího soudu při WIPO.
Zapojení této instituce včetně převzetí existujících procesních pravidel smluvního charakteru ze systému gTLD doporučovalo ve svých reakcích velké množství respondentů výzvy Komise. Zejména tam, kde těžištěm zájmu určité organizace (nebo jednotlivce) jsou práva duševního vlastnictví a zejména pak ochranné známky, [18] bylo vehementně argumentováno ve prospěch převzetí nejen pravidel procesních, ale i hmotných a nezřídka zazníval dokonce názor, že by měla být převzata určitá registrační pravidla [19] jako celek a režim domény ".EU" by se tak měl co nejvíce přiblížit režimu současných gTLD. K tomu ale vzhledem ke specifickému charakteru a zejména vysokým nárokům, jež jsou na novou TLD již od počátku kladeny, s největší pravděpodobností nedojde. Převzetí nebo napodobení některých v současnosti dobře fungujících ustanovení UDRP a podobných dokumentů do nové úpravy je však možné rozumně očekávat.
Klíčovým problémem, který bylo třeba vedle dalších otázek rovněž vyřešit hned na počátku procesu zavedení nové TLD, bylo stanovení podoby doménové autority, respektive povahy subjektu, který by registraci doménových jmen po TLD ".EU" řídil a institucionálně zaštiťoval. Návrhy se opět rozrůznily do širokého spektra, kde na jedné straně stála varianta jednoho subjektu, který by definoval, řídil i kontroloval celý proces a navíc by prováděl i samotnou registraci, druhým extrémem pak byly návrhy na úplné opuštění modelu doménové autority s tím, že na základě definovaných pravidel by registraci prováděly vzájemně soutěžící nezávislé komerční subjekty. Řešení, které bylo zvoleno, se blíží modelu běžnému u ccTLD, tedy s centrální neziskovou doménovou autoritou, která bude definovat pravidla registrace doménových jmen a bude zodpovědná i za další činnosti související s jejich administrací, ať už se jedná o činnosti charakteru normativního či technického. [20] Doménová autorita však nebude provádět samotnou registraci [21] - ta bude na svěřena registrátorům, kteří budou fungovat na komerční bázi a podobně jako u jiných TLD tak bude registrace doménových jmen v podstatě probíhat na komerční bázi, přičemž akreditace registrátorů stejně jako dohled nad jejich činností budou na základě stanovených pravidel svěřeny doménové autoritě - 4(2/e).

Institucionální zajištění

Základní zodpovědnost za vytvoření nové TLD a tomu odpovídající kompetence příslušejí dle Směrnice Komisi. Jak již bylo zmíněno, Komise provede zejména výběr a jmenování doménové autority - 3(1) - a dále pak přijme obecné podmínky registrace - 5(1).
Při vydávání zásadních rozhodnutí je kromě Komise důležitým orgánem ještě nově zřízený [22] Výbor - ten působí v rámci obvyklých procedur [23] jako orgán poradní - 6(2) - a v některých případech de facto i spolurozhoduje - 6(3). Výslovně je jeho spolupůsobení zmíněno Směrnicí například v otázce přijímání podmínek registrace dle 5(1) , jmenování doménové autority dle 3(1), stanovení obecných pravidel řešení sporů dle 4(2/d) a podobně. Vzhledem k tomu, že se jedná o orgán zcela nový a jeho ustavení a personální obsazení je otázkou minimálně několika týdnů, bylo přijato přechodné ustanovení, které Komisi umožní podnikat některé kroky bezprostředně po vstoupení Směrnice v účinnost. Úkoly výboru totiž dle 6(1) až do jeho ustavení dočasně převezme dosavadní Telekomunikační výbor. [24]
Jak bylo popsáno výše, technická a administrativní správa nové TLD bude svěřena doménové autoritě. Ta bude na základě stanovených pravidel vybírat jednotlivé registrátory, podílet se na stanovování pravidel registrace i na další "normativní" činnosti a v neposlední řadě bude provádět technické úkony spojené se samotnou registrací, tzn. zejména vedení příslušných databází.
Kromě Rady, která je obecně příslušná k přijímání normativních aktů, bude v procesu tvorby a správy nové TLD zapojen i parlament, a to na základě již zmíněných ustanovení nařízení č. 1999/468/EC. Tyto dva orgány však kromě zásadních zásahů do celého systému (jako jsou změna normativních pravidel či zásadní institucionální změny) nebudou do celého procesu technicky příliš zasahovat, přičemž hlavní roli budou hrát zejména shora zmíněné tři instituce, tedy Komise, Výbor a doménová autorita.

Speciální otázky a náměty k diskusi

Jak již bylo zmíněno v úvodu, měla by ".EU" představovat nikoli pouze "tuctovou" TLD, ale konstrukce registračních a dalších souvisejících procedur by měla přinést i kvalitativně nové prvky jak pro provozovatele doménových jmen, tak i pro širokou vrstvu internetových spotřebitelů. To, že se o novou TLD poměrně důkladně zajímají špičkové instituce Unie a že základní normativní regulace probíhá na nejvyšší úrovni, dává kromě nežádoucích efektů, jako jsou zdlouhavost a místy pokusy o politikaření, též možnost zavést na autoritativní bázi do praxe zcela nové instituty a mechanismy, jež lze souhrnně označit za "kontrolu kvality". TLD dávají subjektům vstupujícím do prostoru sítě internet doposud pouze povšechnou a nepřesnou informaci o kvalitě informačního obsahu přístupného pod určitým doménovým jménem. I když tedy příkladně národní doména ".cz" přítomná v doménovém jméně www prezentace může navodit dojem, že příslušnou prezentaci provozuje subjekt českého původu (nebo, že je příslušná prezentace alespoň v češtině), neexistuje v praxi normativní záruka toho, že tomu tak skutečně je. Podobně ani u doménového jména s příponou .com si uživatel nikdy nemůže být jist, zda jeho cíl je či není komerčního charakteru. Existují sice ccTLD a gTLD s velice striktní regulací, ty jsou spíše výjimkou (příkladem budiž například gTLD ".mil" vyhrazená ozbrojeným složkám USA).
V otázce TLD jakožto směrodatného ukazatele kvality informací dostupných na cílovém místě je dle názoru autora pro normativní regulaci (respektive pro tvorbu smluvních ujednání normativního charakteru) široké pole působnosti. Základní tvar budoucích ustanovení registračních pravidel naznačuje již směrnice, která příslušné doménové autoritě dává jasný pokyn registrovat doménová jména s gTLD ".EU" jen těm subjektům, které:

1. mají alespoň provozovnu na území Unie - 4(2/b/i),
2. byly založeny na území Unie - 4(2/b/ii) nebo
3. jsou fyzickými osobami s trvalým bydlištěm na území Unie - 4(2/b/iii).

Takové ustanovení je sice značně restriktivní z hlediska globálního pojetí sítě internet, z pohledu vývoje obecných organizačních mechanismů je však jednoznačně krokem vpřed a pokud budou podobným způsobem regulovat přidělování domén i další doménové autority, lze se s postupem času dobrat situace (dle názoru autora značně žádoucí), kdy na základě doménového jména bude možné určit apriori povahu příslušných informací.
Relativně důkladné sledování povahy subjektu snažícího se registrovat určité doménové jméno má i svůj další nezanedbatelný aspekt, a to jistotu co se týče identity subjektu. V současné době je totiž velké množství doménových jmen registrováno subjektům, které sice odvádějí příslušné poplatky, ale v databázích registračních autorit jsou charakterizovány pouze neúplnými nebo i fiktivními údaji. To, že subjekt žádající o registraci doménového jména bude muset prokazovat existenci některé ze skutečností uvedených ve výčtu čl. 4(2/b) rovněž znamená, že doménová autorita bude vybavena precizními informacemi, což napomůže zprůhlednění celého systému a zejména pak zjednodušení vedení příslušných sporů. Neměl by se tudíž vyskytnout případ, kdy bude příkladně poškozený žádat náhradu škody na entitě disponující pouze virtuální identitou bez vztahu ke konkrétní fyzické či právnické osobě. [25]
Rozsáhlá diskuse bude pravděpodobně ještě vedena ohledně dalších regulačních možností, které bude možné v rámci registračních pravidel použít. Již v názorech na pracovní dokument Komise, který předcházel iniciativě eEurope 2002 se místy velice detailním způsobem rozebírají některé cesty, jimiž by se mohl vývoj normativní regulace TLD ".EU" ubírat. Za všechny jmenujme například otázku záruk toho, že zboží nabízené v rámci maloobchodních www prezentací pod doménovými jmény s TLD ".EU" odpovídá technickým (příkladně hygienickým a dalším) normám Unie nebo že se příslušný obchodník při jeho doručování bude řídit evropskou legislativou ohledně spotřebitelských smluv. Argumenty proti takovým zásahům do informačního obsahu zde přitom narážejí na logickou argumentaci nejrůznějších sdružení na ochranu spotřebitele, profesních komor a nejrůznějších cechů, přičemž odměnou za autoritativní sledování a hodnocení činností subjektů by v konečném důsledku mohla být větší jistota spotřebitele - kategorie, která mimo zavedené obchodní značky prakticky neexistuje. To, že by se například spotřebitel mohl ohledně kvality výrobků nebo služeb spolehnout na TLD, pod níž je registrováno doménové jméno příslušného obchodu, zní dnes možná jako sci-fi, toto řešení však není zcela nereálné a autor si je osobně dovoluje považovat za velkou výzvu současné vědy práva IT.

Závěr

Otázek k řešení ve věci TLD ".EU" zůstává celá řada a v tomto článku byly zmíněny jen některé z nich. Právě nyní je přitom vhodná doba k tomu, abychom se nad nimi zamýšleli a diskutovali o nich. Na základě Směrnice a s podporou špičkových institucí EU je totiž možné vybudovat kvalitativně nové prostředí pro společenské vztahy, přičemž úsilí, které je k tomu třeba vyvinout, se v konečných důsledcích mnohokrát vyplatí. Klíčovými akty normativní povahy v tomto smyslu budou zejména pravidla registrace a pravidla řešení sporů jakož i nový akční plán eEurope, jehož přijetí se očekává během letošního léta. Autor si v této souvislosti dovoluje společně s ustanovením čl. 7 preambule připomenout, že celého procesu tvorby evropského virtuálního prostoru pod doménou ".EU" se česká právní věda může k dobru věci nejrůznějšími formami rovněž zúčastnit již nyní, a dovoluje si k tomuto vyzvat i vážené čtenáře tohoto článku.

Seznam použitých zkratek:

ICANN - Internet Corporation for Assigned Names and Numbers - centrální doménová autorita
FCFS - First Come First Served - princip časové priority
UDRP - Uniform Domain Names Dispute Resolution Policy - součást rozhodčí doložky ke smlouvě o registraci doménového jména s gTLD obsahující pravidla pro řešení sporů.
TLD - doména první úrovně
SLD - doména druhé úrovně
gTLD - generic top level domain - generická doména první úrovně - např. .com, .edu a podobně. Tyto domény spravuje přímo ICANN.
ccTLD - country code top level domain - národní doména první úrovně - např. .cz, .de a podobně. Tyto domény spravují příslušné národní doménové autority jako CZ-NIC, DENIC a jiné.

Unie, Komise, Parlament, Rada, Výbor - Evropská unie, Komise EU, Rada EU, Parlament EU, Výbor pro komunikace - communications committee
Směrnice - Regulation of the European Parliament and of the Council on the implementation of the .eu Top Level Domain -jelikož zatím nebyl text uveřejněn v Úředním listě EU, je doposud k dispozici pouze v pracovní verzi pro jednání Rady pod číslem PE-CONS 3613/02. Zpráva o schválení dokumentu Radou viz 7702/02 ze dne 9.4. 2002. Tam, kde se bez dalšího hovoří o ustanoveních jednotlivých článků, jedná se právě o články této směrnice.

Poznámky: