Přestože se jeví být nadbytečné postihovat pouhého poskytovatele odkazu na závadný obsah, když autor může požadovat odstranění tohoto obsahu přímo na jeho poskytovateli nebo na poskytovateli volného prostoru, kde je tento obsah umístěn, není postup vůči poskytovateli odkazu zcela neúčelný.

Závadný obsah totiž může být uložen na serveru v cizí zemi. Vymáhat zde právo na odstranění takového materiálu či náhrady škody může být velmi ztíženo nebo s ohledem na rozsah ochrany dotčených práv v této zemi prakticky znemožněno. Pokud je na takový závadný obsah odkazováno z České republiky, je docela dobře možné, že domácí uživatelé Internetu budou mít mnohem lepší možnost takové materiály (obsahy) najít a následně užít. To plyne ze znalosti “českého” Internetu domácími uživateli, z jejich orientace v tomto prostředí, jejich jazykové vybavenosti a podobně. Jelikož oprávněný subjekt má vzhledem k umístění serveru s těmito materiály v cizí zemi s malou právní ochranou jen malou šanci na jejich odstranění, bude se snažit hájit své zájmy alespoň odstraněním odkazu na ně nebo požadavkem na náhradu škody od poskytovatele tohoto odkazu.

Vycházíme zde z předpokladu, že dokument, na nějž je odkazováno (webová stránka, příspěvek v diskusní skupině, instalační soubor počítačového programu), porušuje práva třetí osoby. Může jít například o nactiutrhačný příspěvek, stránku, jejíž obsah může naplňovat podstatu nekalosoutěžního jednání nebo může být odkazováno na autorské dílo (obrázek, software atd.), které je zpřístupněno bez souhlasu autora nebo jiné oprávněné osoby. Výčet práv, která mohou být tímto cizím obsahem dotčena není pochopitelně úplný, zmínil jsem jen pro demonstraci některé typické případy.

Druhým předpokladem je skutečnost, že odkazovaný materiál je ve vztahu k osobě, která odkazuje, materiálem cizím. Tím se rozumí, že tento materiál přímo neposkytla, jinými slovy jej sama prostřednictvím Internetu nezpřístupnila. Pokud by se jednalo o vlastní obsah odkazujícího subjektu, šlo by bezpochyby o přímou odpovědnost za tento (vlastní) obsah. Zde nenastávají žádné právní pochybnosti. U případné odpovědnosti za cizí odkazovaný obsah lze hovořit o určité "nepřímé odpovědnosti". Odkazující subjekt zde odpovídá "nepřímo" (sekundárně) vedle "přímé" (primární) odpovědnosti subjektu, který závadný obsah na Internetu zpřístupnil. Jde o vztah mezi poskytovatelem obsahu a poskytovatelem odkazu na tento obsah.

Tato odpovědnost za cizí odkazovaný obsah je většinou založena na porušení obecné právní povinnosti nečinit jinému škodu na majetku, pouze ve zcela výjimečných případech může jít o porušení některé zvláštní (například autorskoprávní) povinnosti.

V případě odpovědnosti poskytovatele odkazu za cizí obsah se často hovoří o spoluodpovědnosti. Je třeba si uvědomit, že z čistě soukromoprávního pohledu jde sice o zjednodušení praktické, ale nesprávné. Naše soukromé právo nezná institut spoluodpovědnosti, na základě kterého by bylo možno založit odpovědnost jednoho ze subjektů - škůdců. Na rozdíl od práva trestního, které přímo definuje spolupachatelství a účastenství (tedy spoluodpovědnost za spáchaný trestný čin), občanský zákoník (jako obecná norma upravující soukromoprávní odpovědnost) takový institut nezná. Trochu matoucí je nadpis § 438 ObčZ, který hovoří o "Společné odpovědnosti". Toto ustanovení ani ustanovení paragrafů následujících nehovoří o vzniku odpovědnosti za škodu (např. ve formě návodu, pomoci), nýbrž pojednává pouze o způsobech náhrady škody, která vznikla jednáním více osob.

V trestním právu hovoříme o tom, že jeden spolupachatel spáchal trestný čin vraždy a druhý spolupachatel (který například přímo nevraždil, ale pouze obstaral smrtící zbraň atp.), je odpovědný též za trestný čin vraždy ve formě pomoci (účastenství na trestném činu vraždy - § 10 odst. 2 TrZ).

V soukromém právu nelze správně hovořit o tom, že jeden škůdce porušil autorské právo a druhý škůdce že je spoluodpovědný též za porušení autorského práva ve formě pomoci. Založení odpovědnosti druhého ze škůdců, který přímo zvláštní normu neporušil (v našem případě sám dílo nezpřístupnil, ale pouze na něj odkazuje) nelze opřít o ustanovení o soukromoprávní spoluodpovědnosti, protože v soukromém právu neexistuje ekvivalent § 9 odst. 2 TrZ (spolupachatelství) ani - a to především - § 10 TrZ (účastenství). Odpovědnost tohoto druhého subjektu je založena v naprosté většině případů na základě § 420 ObčZ porušením obecné povinnosti nečinit škodu na majetku (neminem laedere) vyjádřené v § 415 ObčZ. V soukromém právu je tudíž primární škůdce (v našem případě poskytovatel obsahu) odpovědný za porušení konkrétní zvláštní zákonné povinnosti (může jít například o porušení autorského práva), kdežto sekundární škůdce (v našem případě poskytovatel odkazu) může být většinou odpovědný pouze podle § 420 ObčZ za porušení obecné povinnosti stanovené v § 415 ObčZ.

Tento princip je vlastní v podstatě všem kontinentálním evropským právním systémům, porovnej například čl. 1382 francouzského Code civil. Trochu jiný právní základ pro spoluodpovědnost (complicity, contributory liability) je třeba hledat v anglosaském právním řádu, ale důsledky "nepřímé" odpovědnosti (spoluodpovědnosti) jsou v obou systémech v podstatě shodné.

Na závěr této teoretické vsuvky se vrátím k pojmům "spoluodpovědnost" popřípadě "přímá" a"nepřímá" odpovědnost. Přestože není jejich užívání v rámci našeho soukromého práva zcela správné, jde o zjednodušení velmi praktické a výstižné.

V souvislosti s odpovědností za cizí odkazovaný obsah lze konstatovat, že o porušení zvláštních právních povinností je možné uvažovat jen ve velmi specifických případech. Týká se to například v omezené míře práva autorského a nekalé soutěže. V ostatních případech půjde případně pouze o "nepřímou" odpovědnost (spoluodpovědnost), jejíž právní základ bude založen na porušení obecné právní povinnosti stanovené v § 415 ObčZ.

1. Odpovědnost za porušení zvláštní povinnosti

a) porušení autorského práva

Vzhledem k medializovanému sporu okolo software DeCSS, který umožňuje obejít kryptografickou ochranu obsahu DVD (více viz například článek "USA: Nejdůležitější události na poli práva IT za rok 2001" ) je třeba si položit otázku, zda je podobný postup možný i podle našeho autorského práva. Hlavní argument v této kauze byl opřen o ustanovení Millenium Digital Copyright Act, která chrání technická opatření sloužící k obraně proti neoprávněnému pořizování rozmnoženin autorských děl a dalším obdobným jednáním. Obdobné ustanovení obsahuje ve svém § 43 i náš autorský zákon. Celý spor se točil kolem posouzení, zda je zpřístupnění takového software prostřednictvím Internetu porušením citovaného ustanovení. Nakonec bylo právní posouzení rozšířeno i na poskytování odkazů na stránky, kde byl tento počítačový program k dispozici. Náš autorský zákon v § 43 stanoví, že "Do autorského práva neoprávněné zasahuje též ten, kdo ... dováží, rozšiřuje nebo využívá pro dosažení majetkového prospěchu poskytováním služeb nebo jiným způsobem pomůcky zamýšlené k odstranění, vyřazení z provozu nebo omezení funkčnosti technických zařízení nebo jiných prostředků k ochraně práv." Zákon tedy považuje za neoprávněný zásah do autorského práva i takové jednání, které samo o sobě není užitím díla, avšak má za cíl umožnit nechráněný přístup k dílům překonáním překážek, které mají sloužit k ochraně práv autora. Díky velmi široké definici těchto ochranných prostředků, která je ještě v podobě definice "jiných prostředků" specifikována v § 43 odst. 2 AutZ, lze se oprávněné domnívat, že nejenom program DeCSS, ale mnoho mu podobných, bude možno považovat za "nezákonnou" pomůcku podle § 43 AutZ.

Zda je odkaz na webovou stránku s obdobným programem možno považovat za šíření této pomůcky, je věc výkladu. Nelze přímo argumentovat požadavkem na hmotnou podobu uvedeným v § 14 AutZ, neboť zde jde o "šíření" v širším slova smyslu. Přesto se domníváme, že pouhé poskytnutí odkazu na stránku, kde je program DeCSS nebo jemu obdobný zpřístupněn, nelze považovat za šíření této pomůcky podle § 43 AutZ. Lze zde argumentovat obdobně jako v případě posuzování možného porušení práva na sdělování díla veřejnosti pouhým poskytnutím odkazu na toto dílo (více viz další připravovaný článek z této série - odpovědnost za odkaz jako takový). Navíc je třeba v každém případě individuálně posoudit, zda je naplněna podmínka "dosažení majetkového prospěchu".

b) nekalá soutěž

Vedle tohoto specifického případu porušení autorského práva je třeba odpovědět na otázku, zda je poskytnutí odkazu na cizí webovou stránku s nekalousoutěžním obsahem též nekalou soutěží. U posuzování právní odpovědnosti za odkaz na obsah naplňující znaky nekalé soutěže, můžeme uvažovat tři modely. První možností je posuvat za určitých podmínek i tento odkaz za nekalosoutěžní jednání. Druhý přístup je považovat takové jednání při splnění dalších podmínek za porušení obecné povinnosti nečinit jinému škodu podle § 415 ObčZ. Třetí variantou je pohlížet na takový odkaz jako na právně nezávadný.

Domníváme se, že pokud jsou naplněny všechny tři základní podmínky nekalé soutěže, není důvodu apriory tuto odpovědnost odmítat. Je však třeba vždy pečlivě posoudit jednotlivé případy a citlivě rozhodnout. Jedním z vodítek může být zjištění, zda oba subjekty (poskytovatel závadného obsahu a poskytovatel odkazu) jsou určitým způsobem propojeny (majetkově či jinak) či zda například na své stránky vzájemně neodkazují na základě dohody a přebírání obsahu formou odkazů. Pokud bychom takové jednání posoudili jako nekalou soutěž, je třeba si uvědomit, že se bude s poukazem na § 757 ObchZ způsob a rozsah a s tím související aspekty náhrady škody řídit příslušnými ustanoveními obchodního zákoníku (§373 a násl ObchZ).

Za předpokladu, že není splněna jedna z podmínek nutných k tomu, abychom mohli dané jednání posoudit jako nekalou soutěž, je možné ještě uvažovat o obecné odpovědnosti podle občanského zákoníku. Tou je třeba rozumět obecnou odpovědnost podle § 420 ObčZ, založenou na porušení povinnosti stanovené v § 415. Tento způsob se nabízí především v těch případech, kdy není splněna první a základní podmínka nekalé soutěže - jednání v hospodářské soutěži. V tomto případě se pochopitelně i otázky okolo rozsahu a způsobu náhrady škody budou řešit podle občanského zákoníku. O této odpovědnosti viz dále.

c) porušení obchodního tajemství

V souvislosti s odkazovaným cizím materiálem je třeba ještě zmínit otázku ochrany obchodního tajemství. Pokud je na určité webové stránce neoprávněně zpřístupněno obchodní tajemství, lze teoreticky uvažovat o tom, že ten, kdo na tuto stránku odkazuje, též toto tajemství porušuje. Nedomníváme se, že by pouhým odkázáním na takovou stránku docházelo k porušení nebo ohrožení práva na obchodní tajemství podle § 20 ObchZ. Odkaz je podle našeho názoru třeba chápat jako pouhý ukazatel.

Je však třeba posuzovat vztah jednotlivých subjektů k tomuto obchodnímu tajemství (zda jim bylo svěřeno nebo či takové tajemství bylo nezávisle odhaleno a podobně - platí zde obdobně totéž jako u nekalé soutěže). Pokud by bylo odůvodněné považovat pouhý odkaz za porušení obchodního tajemství, přísluší oprávněnému subjektu právní ochrana jako při nekalé soutěži (§ 20 ObchZ).

Subjekt, který má dojem, že do jeho práva bylo poskytnutím odkazu neoprávněně zasaženo, se bude domáhat s největší pravděpodobností odstranění takového odkazu a případně i náhrady škody.

Nárok na odstranění takového odkazu lze dovodit z různých příslušných právních předpisů (například § 40 AutZ, který demonstrativně uvádí jednotlivá práva autora spojená s porušením jeho práv, § 53 ObchZ ve vztahu k nekalé soutěži atp.). Odstranění odkazu pochopitelně přímo ve výčtu obsaženo není, ale protože jde o příkladný (demonstrativní) výčet, lze jistě tento nárok dovodit z příslušných ustanovení, která umožňuje au torovi domáhat se zákazu ohrožení svého práva, zdržení se závadného jednání atp.

Náhrada škody (její výše a způsob náhrady) se v těchto specifických případech řídí příslušnými ustanoveními občanského zákoníku (u porušení autorského práva) nebo obchodního zákoníku (u nekalé soutěže).

2. Odpovědnost za porušení obecné povinnosti nečinit jinému škodu na majetku - § 415 ObčZ)

a) Odpovědnost poskytovatelů odkazu obecně

Bez existence zvláštního zákona upravujícího tuto problematiku a stanovujícího povinnost odstranit za určitých podmínek odkaz, může být obecná subjektivní odpovědnost poskytovatele za škodu dle § 420 ObčZ založena pouze na porušení §  415 ObčZ (obecná prevenční povinnost).

Tato problematika je obdobná jako v případě poskytovatelů volného prostoru (poskytovatelů webhostingu), a proto v obecných bodech odkazujeme na pasáže věnující se odpovědnosti těchto osob (viz článek "Odpovědnost poskytovatelů volného prostoru na Internetu za cizí obsah" ). Následující pasáž se věnuje pouze rozdílům oproti odpovědnosti poskytovatelů volného prostoru, kterou považujeme za výchozí pro další právní analýzy.

V případě odpovědnosti za škodu způsobenou poskytnutím odkazu lze uvést tyto předpoklady:

1. porušení právní povinnosti uvedené v § 415 ObčZ
2. způsobení škody (zde ušlý zisk na straně autora nebo jiné oprávněné osoby)
3. příčinná souvislost mezi způsobením škody a porušením právní povinnosti (tzv. kauzální nexus)
4. zavinění (a to jak nedbalostní, tak i úmyslné)

Nejméně potíží činí škoda (ušlý zisk). Je jisté, že oprávněné (poškozené) osobě určitá škoda vzniká. Je sice dobrým zvykem tuto škodu neúměrně zveličovat, ale je na žalobci (poškozené osobě), aby výši této škody prokázal a soud mu dal za pravdu.

Ostatní předpoklady vzniku odpovědnosti jsou v souvislosti s poskytováním odkazu nepříliš jasné. Již základní předpoklad vzniku odpovědnosti, tedy porušení právní povinnosti (zde porušení § 415 ObčZ), činí potíže. Porušil poskytovatel odkazu na závadný materiál svou povinnost počínat si tak, aby nedocházelo ke škodám na majetku? Za určitých podmínek pravděpodobně ano. Je tedy podle našeho názoru třeba velmi citlivě posuzovat již tento první předpoklad. Pokud se například poskytovatel odkazu přímo zaměří na vyhledávání a posléze katalogizaci webových stránek poskytujících ilegální kopie autorských děl a následně na ně poskytuje odkazy, pak nejspíše tuto svou povinnost porušil. Znovu ale podotýkám, že je třeba posuzovat každý případ jednotlivě a vzít v úvahu různé aspekty.

Příčinná souvislost mezi porušením této povinnosti (poskytnutím odkazu na závadný obsah) a vzniklou škodou (ušlým ziskem) není též zcela zřejmá. Nicméně je pravdou, že tato škoda bude díky zveřejnění odkazu vyšší například u těch stránek, které například neoprávněně nabízejí autorská díla “jaksi tajně”. Takové stránky nejsou nikde uvedeny, nejsou registrovány v žádném katalogovém vyhledávači (například Yahoo), neodkazuje na ně proužková reklama a podobně. Určit poměrně tu část ušlého zisku, která připadne na účet poskytovatele odkazu, je bezpochyby těžké.

Zavinění je možné úmyslné i nedbalostní. Úmyslné zavinění ale asi bude jen výjimečné (poskytovatel odkazu přímo chce poukázat na stránku se závadným obsahem s přímým či nepřímým úmyslem činit škodu). Z hlediska zavinění nedbalostního je třeba posoudit, zda poskytovatel odkazu je odpovědný na základě nevědomé či vědomé nedbalosti. Nevědomou nedbalost poskytovatele odkazu je tedy třeba vykládat tak, že “poskytovatel nechtěl škodu způsobit, ani nevěděl, že ji způsobit může, avšak vzhledem k okolnostem a svým osobním poměrům o tom vědět mohl a měl.” Rozhodující zde je vazba “vědět mohl a měl”. Má poskytovatel odkazu povinnost zjišťovat, zda odkazovaný obsah není zpřístupněn v rozporu s autorským právem? Domníváme se, že ne. Proto je třeba posuzovat zavinění z hlediska nedbalosti vědomé. Zde je třeba, aby si poskytovatel byl vědom toho, že odkazovaný obsah je závadný. Může se tak dozvědět na základě upozornění (to bude asi nejčastější případ), ale i jinak. Pokud tedy poskytovatel odkazu ví o tom, že odkazovaný materiál je právně závadný, může být za určitých okolností (při naplnění ostatních předpokladů) odpovědný za škodu vzniklou porušením § 415 ObčZ.

Bylo by asi nerozumné apriori vylučovat nepřímou odpovědnost poskytovatele odkazu na závadný obsah. Vznik této odpovědnosti je ale vázán na řadu podmínek a domníváme se, že naplnění všech předpokladů nutných ke vzniku odpovědnosti za škodu bude ojedinělé. Na rozdíl od odpovědnosti poskytovatelů volného prostoru je nejasná i otázka porušení právní povinnost (obecné prevenční povinnosti) ze strany poskytovatele odkazu i příčinná souvislost mezi tímto porušením a vznikem škody.

Zvláštní skupinou poskytovatelů obsahu jsou provozovatelé vyhledávacích služeb. Zde můžeme vypozorovat určité rozdíly od odpovědnosti běžných poskytovatelů odkazu.

b) Odpovědnost provozovatelů internetových vyhledávacích služeb za poskytnutí odkazu

Vyhledávací služby můžeme rozdělit do dvou hlavních skupin. Do první řadíme katalogy a do druhé fulltextové vyhledávače.

Katalogy jsou vytvořeny buďto přímo jejich tvůrci, což je zdlouhavá práce, kdy skupiny osob prohledávají internet, třídí nalezené stránky podle obsahu, připojují k nim stručný popis a zařazují je podle zaměření do struktury katalogu. Anebo běžnější variantou je, že správce (tvůrce) stránky sám do katalogu zařadí odkaz na svou stránku s popisem (zaregistruje ji) a provozovatel katalogu pak pouze zkontroluje, zda byl odkaz systematicky zařazen a zda popisek odpovídá. Uživatel si pak sám vybere žádaný odkaz tím, že projde (“prokliká” se) strukturou katalogu až ke kýženému odkazu. Může jít o například o strukturu Společnost - Sport - Lyžování- Sjezdové lyžování - Světový pohár - Wengen. V rámci takového katalogu může být i lokální vyhledávač, který umožní najít ve struktuře katalogu žádaný výraz (například “lyžování”), čímž urychlí hledání a zkrátí cestu k cíli. Katalog ale není nic jiného, než rozsáhlá databáze odkazů. Tvůrce takového katalogu je tedy jakýmsi “hromadným” poskytovatelem odkazu. Příkladem katalogu je známý Yahoo.

Fulltextové vyhledávače oproti tomu fungují zcela automaticky. Zvláštní program (zvaný robot nebo spider) neustále prohledává celý internet a tvoří si automaticky databázi nalezených slov. Takový vyhledávač nemá žádný strukturovaný katalog, ale pouze pole pro zadání vyhledávaného výrazu. Zde uživatel specifikuje svůj požadavek většinou pomocí nějakého výrazu (například: lyžování, Wengen, World Cup) a program mu automaticky nabídne seznam odkazů na stránky obsahující hledaný výraz. Vše se děje zcela automaticky, bez zásahů provozovatele vyhledávače nebo správců nalezených stránek. Příkladem fulltextového vyhledávače je Google. Existují samozřejmě kombinace obou typů.

Tyto vyhledávače se liší od pouhého ojedinělého poskytnutí odkazu nebo skupiny odkazů na webové stránce svým rozsahem a v případě fulltextových vyhledávačů pak hlavně svou automatizovanou podstatou poskytnutí odkazu. Jak se tedy dívat na odpovědnost provozovatelů těchto vyhledávacích služeb v případě poskytování odkazu na závadný obsah?

V obou případech se domníváme, že není z povahy činnosti provozovatelů těchto služeb přiměřené aplikovat na provozovatele internetových vyhledávacích služeb objektivní odpovědnost podle §420a ObčZ (odpovědnost za škodu způsobenou provozní činností). V tomto ohledu zůstává naše argumentace obdobná jako u poskytovatelů volného prostoru.

• Katalogy

Katalogový vyhledávač se liší od pouhého poskytnutí několika odkazů pouze svou velikostí a nabídkou. Katalog je stejně jako poskytnutí účelového odkazu buď přímo tvořen provozovateli této služby (to zřídka kdy), nebo alespoň podléhá zařazování odkazů třetími osobami kontrole. Nicméně masový rozsah této služby vylučuje možnost zevrubné kontroly odkazovaných materiálů (stránek zahrnutých v katalogu). Proto nelze podle mého uvažovat vznik odpovědnosti na základě nevědomé nedbalosti. Odpovědnost za škodu lze tedy koncipovat jen na základě nedbalosti vědomé. Zde je třeba, aby si provozovatel byl vědom toho, že odkazovaný obsah je závadný. Může se tak dozvědět na základě upozornění (to bude asi nejčastější případ), ale i jinak. Pokud se tedy provozovatel dozví o tom, že odkazovaný materiál je zpřístupněn v rozporu s autorským právem, může být za určitých okolností (při naplnění ostatních předpokladů, to jest hlavně posouzení příčinné souvislosti mezi vznikem škody a porušením právní povinnosti) odpovědný za vzniklou škodu na základě porušení § 415 ObčZ. Odpovědnost provozovatele katalogové vyhledávací služby se od odpovědnosti pouhého poskytovatele odkazu v podstatě neliší.

• Fulltextové vyhledávače

Zde je situace poněkud odlišná. Rozdíl je v tom, že neexistuje žádný podíl lidské práce na poskytnutí odkazu. Vše se děje plně automaticky. Přesto ale lze určit provozovatele takové služby.

Z důvodu naprosté absence technické možnosti kontroly procesu vyhledávání a poskytování odkazu ze strany provozovatele této služby, nelze ho obecně činit odpovědným za poskytnutí odkazu na závadný obsah. Jestliže lze vést polemiku, zda je poskytovatel jednotlivého odkazu nebo provozovatel katalogu povinen kontrolovat obsah odkazovaného materiálu (podle mne nikoliv), zde je zcela nepochybné, že provozovatel fulltextového vyhledávače tuto povinnost nemá, a ani mít nemůže.

Provozovatel vyhledávače ale může omezit rozsah prohledávaných stránek nebo vyloučit z vyhledávání určitá slova. To může mít vliv na vyhledávání určitých stránek. Samozřejmě existují cesty, jak tato omezení obejít a vznikají různá "tajná" hesla identifikující takový obsah. Omezení rozsahu vyhledávaných hesel ale nebude mít vliv na vyhledání stránek s neoprávněně zpřístupněnými autorskými díly. Zde může být rozsah poskytovaných odkazů omezen jen pro konkrétní stránku (adresu), a to většinou na základě upozornění třetí strany o závadnosti tam poskytovaného obsahu. Provozovatel fulltextového vyhledávače pak může vytvořit databázi zakázaných stránek (adres), na které nebude poskytovat odkaz, byť by odpovídaly požadavkům na vyhledání.

Nerespektování tohoto požadavku by mohlo mít za následek porušení povinnosti stanovené v § 420 ObčZ. Dalším poskytováním takového odkazu pravděpodobně dochází ke škodě na majetku. Tato škoda je způsobena úmyslně nebo z nedbalosti. Výše takto způsobené škody je ale podle mého názoru vzhledem k nespecifičnosti fulltextového vyhledávače velmi diskutabilní.

Trochu odlišná je situace v případě specializovaných vyhledávačů, které se zaměřují na lokalizaci konkrétních materiálů, jako jsou například fotografie nebo hudební klipy. Samotná činnost vyhledávání takových materiálů, které jsou v naprosté většině na internetu zpřístupněny neoprávněně, může být někým považována za porušující § 415 ObčZ. Tedy pouhé provozování takového vyhledávače působí podle některých názorů škodu na majetku. S tímto názorem nesouhlasím.

Doporučil bych tedy provozovatelům fulltextových vyhledávačů (a zvláště těm úzce tématicky zaměřeným), aby reagovali na případná upozornění o poskytování odkazu na stránky se závadným obsahem.

Rozdíly mezi jednotlivými formami poskytování obsahu jsou tedy podle mého názoru minimální. Ten hlavní shledávám v tom, že poskytovateli jednotlivého odkazu může být lépe prokázáno, že musel vědět o závadnosti odkazovaného obsahu ještě před upozorněním ze strany autora (nebo jiné osoby). V případě provozovatele katalogů si to lze vzhledem k množství odkazů a kombinovanému způsobu tvorby odkazů (odkazy často přidávají do katalogu třetí osoby) představit jen stěží. Nakonec provozovatel fulltextové vyhledávací služby bezpochyby bez předchozího upozornění nemůže mít vědomost o závadnosti odkazovaných materiálů.

3. Shrnutí

Odpovědnost poskytovatelů obsahu za cizí obsah je podle našeho názoru třeba vykládat obdobně jako v případě poskytovatelů volného prostoru. Poskytovatel odkazu není odpovědný za odkaz na takové cizí materiály, jejichž obsah a závadnost mu není známa. K posouzení znalosti odkazovaného je třeba přistupovat individuálně.

Odlišně je třeba posuzovat poskytovatele jednotlivého odkazu nebo skupiny odkazů a provozovatele internetových vyhledávacích služeb. Nicméně se domníváme, že ani jeden z těchto subjektů nemá povinnost kontrolovat odkazovaný obsah a zjišťovat, zda je zpřístupněn oprávněně. Stejně tak nelze podle našeho názoru uplatnit na provozovatele těchto služeb objektivní odpovědnost podle § 420a ObčZ.

Za určitých podmínek může tedy být poskytovatel odkazu na závadný obsah (včetně provozovatelů internetových vyhledávacích služeb) odpovědný podle § 420 na základě porušení obecné prevenční povinnosti uvedené v § 415 ObčZ. Tak se může stát zejména pokud nebude reagovat na upozornění o závadnosti odkazovaného obsahu ze strany oprávněných subjektů.

Za určitých zcela specifických a málo pravděpodobných podmínek může být poskytovatel odkazu ve vztahu k cizímu závadnému obsahu též odpovědný přímo za porušení zvláštních právních norem - může jit například o porušení autorského práva nebo o nekalosoutěžní jednání.