Článek reaguje na polemiku M. Strnada ohledně licencí k počítačovým programům. Zabývá se otázkou, zda je při stahování software z internetu řádně udělena licence (uzavřena licenční smlouva) k tomuto software, popřípadě jaký je její obsah.
Je stažení shareware platné podle českého práva ? (Re: Pirátský shareware aneb chybovat je lidské)
Článek reaguje na polemiku M,. Strnada ohledně licencí k počítačovým programům. Zabývá se otázkou, zda je při stahování software z internatu řádně udělena licence (uzavřena licenční smlouva), popřípadě jaký je její obsah.
Tento článek je v podstatě reakcí a příspěvkem k diskusi, kterou otevřeli
dva studenti brněnské právnické fakultě na téma licenční kontraktace
v případě počítačových programů ve studentském časopise OCTOPUS1. Jeden z těchto příspěvků je zpřístupněn i na ITprávu (M. Strnad : Pirátský shareware aneb chybovat je lidské).
Autoři zde v podstatě nastínili, podle jejich názoru, zásadní problém
šíření programů typu shareware a freeware prostřednictvím internetu a jeho
právní výsledek jako nelegální šíření. Článek se zde pokusím rozebrat o
vysvětlím v čem autoři, i jako studenti právem dotčení, chybovali, protože to je zcela zásadní pro způsob
sjednávání smluv prostřednictvím elektronických médií.
V případě,
že se pokusíme z Internetu stáhnout program, který je označován jako
freeware nebo shareware, bude třeba, i když jde v podstatě o program
šířený bezplatně (výjimkou je zaslání pohlednice autorovi či jiné symbolické
plnění), sjednání jisté smlouvy, která bude takovéto šíření autorského díla
(počítačový program jako dílo literární) odůvodňovat-upravovat. Touto smlouvou
je právě licenční smlouva tak, jak je upravována autorským zákonem (z. č. 121/2000 Sb.), protože tou poskytuje
autor nabyvateli právo dílo užít; ne tedy zákoníkem obchodním (ta se vztahuje
na předmět práva z průmyslového vlastnictví – patenty..). Tato licenční
smlouva pak bude klasickým dvoustranným právním úkonem podle občanského
zákoníku, který reguluje její podstatné náležitosti. V tom právě spatřují
autoři zmíněného článku problém. Za prvé by podle jejich názoru bylo vhodnější,
pokud by takovéto udělení práva bylo možno učinit pouze jako jednostranný
právní úkon podle autorského zákona– tedy autor by nemusel právo užít udělovat
pouze smlouvou. Za druhé pak napadají takový případ sjednání licenční smlouvy
pro případy shareware a freeware jako ve většině případů neplatný.
V klasickém případě „submit formy“ uživatel odklikne po „přečtení“
licenčních podmínek příslušný formulář, popř. „slíbí“, že si podmínky přečte
v příslušném souboru readme a
pak si program zkopíruje na svůj počítač - stáhne. V tom autoři vidí za
prvé nedostatek v určitosti právního úkonu podle §43a občanského zákoníku
(nabídka - offerta musí být určena jedné nebo více určitým osobám, což v případě webových stránek nemá být
možné). Za druhé je problémem, že takovéto ujednání-nabídka na webových
stránkách není offertou podle OZ, ale pouze výzvou
k podávání návrhů (invitatio ad offerendum). Chybí tedy akceptace a
podstatné náležitosti právního úkonu – určitost – a smlouva je tudíž neplatná a
program je stažen bez právního titulu a může zakládat možnost žaloby a
nejlepším řešením je novelizace autorského zákona.
Ač může tato úvaha znít velice přesvědčivě je špatná a je třeba vysvětlit proč.
Ustanovení
na webových stránkách je opravdu jenom výzvou
k podávání návrhů a ne samotnou offertou, přesto však k uzavření
smlouvy dojde. Offertou – nabídkou podle OZ je až samotné odkliknutí formuláře
„submit formy“, ale autor pak tuto offertu akceptuje, a to tím, že umožní
stáhnutí programu ze svého počítače do počítače uživatele. Nejde zde o běžnou
akceptaci, ale o akceptaci konkludentní
nebo jak se používá v obchodním právu akceptaci reálnou. Stačí totiž pouhé umožnění stáhnutí, aby bylo možné brát smlouvu za
uzavřenou reálně. OZ toto reguluje v odstavci prvním §43c: Včasné prohlášení učiněné osobou, které byl návrh určen, nebo jiné její včasné jednání z něhož lze
dovodit její souhlas, je přijetím návrhu. Problém, který by se zde mohl
vyskytnout je dostatek vůle na straně poskytovatele licence – autora. Podobný,
případ by byl v případě prodejních automatů na kávu, ale i nakupování
v supermarketu. Nesjednávám zde totiž smlouvu s prodavačkou Janou
Novákovou, ale např. s Delvitou a.s. Dotyčná prodavačka tuto vůli
reprezentuje, tak jako ji reprezentuje prodejní automat nebo formulář na webové
stránce. Dá se říct, že poskytovatel systém svou vůlí jakoby přednabil a ten ji
pak pouze využívá. Uplatní se zde též důležitá zásada pacta sunt servanda, kdy je nutno respektovat poskytovatelovu vůli
udělit možnost užití díla i
prostřednistvím automatického zařízení.
Za
druhé budeme muset zvláště v případech kontraktace prostřednictvím
Internetu řešit otázku určitosti
osoby vůči níž je úkon směřován. Nemohu zde souhlasit s kolegy článku,
kteří tvrdí, že požadavek určitosti není splněn – není identifikována osoba.
Vždy si totiž danou webovou stránku – dané ujednání prohlíží konkrétní – určitá – osoba, která sice není
jednoznačně identifikována (pokud nebereme v úvahu zjištění adresy odkud
se uživatel přihlašuje), ale to v podstatě není ani ve zmíněné
samoobsluze. Musíme mít však na vědomí, že vždy jde o jednu a tutéž určitou
osobu, která je schopna určitě činit úkony, i když prostřednictvím jistého
automatizovaného systému (stejně jako určitá osoba stojí před automatem na
kávu) a jedná i na dálku. V porovnání určitě nejde o z učebnic známý
případ Římana arbitra elegans Petronia, který rozhazuje do neurčitého davu
penízky neurčitým osobám (nemůže jít tudíž o smlouvu, penízky jsou ale
z právního hlediska „derelikovány“ a tudíž vhodné k efektivní
okupaci).
Závěrem
můžeme shrnout, že v případě stahování počítačového programu jako freeware
či shareware jde o platně sjednanou licenční smlouvu podle autorského zákoníku
se všemi jejími náležitostmi. Tím se pak také nabyvatel bude muset řídit. Tato
smlouva pak může být v jistém smyslu úplatná (zaslání pohlednice
autorovi..) a pokud by tato odměna
nebyla splněna, šlo by o porušení smlouvy. Může jít také o licencční smlouvu
bezúplatnou, pokud tak bude výslovně stanoveno (§ 49 odst. 2(b) ). Pozor bude
třeba dát na to, zda v ujednání je též právo podlicenční (většinou ano) –
tedy zda nabyvatel sám bude moci dílo dále šířit, jinak by toto mohlo být
porušení smlouvy a zákona.
Jiří Buryan
1) Pirátský
shareware aneb chybovat je lidské. Octopus č. 33. Vydává občanské sdružení
Páragraf. PrF MU Brno.
|
