Druhá část se zabývá konkrétní právní úpravou podle Evropské patentové úmluvy a zveřejněným návrhem Evropské komise Směrnice o patentovatelnosti počítačových vynálezů.

IV. Softwarové patenty v Evropě

Evropský přístup k patentovatelnosti softwaru je poněkud složitější než otevřeně liberální americký postoj. Definice předmětu patentovatelného vynálezu obsažená v ustanovení článku 52 odst. 2 EPC výslovně vylučuje zejména:
   (a)objevy, vědecké teorie a matematické metody;
   (b)estetické výtvory;
   (c)plány, pravidla a způsoby vykonávání duševní činnosti, hraní her nebo vykonávání obchodní činnosti, jakož i programy počítačů;
   (d)podávání informací.
Toto ustanovení je však nutno vykládat ve spojitosti s následujícím odst. 3, který omezuje působnost této výluky pouze na patentové přihlášky, jež se vztahují na tyto věci či činnosti jako takové. Prima facie by se proto mohlo zdát, že počítačové programy nejsou podle EPC patentovatelné. Za tři desetiletí fungování evropského patentového systému se však vyvinula rozsáhlá rozhodovací praxe stížnostních komor EPO založená na restriktivním výkladu pojmu "jako takový" a umožňující udělení řady překvapivých patentů. Někteří autoři dokonce zastávají názor, že později EPO vynaložil mnoho úsilí k faktickému odstranění této výluky prostřednictvím rozhodovací praxe.

Východiskem rozhodovací praxe k patentovatelnosti software podle EPC je rozhodnutí Vicom z poloviny osmdesátých let týkající se způsobu digitálního vylepšování obrazu. Přihlášený postup spočíval v naskenování obrazu a v jeho následné úpravě pomocí matematického alogritmu. Stížností senát EPO rozhodl, že i když základní myšlenka vynálezu je matematická metoda, takový vynález může být způsobilý k patentoprávní ochraně, pokud se týká technického procesu a jako celek obsahuje technický příspěvek ke stavu techniky. Stížnostní senát EPO proto rozhodl, že "nárok směřující k technickému procesu prováděnému pod kontrolou počítačového programu nelze považovat za nárok směřující k počítačovému programu jako takovému." [23]

V rozhodnutí Koch & Sterzel/rentgenový přístroj [24] byl povolen nárok na rentgenový přístroj ovládaný počítačovým program za účelem zajištění optimálního poměru mezi expozicí rentgenových lamp a ochraně proti jejich přetížení. Stížnostní senát se proto usnesl, že v případě, kde počítačový program ovládá běžný počítač a dosahuje tím nového technického efektu, je tento systém jako celek patentovatelný. Tento nový technický efekt musí být konkrétní a projevovat se ve vnějším fyzickém světě.

Otázkou technického efektu vznikajícího z programu spuštěného na počítači se Stížnostní senát EPO zabýval i v rozhodnutí IBM/síť pro zpracování dat [25] . Tato přihláška se týkala způsobu komunikace mezi programy a daty v počítačovém procesoru tak, aby několik aplikačních programů fyzicky uložených na různých místech mohlo být spuštěno v jeden okamžik. Stížnostní senát rozhodl, že tento vynález řešil existující problém, jenž byl v podstatě technické povahy. V jiném řízení týkajícím se IBM [26], IBM/počítačový vynález [27], byl za technický proces uznán způsob zobrazování hlášení uživateli o stavu počítačového systému a jeho chybách. Další patent byl udělen v rozhodnutí IBM/editovatelný formulář dokumentu [28], kde stížnostní senát dokonce rozhodl, že způsob převodu textového dokumentu z jednoho formátu do jiného je patentovatelný vynález. Technický efekt v tomto případě spočíval v umožnění komunikace mezi dvěma různými textovými procesory. Protože každý textový procesor měl svůj vlastní způsob ovládání tiskárny, technický efekt vynálezu spočíval v převodu ovládání tisku u příslušného dokumentu.

Naopak absence technického efektu byla zjištěna v přihlášce IBM/vytvoření výtahu z dokumentu a jeho uložení [29], která se týkala systému automatického abstrahování důležitých informací z dokumentů a uložení takového výtahu. Stížnostní senát rozhodl, že se jedná pouze o zautomatizovaný způsob vykonávání duševní činnosti. Obdobná činnost, způsob odstraňování nesprávných či složitých výrazů z textu, byla předmětem patentových nároků v rozhodnutí IBM/zpracování textu [30]. Tato přihláška však byla zamítnuta, protože vynález nepřispíval ke stavu techniky v oblasti nevyloučené podle ustanovení článku 52 odst. 2 EPC. Ve rozhodnutí se zřejmě nejméně srozumitelném odůvodněním v historii EPO, Sohei/všeobecný systém managementu [31], stížnostní senát rozhodl, že požadavek vyřešení nějakého technického problému splňovala soustava hardware a software umožňující vložení různých dat v jednom formátu a zobrazení zpracovaných dat v jiném formátu. Ačkoliv zde nebylo nutno vyřešit technický problém existující ve vnějším světě, stížnostní senát dospěl k názoru, že k vynálezu bylo třeba technických úvah.

Společným prvkem těchto rozhodnutí je skutečnost, že ačkoliv se patentované vynálezy často týkají téměř výhradně softwaru, patentové nároky se formálně týkaly způsobu nebo přístroje obsahující takový software. Jistým průlomem v tomto směru proto byla dvě nedávná rozhodnutí, a to IBM/počítačový program č. 1 [32] a IBM/ počítačový program č. 2 [33]. Poprvé v nich totiž stížnostní senát rozhodl, že počítačový program může být předmětem patentového nároku jako výrobek za podmínky, že projevuje potencionální technický efekt v míře nad rámec obvyklé fyzikální interakce mezi hardwarem a softwarem. Výluka počítačových programů podle ustanovení článku 52 odst. 2 EPC tím byla prakticky odstraněna, pokud nárokovaný počítačový program splňuje podmínku potencionálního technického efektu. Udělení patentu na počítačový program jako výrobek se jeví jako ještě liberálnější přístup než v americkém rozsudku Re Beauregard citovaném výše, kde byl udělen patent na počítačový program uložený na disketě, protože patent ve stylu rozhodnutí IBM/počítačové programy č. 1 a 2 pokrývá počítačový program v jakékoliv formě, tedy včetně nehmotných forem distribuce software jako je např. Internet. Ačkoliv se může zdát, že se jedná o pouhou jazykovou nuanci, nároky na softwarové výrobky jsou v praxi pro majitele patentů velmi důležité v souvislosti s žalobami na porušení práv k patentu. Dosud musel majitel patentu žalovat buď výrobce pro nepřímé využívání patentovaného vynálezu [34] nebo jeho zákazníka pro přímé využívání patentovaného vynálezu [35]. Na druhou stranu patent na počítačový program jako výrobek umožňuje jeho majiteli podat žalobu na porušení zákazu přímého využívání přímo proti konkurujícímu výrobci, aniž by bylo třeba do řízení zatahovat zákazníka. To je důležitého z obchodně-strategického hlediska, protože podání žaloby na zákazníka konkurenta je vůči němu nepřátelským krokem a zcela jistě nepřispěje k získání takového zákazníka pro koupi vlastního výrobku majitele patentu. Patenty na počítačové programy jako výrobky také představují relativně nejzávažnější ohrožení hospodářské soutěže zejména v souvislosti s malými a středními podniky, které stěží mohou nést náklady na dodržování patentových práv ostatních majitelů (tzv. "compliance costs") - tedy náklady na sledování zveřejněných patentových přihlášek a udělených patentů, licenční poplatky a obrany proti žalobám na porušení patentových práv.

Celkově se odborníci shodují, že rozhodovací praxe EPO o patentovatelnosti softwaru je zbytečně komplikovaná, zmatená a nepředvídatelná. Obecně snad platí, že patenty udělené v této oblasti se týkaly počítačových problémů vyřešených technickým procesem na rozdíl od lidských problémů vyřešených technických procesem, které se nepovažují za patentovatelná řešení technické povahy. Část odborníků se o těchto rozhodnutích EPO vyjadřuje poměrně skepticky jako o lingvistických cvičeních bez důsledného uplatňování nějakých principů, která jsou srozumitelná jen vybrané skupině patentových právníků, ale nikoliv laikům, kteří nechápou, že ne může někdy znamenat ano. Nižší povědomí o patentovatelnosti software plynoucí z doslovného výkladu kritérií patentovatelnosti podle EPC způsobilo, že většina majitelů evropských patentů týkajících se software jsou americké a japonské firmy, které možnost softwarových patentů znají ze svých domácích právních řádů a že pouze velmi malý počet evropských softwarových firem vůbec uvažuje o podání patentové přihlášky na vynález v tomto oboru.

Kromě rozhodovací praxe EPO je rovněž třeba sledovat judikaturu národních soudů členských států EPC, které mohou rozhodovat o patentovatelnosti ve dvou situacích. Zaprvé rozhodují v řízeních o soudním přezkumu rozhodnutí národních patentových úřadů o zamítnutí patentových přihlášek podle národního patentového práva, které však bylo upraveno tak, aby zrcadlově odpovídalo ustanovením EPC. Kromě toho rozhodují o návrzích na zrušení již udělených evropských i národních patentů vznesených žalovanými v řízení o žalobách na porušení patentových práv. Ve Velké Británii je důležitým rozsudkem v této oblasti Re Fujitsu Ltd's Application [36], který se týkal počítačového systém pro projektování, zobrazovaní a manipulaci krystalovými strukturami užívanými v chemických vzorcích. Přes zjevnou podobnost s rozhodnutím EPO ve věci Vicom však londýnský High Court a po odvolání i Court of Appeal tuto patentovou přihlášku zamítly s odůvodněním, že na rozdíl od skutkového stavu ve věci Vicom se tento vynález neprojevuje technickým efektem, nýbrž se jedná o automatizaci již dříve známého pracovního postupu. Další relevantní britský rozsudek je Merrill Lynch's Application [37] na počítačový systém pro obchodování s akciemi založeného na automatizovaném přijímání pokynů klientů. Přihláška byla zamítnuta, protože vynález nebyl technické povahy a byl shledán jako počítačový program a zároveň i způsob vykonávání obchodní činnosti. Tento závěr se diametrálně odlišuje od amerického rozsudku o zamítnutí návrhu na zrušení patentu ve věci State Street Bank & Trust v. Signature Financial Group citovaném výše, který se týkal zhruba stejného předmětu vynálezu. Liberálnější americká patentová právní úprava neobsahuje výluku pro způsoby výkonu obchodní činnosti.

Občasné problémy s jednotným výkladem EPC a národních patentových zákonů se objevují i v jiných zemích. V roce 1990 musel švédský Nejvyšší správní soud zvrátit rozhodnutí švédského patentového úřadu i odvolacího patentového soudu o zamítnutí patentové přihlášky NV Philips Gloeilampenfabrieken na způsob stanovení výšky hlasového signálu. Nejvyšší správní soud rozhodl, že předchozí švédská rozhodovací praxe se odchýlila od rozhodovací praxe EPO založené na liberálním výkladu technického efektu. Dalším zajímavým případem je rozhodnutí EPO ve věci Petterson/systém zařazování do front [38], který se týkal vynálezu způsobu organizování front zákazníků čekajících na různé přepážky v úřadech či bankách. Tato patentová přihláška byla zamítnuta švédským patentovým úřadem jako způsob výkonu obchodní činnosti, ale povolena stížnostním senátem EPO při podání evropské patentové přihlášky. EPO identifikoval řešení technického problému v integraci většího počtu servisních míst a terminálů do jednotného systému. Patent tedy byl udělen na počítačový program provádějící novou technickou funkci na běžném počítači.

Vzhledem ke zřejmému rozporu mezi formální teorií a skutečnou rozhodovací praxí výluky počítačových programů podle ustanovení článku 52 odst. 2 EPC se v listopadu 2000 konala diplomatická konference za účelem revize a aktualizace EPC. První část navrhované změny, vložit do článku 52 EPC ustanovení, že patenty se udělují na vynálezy "ve všech oblastech technologie" tak, jak to ukládá dohoda TRIPS, byla schválena a v současnosti prochází procesem ratifikace. Druhá část projednávaných změn, odstranění výluky počítačových programů jako takových, přijata nebyla, protože některé členské státy EPC byly názoru, že v této otázce není třeba spěchat, dokud probíhá konzultace tohoto problému u Evropské komise.

V. Návrh Směrnice o patentovatelnosti počítačových vynálezů

Dne 20.2.2002 zveřejnila Evropská komise návrh Směrnice o patentovatelnosti počítačem implementovaných vynálezů (COM (2002) 92 final) (dále jen "Návrh Směrnice"), který je výsledkem procesu zahájeného Zelenou knihou o patentu Společenství a patentovém systému v Evropě z roku 1997, dále studií s názvem "Patentoprávní ochrana počítačových programů" vypracované na žádost Komise nezávislými odborníky a rozsáhlými konzultacemi na toto téma s evropskou veřejností.

Komise odůvodňuje komunitární iniciativu v této oblasti zejména nedostatkem právní jistoty pramenící ze současného nejasného právního stavu. Vzhledem k odhadům, že EPO již udělil zhruba 20.000 patentů na počítačově implementované vynálezy, je trochu paradoxní, že EPC dosud obsahuje formální výluku počítačových programů z patentovatelných vynálezů. Dalším důvodem pro harmonizaci prostřednictvím evropské legislativy je nebezpečí z odklonu rozhodovací praxe národních orgánů od liberálního přístupu EPO, o níž existují určité empirické náznaky, např. britský rozsudek ve věci Fujitsu Ltd. a rozhodování švédských orgánů zmíněné výše. Navíc Komise v Vysvětlujícímu memorandu k Návrhu směrnice zdůrazňuje, že se jedná pouze o kodifikaci stávající pozice vyplývající z rozhodovací praxe EPO.

Návrh směrnice v ustanovení článku 3 ukládá členským státům ES zajistit, že počítačově implementovaný vynález se bude považovat za patentovatelnou oblast technologie a definuje podmínky, kdy jsou patentovatelné - pokud jsou nové, průmyslově využitelné a výsledkem vynálezecké činnosti prostřednictvím technického příspěvku ke stávajícímu stavu techniky. Takové vymezení zhruba odpovídá rozhodovací praxi EPO, i když se od ní v dvou důležitých aspektech odchyluje. Zaprvé počítačově implementovaného vynález je v ustanovení článku 2 pís. a) vymezen jako "vynález, jehož provedení zahrnuje užití počítače, počítačové sítě nebo jiného programovatelného přístroje a jež má jeden nebo více prima facie nových vlastností, které jsou realizovány zcela nebo zčásti pomocí počítačového programu(-ů)". Taková definice však směšuje dvě odlišné věci: definici patentovatelného předmětu vynálezu a test novosti. Zadruhé se Návrh směrnice odchyluje od požadavku na potencionální technickou povahu formulovanou EPO v rozhodnutích IBM/počítačové programy č. 1 a 2 a výslovně vylučuje nárok na počítačový program jako výrobek ze seznamu přípustných forem patentových nároků v ustanovení článku 5. Obecně lze tedy říci, že návrh Směrnice zhruba odpovídá rozhodovací praxi EPO před rozhodnutími IBM/počítačové programy č. 1 a 2.

V případě přijetí Návrhu směrnice tak, jak byl charakterizován výše, by mohl rozdílný přístup k nárokům na počítačový program jako výrobek v Návrhu směrnice závažné důsledky vzhledem k nezávislému statutu EPC na Evropské unii. Pokud by totiž Směrnice nebyla transponována do EPC, mohl by EPO pokračovat v trendu nastoleném rozhodnutími IBM/počítačové programy č. 1 a 2 udělování patentů na počítačové programy jako výrobky. Národní soudy by pak tyto patenty mohly zrušit na návrh třetích osob v souladu s národní patentoprávní úpravou harmonizovanou se Směrnicí nebo na základě Směrnice samotné [39].
Protože členy EPC je v současnosti několik států včetně České republiky, které nejsou zároveň členy EU, transpozice Směrnice do EPC by si vyžádala politická vyjednávání. Nicméně obdobný proces byl již úspěšně završen v případě Směrnice o biotechnologických vynálezech [40].

VI. Závěr

Primárním nástrojem právní ochrany počítačových programů je nepochybně autorské právo, které chrání každý napsaný počítačový program automaticky. Jako protikopírovací právo ho však nelze využít k ochraně obecných myšlenek a řešení. Proto se firmy snaží dosáhnout paralelní ochrany svých počítačových vynálezů prostřednictvím patentů. Patenty nechrání žádný vynález automaticky a musí být přihlášeny, podrobeny průzkumu a zapsány. Z výše uvedeného nástinu přístupu k patentovatelnosti software vyplývá, že existují tři rozdílná řešení tohoto problému, z nějž každé má svá pro i proti.

Hlavními výhodami liberálního amerického přístupu, podle nějž lze patentovat "cokoliv pod sluncem vytvořené člověkem", tedy i software, který splňuje podmínky užitečnosti stanovené v rozsudku Re Alappat, tj. vyplývá z něj užitečný, konkrétní a hmotný výsledek, je předvídatelnost a právní jistota. Na jeho nevýhody hlasitě upozorňují kritikové softwarových patentů. Mezi ně patří specifická inkrementální povaha zlepšení v této oblasti lidské činnosti, obavy o fyzickou možnost rešerší a průzkumu předchozího stavu techniky a o odbornou zdatnost průzkumových pracovníků patentových úřadů a náklady malých a středních podniků na dodržování patentů ostatních soutěžitelů.

V souladu s EPC jsou počítačové články výslovně vyloučeny ze způsobilosti k patentoprávní ochraně, což však EPO ve své rozhodovací praxi vyložil tak, že výluka se neuplatní, pokud počítačový program projevuje potencionální technický efekt. Taková úprava brání udělování patentů na běžné počítačové programy napsané s použitím běžných programátorských dovedností (tzv. počítačové programy jako takové) lépe než americký přístup. V současnosti však rozhodovací praxe EPO ohrožuje právní jistotu v tom, co EPO shledá jako způsobilé k patentoprávní ochraně a zároveň národní soudy v řízení o zrušení patentu. Nedostatek právní jistoty názorně ukazuje rozhodnutí IBM/počítačové programy č. 1 a 2, kde Stížnostní senát rozhodl v rozporu s výslovným ustanovením průzkumových směrnic EPO. K právní nejistotě též přispívá neexistence jednotné evropské soustavy soudů pro žaloby proti průzkumovým rozhodnutím i proti žalobám na porušení práv k patentu.

Cílem Návrhu směrnice předloženého Evropskou komisí je zachovat filtr proti patentovatelnosti běžných počítačových programů a zároveň posílit právní jistotu v této oblasti. Důležitým bodem v Návrhu směrnice je výslovný zákaz přímých nároků na počítačový program jako výrobek, který by mohl minimalizovat riziko, že programátoři budou nuceni zkoumat tisíce softwarových patentů, aby zjistili, zda jejich program některý z nich neporušuje. Návrh směrnice by tak mohl splnit svůj vytyčený cíl - nalézt rovnováhu mezi legitimními požadavky vynálezců a nebezpečím monopolizace softwarového průmyslu pomocí patentů.

Mgr. Michal Havlík
Autor je advokátní koncipient ve Společné advokátní kanceláři Všetečka Zelený Švorčík Kalenský. Email: havlik@sak-alo.cz

Poznámky: