Článek, který se zabývá smyslem autorského práva v informační společnosti a měl by rozvířit diskuzi nad vývojem autorského práva nejen u nás. Na tento článek příště volně navážeme zveřejněním nedávného rozsudku našeho soudu v řízení o trestném činu porušování autorských práv, tentokrát prostřednictvím Internetu. Článek byl původně publikován v magazínu Sun News.
Dnešní téma mi přihrál sám život, když jsem pročítal novou zprávu BSA o softwarovém pirátství (www.bsa.org) , poslouchal přitom z empétrojky nové album Mobyho (www.moby.com) a jedním okem sledoval zprávy na ČT1 (www.czech-tv.cz), kde právě Jiří Janeček slavnostně oznamoval, že CD budou levnější, protože velcí hudební vydavatelé ustupují tlaku vypalovaček.
To všechno samozřejmě navzájem souvisí. Společným jmenovatelem je slovo "digitální". Software i hudba se kopírují načerno hlavně proto, že to je tak snadné. Počítače daly vzniknout médiím, kde je kopie neodlišitelná od originálu – ne jen skoro, ale úplně. Bity jsou bity. Bránit jejich kopírování je naopak velmi obtížné. Všechny pokusy o technickou ochranu proti kopírování zatím selhávají – a že jich už bylo! Hardlocky, regionální zóny na DVD, digitální vodoznaky, elektronické knihy, nejnověji nepopulární software "toto CD nelze přehrát na počítači". Společnou vlastností těchto zábran je, že komplikují život legálním uživatelům, zatímco pro hackery představují vítanou intelektuální výzvu střední obtížnosti.
Rozumějte mi, prosím, správně. Nezastávám se zlodějů. Krást je sprosťárna, lhostejno zda ve fyzickém či ve virtuálním světě. Osoba či firma, která má na svých PC nelegální kopie základního softwaru potřebného pro svou činnost, zasluhuje potrestat. Jak k tomu přijde její poctivý konkurent, který za software platí a má o to vyšší náklady? A už vůbec žádné slitování si nezaslouží výrobci a prodejci nelegálních kopií CD a DVD, což je dnes jedna z nejvýnosnějších forem organizovaného zločinu. Na druhou stranu však kategoricky odmítám označit za zločince študáka, který si chce vyzkoušet přepálený soft anebo si zkopíruje pár cédéček s muzikou. Autorský zákon samozřejmě porušuje i on, ale to už – tvrdím – je chyba toho zákona a ekonomického prostředí, jež chrání. Mám mezi svými přáteli lidi z obou světů, jak špičkové manažery softwarových firem sdružených v BSA, tak majitele a pilné uživatele vypalovaček. Odmítám uznat, že jedni jsou lepší a druzí horší, že stojí na opačných stranách zákona. Formálně to tak občas je, ale morálně tomu nevěřím. Ostatně, v soukromé debatě by se jedni i druzí v podstatě asi shodli, pokud jde o většinu názor ů souvisejících s danou problematikou. Nebo by si aspoň navzájem nevyškrábali oči.
Copyright v dnešním slova smyslu nespadl z nebe. Nebyl tu vždy: Villon, Dante a Shakespeare o něm nikdy neslyšeli. Museli spoléhat na jiné zdroje příjmů než tantiémy. Ani dnes koneckonců neslouží evropské autorské právo a anglosaský copyright ani tak tvůrcům – programátorům, hudebníkům, spisovatelům – ale dodavatelům: softwarovým společnostem, hudebním a literárním vydavatelstvím. Proto stojí CD s hudbou přes pět stovek. A proto se také přestávají prodávat. BSA, RIAA a jiné organizace tvrdě bojují, ale ekonomická realita je proti nim. Klíč je v následující větě: jakmile budou náklady na vymáhání autorského práva trvale a dlouhodobě vyšší než prospěch, který jeho držitelům z to hoto vymáhání plyne, pak autorské právo v dnešní podobě zanikne.
A opět mi rozumějte správně. Nejsem pro anarchii. Model open source neřeší vše; jsem si jist, že se rozšíří i na jiná než softwarová díla, ale stejně tak jsem si jist, že vždy bude jen doplňkem jiných obchodních schémat. Nová digitální realita prostě potřebuje nové právo namísto nevhodného užití zákonů zastaralých - ve snaze bránit nepružné korporace proti tvořivým lidem. Potřebuje také nové obchodní a právní modely, jež budou sloužit tvůrcům i dodavatelům digitálně kódované hudby, literatury apod. a účinně nahradí zastaralý copyright.
Jedním nadějným řešením je mechanismus mikroplateb: nahrávka či jiné dílo bude volně k dispozici, bude však blokována, dokud za její použití nezaplatíte nějakou velmi malou částku. Další možnosti souvisejí s odlišením "základních" a "plných" či "nadstandardních" služeb: u softwaru to může být verze s menším rozsahem funkcí (zadarmo) versus verze plná (upgrade za peníze), u hudby a výtvarného umění nízká versus vysoká kvalita nahrávky či obrázku.
V konečných důsledcích se zas tak mnoho nezmění. Nové pojetí copyrightu bude mít ekonomicky tomu starému blíž, než by se teď zdálo. Většinu trumfů tak jako tak drží v ruce velké společnosti. Budou mít čas připravit se na nové poměry a najít způsob, jak na nich vydělávat. Bude to však čistší a otevřenější hra.
P. S.: Toho Mobyho jsem si koupil na CD u Amazonu, ještě za něj zaplatil českým úřadům DPH a pak teprve nahrál do počítače. Za sebe jsem toho názoru (a nikomu jej nevnucuji), že v demokracii se zákony mají dodržovat, i když jsou blbé – dokud platí. Nicméně věřím, že autorský zákon, jak jej známe dnes, nepřežije toto desetiletí.
Petr Koubský
Původně publikováno v magazínu Sun News. Převzato se souhlasem autora a společnosti Sun Microsystems.
|