Domovní prohlídka u advokáta a odejmutí věci úzce spojených s výkonem jeho povolání (osobní počítač, diskety s klientskou databází a sdělenými informacemi).

III. ÚS 486/98

Rozhodující a zavazující částí rozhodnutí (opatření) je vždy jen jeho výroková část, z níž se ty které rozhodné okolnosti (závěry) podávají; formální nesprávnost, které se jak státní zástupce, tak obecný soud ve stěžovatelově věci dopustili, je přirozeně nežádoucí, a podle názoru Ústavního soudu by nemělo k podobným vadám docházet, navzdory tomu však tato nesprávnost sama o sobě neústavnost ústavní stížností napadeného rozhodnutí pro svou nepatrnost založit nemůže, a to již proto, že k pochybnostem, vůči komu byl příkaz k domovní prohlídce vydán, nedošlo.

Nelze přisvědčit námitce (tvrzení) stěžovatele, totiž, že vydání příkazu k domovní prohlídce bránila skutečnost, že jako advokát, jemuž svědčí zákonem stanovená povinnost mlčenlivosti, disponuje (disponoval) řadou důvěrných informací, svěřených mu jeho klientelou; i když jde o povinnost státem přikázanou, a tedy i obecně chráněnou (§ 21 zák. č. 85/1996 Sb., o advokacii), nelze přehlédnout, že jde nikoli o výsadu advokáta, která by měla založit exempci z obecně platného (a zavazujícího) právního řádu, ale že se jedná o povinnost uloženou advokátovi v zájmu jeho klientely a pro její ochranu, a která v tomto smyslu a rozsahu požívá také příslušné ochrany; ochrana takto chráněných zájmů třetích osob podle současného právního stavu provedenou domovní prohlídkou nebyla dotčena proto, že vyšetřovateli domovní prohlídku provádějícímu, stejně jako dalším orgánům trestního řízení (státní zástupce, soudce), je zákonem uloženo zachovávat mlčenlivost o věcech (skutečnostech), o nichž se dozvěděli v souvislosti s výkonem svých pravomocí.

Výslech je nepochybně procesní úkon a jako takový podléhá režimu a podmínkám procesního řádu, v posuzované věci pak trestnímu řádu (§ 55 odst. 1 tr. ř.) a o něm jako o řádném procesním úkonu platí, že musí být v přiměřené formě (a obsahu) protokolárně podchycen; nadto (předběžný) výslech před provedením domovní prohlídky (a jiných obdobných procesních úkonů) jako vážného, byť za zákonem stanovených podmínek zcela legálního zásahu do ústavně zaručeného základního práva má (v případě dobrovolného vydání věci v průběhu tohoto výslechu) tento zásah odvrátit. Nelze proto předběžný výslech, jako zákonem předpokládaný, a proto také nezbytný procesní úkon, nahradit jakoukoli konverzací vedenou mimo protokol (a tudíž mimo vlastní procesní úkon).

Ústavní soud rozhodl dne 21. 1. 1999 v ústním jednání a v senátě ve věci stěžovatele JUDr. L. K., zastoupeného Mgr. L. J., advokátem AK v Chebu, Mánesova 11, za účasti vedlejšího účastníka Krajského státního zastupitelství v Plzni, proti rozhodnutí Okresního soudu Plzeň-město ze dne 20. 10. 1998, sp. zn. 5 Nt 945/98, týkající se příkazu k domovní prohlídce, takto:

Ústavní stížnost se zamítá.

Odůvodnění

Ústavní stížností, podanou včas (§ 72 odst. 2 al. 1 zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dále jen zákona) a za podmínek stanovených zákonem [§ 30 odst. 1, § 34 odst. 1, 2, § 72 odst. 1 písm. a) zákona], napadl stěžovatel pravomocný příkaz k domovní prohlídce vydaný soudcem Okresního soudu Plzeň-město dne 20. října 1998 (5 Nt 945/98), tvrdil, že tímto příkazem, stejně jako způsobem provedení prohlídky v jeho bytě, jak obecný soud, tak zejména policejní orgány, které domovní prohlídku provedly, všichni jako orgány veřejné moci, porušily jeho ústavně zaručené základní právo na nedotknutelnost obydlí a soudní ochranu (čl. 7 odst. 1, čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod); podle tvrzení ústavní stížnosti - stručně shrnuto - stalo se tak tím, že jednak obecným soudem vydaný příkaz k domovní prohlídce trpí formálními vadami (nesprávné označení jména stěžovatele), jednak jak při vydání tohoto příkazu, tak v průběhu domovní prohlídky nebyla respektována stěžovateli zákonem uložená povinnost zachovávat mlčenlivost stran skutečností jemu, jinými osobami, svěřených (stěžovatel je advokát) a dále, že výkon domovní prohlídky byl proveden v rozporu se zákonem, neboť před jejím zahájením nebyl proveden jeho předchozí výslech a nadto mu policejními orgány byly odňaty věci úzce spojené s výkonem jeho povolání (osobní počítač, diskety s klientskou databází a sdělenými informacemi). V obšírně rozvedeném odůvodnění své ústavní stížnosti, též z odkazem na nález Ústavního soudu ve věci III. ÚS 287/96, svá tvrzení rozvedl a posléze navrhl, aby Ústavní soud svým nálezem ústavní stížností napadené rozhodnutí obecného soudu zrušil.

Obecný soud ve svém vyjádření, k němuž byl Ústavním soudem vyzván (§ 42 odst. 4 zákona), poukázal na odůvodnění jím vydaného příkazu k domovní prohlídce, který se v době projednání návrhu státního zástupce jevil jako důvodný a dodal, že na vlastní průběh domovní prohlídky, o jejímž výsledku není ostatně ani informován, neměl vliv.

Krajské státní zastupitelství v Plzni k výzvě Ústavního soudu (§ 42 odst. 4 zákona) se ke stěžovatelově ústavní stížnosti vyjádřilo tak, že především poukázalo na povahu trestných činů (§ 248 tr. z. ve zpřísněných kvalifikacích), pro něž je až dosud (sám) vazebně stíhán obviněný I. M., objasnil skutečnosti, které ve vztahu k osobě stěžovatele založily důvodné podezření, že v jeho dispozici se nacházejí věci pro trestní řízení důležité (listinný materiál - účetní dokumentace apod.), jimiž by jednak bylo možné prokázat neoprávněnou manipulaci s penězi ve společnosti s r. o. FC Union Cheb (v níž stěžovatel vykonával funkci jednatele), jednak výši škody, k níž inkriminovaným jednáním mělo dojít. Poukázal na jistou zvláštnost trestní věci, v níž o vydání příkazu k domovní prohlídce požádal (manželka stěžovatele je v dotčeném okrese předsedkyní soudu), a pokud jde o "minimalizaci nebezpečí zásahu do zákonem uznávaného tajemství (§ 21 zák. o advokacii)" uvedl, že přijal zvláštní opatření; ta spočívala v tom, že v sídle stěžovatelovy kanceláře (v Praze) domovní prohlídka nebyla provedena vůbec, domovní prohlídku neprovedl policejní orgán, ale sám vyšetřovatel, s ohledem na výkon advokátní praxe stěžovatelem nebyla provedena domovní prohlídka jeho kanceláře a poté, co z výsledků domovní prohlídky zjistil odnětí prostředků výpočetní techniky, uložil vyšetřovateli, aby se sám jako první s odňatými záznamovými médii seznámil, a pokud by zjistil, že tato obsahují údaje o stěžovatelových klientech, přikázal mu taková média stěžovateli vydat nebo je v jeho přítomnosti zničit. Nadto veškeré administrativní práce s vyhotovením návrhu na vydání příkazu k domovní prohlídce spojené prováděl osobně, bez asistence zapisovatelky; připustil, že jeho nedopatřením se stalo, že v záhlaví návrhu (označujícím věc, v níž návrh byl vypracován) bylo stran stěžovatele uvedeno nesprávné (křestní) jméno, současně však zdůraznil, že osobní data stěžovatele, jakož i jeho označení ve výrokové části návrhu, jsou uvedena správně.

I když státní zástupce neučinil ve svém písemném vyjádření konečný návrh, z obsahu vyjádření bylo zřejmé, že ústavní stížnost pokládá za nedůvodnou; u ústního jednání před Ústavním soudem dne 21. 1. 1999 posléze navrhl, aby ústavní stížnost byla zamítnuta.

Vycházeje z tvrzení ústavní stížnosti, jakož i z vyjádření účastníka řízení a vedlejšího účastníka, Ústavní soud zjistil:
   ze spisu Okresního soudu Plzeň-město zn. 5 Nt 945/98, že soudce tohoto soudu k návrhu Krajského státního zastupitelství v Plzni ze dne 19. října 1998 (1 KZn 82/98) vydal dne 20. října 1998 vůči stěžovateli (a dalším osobám) příkaz k domovní prohlídce, dle něhož - pokud jde o stěžovatele - měla být domovní prohlídka provedena "v bytě manželů JUDr. L. K. a JUDr. M. B. na adrese ... (jde o byt v činžovním domě, který je celý ve vlastnictví obviněného I. M."); ze záhlaví tohoto příkazu je patrno, že věc, o kterou se jedná, je označena co do osoby stěžovatele potud nesprávně, že jeho (křestní) jméno (za současně správně vyznačených dat narození a jeho adresy) je uvedeno jako "Jaroslav", zatímco v navazujících částech výroku, stejně jako v odůvodnění posuzovaného příkazu, je jméno stěžovatele vyznačeno správně (Ladislav);
   z opisu protokolu o provedení domovní prohlídky v bytě stěžovatele ze dne 26. října 1998, že jméno i příjmení stěžovatele, stejně jako ostatní osobní jeho údaje, jsou uvedeny správně, a že při této prohlídce byly odňaty věci (převážně listiny) označené ve čtrnácti položkách včetně základní jednotky k počítači a 4 kusů počítačových disket, a zejména, že od předchozího výslechu stěžovatele (§ 84 tr. ř.) bylo upuštěno, a to proto, že "věc nesnese odkladu a výslech nelze provést okamžitě";
   z vyžádané zprávy Krajského úřadu vyšetřování Západočeského kraje (detašovaného pracoviště v Chebu) ze dne 22. prosince 1998, že (podle názoru vyšetřovatele) "předchozí výslech proveden byl, nikoli však písemně", když (se stěžovatelem) vyšetřovatel před započetím prohlídky "na toto téma hovořil", a když navíc "z odůvodnění samotného příkazu k domovní prohlídce je víc než zřejmé, z jakého důvodu byl vydán a o jaký okruh písemností máme (sc. vyšetřovatel, resp. policie) zájem". Vyšetřovatel připustil, že "zřejmě pochybil" (když v protokolu o domovní prohlídce učinil poznámku v intencích ust. § 84 al. 2 tr. ř.) a že "dnes už není schopen přesně reprodukovat, čeho všeho se jejich dialog týkal", nicméně že stěžovatel "musel vědět, k čemu má domovní prohlídka směřovat";
   z výpisů z obchodních rejstříků Krajských obchodních soudů v Praze a Plzni, že stěžovatel spolu s obviněným I. M. jsou účastni, zpravidla jako funkcionáři nebo členové dozorčí rady, různých podnikatelských aktivit právnických osob kapitálově a personálně propojených a zaměřených převážně na "koupi zboží za účelem dalšího prodeje a prodej, zprostředkování v oblasti obchodu či organizační činnost v oblasti sportu - fotbalového klubu apod.".

Z takto provedených zjištění dospěl Ústavní soud k závěru, že - s ohledem na četné aktivity stěžovatele a s přihlédnutím k obvinění I. M. - podezření Krajského státního zastupitelství v Plzni, že v dispozici stěžovatele se nalézají (nalézaly) rozličné listinné doklady stran různých obchodních a jiných vztahů mezi jednotlivými obchodními společnostmi, ať již měly jakoukoli formu a zaměření, jevilo se jako důvodné, a že tyto doklady v souvislosti s trestním stíháním obv. I. M. lze pokládat za věc (věci) důležitou pro trestní řízení, a že proto příkazu k domovní prohlídce vydanému obecným soudem k návrhu Krajského státního zastupitelství v Plzni, nelze v zásadě ani z hlediska zákona (§ 82, § 83 tr. ř.) ani z hlediska ústavně zaručených základních práv nic podstatného vytknout, a to navzdory tomu, že v záhlaví tohoto příkazu je stěžovatel označen nesprávným jménem. Je tomu tak především proto - jak se jednoznačně v praxi i procesní nauce uznává - že rozhodující a zavazující částí rozhodnutí (opatření) je vždy jen jeho výroková část, z níž se ty které rozhodné okolnosti (závěry) podávají; formální nesprávnost, které se jak státní zástupce, tak obecný soud ve stěžovatelově věci dopustili, je přirozeně nežádoucí, a podle názoru Ústavního soudu by nemělo k podobným vadám docházet, navzdory tomu však tato nesprávnost sama o sobě neústavnost ústavní stížností napadeného rozhodnutí pro svou nepatrnost založit nemůže, a to již proto, že k pochybnostem, vůči komu byl příkaz k domovní prohlídce vydán, nedošlo a koneckonců, s přihlédnutím ke všem zjištěným okolnostem, ani dojít nemohlo.

Obdobně nelze přisvědčit ani další námitce (tvrzení) stěžovatele, totiž, že vydání příkazu k domovní prohlídce bránila skutečnost, že jako advokát, jemuž svědčí zákonem stanovená povinnost mlčenlivosti, disponuje (disponoval) řadou důvěrných informací, svěřených mu jeho klientelou; i když jde o povinnost státem přikázanou, a tedy i obecně chráněnou (§ 21 zák. č. 85/1996 Sb., o advokacii), nelze přehlédnout, že jde nikoli o výsadu advokáta, která by měla založit exempci z obecně platného (a zavazujícího) právního řádu, ale že se jedná o povinnost uloženou advokátovi v zájmu jeho klientely a pro její ochranu, a která v tomto smyslu a rozsahu požívá také příslušné ochrany; ochrana takto chráněných zájmů třetích osob podle současného právního stavu provedenou domovní prohlídkou nebyla dotčena, jednak proto, že i vyšetřovateli domovní prohlídku provádějícímu, stejně jako dalším orgánům trestního řízení (státní zástupce, soudce), je zákonem uloženo zachovávat mlčenlivost o věcech (skutečnostech), o nichž se dozvěděli v souvislosti s výkonem svých pravomocí, jednak také proto, že opatření přijatá státním zástupcem (s výjimkou, o níž bude zmínka později), vzhledem ke všem okolnostem věci, jeví se jako přiměřená.

Lze tedy uzavřít, že vzhledem k podnikatelským aktivitám stěžovatele a z nich vyplývajícím vazbám na obviněného Mlátilíka a dále též s přihlédnutím k okolnostem až dosud zjištěným, skutečnost, že stěžovatel je advokátem, je okolností víceméně nahodilou a jako taková také podružnou, a pod aspektem ústavně zaručených základních práv a svobod nerozhodnou.

I když - de lege ferenda - si lze pro obdobné případy představit přesnější úpravu podmínek, za nichž lze domovní prohlídku a jí podobné procesní úkony nařídit, de lege lata, z důvodů již vyložených, nelze ze zjištěného formálního nedostatku ve vydaném příkazu ve prospěch stěžovatele nic vytěžit.

Posuzovanému příkazu k domovní prohlídce v bytě stěžovatele nelze proto ani z hlediska ochrany ústavnosti nic podstatného vytknout.

Na tomto závěru nic nemění ani stěžovatelův odkaz na rozsudek Evropského soudu pro lidská práva (Niemity ca SRN - A/251-B), neboť toto rozhodnutí - ostatně ve shodě s přesvědčením Ústavního soudu - v případech podobných této věci - pouze upozorňuje na možné prolínání sfér chráněných profesionální povinností mlčenlivosti o skutečnostech spojených s výkonem povolání (advokáta, lékaře apod.) s oblastí soukromého života a obtíže s tím spojené; podstatné však je, že ve stěžovatelově věci až dosud nic nenasvědčuje tomu, že by v jeho případě "byly přezkoumávány doklady, které se týkaly jeho klientů".

Jiná je však situace pokud jde o vlastní provedení domovní prohlídky, odhlédnuto od takových očividných nesprávností, jako je poučení o (ex lege nepřípustném) opravném prostředku, které stěžovateli a jeho manželce bylo při předání příkazu k domovní prohlídce poskytnuto, orgány domovní prohlídku provádějící především přehlédly, že uživatelkou dotčeného bytu a tedy osobou, která domovní prohlídkou nutně byla dotčena, je také (podle současných poznatků z trestní věci I. M. na jinak důvodném podezření zcela nezúčastněná) manželka stěžovatele Mgr. M. B., vůči níž sice příkaz k domovní prohlídce rovněž směřoval, nicméně kterou tyto orgány z hlediska jejího procesního postavení zcela opomněly; vážným pochybením při provádění domovní prohlídky proto je, jestliže domovní prohlídku provádějící orgán neprovedl před započetím domovní prohlídky předběžný výslech ani stěžovatele ani jeho manželky (§ 84 al. 1 tr. ř.).

Podle protokolu o provedení domovní prohlídky bylo od zákonem vyžadovaného výslechu upuštěno proto, že "věc nesnesla odkladu a výslech nelze provést okamžitě"; vysvětlení, které vyšetřovatel k této okolnosti Ústavnímu soudu poskytl (viz vpředu) je nejen zcela nedostatečné, ale již samo o sobě a jako takové svědčí o tom, že vyšetřovatel význam předběžného výslechu a vlastní jeho smysl zcela přehlíží.

Tak především, výslech je nepochybně procesní úkon a jako takový podléhá režimu a podmínkám procesního řádu, v posuzované věci pak trestnímu řádu (§ 55 odst. 1 tr. ř.) a o něm jako o řádném procesním úkonu platí, že musí být v přiměřené formě (a obsahu) protokolárně podchycen; nadto (předběžný) výslech před provedením domovní prohlídky (a jiných obdobných procesních úkonů) jako vážného, byť za zákonem stanovených podmínek zcela legálního zásahu do ústavně zaručeného základního práva má (v případě dobrovolného vydání věci v průběhu tohoto výslechu) tento zásah odvrátit. Nelze proto předběžný výslech, jako zákonem předpokládaný, a proto také nezbytný procesní úkon, nahradit jakoukoli konverzací (s tím, jehož se domovní prohlídka týká), nadto pak konverzací vedenou mimo protokol (a tudíž mimo vlastní procesní úkon) a způsobem, který již vyšetřovatel "není schopen reprodukovat"; skutečnost, že stěžovatel (z vydaného příkazu) "musel vědět, k čemu má domovní prohlídka směřovat apod.", je pod aspekty zákonného a ústavního stavu zcela nerozhodná.

Z již zmíněného protokolu je dále patrno, že (pod položkou č. 5) byla při domovní prohlídce (dne 26. října 1998) stěžovateli odebrána základní jednotka k osobnímu počítači zn. DATOS (výr. č. 5168), který, ačkoli (podle sdělení státního zástupce u jednání dne 21. 1. 1999) opatřením vyšetřovatele měl být stěžovateli vydán, jako pro další řízení nepotřebný, je stále v dispozici policejních orgánů; rovněž tato skutečnost je v rozporu s procesním stavem věci, dotýká se ústavně zaručeného základního práva nejen již dříve zmíněného, ale také práva daného čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, a proto Ústavní soud očekává, že toto pochybení bude v rámci pravomoci Krajského státního zastupitelství v Plzni bez dalších průtahů napraveno.

Pochybení a vady, jak na ně bylo poukázáno, zakládají nejen stav rozporný se zákonem (§ 84, § 80 odst. 1 per analog. tr. ř.), ale současně též, jako důsledek jiných zásahů orgánů veřejné moci, zasáhly do oblasti práv ústavně zaručených a chráněných; navzdory tomu však, jak ostatně Ústavní soud již dříve obdobnou problematiku ve svém nálezu vyložil (ve věci III. ÚS 287/96 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 8., vydání 1., č. 62, Praha 1998), domovní prohlídka sama o sobě, byť provedená za okolností a způsobem, jak i v této věci v řízení před Ústavním soudem bylo zjištěno, má "charakter (znaky) jednorázového zásahu, který" (až na výjimku stran počítače) "již v době zahájení řízení o ústavní stížnosti skončil, a jehož důsledky přetrvávají toliko v oblasti následného řízení" (dojde-li k němu), "příp. řízení, jehož by měl být součástí. Obnovení stavu quo ante, stejně jako zákaz pokračování v porušování práva [§ 82 odst. 3 písm. b) zákona] adresovaný kterémukoli orgánu veřejné moci na zásahu zúčastněnému jsou proto již pojmově vyloučeny"; bude proto i v této věci na těchto orgánech, aby v dalším řízení, pokud by k němu došlo, k vadám Ústavním soudem zjištěným přihlédly a ve vlastním postupu (rozhodnutí) je vyhodnotily.

Z takto rozvedených důvodů posoudil Ústavní soud stěžovatelovu ústavní stížnost jako nedůvodnou a jako o takové o ní rozhodl zamítavým výrokem (§ 82 odst. 1 zákona).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat (§ 54 odst. 2 zákona).

V Brně dne 21. ledna 1999