Vývoj a kontrast s knihovnami klasickými

Problematika elektronických knihoven není problematikou zcela novou. Vznikla současně se vytvořením podmínek pro vznik rozsáhlých databází především elektronických textů.

V historii se vztah autorů a knihoven poskytujících svým návštěvníkům jejich díla vyvíjel. Vztahem autora díla a klasické, „kamenné“ knihovny se podrobně zabývala Pamela Samuelson [1] . Domnívá se, že v pravěku autorských práv měl autor plno kontrolu nad tiskem svého díla. Pokud pak knihovny nechávaly v oběhu kopie jeho knih, nijak neingerovaly do jeho práv, neboť tato aktivita nerušila jemu přiznaná práva. Copyright a systém autorských práv nebyl zamýšlen k tomu, aby poskytl autorovi hodnotu odvozenou z prospěchu, který má z přečtení dané knihy každý jednotlivý čtenář, ale pouze k povzbuzení autorů k dalšímu psaní a zároveň zpřístupnění jejich děl veřejnosti [2] .

Tento stav mohl někdy vézt k iracionálním výsledkům, jako třeba když knihovny nakupovaly knihy, které nikdo nečetl, i když by je, kdyby to věděly, nikdy nekoupily. Stejně tak nebyl tento systém dostatečně odměňující a tedy uspokojivý.

Za cenu nákupu jednoho kusu knihy a někdy i mnohem levněji, či zdarma, získaly knihovny právo zpřístupnit dílo svým čtenářům jakýmkoli způsobem a nehledě na to, že autor má obecně právo na kontrolu nad šířením svým děl [3] , knihovna může prodat, či půjčovat za poplatek svým čtenářům, neboť autor je ve své kontrole omezen pouze na první prodej fyzického artefaktu, kterým je dílo vyjádřeno, doktrínou First Sale (prvního prodeje).

S rozšířením předmětu ochrany autorských práv a práv s právem autorským souvisejících se knihovnám podařilo globálně získat celou řadu výjimek, které nutně potřebovaly k tomu, aby vůbec mohly provádět svou činnost, totiž usnadňovat přístup veřejnosti k informacím bez toho, aby docházelo k podkopávání výdělku autora a tedy i jeho motivace k dalším literárním aktivitám [4] .

Jakkoli se ovšem kamenné knihovny nijak významně nedotýkají majetkového prospěchu autora, u knihoven digitálních tomu tak nutně nemusí být, neboť sama forma díla, totiž forma elektronická vykazuje jistá pro knihovnu a potažmo i pro autora nepříjemná specifika. Některá z nich lze velmi snadno ilustrovat na příkladě, převzatém z publikace Pamely Samuelson [5] .

Představme si, že se Knihovna amerického Kongresu rozhodne zakoupit digitální dílo. Jako takové je také zpřístupní (zpravidla zdarma) všem svým čtenářům, kterým ovšem zároveň standardně poskytuje i technické prostředky pro vytváření kopií zapůjčených děl. Taková koupě díla knihovnou by pro dané dílo nakrásně mohla být koupí první a zároveň i poslední. Jak to? Kdokoli, kdo by měl zájem o zhlédnutí díla, může navštívit server knihovny[6]. Pochopitelně, mnoho lidí může dané dílo užívat v jediném okamžiku, což je dáno současným obrovským výkonem počítačových systému a kapacitou přenosových sítí, což svým potenciálem mnohokrát překonává model jen-jeden-vypůjčitel-v-jednu-chvíli užívaný kamennými knihovnami.

 Právním odrazem na stěně elektronické jeskyně je pak fakt, že elektronické knihovny by dle striktního výkladu českého právního řádu nemělo být vůbec možné provozovat [7] . Proč?

Elektronické knihovny a české autorské právo

Základní potíž spočívá v samotné koncepci elektronické, či chcete-li digitální, knihovny. Půjčí-li si totiž čtenář v kamenné knihovně literární dílo, může z něj pořídit rozmnoženinu pro osobní potřebu [8], například okopírovat na rozmnožovacím stroji pro nás zajímavé články coby podklady pro diplomovou práci. V tomto případě je zcela v souladu se zákonem si takovou kopii pro svou osobní potřebu pořídit.

Po fyzickém navrácení hmotného substrátu díla knihovně pak našemu čtenáři zůstane jen kopie požadovaného článku [9] . Původní dílo (originál článku v časopisu) je zpět v knihovně.

Chceme-li dosáhnout toho, aby důsledky "půjčování" děl z elektronických knihoven byly shodné s výše popsaným modelem, jak vyžaduje současné pojetí copyrightu [10] vyjádřené v pozitivní podobě i v českém právním řádu, je nutná aplikace celé řady technických a koncepčních opatření.

Prvním faktem, který je inspirací de lege ferenda, zůstává skutečnost, že autor díla vyjádřeného v elektronické podobě nemá nárok na odměnu v souvislosti s rozmnožováním díla pro osobní potřebu [11]. Tato absence jakékoli participace autora na případném zisku je způsobena pouze striktním znění textu zákona a případnými technickými problémy při výběru takových poplatků, nikoli tím, že by odměna jako taková nezapadala do celkové koncepce autorského zákona.

Než se digitalizované dílo dostane ke čtenáři, potažmo uživateli, projde z hlediska právního několika stadii, z nichž žádné není zcela beze zbytku kryto pozitivněprávní úpravou.

Získání díla a jeho převedení do elektronické podoby

Prvním logickým krokem je získání díla a jeho převedení do elektronické podoby. Jiří Čermák [12] posuzuje případ, ve kterém je nutno převést do elektronické podoby dílo jinak hmotně vyjádřené, například knihu. Takový převod by pak představoval vytvoření elektronické kopie díla, tedy užití díla jeho rozmnožením. Takové užití díla však není kryto výjimkou § 37 odst. 1 AutZ. Tato výjimka je omezena pouze na pořizování rozmnoženin pro archivační a konzervační účely, což sama koncepce digitální knihovny [13] vylučuje. Tento krok vyžaduje svolení autora, resp. další osoby oprávněné souhlas udělit.

Nelze to považovat za nereálné. Většina existujících elektronických knihoven vychází z databází například odborných časopisů, které již v elektronické podobě se železnou pravidelností jsou a dále tyto časopisy zpravidla mají další užití díla, například v databázi charakteru elektronického archivu či knihovny, ošetřeny s autory smluvně pomocí smlouvy formulářové.

Úprava díla a jeho zpřístupnění

Druhým krokem v pořadí je úprava díla například jeho zakódováním či vložením do databáze knihovny v příslušné formě, která zajistí v míře dostatečné ochranu před zneužitím takového díla a následné umožnění přístupu k dílu uživatelům knihovny ať už webovým rozhraním [14] či pomocí programu na bázi klient-server [15] . Tyto kroky jsou sdělením díla veřejnosti [16] .

Je možné se domnívat, že je sporné, zda je bezezbytku splněna obecná podmínka imanentní nehmotné podoby díla, které má být sděleno [17] . Tato koncepce vychází z předpokladu, že dílo, zpřístupněné elektronickou knihovnou je možné pouze vytisknout na tiskárně uživatele. Jakkoli je i tento způsob „půjčování“ elektronických textů příliš krkolomný a klade pro praktickou aplikaci patrně příliš mnoho překážek, [18] i v takovém případě lze poměrně snadno nehmotnou podobu díla vysledovat. Knihovna jako taková totiž tuto nehmotnou (elektronickou, digitální…) podobu poskytuje k užití svým klientům, kteří z ní až následně, poté co k ní získají přístup, mohou opět zpětně vytvořit hmotný substrát díla, tj. například článek na papíře.

I k tomuto kroku, tj. ke sdělení díla veřejnosti je třeba mít v podmínkách českého práva souhlas autora. Při splnění této podmínky však už v této fázi nenastávají žádné další právní komplikace, pokud je dostatečně zabezpečena ochrana díla před neoprávněným užitím, zejména před jeho dalším šířením, ke kterému subjekt nemá souhlas a pokud k takovému šíření nedojde.

Domnívám se, že praxe časem zvláště ve vztahu k provázanosti stávajících kamenných knihoven a nově vznikajících elektronických knihoven umožní vztáhnout ustanovení § 37/1 i na elektronické knihovny, totiž udělit jim oprávnění k půjčování originálů či rozmnoženin vydaných děl. Faktem zůstává, že definici knihovny, jak ji podává knihovní zákon [19] elektronické knihovny splňovat nebudou, pokud nebudou registrovány v evidenci knihoven. Tuto podmínku je jistě do doby nástupu akutní nutnosti legislativní změny dost dobře možno saturovat pomocí faktu, že elektronické knihovny mohou přímo provozovat knihovny kamenné.

Přečtení a vytištění kopie díla

Třetím navazujícím krokem je přečtení, případně vytištění díla koncovým uživatelem. Pokud je systém ošetřen podle návrhu části autorů tak, že vypůjčenou kopii díla lze pouze a jedině vytisknout na tiskárně uživatele, jde o rozmnožení díla. V případě, že půjde o rozmnožení pro osobní potřebu, je toto rozmnožení kryto zákonnou výjimkou [20]. Pakliže nikoli, může knihovna buď požádat autora díla o svolení i k tomu, aby sama mohla udělovat svolení k tomuto užití, a toto užití dále patrně takové užití nikoli pro vlastní užití zpoplatnit, případně za tím účelem vybudovat celý model například předplatného. Faktem zůstává, že za takové zhotovení kopie by byl právně odpovědný uživatel, nikoli knihovna, stejně jako v případě modelu knihoven kamenných.

Shrnutí

Lze tedy problematiku právního krytí elektronických knihoven shrnout tak, že taková knihovna musí jednak dle současné úpravy docílit svého zařazení do evidence knihoven, aby se na ně také mohla vztahovat výjimka v § 37/1 AutZ a knihovna tak mohla půjčovat rozmnoženiny případně originály bez nutnosti explicitního souhlasu autora.

Dále musí de lege lata získat výslovné svolení autora k dvěma různým způsobům užití díla, totiž k jeho úpravě do standardní podoby dané knihovny případně k zašifrování do podoby zajišťující dostatečnou míru ochrany proti zneužití distribuovaného díla a dále v případě, že nejde o distribuční kanál, který by zajišťoval beze zbytku absenci vytvoření elektronické kopie na straně uživatele knihovny, i k poskytnutí kopií, potažmo originálů děl uživatelům.

Poslední aplikací institutu souhlasu autora bude situace, ve které bude knihovna aplikovat některý z obchodních modelů obvykle používaných již současnými zahraničními databázemi elektronických textů. Bývá totiž obvyklé, že je vybírán paušální poplatek za přístup k dále neomezenému počtu textů v dané databázi, přičemž je na libovůli uživatele, zda jeho kopie slouží k uspokojení jeho osobních potřeb či nikoli. V takovém případě je opět nutné získat souhlas autora, v tomto případě zřejmě i za odpovídající úplatu.

De lege ferenda bude jistě vhodné, aby zákonodárce rozšířil definici knihovny, kterou používá knihovní zákon, aby nebylo nutné vázat existenci elektronických knihoven na soužití s knihovnami kamennými.

Dále je na úvaze zákonodárce i fakt, že morálně náleží autorovi díla vyjádřeného v elektronické podobě odměna za užití díla pro osobní potřebu stejně jako autorům děl vyjádřených hmotně, leč nemají na ni nárok pro striktní formulaci § 25 AutZ.

Přes tato omezení však lze konstatovat, že principelně vzato nejsou platným právním řádem kladeny existenci a rozvoji elektronických knihoven žádné zásadní překážky.

Použitá literatura:

1)   Samuelson, Pamela, Copyright and Digital Libraries, Communications of the ACM, Duben1995, svazek. 38, číslo 4.

2)   Statute of Anne, citováno dle Samuelson, Pamela, Copyright and Digital Libraries, Communications of the ACM, Duben1995, svazek. 38, číslo 4.

3)   Čermák, Jiří, Elektronické knihovny a autorské právo, pramen: URL: “http://www.itpravo.cz, 2003“ ze dne 4.1.2003