1. Úvod

Celé snažení evropských úředníků začalo celkem nevinně, když skoro před dvaceti lety, přesně 7.srpna 1985, představili první směrnici na ochranu spotřebitele. Jednalo se sice o závažné téma, odpovědnost za vadu výrobku, ale hned další směrnice, směrnice o smlouvách uzavřených mimo prostory obvyklé k podnikání nebo také směrnice o podomním obchodu, kritiky možné pravomoci tehdy ještě Evropského hospodářského společenství v oblasti soukromého práva uklidnila. Následovaly však směrnice další, o spotřebitelském úvěru, o komplexních zájezdech, časově omezených uživatelských právech, smlouvách uzavíraných na dálku až po nedávno velmi diskutovanou směrnici o elektronickém obchodě. Po dalších skoro dvou letech představil evropský zákonodárce další, oblast ochrany spotřebitele rozčeřující předpis. Jedná se o směrnici Evropského parlamentu a Rady 2002/65/ES o distančním prodeji finančních služeb spotřebitelům a o změně směrnic 90/619/EHS, 97/7/ES a 98/27/ES.

Hned na začátku je třeba poznamenat, že tento článek se stane aktuálním vzhledem ke lhůtě pro provedení směrnice až 9. října 2004. Protože ale vše naznačuje tomu, že by Česká republika mohla být spolu s dalšími devíti kandidátskými zeměmi již v té době členským státem Evropské unie, spolu se všemi pozitivy i negativy, mělo by naši odbornou i laickou veřejnost zajímat, jakým způsobem se má obsah tohoto aktu promítnout do národního právního řádu, resp. jaká práva z něj vyplývají pro případného spotřebitele těchto finančních služeb.

Celá směrnice je založena na pravomoci Evropského společenství v oblasti ochrany spotřebitele, jak to plyne z článku 153 Smlouvy o Evropských společenstvích (SES), podpořené článkem 95. Ochrana spotřebitele není samozřejmě jediným důvodem, proč tato směrnice vznikla. Takovým nadstavbovým kamenem celé mozaiky práva ES je uskutečňování projektu jednotného nebo také vnitřního trhu, k němuž samozřejmě úprava distančního prodeje finančních služeb neodmyslitelně patří. Je totiž téměř nepředstavitelné, aby spotřebitel (z hlediska evropského práva každá fyzická osoba, která při uzavírání a plnění smlouvy nejedná v rámci své obchodní nebo jiné podnikatelské činnosti - čl. 2 písm. d)) tratil na tom, že poskytovatel této služby (každá fyzická nebo právnická osoba soukromého nebo veřejného práva, která poskytuje své služby z distančních smluv v rámci své obchodní nebo jiné podnikatelské činnosti - čl. 2 písm. c)) má své sídlo v jiném členském státě, kde platí poněkud jiné právní předpisy. Po uplynutí lhůty k provedení této směrnice již tedy bude celkem bezvýznamný fakt, jestli poskytovatel služby má svoji pobočku v členském státě bydliště spotřebitele nebo ne - pro poskytování finančních služeb na dálku (tzn. každé bankovní služby stejně jako jiné služby ve vztahu k pojištění, úvěru, důchodovému pojištění, vkladům nebo platbám - čl. 2 písm. b)) by měla platit harmonizovaná pravidla ve všech členských státech EU. Ať už se tedy bude jednat o Německo, Irsko či Španělsko a i když jejich právní řády budou rozdílně nahlížet na právě uzavřenou smlouvu, která se navíc může obsahově velmi významně lišit, bude třeba jednotně aplikovat veškeré požadavky kladené touto směrnicí.

2. Informační povinnost

Možná ne nejdůležitějším, v každém případě ale nejrozsáhlejším ustanovením směrnice je požadavek na informování spotřebitele před uzavřením smlouvy, jak je upraven v článcích 3, 4 a 5. Jedná se o informace o poskytovateli, finančních službách, smlouvě o finančních produktech, právních prostředcích a další informace vztahující se k činnosti.

I. Poskytovatel služby musí nejdříve velice detailně identifikovat svoji osobu, aby měl spotřebitel dostatek informací pro jakoukoliv situaci. Aby se však nestalo, že poskytovatel sice nabídne veškeré požadované informace, ale v takové formě, že se v nich vyzná možná maximálně tvůrce příslušné webové stránky nebo sekretářka, která je předtím hodiny přepisovala na stroji, je od něj vyžadováno, aby byly sděleny jasným a pochopitelným způsobem zohledňujícím charakter prostředku komunikace na dálku. Zde se tedy snad vyhneme problému, jakým jsou, nebo spíše byly poskytovány všeobecné obchodní podmínky. K informacím, které o sobě musí poskytovatel sdělit, patří identita a hlavní obchodní činnost, adresa pobočky nebo sídla a každá další pro styk mezi spotřebitelem a poskytovatelem důležitá adresa, dále identita zástupce poskytovatele v místě bydliště spotřebitele, údaje z veřejného registru, v České republice tedy informace z obchodního rejstříku spolu s označením příslušného rejstříkového soudu a značkou, a pokud je to v daném státě nutné, pak také potvrzení o schválení dozorčím úřadem.

II. Co se finančních služeb týče, zde je dostatečná informovanost přímo nezastupitelná. Zatímco údaje o poskytovateli si lze najít po jisté době úporného hledání třeba na Internetu, nedostatečné informování o charakteru služeb může někdy vést až k malé katastrofě. Držíc se této zásady rozhodl evropský zákonodárce, že je třeba poskytnout minimálně následující informace: základní charakteristiku finanční služby, celkovou cenu, kterou bude muset spotřebitel zaplatit, a to včetně všech provizí, poplatků, odvodů daní, a pokud není možno uvést takovou přesnou částku, pak alespoň způsob, jakým ji lze spočítat, dále odkaz na možné pozdější daňové odvody, které mohou nastat a které nebudou odváděny poskytovatelem, jednotlivosti platby a plnění, a dále veškeré dodatečné náklady, které musí spotřebitel nést v důsledku používání prostředků dálkové komunikace. Jako příklad jistě velice dobře poslouží internetové bankovnictví, kde lze najít téměř všechny výše zmiňované události.

III. Stejně jako charakteristika služby, i detailní znalost veškerých jednotlivostí smlouvy je základním předpokladem transparentnosti kontraktu. Jak bude ještě později zmíněno, spotřebiteli vzniká, dnes v distančních smlouvách již téměř klasické právo na odstoupení od smlouvy. Protože je jedním z nejdůležitějších prvků ochrany spotřebitele, musí být jeho existence potvrzena anebo naopak výslovně vyloučena. Je-li dané právo ve prospěch spotřebitele k dispozici, pak také musí být uvedena lhůta a další modality jejího uplatňování. Zmíněna také musí být varianta, kdy poskytovatel již plní ze smlouvy a poté dojde k jejímu vypovězení. Aby nedošlo k omylu v neprospěch spotřebitele, musí být již v obecných informacích uvedena částka, kterou je třeba v takovém případě nahradit. Dalším informačním bodem je minimální doba trvání kontraktu a údaje o možnosti jedné ze stran smlouvu předčasně vypovědět (samozřejmě se smluvní pokutou), právo, kterému podléhá poskytovatel v době před uzavřením smlouvy a smluvní ujednání o právu rozhodném pro případ sporu, či o příslušnosti soudu. Jinak zákonodárce přímo upozorňuje (viz. odůvodnění, bod č. 8), že tímto ustanovením není nijak dotčena aplikace nařízení ES č. 44/2001 o soudní příslušnosti a uznání a výkonu rozhodnutí v civilních a obchodních věcech (Brusel I.), ani Římská úmluva z roku 1980 o právu rozhodném na smluvní závazkové vztahy. Posledním bodem, který musí poskytovatel splnit, je informovat spotřebitele, v jakém jazyce jsou tyto základní informace "k dostání" a v jakém jazyce bude vedena případná obchodní komunikace.

IV. Co se právních prostředků týče, musí spotřebitel obdržet informace o možnosti mimosoudního řešení sporu a případných podmínek pro takový krok. Na tuto povinnost navazuje také článek 14, v němž jsou členské státy zúkolovány podporovat mimosoudní řešení sporů, jež vznikají ze smluv o distančním prodeji finančních služeb. Zároveň vzniká v této oblasti pro členské státy povinnost spolupráce s ostatními státy, aby takové mimosoudní řešení bylo efektivní. Poslední informační povinností je sdělit spotřebiteli, zda existuje určitý garanční fond, z jehož prostředků by bylo kryto případné riziko spojené s investicí, a jež nespadají pod účinky směrnic 94/19/ES o zajištění vkladů a 97/9/ES o odškodnění vkladatelů.

V. Protože ne všechny prostředky komunikace na dálku jsou vizuální a dovolují tedy kvalitní prohlédnutí obsahu zprávy, stanovuje směrnice podmínky pro sdělování informací prostřednictvím dálkové ústní komunikace. Nemá cenu zde opakovat již předem řečené, neboť povinnosti jsou více či méně totožné. Zákonodárce si ale uvědomoval nebezpečí hodinových rozhovorů, a proto umožnil stranám domluvit se na funkčním omezení sdělovaných detailů. Co je však rozhodné pro další platnost smlouvy, je výslovný souhlas spotřebitele, že v případě takové komunikace postačí v článku 2 odst. 3 písm. b) uvedené informace.

VI. V článcích 4 a 5 jsou odstraňovány možné budoucí rozpory a upřesňovány některé postupy. Proto je stanoveno, že obsahuje-li dřívější právní úprava práva ve prospěch spotřebitele jdoucí nad rámec současné směrnice, mají být zachovávána tato k němu vstřícnější oprávnění. Stejně je tomu u národního státu, který až do další úpravy může práva ve směrnici uvedená rozšířit nad její rámec. Jak už bylo zmiňováno, musí spotřebitel dostat veškeré informace v přehledné a srozumitelné formě. Jak je však má obdržet? Nechat tuto otázku otevřenou by znamenalo podřezávat větev, na které spočívá celá nová úprava. Proto bylo stanoveno, že poskytovatel musí veškeré informace vyplývající z článku 3 doručit spotřebiteli ještě před uzavřením smlouvy na papíře nebo jiném trvalém nosiči informací. Pod tímto pojmem si je třeba představit veškeré nosiče dat jako jsou diskety, CD, DVD, harddisky nebo internetové služby sloužící k ukládání dat. V žádném případě se tedy nejedná o klasické webové stránky, pokud na ně není možno ukládat data.

3. Odstoupení od smlouvy

Jak již bylo zmíněno, pravděpodobně nejdůležitějším ustanovením ve vztahu k ochraně spotřebitele je možnost odstoupení od smlouvy bez udání důvodu.. V pojetí práva ES je spotřebitel slabší stranou kontraktu, a proto je považováno za nutné, poskytnout mu náležitou legislativní ochranu. V případě smluv uzavřených na dálku, tedy bez osobního kontaktu smluvních stran, je takovou ochranou právě odstoupení od smlouvy. V e směrnici 97/7/ES, tedy směrnici o smlouvách uzavřených na dálku, byla stanovena lhůta pro takový krok do sedmi dnů od rozhodné skutečnosti. Pět let později již tato lhůta obnáší čtrnáct dní, pro směrnici 90/619/EHS o distančních smlouvách o životním pojištění a dále pro distanční smlouvy o důchodovém pojištění pro jednotlivé osoby byla tato lhůta prodloužena na třicet dní.

Důležitý je počátek běhu této lhůty. Normálně počíná běžet v den uzavření distanční smlouvy, výjimkou jsou jen výše jmenovaná životní pojištění, kde je za začátek bráno informování o uzavření smlouvy. Nebyla-li však splněna informační povinnost stanovená v článku 5 odst. 1 a 2, tedy poskytnutí informací na papíře nebo jiném trvalém nosiči dat, nezačne lhůta plynout do té doby, než poskytovatel dostojí své povinnosti.

Ne vždy je samozřejmě možné od smlouvy odstoupit, neb každé pravidlo musí mít zákonitě výjimky. V návrhu jsou dávány národnímu zákonodárci dvě možné cesty. Podle té první nemá spotřebitel toto právo v případě finančních služeb, jejichž cena podléhá kolísání na finančním trhu a na jejichž vývoj nemá poskytovatel vliv a navíc mohou nastat již během lhůty k odstoupení. Příkladně lze jmenovat služby ve vztahu k devizám, obchodovatelným cenným papírům či instrumentům peněžního trhu. Dále jsou to krátkodobá cestovní pojištění a pojištění zavazadel a konečně služby, jež na výslovné přání spotřebitele byly oboustranně plněny.

Volba odejmutí práva na odstoupení je směrnicí umožněna v následujících případech. Především se jedná o úvěry, které jsou poskytnuty výhradně za účelem nabytí vlastnických práv k pozemkům, budovám nebo jejich renovaci, úvěry kryté hypotékou na nemovitosti, či situace, kdy se spotřebitel svého práva výslovně zřekne za účasti "veřejného činitele". Důležité je pak zvláště ustanovení čl. 6 odst. 8, které výslovně ponechává veškeré hmotné a procesní předpisy o platnosti či neplatnosti smluv, vypovězení, zrušení a neúčinnosti smlouvy v platnosti. V této směrnici stanovená pravidla tedy budou jakousi střechou na základech kamenného národního domu, kde si každý bude hospodařit po svém, ovšem s tím, že musí dodržovat sousedská práva.

Jak už bylo zmíněno, v případech, že spotřebitel má možnost odstoupit od smlouvy, ale poskytovatel již z ní začal plnit, je třeba najít rozumný kompromis. Abychom se pohybovali v kontextu kontinentálního práva na zásadách dobré víry, musí pro spotřebitele samozřejmě vzniknout povinnost protiplnění. I zde je ale samozřejmě třeba nastavit jistá pravidla a mantinely. S plněním je předně možno započít až po výslovném svolení spotřebitele, jestliže si ale ten později svoji roli přeci jen rozmyslí a od smlouvy odstoupí, může poskytovatel požadovat jen takový obnos, který odpovídá již poskytnutému plnění vzhledem k celkové finanční službě. Zároveň však tento obnos nesmí představovat žádnou skrytou smluvní pokutu, protože to by nutně odporovalo smyslu práva na odstoupení od smlouvy. Negativně lze povinnosti poskytovatele také vyjádřit vztahem k informační povinnosti a svolení se započetím plnění. Neinformoval-li totiž spotřebitele o možnosti od smlouvy odstoupit již předem podle čl. 3, nemůže od něj nic požadovat stejně jako v případě, že nedostal svolení k plnění.

4. Nevyžádaná obchodní sdělení

Stejně jako tomu bylo ve směrnici 2000/31/ES nebo 97/7/ES, i zde má být národním zákonodárcem do dvou let zakázáno nevyžádané sdělení, které je právě v prostředí moderních komunikací prostředkem velice levné propagace produktů. Proto má být spotřebitel před takovými nevyžádanými sděleními chráněn. Předně jsou zakázána veškerá sdělení, která jsou spojena s okamžitým nebo pozdějším peněžitým protiplněním. Dále, a to je reakce na možné rozdílné úpravy v členských státech, je zakázáno chápat mlčení jako vyjádření souhlasu a tudíž vznik závazkového právního vztahu. Aby byl ztížen přístup některým poskytovatelům do schránek, je možné kontaktovat jiného jen s jeho předchozím souhlasem, pokud komunikace probíhá prostřednictvím voice-mailu anebo telefaxu. U dalších médií je možnost výběru. Buďto spotřebitel povolí jejich používání anebo nemá žádné vážné námitky. Takovou námitkou bude rozhodně zařazení do seznamu spotřebitelů odmítajících jakákoliv nevyžádaná obchodní sdělení.

5. Sankce

Členské státy budou muset do svého právního řádu zapracovat také možné sankce za porušení povinností zde uložených. Platí zde evropskoprávní premisa, že je jedno, jak to provedou, hlavně ale, že to splní požadovaný smysl směrnice. Směrnice dokonce uvádí jako příklad možnost kdykoliv vypovědět smlouvu, která byla uzavřena prostřednictvím telekomunikačních prostředků. Ať už sankce budou jakékoliv, musí se hlavně jednat o účinné, přiměřené, ale zároveň dostatečně odstrašující prostředky.

Do této kategorie by také mohla spadat žádost, aby v případě podvodného použití své platební karty mohl spotřebitel proces kdykoliv stornovat a navíc měl právo požadovat nahrazení škody vzniklé tímto jednáním.

6. Změna směrnic

Spolu s nabytím účinnosti směrnice dochází také k novelizaci některých dřívějších předpisů. Ve směrnici 90/619/EHS dochází k prodloužení lhůty k odstoupení od smlouvy na 30 dní, jak již bylo uvedeno v bodě 2. Směrnice 97/7/ES, etdy jakýsi obecný předpis pro distanční smlouvy, je zase měněna v článku 3, kdy do smluv vyloučených z účinnosti směrnice spadá i nově upravené odvětví distančních smluv o finančních produktech. Konečně je měněna i směrnice 98/27/ES, kde použití negatorní žaloby bude od 8. října 2004 moci okusit i finanční sektor.

7. Závěr

Touto směrnicí evropský zákonodárce dokázal, že rozhodně neusnul na vavřínech a myslí svoji cestu za jednotnou ochranou spotřebitele v rámci EU zcela vážně. Spolu s tím dochází samozřejmě i k naplňování vytčeného cíle, vytvoření jednotného vnitřního trhu.

Česká republika bude muset transponovat tuto směrnici do našeho právního řádu, na veškeré dohady je však stále ještě brzo, neboť hlavní otázkou budoucích dnů bude nová kodifikace občanského práva u nás. Až na základě těchto perspektiv musí tedy být určeno, jakou cestou se vydáme.