Nekalá soutěž je i v reálném světě dosud poměrně málo exponovanou oblastí obchodního práva, což zřejmě vyplývá z obecně malého právního povědomí v ČR, nedůvěře k soudům a také právní nejistoty, která danou oblast obklopuje. Podnikatelské subjekty zatím nekalosoutěžení spíše přecházejí a ignorují popř. oplácejí podobným způsobem, ale jen menšina se obrací s požadavkem na ochranu k soudu. Tento článek se zabývá vybranými demonstrativními případy, které můžou sloužit jako ukázky v budoucnu zřejmě nejobvyklejších typů nekalosoutěžení na Internetu.

Úvod

Změna politického systému, jež nás živelně postihla v 90.letech minulého století, přinesla krom jiných možností i možnost svobodně podnikat, tedy vyvíjet státem uznávanou činnost za účelem dosažení zisku. Bohužel, skryté neduhy občanů této země, které se dříve neprojevily víceméně jen díky tomu, že původní socialistický systém nedával příliš možností, se dostaly mimo možnost kontroly. Euforie ze svobody a neustále omílané dogma, že demokracie jest systém, kde si může dělat kdokoliv cokoliv , vedly především u podnikatelů k velmi špatné morálce. Ze západu byl převzat model tržní společnosti, naneštěstí však z nejasných důvodů nebyla převzata západní legislativa odpovídající tak otevřenému systému, jako je systém tržní. Výsledkem se stala právní potažmo podnikatelská džungle. I když později některé aspekty podnikání byly zákonně upraveny tak, aby byl jejich negativní dopad eliminován, nebylo to mnoho platné, jelikož na straně exekutivy se našlo příliš málo odborníků, kteří by měli dostatečnou kvalifikaci k potírání čím dál sofistikovanějších ekonomických deliktů, i když legislativa již existovala.

Smutné na celé záležitosti není ani tak to, že se mnoho podnikatelů začalo chovat až příliš tržně a dle pravidla "účel světí prostředky" si začali razit cestu za úspěchem, ale že k tomu dohnali i původně "slušně" se chovající podnikatele, kteří v rámci boje o přežití zapomněli nejen na etiku podnikání, ale mnohdy i na zákonné normy. Za cenu miliardových ztrát se nakonec podařilo vytvořit jakási mantinely, ve kterých se podnikatelé musí držet resp. ve kterých jsou drženi.

Na přelomu 20. a 21. století se začala vynořovat další vlna změn, která již začala ovlivňovat a zcela jistě i do budoucna velmi výrazně ovlivní nejen podnikatelský svět. Zmiňovaná vlna spočívá v masivním rozšíření Internetu resp. elektronické komunikace vůbec a v následném vzniku elektronického obchodu a elektronického podnikání.

Etika vs. právo

V mé práci jsem se zaměřil na oblast nekalé soutěže v prostředí Internetu. Nekalá soutěž je i v reálném světě dosud poměrně málo exponovanou oblastí obchodního práva, což zřejmě vyplývá z obecně malého právního povědomí v ČR, nedůvěře k soudům a také právní nejistoty, která danou oblast obklopuje. Podnikatelské subjekty zatím nekalosoutěžení spíše přecházejí a ignorují popř. oplácejí podobným způsobem, ale jen menšina se obrací s požadavkem na ochranu k soudu. Jelikož je oblast nekalé soutěže poměrně rozsáhlá, zaobírám se zde pouze několika málo demonstrativními případy, které můžou sloužit jako ukázky v budoucnu zřejmě nejobvyklejších typů nekalosoutěžení na Internetu.

Jednotlivé případy jsou analyzovány jak z právního tak především z etického hlediska. V žádném případě si nedělám ambice na rozhodnutí o oprávněnosti požadavků jednotlivých účastníků případů, jde mi spíše o popis vzniklé situace a následné subjektivní konstatování týkající se etičnosti/neetičnosti, oprávněnost/neoprávněnosti provedených kroků.

Nejprve si dovolím připomenout, jak zmíněnou problematiku upravuje zákon. Jelikož se diskutované případy nebudou dotýkat všech ustanovení o nekalé soutěži, zmíním pouze dotčená a generální klauzuli vážící se k nekalé soutěži. Nekalá soutěž je zákonem ošetřena v Obchodním zákoníku č. 513/1991 Sb. ve znění pozdějších předpisů, konkrétně v §44 - 52.

V §44 ObchZ se praví:
1) Nekalou soutěží je jednání v hospodářské soutěži, které je v rozporu s dobrými mravy soutěže a je způsobilé přivodit újmu jiným soutěžitelům nebo spotřebitelům. Nekalá soutěž se zakazuje.
2) …. Následuje demonstrativní výčet možných typů nekalé soutěže

V §50 ObchZ se praví:
1) Zlehčování je jednání, jímž soutěžitel uvede nebo rozšiřuje o poměrech, výrobcích nebo výkonech jiného soutěžitele nepravdivé údaje způsobilé tomuto soutěžiteli přivodit újmu.
2) Zlehčováním je i uvedení a rozšiřování pravdivých údajů o poměrech, výrobcích nebo výkonech jiného soutěžitele, pokud jsou způsobilé tomuto soutěžiteli přivodit újmu. Nekalou soutěží však není, byl-li soutěžitel k takovému jednání donucen (oprávněná obrana).

Právně nejasným pojmem zůstávají "dobré mravy" uvedené v §44 ObchZ. Zákonodárce je nějak blíže nespecifikuje, ale jelikož jde o jednu z podmínek nekalé soutěže, uvedu zde dvě možné definice i když možná nejsou zcela vystihující. Komentář k prvorepublikovému zákonu definoval dobré mravy jako "povšechné zásady regulující hospodářskou činnost vůbec a odpovídající mravnímu nazírání a představám o slušnosti osob na této činnosti zúčastněných a správně a bedlivě myslících" (viz. č. 2, str. 42). Nebo pokud použijeme negativní vymezení: "jednání příčí se tehdy dobrým mravům soutěže, když cit slušnosti všech správně a spravedlivě myslících příslušníků obchodních kruhů v úvahu přicházejících tímto jednáním uráží se" (viz. č.1, str. 10).

V každém případě jde o definice ne zcela jasné a pro soud nezávazné, a proto je především na úvaze soudu jakým způsobem si tento pojem vyloží a jak následně zhodnotí jednání, které by mohlo s tímto pojmem kolidovat (v úvahu např. může vzít i etické kodexy běžně mezi danými subjekty).

Rád bych zdůraznil, že právo dotýkající se nekalé soutěže beru jako určitým způsobem vykrystalizovanou etiku podnikání tj. nejdříve existovaly nějaké přirozené etické normy a až v průběhu času se z nich staly normy právní, aby neurčitost a nevymahatelnost etiky byla nahrazena o poznání tvrdší literou zákona. Nevyřešily se tím všechny problémy, ale alespoň do části dosud pouze eticky upravených záležitostí se vnesla jakási právní jistota, vymahatelnost dodržování pravidel a případné dosažení nápravy závadného stavu.

Zlehčování

Firma A poskytující své služby v oblasti Internetu, konkrétně pronájmu prostoru pro webové prezentace, registrování domén, připojování dalších cizích počítačů k Internetu apod., které by se daly souhrnně nazvat webhostingem a serverhostingem, byla v elektronickém magazínu X napadena pro kvalitu a způsob poskytování svých služeb. Magazín byl vlastněn firmou B, která byla později koupena firmou C, jež nabízí velmi podobnou škálu služeb podobné cílové skupině zákazníků jako firma A. Firma A proto podala žalobu pro nekalou soutěž, která byla páchána prostřednictvím magazínu X vlastněném společností C.

Je třeba podotknout, že magazín X publikoval předmětné informace v době, kdy nebyl i kdy byl vlastněn společností C. Z hlediska právního v tom však není rozdílu, jelikož oproti papírovým novinám, které jednou v určité podobě vyjdou a dále již nejsou tištěny, dochází u elektronického média k fenoménu, který by se dal nazvat "nepřetržitým zpřístupněním informací". Jakmile je totiž informace jednou publikována, je uchovávána v elektronickém publikačním systému, tudíž může újmu působit i nadále, proto není až tak zásadní rozdíl v tom, kdy byl který článek uveřejněn, ale spíše je důležité v jakém časovém období byl přístupný veřejnosti. U článků vydaných po převzetí magazínu X společností C je způsobilost informací k protiprávnímu stavu zcela zřejmá protože:

a) subjekty A i C jsou soutěžiteli
b) subjektem X, resp. C došlo k uveřejnění a rozšiřování údajů o poměrech, výrobcích a výkonech soutěžitele A, kterému byly schopny způsobit újmu
c) k tomuto jednání nebyl soutěžitel C okolnostmi donucen

přičemž není nutno zkoumat pravdivost či nepravdivost informací, jelikož § 50 ObchZ v čl. 1, 2 postihuje obě varianty a považuje je za nekalosoutěžní jednání.

Na základě vzniklé situace a podaného návrhu na předběžné opatření přistoupil soud k vydání předběžného opatření a subjekt C resp. magazín X byl donucen ke stažení části předmětných článků. Následně byla subjektem A podána žaloba ve věci samé a v současné době se čeká na další průběh soudní pře.

Je otázkou do jaké míry a zda vznikla situace ze strany C úmyslně či zda došlo spíše k pozapomenutí na právní řád ČR a zřejmě také k situaci, kdy pravá ruka nevěděla, co činí levá. Každopádně ani jedna z okolností nehraje roli pro samotný spor, jelikož nekalosoutěžní jednání resp. jeho příčiny jsou posuzovány jako objektivní, z toho důvodu není vyžadován úmysl a ohledně nevědomosti platí ignorantia iuris non excusat.

Z hlediska etického zcela jistě nejde o právě vhodné jednání mimo jiné proto, že bylo vedeno proti konkurenční společnosti. V případě, že by stejná kritika byla namířena proti subjektu, jež by nebyl zároveň konkurentem, dalo by se takové jednání, pokud by šlo o zveřejnění pravdivých informací kultivovanou formou, považovat i za chvályhodné, vzhledem k možné ochraně spotřebitelů. Takto však může být v jednání spíše spatřována snaha konkurenta očernit, i když jde samozřejmě jen o spekulaci. Druhou stranou etického jádra věci je fakt, že byť na základě práva dochází k jistému cenzurování internetového média. Je možné, že v tomto ohledu je zákon příliš přísný a stačilo by, aby ochraňoval soutěžitele před publikování a šířením informací nepravdivých, jejichž případnou pravdivost by dokazovala žalovaná strana. Také je ale docela dobře možné, že podobně přísné normy dopomohou k oddělení médií od poskytovatelů služeb/výrobců a vzniku médií nezávislejších než je tomu dnes.

Bezúplatné nasycení trhu

Na Internetu působí mnoho firem podobných firmě A z případu uvedeném výše. Tyto firmy poskytují určité "balíky" služeb obsahující např. emailovou schránku, prostor pro webovou prezentaci a další doprovodné služby za určité ceny. Služby lze rozdělit na ty, za které zákazník platí v určitých časových Intervalech určitou částku a potom na služby, za které zákazník neplatí a např. zobrazuje recipročně na své prezentaci reklamu poskytovatele služeb.

V nedávné minulosti se objevila firma D poskytující balíček služeb, který bychom mohli nazvat např. "Standard". Balíček služeb Standard obsahuje srovnatelnou škálu služeb jako podobné balíčky služeb u ostatních poskytovatelů. Rozdíl spočívá v tom, že firma D poskytuje tento balíček služeb zdarma tzn. nevyžaduje ani finanční ani jinou úhradu služeb (např. již zmíněné zobrazování reklamy).

Nabízí se tedy otázka zda nejde o nekalou soutěž tzv. zabraňovací soutěž (viz. č.1. str. 26, 31) ve smyslu generální klauzule §44 ObchZ. Ze strany firmy D může jít samozřejmě o pro spotřebitele zajímavou činnost, která je vyvíjena úmyslně zdarma bez snahy poškodit ostatní soutěžitele, čili jakousi charitativní činnost, ale také může jít o pokus přilákat zákazníky od ostatních soutěžitelů popř. může dojít díky takovým praktikám k momentálnímu nasycení trhu. V obou případech by ale byla způsobena ostatním soutěžitelům újma.

Názory na danou problematiku se diametrálně liší a kvůli nedostatku judikatury vážící se k podobným případům jde o oblast, kde by byl výsledek případného soudního sporu velmi nejistý. Svou úlohu by zřejmě sehrálo v jakém objemu a po jak dlouhou dobu jsou služby poskytované zdarma nabízeny, a také zda již poskytovatel začal od tímto způsobem získaných zákazníků vyžadovat nějaký typ úhrady za služby, které byly původně nabízeny zdarma. Dle mého názoru nelze považovat za nekale získané zákazníky ty, kteří již od počátku využívání služeb za tyto služby platí (a například byli přilákáni pověstí firmy, která však před jejich příchodem začala služby pro nově získané zákazníky zpoplatňovat a zákazník tak žádné služby zdarma neužíval a neužívá). Podobně lze uvažovat pokud by dotyčná firma začala zpoplatňovat pouze další nadstandardní služby, které v původní balíčku poskytovaném zdarma nebyly.

Etika má v tomto případu dvě roviny. Rovinu z pohledu spotřebitele, kterému je služba poskytována zdarma, přičemž ze strany poskytovatele může jít jen o dobrý skutek dotovaný z jiných aktivit komerčnějšího charakteru, nebo zde existuje pohled ostatních soutěžitelů, kteří dané jednání mohou považovat za vůči nim i spotřebitelům neetické vzhledem k možnému následnému zpoplatnění služeb, kdy bude využito lidské nechuti měnit často věci a takto získaní zákazníci raději zůstanou u nekale postupujícího poskytovatele, přestože služby jsou v konečném důsledku srovnatelně drahé. Dá se jen velmi nesnadno určit, kde se zde nachází nějaká hranice mezi etickým a neetickým jednáním, kdy jde jen o nevinné a v rámci hospodářské soutěže akceptovatelné lákání zákazníka tím, že mu je cosi poskytnuto zdarma, a kdy už je to úmyslně prováděná strategie připomínající ve své podstatě dumping.

Nekalá reklama

Klienti firmy A poskytující stejné služby jako firmy uvedené v předešlých případech byli pomocí emailu obesláni konkurenční firmou D , které ve svém reklamním mailu srovnávala služby poskytované firmou A a firmou D a vyzývala adresáty emailu k přechodu a využívání služeb u firmy D. Toto jednání je obzvláště zajímavé, jelikož jeho neetičnost tj. obesílání zákazníků konkurence je přímo do očí bijící a svým jednáním mohla firma D porušit až tři zákonné normy.

První skutečnost, kterou bychom mohli považovat za právně závadnou je samotné rozesílání nevyžádaných reklamních emailů spotřebitelům využívajícím služby konkurence. Takové jednání je zcela jistě v rozporu s §44 ObchZ konkrétně s dobrými mravy soutěže. Tento email také obsahoval srovnávací reklamu tj. srovnání služeb obou společnosti, ale je diskutabilní zda šlo o srovnání srovnatelných služeb a o srovnání objektivní v souladu s definicí povolené srovnávací reklamy. Proto usuzuji, že obsah emailu mohl být také v rozporu s §50a ObchZ postihujícím srovnávací reklamu. Rozesláním tohoto emailu mj. došlo k zveřejnění a šíření informací o soutěžiteli, kterému byly schopny způsobit újmu, z čehož lze vyvodit i porušení §50 ObchZ týkajícího se zlehčování. Samotný akt rozeslání je také velmi spornou záležitostí z pohledu Zákona č. 40/1995 Sb. o regulaci reklamy v pozdějších zněních, jmenovitě §2 odst. 1. písm. e) , jelikož mnozí zákazníci dostali tento email několikrát a mohli by takové jednání považovat za obtěžující a vedoucí k výdajům, protože připojení k Internetu je často zpoplatňováno podle objemu času a čas nutný k přijetí nevyžádané zprávy adresát zaplatí. Samostatnou kapitolou spíše etického rozměru zůstává získání emailových adres zákazníků z veřejné databáze, tudíž k porušení Zákona č. 101/2000 Sb. o ochraně osobních údajů zřejmě nedošlo. Boj proti vedení hospodářské soutěže prostřednictvím takových nástrojů jako je rozesílání nevyžádané pošty je zřejmě v plenkách, ale existují názory, že i v této oblasti nebyly naplno využity možnosti existující legislativy a že problém lpí především na neochotě podnikatelských subjektů se podobnému jednání aktivně postavit.

Z hlediska etického je to řekněme odstrašující příklad toho, jak daleko jsou podnikatelé ochotni zajít za účelem zisku. Jednání firmy D shledala neetickým i většina internetové komunity. Samotné rozesílání nevyžádané reklamní pošty tzv. SPAM je v internetových kruzích považováno za jeden z nejvíce potíraných přestupků proti netiquette (internetová etiketa) a postup proti rozesilatelům SPAMu je většinou velmi nekompromisní a mnohdy končí zablokováním příjmu pošty ze serverů, které se na rozesílání SPAMu podílely. V reálném světě by se k danému jednání dala přirovnat činnost sprejerů tvořících na fasádách své graffiti, tedy k činnosti s relativně nízkou společenskou nebezpečností, ale poměrně snadno proveditelnou a dostatečně obtěžující okolí. Je zneklidňující, že k takovým praktikám je schopen sáhnout i podnikatelský subjekt. Za neetické lze také považovat získání emailových adres zákazníků, které byly vyrabovány z veřejného registru domén. Tento registr je sice veřejný a pravidla užití informací ani přístupu k nim nejsou nějak upravena krom platných zákonů, ale zcela jistě nevznikl za účelem poskytování údajů pro konkurenční boj a rozesílání nevyžádané reklamní pošty. Analogicky k tomu např. internetová verze Obchodního rejstříku také nevznikla za účelem poskytování informací pro šíření reklamy, ale spíše pro možnost snadného ověření existence podnikatelských subjektů v ČR.

Krom toho, že byli viníci odsouzeni veřejností, se zdá i sporný výsledek jejich snažení. Podle dostupných údajů došlo spíše k tomu, že potenciální zákazníci právě kvůli použitým praktikám k této společnosti nepřešli, proto se můžeme domnívat, že tato akce měla spíše negativní než pozitivní účinky.

Závěr

Podle uvedených informací by se mohlo zdát, že oblast kolem poskytování služeb na Internetu je přímo rájem pro nekalosoutěžní jednání, ale není tomu tak. Mezi internetovými podnikateli se najde řada těch, kteří zákony neporušují a co víc přestože jsou podnikateli chovají se eticky a dodržují určitá pravidla soutěžení. Větší míra ignorování těchto pravidel je zřejmě zapříčiněna neznalostí právních norem, jejich špatným výkladem a mnohdy určitou tendencí normy ignorovat, jelikož Internet jako poměrně svobodný prostor, kam ruka spravedlnosti příliš často nezabloudí, vyloženě svádí k nepravostem.

Řešením stávajícího stavu by byl větší zájem podnikatelů o svá práva a větší chuť soudů zodpovědně a rychle dané kauzy řešit. Situaci zcela jistě také odlehčí i postupný vznik judikatury v oblasti nekalé soutěže všeho druhu, jisté vyšlapání cesty a vytyčení hranic kam až můžou podnikatelé zajít. Větší zájem by také měla projevit profesní sdružení podnikatelů různých oborů a sama se snažit v rámci svých kodexů upravit danou oblast, aby se jejich členové vyhnuli právním a etickým přehmatům. Zájem zdržet se závadného jednání by měli mít i sami podnikatelé, a to nejen kvůli možným sankcím, ale především kvůli jakémusi etickému statutu a podnikatelské cti jakkoliv to může znít pateticky.

Věřme, že i ti podnikatelé, kteří tak ještě neučinili, časem slezou ze stromů a začnou se chovat alespoň jako lidé.

Použitá literatura:

Použité prameny: