K ochraně listovního tajemství

III. ÚS 183/01

Ústavnímu soudu v zásadě nepřísluší přezkoumávat rozhodnutí obecných soudů o vině stěžovatele a ani v tomto směru doplňovat důkazní řetězec, ze kterého obecné soudy svůj závěr o jeho vině vyvodily, či přehodnocovat důkazy provedené obecnými soudy. Pokud je však předmětem posouzení technicky složitá problematika, rozhodnutí Ústavního soudu tedy závisí na posouzení skutečností, k nimž je třeba odborných znalostí, Ústavní soud si může vyžádat vypracování znaleckých posudků (§ 50 odst. 2 zákona o Ústavním soudu), toliko však za účelem ověření ústavněprávních aspektů posuzované (technicky náročné) problematiky a za účelem ověření tvrzení stěžovatele v ústavní stížnosti o dotčení jeho základních práv a svobod.

Ústavní soud rozhodl dne 12. června 2003 v ústním jednání a v senátě ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ing. J. C., zastoupeného JUDr. J. M., advokátem 6, proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 22. listopadu 2000, sp. zn. 2 To 80/2000, a rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 4. února 2000, sp. zn. 36 T 10/97, takto:

Ústavní stížnost se zamítá.

Odůvodnění

I.

Ústavní stížností, podanou včas (§ 72 odst. 2 zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dále jen zákona) a co formálních podmínek i jinak ve shodě se zákonem [§ 30 odst. 1, § 34, § 72 odst. 1 písm. a), odst. 4 zákona], napadl stěžovatel ve své trestní věci, vedené před Krajským soudem v Ostravě (36 T 10/97), pravomocný a jemu doručený rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 22. listopadu 2000 (2 To 80/2000) a spolu s ním také jemu předcházející rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 4. února 2000 (36 T 10/97-1729) a tvrdil, že svými rozhodnutími oba jmenované obecné soudy porušily jeho ústavně zaručená práva plynoucí z Listiny základních práv a svobod, totiž z jejich čl. 8 odst. 2 a čl. 13, a zejména že řízení, v němž ústavní stížností napadená rozhodnutí byla vydána, zatížily takovými vadami, které jak jednotlivě, tak ve svém souhrnu výrazným způsobem porušují zákonem stanovený postup a zasahují tak do stěžovatelova ústavně zaručeného práva na soudní ochranu (čl. 36 Listiny základních práv a svobod), resp. do obsahově shodného práva plynoucího z mezinárodní smlouvy o lidských právech (čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod), jíž je Česká republika vázána (čl. 10 Ústavy ČR). Současně s tím stěžovatel oběma obecným soudům vytkl nesplnění jejich povinností ústavně jim uložených čl. 90 Ústavy ČR, neboť v jeho trestní věci "nezvažovaly vždy nestranně argumenty orgánů činných v trestním řízení oproti (jím) nabídnutým argumentům, ale pravidelně se přichylovaly... k víceméně silovým a blíže neodůvodněným argumentům orgánů činných v přípravném řízení".

Podle obšírně vypracovaného odůvodnění ústavní stížnosti k porušení již dříve označených ústavně zaručených práv stěžovatele (nesplnění ústavně uložených povinností) došlo - v podstatě věci a stručně shrnuto - tím, že

1. již v přípravném řízení byly záznamy z telefonní ústředny stěžovatelova zaměstnavatele, které obecné soudy vzaly za podklad odsuzujícího výroku, získány "nejasnou a nedokumentovanou cestou" a nadto za porušení § 88 a § 8 odst. 2 tr. ř. a v rozporu s ústavně zaručenou ochranou tajemství podávaných zpráv (čl. 13 Listiny základních práv a svobod) a za současného porušení ochrany bankovního tajemství [§ 38 odst. 3 písm. b) zák. č. 21/1992 Sb.],
2. obecné soudy závěry o stěžovatelově vině na inkriminovaném trestném činu (pokusu podvodu ve smyslu § 8 odst. 1 k § 250 odst. 1, 4 tr. zák., ve znění účinném do 31. prosince 1997) vybudovaly na pouhých "dedukcích a spekulacích", neboť ve skutečnosti, za současného stavu věci, jak z dosavadních výsledků dokazování se podává, "neexistoval a neexistuje žádný podklad pro nalezení konkrétních skutečností o (stěžovatelově) vině", takže rozhodnutí obecných soudů jsou výrazem "libovůle v rozhodování orgánů státní moci".

Stěžovatel proto, též s odkazem na obecnými soudy porušenou zásadu "v pochybnostech ve prospěch obviněného", navrhl, aby Ústavní soud obě rozhodnutí obecných soudů, jak jsou vpředu označena, svým nálezem zrušil.

II.

Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 4. února 2000 (36 T 10/97-1729) byl stěžovatel společně s obžalovaným Ing. R. R. uznán vinným pokusem trestného činu podvodu (§ 8 odst. 1 k § 250 odst. 1, 4 tr. zák., ve znění účinném do 31. 12. 1997).

Skutkově se věc měla tak, že stěžovatel dne 1. 4. 1996, přibližně v době od 16.30 do 18.00 hod., v O. z nezjištěného místa, za pomoci telefonu, faxmodemu a počítače a při zneužití svých znalostí a poznatků z předchozího zaměstnání u xxx, se sídlem v O., ve funkci vedoucího útvaru, který zaváděl systém business banking programem, navázal spojení s příslušným počítačem předchozího zaměstnavatele a neoprávněně bez jejich vědomí vydal příkazy k platbám z účtu klientů u xxx, a to k převodům:

• částky 41,000.000,- Kč z účtu M. ch. z., a. s., v O., na účet vedený u yyy, a. s., P., pobočka O., na jméno X. N. H.,
• částky 8,000.000,- Kč z účtu S. p., a. s., v O. na účet vedený u zzz, P., pobočka O., na jméno J. M.,
• částky 13,000.000,- Kč z účtu S. p., a. s., O. na účet vedený u zzz, v P., pobočka O., na jméno J. M.,
• částek 3,000.000,- Kč a 15,000.000,- Kč z účtu SD, s. r. o., B. na účet vedený u zzz v P., pobočka O., na jméno J. M.,

Obžalovaný Ing. R. R. zajistil účty, na které byly označené platby převáděny, a osoby, které měly provést výběr peněz z účtů v hotovosti.

Proti tomuto rozhodnutí podal odvolání stěžovatel i krajský státní zástupce, z jehož podnětu byl označený rozsudek Krajského soudu v Ostravě rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci ze dne 22. listopadu 2000 (2 To 80/2000) částečně zrušen ve výrocích o trestech uložených stěžovateli. Ve výroku o vině, týkající se stěžovatele, zůstal napadený rozsudek nezměněn. Stěžovatel byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání sedmi let a devíti měsíců a pro výkon trestu zařazen do věznice s ostrahou.

III.

Vrchní soud v Olomouci, jednající ve stěžovatelově trestní věci jako soud odvolací, se k výzvě Ústavního soudu (§ 42 odst. 4 zákona), jako účastník řízení o ústavní stížnosti, vyjádřil podáním předsedy senátu, z něhož stěžovatelem napadené rozhodnutí vzešlo (§ 30 odst. 3 zákona), a to tak, že tvrzení a vývody ústavní stížnosti odmítl; zdůraznil, že pokud jde o telefonickou (jí obdobnou) komunikaci mezi posuzovanými systémy, byly údaje o volaných číslech poskytnuty dotčeným subjektem (FNsp. v O. - P.) jako vlastníkem a provozovatelem těchto systémů dobrovolně a teprve poté, tedy následně, byly takto získané údaje orgány činnými v trestním řízení prověřovány (§ 78 tr. ř.), nehledě již k tomu, že "opakované vniknutí (stěžovatele) do údajů (poškozené) xxx nelze posuzovat za součást (stěžovatelova) soukromí", neboť ve skutečnosti jde "o neoprávněné vniknutí do právem chráněné oblasti zájmů dalších subjektů", kterážto skutečnost současně vylučuje ve stěžovatelově věci aplikaci zásad vyložených Ústavním soudem nálezem ve věci II. ÚS 502/2000.

Obdobně je tomu i stran tvrzeného porušení bankovního tajemství (§ 38 odst. 1 zák. č. 21/1992 Sb.), a to již proto, že poškozený peněžní ústav (xxx) sám (podáním trestního oznámení) dal podnět k zahájení trestního stíhání, a proto také - jako vlastník peněžních prostředků na dotčených bankovních účtech svěřených mu klientelou - měl důvodný a zákonný zájem na objasnění věci, pokud se týká trestné činnosti; ostatně dokazování samo nebylo zaměřeno na právní vztahy chráněné zákonem, ale bylo zaměřeno na doklady nesoucí "známky neoprávněných zásahů do účtů některých klientů", takže vlastní základ bankovního tajemství chráněný zákonem zůstal dokazováním stěžovatelova jednání nedotčen.

Obecný soud, odmítnuv další procesní výtky stěžovatele a poukázav na rozhodovací důvody vyložené v odůvodnění svého rozhodnutí, proto navrhl, aby ústavní stížnost stěžovatele byla Ústavním soudem odmítnuta.

Z důvodů v podstatě obsahově shodných také Vrchní státní zastupitelství v O., jako vedlejší účastník v řízení o posuzované ústavní stížnosti, označilo stěžovatelovu ústavní stížnost za nedůvodnou; shodně jako odvolací soud i ono odmítlo stěžovatelovo tvrzení o procesních vadách řízení, nadto o vadách protiústavní povahy, připomnělo, že stěžovatelova tvrzení v ústavní stížnosti stran provádění a hodnocení důkazů (§ 2 odst. 5, 6 tr. ř.) jsou jen "opakováním námitek z předchozích fází řízení, s nimiž se však soudy obou stupňů vypořádaly" a vyslovilo své přesvědčení, že ex post uplatněné námitky stěžovatele co do porušení jeho ústavně zaručených práv, vztahujících se k údajnému porušení § 88 a § 8 odst. 2 tr. ř., v souvislosti s ochranou tajemství předávaných zpráv [ad a) vpředu], které nebyly uplatněny v průběhu dnes již pravomocně skončeného řízení, jsou jen "účelovou a nepatřičnou reakcí na rozhodnutí Ústavního soudu (II. ÚS 502/2000)", jehož zásady však na stěžovatelovu trestní věc, podle jeho názoru, vztáhnout nelze; navrhlo proto, aby stěžovatelova ústavní stížnost byla odmítnuta.

IV.

Ze spisu obecného soudu (Krajského soudu v Ostravě, sp. zn. 36 T 10/97) je patrno: ze záznamu o prostudování spisu (č. l. 1199 a 1200), že stěžovatel navrhl zastavení trestního stíhání, navrhl také své propuštění z vyšetřovací vazby, procesní výhrady (námitky) co do postupu orgánů v jeho věci do té doby činných nevznesl,

1. z podrobně vyložených rozhodovacích důvodů, obsažených v odůvodnění usnesení nalézacího soudu ze dne 10. března 1998 (č. l. 1388 až 1394), jímž trestní věc stěžovatele a společníků byla vrácena státnímu zástupci k došetření, že v tomto stádiu řízení - stručně shrnuto - pokládal nalézací soud věcné námitky stěžovatele za natolik vážné, že k jejich objasnění (vyvrácení), přes dosud podaný znalecký posudek z oboru kriminalistické počítačové expertízy, vyžadoval další dokazování znalci z oboru telekomunikační techniky a z oboru bankovnictví (č. l. 1392), a také bližší objasnění vztahů mezi stěžovatelem a spoluobžalovaným Ing. R., nicméně toto rozhodnutí obecného soudu I. stupně bylo usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 29. června 1998 (z podnětu stížnosti státního zástupce) zrušeno,
2. stížnostní soud dospěl k závěru, že jednak zákonné podmínky pro vrácení věci státnímu zástupci [§ 188 odst. 1 písm. e) tr. ř.] dány nejsou, jednak že obecným soudem požadované doplnění znaleckého dokazování je nedůvodné, neboť (nově ustanovení) znalci "by nebyli oprávněni a ani schopni se k uplatněné obhajobě stěžovatele vyjádřit"; podle názoru stížnostního soudu až do té doby podaný znalecký posudek, který ostatně může být přiměřeně doplněn v hlavním líčení, je pro objasnění věci dostatečný a vůči stěžovateli dostatečně odůvodňuje podezření ze spáchání inkriminovaného trestného činu; pokud pak jde o "zjištění eventuální známosti stěžovatele se spoluobviněným Ing. R., je nemožné, vzhledem k časovému odstupu, aby byl tento požadavek realizován",
3. z protokolu o hlavním líčení (č. l. 1525 až 1672 a 1690 až 1726) vyplývá, že obhajoba stěžovatele byla zaměřena výlučně k věcné stránce projednávané žaloby (v závěrečném návrhu se domáhala zproštění stěžovatele), že stěžovatel v průběhu hlavního líčení nevznášel proti způsobu jeho vedení žádné námitky, které by nasvědčovaly tomu, že by byl ve své obhajobě jednáním soudu (jeho procesním postupem) na svých ústavně zaručených právech krácen,
4. z obsáhlého a podrobného odůvodnění odsuzujícího rozhodnutí nalézacího soudu (č. l. 1729 až 1771) vyplývá, že dokazování bylo provedeno výslechem stěžovatele, obžalovaného Ing. R. R., Ing. R. S., R. L., X. N. H., B. M. L.. Významné poznatky k objasnění věci dle názoru nalézacího soudu byly zjištěny z výpovědi svědka RNDr. J. L., bývalého ředitele odboru informatiky xxx v O. Rovněž byli vyslechnuti svědci R. V., bankovní expert a bývalý podřízený stěžovatele, Ing. V. N., tehdejší vedoucí oddělení tuzemských platebních operací, A. V., Mgr. J. T., bývalí podřízení stěžovatele, Ing. M. Č., tehdejší vedoucí odboru financování F. n. s p. v O. - P., Ing. P. Č., manžel předchozí svědkyně a přítel stěžovatele, A. D., vedoucí operátorka S. p., a. s., Ing. L. B., pracovnice SD, obchodní společnosti v B., Ing. R. S., J. R. a J. M. Dále byly k dispozici znalecké posudky znalce mjr. Ing. S. M. z oboru kriminalistiky, odvětví kriminalistické počítačové expertizy, znalecký posudek MUDr. M. R. z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, a výpovědi jmenovaných znalců. Nalézací soud opatřil i listinné důkazy (vyjádření xxx, výpisy z předmětných účtů, apod.),
5. z těchto důkazů podle nalézacího soudu, stručně shrnuto, vyplývá, že stěžovatel, jako expert na počítačovou techniku, pracoval v xxx od roku 1993 a měl na starosti zavádění business banking u klientů banky, na jaře 1995 se stal vedoucím oddělení bezhotovostního platebního styku, přičemž tuto funkci vykonával až do svého odchodu z xxx ke dni 31. 3. 1996, měl potřebné znalosti (kromě něj mohli mít k dispozici potřebné údaje toliko 3 až 4 další osoby), a dále pak, že z jeho nového pracoviště (FNsP v O. - P.) a dokonce z jeho klapky byly prováděny doteky na předmětné (napadené) účty. Na základě těchto a dalších skutečností vyvodil jak soud nalézací, tak i odvolací, závěr o jeho vině; konečně pak, že
6. stěžovatelovo tvrzení stran porušení jeho ústavně zaručeného práva na ochranu tajemství doručovaných zpráv (čl. 13 Listiny základních práv a svobod) nebylo předmětem pozornosti obecných soudů, protože před nimi stěžovatel taková tvrzení (námitky) nevznesl.

V.

Ústavní soud není vázán skutkovými zjištěnými z předchozích řízení (§ 81 zákona). Provádí důkazy potřebné ke zjištění skutkového stavu věci, přičemž rozhoduje, které z navrhovaných důkazů je třeba provést a může provést i jiné důkazy než jsou navrhovány (§ 48 odst. 1 zákona). Závisí-li rozhodnutí Ústavního soudu na posouzení skutečností, k nimž je třeba odborných znalostí, ustanoví jednoho nebo více znalců, které vyslechne nebo jim uloží vypracovat znalecký posudek (§ 50 odst. 2 zákona). Ústavní soud proto v dané věci v souladu s posledně citovaným ustanovením, za účelem ověření ústavněprávních aspektů vpředu dotčené (technicky náročné) problematiky a za účelem ověření tvrzení stěžovatele v ústavní stížnosti o dotčení jeho základních práv a svobod dospěl k závěru, že je nutné provést dokazování revizními znaleckými posudky.

Za tímto účelem byl znalcem k podání revizního znaleckého posudku ustanoven usnesením Ústavního soudu ze dne 6. června 2002 Ing. V. B., znalec z oboru ekonomiky, odvětví peněžnictví a pojišťovnictví, specializace bankovnictví, zapsaný v seznamu znalců Krajského soudu v Brně pod č. spr. 4318/90 a usnesením Ústavního soudu ze dne 25. července 2002 Mgr. R. P., znalec z oboru kybernetiky, výpočetní techniky, informačních systémů a ochrany dat, zapsaný v seznamu znalců Krajského soudu v Brně pod č. spr. 1063/99. Z revizního znaleckého posudku Ing. V. B. se podává, že

1. předmětné operace zúčtování mezi xxx a clearingovým centrem ČNB proběhly obecně obvyklým způsobem a v zásadě i v rámci obvyklých lhůt,
2. smyslem clearingového centra ČNB je zajišťovat převody veškerých mezibankovních transakcí v celé České republice, tedy každé transakce, kterou jakýkoliv klient banky převádí jakékoliv prostředky ve prospěch majitele účtu v jiné bance,
3. ve sledovaném období (duben 1996) neexistoval žádný obecně závazný právní či jiný předpis, který by stanovoval povinnost kontrolovat či oznamovat např. výši převáděných částek, a to ať klienty banky, tak bankami mezi sebou. Převody ve výši řádově desítek miliónů Kč byly v daném období běžné a ani tato jejich výše nebyla předmětem oznamovací povinnosti.

Ze znaleckého posudku znalce Mgr. R. P. a jeho doplnění se podává, že

1. záznamy o odchozích hovorech byly telefonním systémem FNsP ukládány v databázovém formátu specifickém pro systém Alcatel, který není veřejně znám. Provedení změn v databázi bez narušení integrity detekovatelné telefonním systémem Alcatel vyžaduje technické informace, které (dle telefonického sdělení) nemá k dispozici ani společnost A. B. S., s. r. o., jež je výrobcem autorizována pro servis ústředen Alcatel na celém území České republiky; systém neumožňoval a neumožňuje provádět změny databáze odchozích telefonních spojení prostřednictvím operátorského pracoviště, proto k narušení integrity nemohlo dojít při běžném plnění pracovních povinností zaměstnanců FNsP, kteří prováděli běžné změny konfigurace systému (např. přidání či rušení poboček). Vzhledem k nízké fyzické bezpečnosti systému považuje znalec za reálnější možnost zneužití fyzické dostupnosti hlavního či vedlejšího uzlu, či telefonních rozvodů po budově FNsP O. a vytvoření paralelní přípojky k lince 4168, která vedla v inkriminované době do kanceláře stěžovatele. K odchozím telefonickým spojením na systém BB xxx O. však došlo za sledované období, tj. od 1. 4. 1996 do 5. 6. 1996 velmi často - celkem 26krát, a to v pěti různých dnech měsíce dubna a dvou různých dnech měsíce května. Pokud byl dodržován běžný postup, pak tato odchozí telefonická volání byla obsažena na výpisech, které byly pravidelně rozesílány na pracoviště FNsP k vyznačení a vyúčtování soukromých telefonních hovorů,
2. záznamy běhových událostí (log) systému BB xxx a telefonní ústředny Alcatel FNsP v O. se shodují s výjimkou záznamu č. 26. Z uvedeného je patrno, že uživatel, který se k systému BB xxx přihlašoval prostřednictvím telefonní ústředny Alcatel FNsP, provedl úspěšné přihlášení na účty "C.", "Sme"a "Mchzas",
3. z počítače, který byl připojen přes pobočkovou linku 4168 telefonní ústředny FNsP byly prokazatelně provedeny (mimo manipulace s účtem klienta C.) následující pokyny cílovému počítači v xxx:
   - 1. dubna 1996 v 10.19 až 10.21 hodin neoprávněný převodní příkaz z finančního účtu klienta "Sme",
   - 1. dubna 1996 v 10.45 až 10.53 hodin neúspěšný pokus o získání souboru N.txt do počítače BB xxx,
   - 2. dubna 1996 v 7.42 až 7.44 hodin neoprávněné získání výpisu z finančního účtu klienta "Mchzas", který obsahoval i neoprávněný převod finančních prostředků.
   Z výše uvedeného plyne, že osoba, která prováděla uvedené neoprávněné příkazy, znala příslušnou sadu hesel a uživatelská jména minimálně pro klienty "Sme" a "Mchzas",
4. systém BB xxx, měl při své implementaci řadu slabin. Technicky nejednoduší útok byl ten, při kterém útočník zneužije informace, jež měli k dispozici pracovníci banky. V každém případě musel mít útočník velmi dobré znalosti systému BB xxx a musel tedy pocházet z okruhu osob, které s tímto systémem přišly do styku.

Vpředu označenými usneseními o ustanovení znalců byla účastníkům řízení (stěžovateli jen prostřednictvím jeho právního zástupce) dána možnost navrhnout Ústavnímu soudu případné rozšíření znalcům v nich zadaných témat přesně formulovanými otázkami. Stěžovatel navrhl rozšíření jedné otázky a zodpovězení dalších dvou otázek (č. l. 90 spisu Ústavního soudu). Tomuto návrhu Ústavní soud vyhověl na ústním jednání dne 12. června 2003, na kterém byl proveden výslech uvedených znalců. Znalec Ing. V. B. potvrdil obsah znaleckého posudku, otázky ze strany stěžovatele, resp. jeho právního zástupce, na něj vzneseny nebyly. Znalec Mgr. R. P. rovněž potvrdil obsah svého posudku a nadto zodpověděl i již zmíněné dodatečné otázky stěžovatele, které mu byly před ústním jednáním zaslány, aby se na ně mohl připravit. Nad obsah shrnutých vývodů ze znaleckého posudku uvedl, že původním znalcem žádané záznamy z telefonní ústředny Alcatel byly vybírány a pořizovány ručně. Znalec proto nevyloučil možnost, že záznamy nebyly úplné (při ručním přepisu mohly být některé přehlédnuty) a tedy z linky stěžovatele mohly být hypoteticky uskutečněny i jiné pokyny, než které byly uvedeny pod bodem c) shrnutí obsahu jeho znaleckého posudku (viz výše). V reakci na to stěžovatel na ústním jednání nad obsah ústavní stížnosti zpochybnil tento seznam, způsob jeho vypracování a pořízení.

VI.

Po prostudování spisového materiálu, vyjádření účastníka a vedlejšího účastníka řízení, obsahu ústavní stížnosti a zjištění, plynoucích z revizních znaleckých posudků Ústavní soud konstatuje, že ústavní stížnost není důvodná.

Z připojeného spisu Krajského soudu v Ostravě se podává, že dokazování bylo v dané věci provedeno v potřebném rozsahu; byl zjištěn skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti (§ 2 odst. 5 tr. ř.). Stěžovatel byl usvědčován především závěry plynoucími ze znaleckého posudku z oboru kriminalistiky, odvětví kriminalistické expertízy a z příloh k němu a z výpovědi znalce mjr. Ing. S. M. Dále pak byl důkazní řetězec doplněn především výpověďmi svědků RNDr. J. L., R. V., A. V., Ing. M. Č., A. D., Ing. L. B. a dalších. Rovněž byly vypracovány další znalecké posudky, především pak z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie. Z odůvodnění napadených rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě a Vrchního soudu v Olomouci, jak jsou vpředu označena, nevyplývá rovněž, že by právní závěry obecných soudů byly v extrémním rozporu s učiněnými skutkovými zjištěními obecných soudů, který by byl příčinou porušení práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (k tomu srov. např. nález ve věci III. ÚS 84/94 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 3., č. 34, Praha 1995), nýbrž tyto závěry naopak z provedeného dokazování vyplývají.

Z odůvodnění napadených rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě a Vrchního soudu v Olomouci, jak jsou vpředu označena, vyplývá, že na základě řádně zjištěného skutkového stavu věci, jak o něm již byla zmínka, vyvodily obecné soudy v souladu s ústavní zásadou nezávislosti soudní moci (čl. 81, čl. 82 Ústavy ČR) právní názor o vině stěžovatele, který má ve skutkových zjištěních oporu, a tento svůj závěr v souladu se zákonem odůvodnily (§ 125 odst. 1 tr. ř.); pod aspektem ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR) nelze proto obecným soudům nic vytknout.

V souvislosti s vlastním hodnocením důkazů (především polemiky stěžovatele se závěry znaleckého posudku znalce mjr. Ing. S. M.) lze v souladu s ustálenou judikaturou Ústavního soudu konstatovat, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a že mu nepřísluší v daných souvislostech "hodnotit hodnocení důkazů obecnými soudy, a to ani tehdy, kdyby se s takovým hodnocením sám neztotožňoval" (k tomu srov. např. nález ve věci III. ÚS 23/93 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 1., č. 5, Praha 1994).

Jak již bylo řečeno, vzhledem k tomu, že v dané věci byla předmětem posouzení technicky složitá problematika, rozhodnutí Ústavního soudu tedy záviselo na posouzení skutečností, k nimž bylo třeba odborných znalostí, vyžádal si Ústavní soud vypracování revizních znaleckých posudků znalců Ing. V. B. a Mgr. R. P. a provedl jejich výslech při ústním jednání, který probíhal za účasti stěžovatele a jeho právního zástupce, jimž bylo umožněno klást znalcům otázky. Podle přesvědčení Ústavního soudu ani závěry z těchto znaleckých posudků a z výslechu znalců nevyvrátily skutečnost, že obecné soudy provedly ve věci posuzované ústavní stížnosti dokazování v rozsahu potřebném pro svá rozhodnutí a dále ani to, že nejsou v rozporu s jejich závěry (úvahami), jimiž se v odůvodnění napadených rozhodnutí řídily při hodnocení důkazů. Rovněž tak nevyvrací závěry původního znaleckého posudku znalce mjr. Ing. S. M. a jeho závěry v tomto směru doplňují. Dále pak ani ze zjištění, plynoucích z revizních znaleckých posudků, jak byla vpředu vyložena, nevyplývá, že by právní závěry obecných soudů byly v extrémním rozporu s jimi učiněnými skutkovými zjištěními, což by odůvodňovalo, jak již o tom byla zmínka, zásah Ústavního soudu do rozhodovací činnosti obecných soudů. Stěžovatel na ústním jednání dne 12. června 2003 zpochybňoval v závěrečném návrhu záznamy z telefonní ústředny Alcatel, nicméně jak plyne z původního znaleckého posudku mjr. Ing. S. M., data byla získána standardním a dokumentovaným způsobem (kupř. data, která byla obsažena na disketě se soubory se záznamy o všech telefonních spojeních ústředny Alcatel FNsP O. - P. s telefonními čísly xxx, byla zajištěna dle protokolu o vydání věci ze dne 3. září 1996). Nadto znalec Mgr. R. P. při svém výslechu autenticitu těchto záznamů nikterak nezpochybňoval a naopak konstatoval, že některé další záznamy mohly být, s ohledem na ruční zpracování, přehlédnuty. Tedy, že nelze hypoteticky vyloučit možnost, že z telefonní linky stěžovatele ve FNsP O. - P. byly uskutečněny i jiné dotyky na napadené účty, kromě těch, o nichž byla vpředu zmínka.

Rovněž tak jsou nedůvodná i tvrzení stěžovatele co do vadného (ústavně rozporného) procesního postupu obecných soudů, ať již proto, že před jejich uplatněním v ústavní stížnosti, došlo-li k tvrzeným vadám proti stavu zřejmému z obsahu připojeného spisu, nebyly stran jejich odstranění před obecnými soudy stěžovatelem vyčerpány všechny procesní prostředky, které měl k ochraně svých práv (§ 141 tr. ř., § 75 odst. 2 zákona), nebo proto, že až v ústavní stížnosti tvrdí porušení ústavně zaručeného práva (na ochranu tajemství dopravovaných zpráv), jehož ochrany či porušení se před obecnými soudy nedovolával, takže ve smyslu ustálené rozhodovací praxe Ústavního soudu jde o nepřípustné novoty, které se jako takové z přezkumu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR) vymykají (k tomu srov. např. nález ve věci III. ÚS 359/96 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 8., č. 95, Praha 1998, a další). Z těchto důvodů lze proto posouzení této části stěžovatelových tvrzení uzavřít zjištěním, že jde o tvrzení z podstatných hledisek nerozhodná.

Obdobně je tomu stran stěžovatelových tvrzení o porušení bankovního tajemství a okolnostech s ním spojených, neboť i zde jde z hlediska podmínek ústavní stížnosti o nepřípustné novoty, a proto ani tímto tvrzením není zapotřebí blíže se zabývat. Z tohoto důvodu je i odkaz na nález Ústavního soudu ve věci sp. zn. II. ÚS 502/2000 nepřípadný. K porušení čl. 13 Listiny základních práv a svobod ve věci posuzované ústavní stížnosti proto dojít nemohlo.

Nelze proto než uzavřít, že z rozboru věci plyne, že stěžovatel byl stíhán a poté zbaven svobody z důvodů a způsobem, který stanoví zákon (čl. 8 odst. 2 Listiny základních práv a svobod). Stěžovatel měl po celou dobu trestního řízení zajištěnou právní pomoc obhájcem a bylo mu zaručeno právo domáhat se stanoveným postupem svého práva u nezávislých a nestranných soudů (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod), jehož ostatně náležitě využil. Nedošlo proto ani k porušení čl. 90 Ústavy ČR.

VII.

Z takto rozvedených důvodů proto Ústavní soud ústavní stížnost stěžovatele zamítl [§ 82 odst. 1 zákona], jak je z výroku tohoto nálezu patrno.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat (§ 54 odst. 2 zákona).

V Brně dne 12. června 2003