Článek se věnuje v první části teoretickému pojetí právní ochrany počítačových programů, zejména patentové ochraně a jejím kladům a záporům, a poté konkrétní patentoprávní úpravě ve Spojených státech.

I. Úvod

V důsledku nedávného přístupu České republice k Úmluvě o udělování evropských patentů uzavřené dne 5. října 1973 v Mnichově ("European Patent Convention" dále jen "EPC"), k němuž v souladu se sdělením Ministerstva zahraničí č. 69/2002 Sb. m.s. došlo s účinností od 1.7.2002, jsou otázky evropského patentového práva pro českou odbornou veřejnost navýsost aktuální. Přistoupením k EPC se Česká republika zavázala převzít tzv. společné evropské právo pro udělování patentů na vynálezy podle článku 1 EPC. To se skládá nejen ze samotné legislativní úpravy (k harmonizaci českého patentového práva s EPC již došlo zákonem č. 116/2000 Sb., kterým se mění některé zákony na ochranu průmyslového vlastnictví, jímž byl evropeizován zákon č. 527/1990 Sb., o vynálezech, průmyslových vzorech a zlepšovacích návrzích), ale i z rozhodovací praxe orgánů Evropského patentového úřadu ("European Patent Office" dále jen "EPO"), tedy zejména zásadních rozhodnutí jeho stížnostních senátů a Velkého stížnostního senátu, které se týkají především patentovatelnosti a výluk z ní, protože podle EPC je post-registrační zrušovací řízení i ochrana proti porušování práv k patentům svěřena do pravomoci národních soudů. Protože evropské patentové právo není součástí acquis communitaire, u nějž jednotnost výkladu zajišťuje Evropský soudní dvůr v Lucemburku, musí být jednotnost výkladu EPC a harmonizovaných národních právních předpisů členských států EPC zajišťována nepřímo. Různé členské státy EPC dosahují souladu rozhodovací praxe svých národních patentových úřadů s rozhodovací praxí Evropského patentového úřadu různými prostředky, např. britský patentový zákon v ustanovení § 91 odst. 1 pís. c) ukládá britským soudům, aby při soudním rozhodování brali na vědomí rozhodovací praxi EPO. Kromě toho je běžné, že soudy a právnická veřejnost v členských státech EPC sledují patentoprávní judikaturu v ostatních členských státech. V tomto směru má Česká republika prozatím značný dluh. Cílem tohoto článku je proto přiblížit teoretické otázky patentovatelnosti počítačových programů, stav právní praxe ve Spojených státech a v Evropě a možné směry její budoucnosti.

II. Právní ochrana počítačových programů

Rostoucí hospodářské důležitosti oboru počítačového průmyslu se během osmdesátých let 20. století musela přizpůsobit i právní úprava. V současné době je po celém světě univerzálním nástrojem právní ochrany počítačových programů autorské právo, pro jehož účely se počítačový program považuje za zvláštní druh literárního díla [1]. Do poloviny osmdesátých let se však těšily značné podpoře snahy o vytvoření zcela nového práva sui generis pro počítačové programy s kratší ochrannou dobou než má autorské právo, jehož ochranná doba může někdy trvat i sto a více let [2] a neodpovídá tak dynamice tohoto oboru. Autorskoprávní cesta právní ochrany se nakonec prosadila nikoliv pro svou vhodnost pro sledovaný účel, nýbrž protože se jednalo o již fungující systém a řada zemí v té době již počítačové programy touto cestou chránila.

Teoretické odůvodnění autorskoprávní ochrany počítačových programů je podobné jako u autorskoprávní ochrany technických výkresů - příslušné dílo požívá autorskoprávní ochrany bez ohledu na své estetické kvality. Příslušné novely autorských zákonů zahrnující počítačové programy do výčtů chráněných děl byly přijaty ve většině vyspělých zemích v polovině osmdesátých let. Na evropské úrovni se autorské právo pro počítačové programy řídí Směrnicí Rady EHS 91/250 ze dne 14.5.1991 o právní ochraně počítačových programů.

V polovině osmdesátých let se zdálo, že počítačové programy budou požívat tzv. "silného" autorského práva, které se bude vztahovat nejen na doslovné kopírování, ale i na kopírování tzv. "look and feel" a uživatelského rozhraní počítačových programů. Tento se přístup uplatnil v USA v rozsudku Whelan v Jaslow [3], kde žalovaní napsali svůj vlastní zdrojový kód programu pro vedení administrativy zubní laboratoře, přičemž však napodobili strukturální prvky programu vytvořeného žalobcem. Americké soudy však posléze od silné autorskoprávní ochrany zcela upustily v celé řadě rozsudků jako např. Apple v Microsoft [4], kde si firma Apple stěžovala, že Microsoft napodobil její operační systém založený na oknech s rolovacími menu a odpadkovým košem (tzn. Microsoft Windows), nebo Lotus Development v Borland International [5] týkajícím se napodobení struktury menu a klávesových zkratek kdysi slavného tabulkového procesoru Lotus 123. Přednost dostal princip dichotomie myšlenky díla (nechráněné autorským právem) a jejího vyjádření (požívajícího autorskoprávní ochrany). Kromě obecného ustanovení o dichotomii myšlenky a jejího vyjádření obsaženého v článku 9 odst. 2 Dohody o obchodních aspektech práv k duševnímu vlastnictví (TRIPS) [6] je zásada, že autorské právo k počítačovému programu chrání pouze vyjádření, zakotvena i v ustanovení článku 1 odst. 2 Směrnice o právní ochraně počítačových programů, které stanoví, že "Ochrana podle této Směrnice se vztahuje na vyjádření počítačového programu v jakékoli formě. Myšlenky a principy, na nichž je založen kterýkoli prvek počítačového programu, včetně těch, které jsou podkladem jejich propojení (rozhraní), nejsou podle této Směrnice autorským právem chráněny."

Ačkoliv autorské právo k počítačovým programům má oproti patentům řadu výhod, tj. právní ochrana je automatická, levnější a delší, je vymáhání autorského práva v určitých situacích poněkud složitější, protože se jedná o ryze protikopírovací právo. Autorské právo lze totiž uplatnit pouze proti kopírování konkrétního vyjádření nějaké myšlenky např. proti prostému nelegálnímu mechanickému okopírování počítačového programu v případech tzv. softwarového pirátství. Po výše zmíněném odklonu od tzv. silného autorského práva jej totiž nelze použít proti konkurentovi, který si "vypůjčí" pouze myšlenku či řešení jiného prostřednictvím volného napodobení, nikoliv prokazatelného doslovného okopírování. Na druhé straně patenty, i když jejich získání vyžaduje dlouhotrvající a finančně náročné přihlašovací řízení, poskytují svým majitelům silnou zbraň v boji proti konkurenci - absolutní monopol ve vztahu k patentovanému postupu či výrobku, který brání ostatním v užívaní příslušného postupu a prodeji příslušného výrobku. Na rozdíl od autorského práva se lze patentoprávní ochrany domáhat i proti těm, jež k totožnému vynálezu dospěli sice nezávisle, ale později. Kromě toho jsou patenty subjektivně vnímány jako silnější právo než právo autorské, zejména v souvislosti s licencemi, protože patenty jsou podrobeny úřednímu průzkumu, úředně uděleny a registrovány. Proto není s podivem, že jakmile softwarový průmysl rozpoznal limity autorskoprávní ochrany, stalo se maximální rozšíření hranic patentoprávní ochrany středem jeho zájmu.

II. Pro a proti softwarových patentů

Obecným raison d'etre patentů je podpora vynálezectví. Státem udělené a sankcionované výlučné právo plynoucí z patentu odměňuje vynálezce za námahu a výdaje spojené s vynálezem a poskytuje mu dočasný monopol k výhradním užívání vynálezu výměnou za jeho zveřejnění. Takový časově omezený monopol lze odůvodnit tím, že kdyby vynálezce svůj vynález neučinil a nezveřejnil, stejně by jej nikdo jiný nemohl využívat. Tři univerzální podmínky patentovatelnosti jsou novost, vynálezecký krok (neboli nesamozřejmost pro odborníka) a průmyslová využitelnost. V souvislosti se softwarovými patenty je přirozeným argumentem v jejich prospěch zásada nediskriminace vůči konkrétním oblastem techniky. Proto by softwarové vynálezy měly být způsobilé k patentoprávní ochraně za obvyklých podmínek, tedy pokud jsou nové, výsledkem vynálezecké činnosti a průmyslově využitelné. Při důsledné aplikaci těchto kritérií lze předpokládat, že podmínky patentovatelnosti bude splňovat jen zlomek všech počítačových programů. Kromě toho závazek udělovat patenty na "jakékoli vynálezy bez ohledu na to, zda jde o výrobky nebo výrobní postupy ve všech technických oblastech, za předpokladu, že jsou nové, obsahují tvůrčí činnost a jsou průmyslově využitelné" ukládá všem signatářským státům Dohoda o obchodních aspektech práv k duševnímu vlastnictví (TRIPS).

Kromě toho jsou tu ještě dva další pádné argumenty ve prospěch softwarových patentů. Ten první spočívá v tom, že hodnota software pro jeho uživatele nespočívá v textu příslušného počítačového programu (tedy v literárním díle). Ten je totiž napsán v laikovi nesrozumitelném zdrojovém kódu a uživateli předán ve všem osobám nesrozumitelném objektovém kódu. Naopak uživatele zajímá pouze chování a funkce, jimiž se počítačové programy projevují navenek. Proto jsou k jejich ochraně vhodnější než autorské právo spíše patenty, které chrání samotné myšlenky. Druhý argument ve prospěch softwarových patentů se v odborné literatuře označuje "programy jako stroje", protože kterýkoliv specializovaný software napsaný pro všeobecně rozšířené PC lze snadno konvertovat na jednoúčelový přístroj (hardware) se stejným počítačovým programem uloženým v ROM [7]. Z toho vyplývá, že pak už stačí jen zkušený patentový zástupce, který snadno přemění patentový nárok znějící na počítačový program v nárok na jednoúčelový hardware. V důsledku této zaměnitelnosti může dojít k paradoxu, že se patenty obrátí vůči svému základnímu účelu - podpoře vynálezectví. Pokud by totiž stejný vynález byl způsobilý k patentoprávní ochraně jen při realizaci tradičními prostředky, ale nikoliv při realizaci pomocí počítače, byli by vynálezci špatně motivováni. K tomuto názoru se přiklonil i stížnostní senát EPO ve svém zásadním rozhodnutí na tomto poli - VICOM/počítačový vynález [8], kde prohlásil: "V obecné rovině platí, že vynález, který by byl způsobilý k patentoprávní ochraně podle konvenčních kritérii patentovatelnosti, by neměl být vyloučen z ochrany pouze kvůli tomu, že k jeho realizaci bylo užito moderních technických prostředků ve formě počítačového programu". [9]

Odpůrci softwarových patentů však argumentují specifickou povahou software oproti jiným oblastem techniky. Ta má spočívat v tom, že vývoj počítačových programů je proces zásadně se odlišující od výroby hmotného zboží, protože počítačový program je ideální matematický objekt složený z tisíců zkombinovaných myšlenek. K vynálezům v oblasti software nedochází jednorázovými velkými skoky, ale postupnými inkrementálními vylepšeními. Programátoři obvykle pracují s mnoha rozličnými myšlenkami, jenž mohou být patentovány ve prospěch mnoha rozličných osob, že i v případě dobré vůle by bylo téměř nemožné všechny identifikovat a získat licence. Kdyby tedy existovaly softwarové patenty, tvrdí jejich odpůrci, blížilo by se programování počítačů "přechodu minového pole", protože monitorování, zda některý z tisíců prvků v počítačovém programu není pokryt některou z tisíce zveřejněných patentových přihlášek či udělených patentů, by bylo prakticky neuskutečnitelné.

Jiný problém se týká patentových úřadů, zejména kvality rešerší a průzkumu předchozího stavu techniky a odborných znalostí průzkumových referentů v oblasti počítačového software. Provádění rešerší a průzkumu počítačových programů, jejichž charakteristickým znakem je angažovanost kromě několika gigantů i obrovského počtu malých nezávislých firmiček a samostatných programátorů, by mohl představovat nezvladatelný problém. Určitou oprávněnost těchto obav naznačují některé poněkud sporné patenty udělené samotným americkým patentovým úřadem ("U.S. Patent and Trademark Office" dále jen "USPTO"), např. 1-Click patent společnosti Amazon a patent na hyperlink společnosti British Telecom, o nichž je řeč níže.

Třetí skupina argumentů proti softwarovým patentům se týká jejich vlivu na hospodářskou soutěž. Jako výlučná absolutní práva, představují patenty svojí vlastní podstatou překážku hospodářské soutěži. Kromě toho je nabíledni, že patentoprávní ochrana je velice nákladnou záležitostí. Přihlašovatel musí financovat nejen zdlouhavé a drahé přihlašovací řízení (zejména v případě počítačových vynálezů, kde musí být patentové nároky třikrát přepracovávány, aby splňovaly různé podmínky patentovatelnosti v Evropě, USA a Japonsku). Stejně nákladné, ne-li nákladnější, jsou žaloby na porušení práv k patentům. Malé a střední podniky zabývající se vývojem počítačových programů většinou nedisponují dostatečnými finančními prostředky k pokrytí těchto nákladů, a to zejména v období před uvedením příslušného softwarového produktu na trh, kdy vznikají pouze náklady, zatímco s výnosy z jeho prodeje lze počítat až za několik měsíců po jeho uvedení na trh. Nicméně i když nějaký malý nebo střední podnik nakonec získá softwarový patent, hrozí mu nebezpečí, že se na něj obrátí velká firma s hrozbou nákladné a časové náročné žaloby pro porušení práv k některému z mnoha patentů vlastněných touto velkou firmou. Jako alternativu nabídne malé nebo střední firmě vlastnící cenný patent možnost křížové licence, tedy zpravidla bezplatného poskytnutí vzájemných licencí na patenty, což je mezi velkými firmami obvyklý postup. Tímto způsobem lze softwarové patenty zneužít k protisoutěžnímu jednání a k vytvoření téměř nepřekonatelných bariér pro vstup ostatních subjektů na trh. Nicméně je legitimní debata, do jaké míry se tato kritika vztahuje pouze na softwarové patenty nebo jako na patentový systém jako celek.

III. Softwarové patenty v USA

Otázka patentovatelnosti software ve Spojených státech je zásadního rázu i z pohledu zbytku světa, protože se jedná o dominantní trh pro počítačové programy a zároveň i sídlo valné většiny výrobců software. Základní právní normou v této oblasti v USA je ustanovení § 101 patentového zákona z roku 1952, který neobsahuje žádnou výslovnou definici předmětu patentovatelného vynálezu a umožňuje udělování patentů pro "všechny nové a užitečné postupy, přístroje, způsoby výroby či složení látek nebo nové a užitečné vylepšení výše jmenovaných" [10]. V notoricky známém rozsudku Diamond v. Chakrabarty [11] byl patentovatelný vynález široce vymezen jako "vše pod sluncem vytvořené člověkem" . Soudcovským právem vytvořenou výluku z patentovatelnosti poprvé použil americký Supreme Court v rozsudku ve věci Gottshalk v Benson [13], který se týkal počítačového programu využívajícího matematického algoritmu pro konverzi binárního na desítkový kód. V tomto případě patentové nároky neomezovaly užívání tohoto procesu k žádnému konkrétnímu účelu a patentová přihláška byla zamítnuta s odůvodněním, že abstraktní myšlenky a metody jsou vyloučeny z patentovatelnosti. Obdobný nárok byl předmětem rozsudku ve věci Parker v. Flook [14] na počítačový program pro čtení a zpracování externích informací a jejich srovnání s předem uloženými hodnotami. V tomto případě však byly patentové nároky navíc omezeny na užívání programu pro krakování ropy. Patentová přihláška byla nicméně zamítnuta pro nedostatek novosti, protože stejné kontroly, avšak manuálně, již dříve pravidelně prováděl technický personál.

Jistým průlomem do patentovatelnosti software v USA představoval rozsudek ve věci Diamond v. Diehr [15], kde šlo o způsob vulkanizace kaučuku pomocí počítačového programu, který průběžně měřil teplotu a podle ní upravoval délku trvání tohoto procesu. Americký Supreme Court dospěl k názoru, že se jednalo o odlišný skutkový stav než ve věci Parker, protože nárokovaný vynález představoval kvalitativní zlepšení příslušného technologického postupu a nikoliv jen pouhou aplikaci již známého procesu prostřednictvím moderní (počítačové) technologie. Tento pružnější přístup byl později potvrzen rozsudkem ve věci Re Abele [16] a vtělen do tzv. "Freeman-Walter-Abelova" testu složeného z dvou otázek: zda se nároky týkají matematického algoritmu a pokud ano, zda představuje daný vynález jako celek pouze aplikovaný algoritmus. V souladu s Freeman-Walter-Abelovým testem pak americké soudy zamítaly nároky směřující k počítačovému programu jako takovému. Od tohoto principu se však odchýlil soud v rozsudku ve věci Re Alappat [17], který se týkal rastrovacího programu k zamezení schodovitosti obrazu na okrajích digitálních displejů. Přihlašovatel uspěl s tvrzením, že stejnou funkci by mohl provádět i specializovaný hardware (tj. argument "programy jako stroje"), a proto byl patentový nárok na celý tento počítačový systém povolen.

Zásadní krok směrem k nezastírané patentovatelnosti počítačových programů v USA byl učiněn v roce 1995 v rozsudku ve věci Re Beauregard [18], kde přihlašovatel požadoval patentovou ochranu jak pro naprogramovaný počítač, tak i pro disketu s nahraným programem. Přihlašovatel tvrdil, že taková disketa je v zásadě stejná věc jako speciální počítačový systém z rozsudku ve věci Re Alappat. Soud proto uznal, že počítačový program vtělený do hmotného média je patentovatelný předmět vynálezu. Vstřícný trend vůči patentovatelnosti software pokračoval i v rozsudku State Street Bank & Trust v. Signature Financial Group [19], v němž šlo návrh na zrušení patentu na počítačový software určeného ke správě sdružených aktiv podílových fondů a výpočtu cen akcií. Soud zkoumal podmínky průmyslové využitelnosti podle rozsudku Re Alappat, tedy že matematický algoritmus je patentovatelný, pokud je přeměněn na praktickou aplikaci vykonávající užitečný, konkrétní a hmotný výsledek. Obdobně liberální přístup zaujal soud i v rozsudku AT & T Corp. v. Excel Communications [20] o patentu na počítačový program pro zpracování dat, vedení záznamů o telefonních hovorech a fakturaci zákazníkům, kteří využívají služeb dvou a více telekomunikačních operátorů. Daná metoda splnila test užitečnosti, ačkoliv neprováděla žádné hmatatelné změny ve vnějším světě. Výše zmíněné rozsudky lze shrnout do závěru, že počítačové programy jsou v USA patentovatelné, jestliže splňují test užitečnosti.

Prudký rozvoj Internetu a e-commerce a vstřícný postoj USPTO vyvolal vysoký počet patentových přihlášek i udělených patentů v této oblasti, která úzce souvisí s patentovatelností tzv. obchodních metod na Internetu. O tomto fenoménu se obrazně hovoří jako o hordě "patentníků", kteří brázdí pláněmi kyberprostoru a snaží se okupovat co největší část nově vznikajících (či snad již vzniklých) polí informačních technologií. Pravdou zůstává, že v USA byly uděleny některé poměrně sporné patenty. Zejména se jedná o tzv. 1-Click patent internetového knihkupectví Amazon na způsob nakupování na Internetu tak, že údaje o zákazníkovi jsou automaticky ukládány pro usnadnění budoucích nákupů tohoto zákazníka. Tento USPTO udělil, ačkoliv existují důkazy o použití tohoto řešení v předchozím stavu techniky i o jeho zřejmosti pro odborníka. Mezitím však již Amazon podal žalobu na porušení práv k patentu na svého největšího konkurenta, knihkupectví Barnes & Noble, a dosud zde nepadlo konečné rozhodnutí. Jiný zajímavý patent udělený v USA patří firmě British Telecom se údajně vztahuje na základní princip Internetu - hyperlink [21]. Vynález patentovaný pod č. US 4.837.662 je založen na podobném již zaniklém, evropském patentu z roku 1976. V USA však byla přihláška vynálezu podána později a patent byl udělen až v roce 1989 a je v platnosti do roku 2006. Zapadlý patent British Telecom objevil v polovině roku 2000 při pravidelné inventuře svého patentového portfolia a ihned oznámil, že hodlá vybírat licenční poplatky za využívání postupu chráněného tímto patentem od 17 největších amerických poskytovatelů internetového připojení. V listopadu 2001 podal žalobu na druhou největší americkou firmu v tomto oboru Prodigy U.S.. Soudkyně federálního soudu v New Yorku v první instanci dne 22.srpna 2002 rozhodla, že internetové hyperlinky nespadají pod rozsahy ochrany tohoto patentu. Jiný zásadní princip fungování Internetu, indexování webových stránek [22], se snaží monopolizovat společnost AltaVista, které bylo také uděleno několik patentů v této oblasti. Výčet sporných patentů lze uzavřít patentem společnosti Priceline.com na obchodní metodu internetového prodeje např. letenek pomocí tzv. holandské neboli inverzní aukce způsobem "tell your price". Zákazníci při ní sami nabízejí cenu, kterou jsou ochotni za daný výrobek či službu zaplatit.

Empirické zkušenosti s těmito a jim podobnými patenty v USA podporují argumenty proti softwarovým patentům, mezi něž se řadí praktické obtíže při rešerších a průzkumu předchozího stavu techniky i pochybnosti o odborné způsobilosti průzkumových referentů v této oblasti. Soudní výkon práv k těmto patentům by vedl ke zvýšení cen a omezení hospodářské soutěže v e-commerce a na Internetu obecně. Vzhledem omezeným teritoriálním účinkům amerických patentů je navíc otázkou, jak by mohly být práva k těmto patentům vykonávány vůči webovým stránkám umístěným mimo území Spojených států, které slouží zákazníkům v USA.

Mgr. Michal Havlík
Autor je advokátní koncipient ve Společné advokátní kanceláři Všetečka Zelený Švorčík Kalenský. Email: havlik@sak-alo.cz

Poznámky: