Napster

Patrně nejvýznamnějším autorskoprávním sporem týkajícím se peer-to-peer sítí byl spor nazývaný jako RIAA v. Napster, neboť žalobci byli sdruženi v Recording Industry Association of America.[1] [2]

Napster byl založen Shawnem Fanningem, studentem Northeast University v Bostonu, v červnu 1999. Fanning program zamýšlel jako jednodušší metodu vyhledávání hudby, než prostřednictvím protokolu IRC nebo služby Lycos. Napster se stal v krátké době první široce užívanou peer-to-peer službou, která měla vpravdě revoluční vliv na způsob užívání Internetu. V červnu roku 2000 počet jeho uživatelů činil nejméně 40 miliónů.[3]

Napster nebyl zcela čistou peer-to-peer sítí vzhledem k existenci centrálního serveru, který udržoval databázi uživatelů a jimi sdílených souborů. Uživatelé se tak po spuštění programu přihlásili k tomuto serveru a program pak poslal serveru informace o sdílených souborech. Případný dotaz na vyhledávání pak šel také přímo k tomuto centrálnímu serveru a jako odpověď program obdržel adresy uživatelů, kteří sdíleli požadovaná data. Systém tedy umožňoval poměrně snadné a rychlé vyhledávání dat, která si pak již uživatelé nahrávali přímo mezi sebou navzájem.

Díky tomu, že byl Napster určen výlučně ke sdílení hudby ve formátu MP3 a byl proveden ve snadno ovladatelném uživatelském rozhraní, stal se postupně obrovským internetovým zdrojem hudby ke stažení. Výsledek na sebe nenechal dlouho čekat a 12. června 2000 podala RIAA na Napster žalobu o náhradu škody, která měla být způsobena poklesem prodeje zvukových nosičů. Součástí žaloby byl i návrh na vydání předběžného opatření, jímž mělo být Napsteru zakázáno poskytování služeb.[4]

Podmínkou k určení odpovědnosti Napsteru bylo prokázání porušování autorských práv jeho uživateli. Vzhledem k tomu, že 80 % všech děl, která byla prostřednictvím Napsteru zpřístupněna, bylo chráněno autorským právem a 70 % z celkového množství děl byly zvukové záznamy vytvořené členy RIAA, soud toto porušování uživateli uznal za prokázané.[5] Napster se poté bránil prostřednictvím tzv. Betamax Defence[6], argumentu, podle nějž není výrobce zařízení (v původním případě šlo o Sony, výrobce videorekordérů) odpovědný za porušování autorského práva jeho uživateli, pokud je toto zařízení způsobilé užití neporušujícího právo. Tato obrana je tradičním argumentem nejen v případě tvůrců peer-to-peer software a protokolů, ale obecně tvůrců počítačových programů.

Soud tento argument v případě Napsteru odmítl. Navrhovatelům se podařilo prokázat, že Napster měl z provozování své sítě finanční prospěch (program zobrazoval malé reklamní proužky), zároveň měl kontrolu nad poskytovanými výsledky vyhledávání dat sdílených uživateli a mohl také zakázat přístup ke službě uživatelům porušujícím zákony, a bylo tak v jeho moci ovlivnit míru porušování autorských práv navrhovatele. Na základě těchto skutečností uznal soud provozovatele Napsteru odpovědnými za porušování autorských práv jeho uživateli.

Ohledně této odpovědnosti je na místě stručný výklad o druhotném porušování práv (secondary infringement) tak, jak je v té době vykládaly soudy ve Spojených Státech. Tzv. nepřímé porušení (contributory infringement) je podobné navádění a napomáhání a činí odpovědným toho, kdo byv si vědom porušujícího jednání, podněcuje, způsobuje nebo hmotně přispívá k porušujícímu jednání jiného. Nepřímé porušení tedy zahrnuje tyto prvky: (i) existence přímého porušení (uživateli), (ii) vědomí o existenci tohoto přímého porušení, (iii) hmotné přispění  k tomuto porušení(i prostřednictvím poskytnutí software).

Tzv. zástupná odpovědnost (vicarious liability) je odvozena z odpovědnosti zaměstnavatele za své zaměstnance a uplatňuje se v případech, kdy má subjekt právo a možnost dohlížet na jednání porušovatele a má také z tohoto jednání finanční prospěch. Zástupná odpovědnost zahrnuje tyto prvky: (i) existence přímého porušení, (ii) právo a možnost kontroly, (iii) přímý finanční prospěch z jednání porušovatele.[7]

Soud v případě Napster uznal provozovatele této služby odpovědnými za oba zmíněné typy druhotné odpovědnosti. Dne 5. března 2001 byl vynesen soudní příkaz, kterým bylo Napsteru uloženo zabránit sdílení hudby chráněné autorskými právy v jeho síti a v červenci téhož roku Napster zastavil zcela provoz své sítě. Poté, co v roce 2002 nevyšel prodej německé mediální společnosti Bertelsmann, vstoupil Napster do likvidace. Jeho pozici převzaly decentralizované peer-to-peer sítě druhé generace (FastTrack, Gnutella) a jejich prostřednictvím porušování autorských práv pokračovalo.

KaZaA

Kazaa je počítačový program pro sdílení souborů prostřednictvím sítě peer-to-peer, který používá protokol FastTrack. Vytvořili jej Niklas Zennström a Janus Friis (kteří později vytvořili populární program pro internetové telefonování Skype) a představili jej prostřednictvím své nizozemské společnosti Consumer Empowerment v březnu 2001. V souvislosti s tímto programem vyvstaly dva soudní spory, oba důležité ve vztahu k autorskému právu.

V roce 2001 byla Consumer Empowerment žalována nizozemským kolektivním správcem autorských práv Buma/Stemra. V listopadu téhož roku soud nařídil Consumer Empowerment, aby zabránila uživatelům v porušování autorských práv, pod pohrůžkou vysoké pokuty. Consumer Empowerment poté prodala práva k programu Kazaa společnosti Sharman Networks řízené z Austrálie, založené však na Vanuatu. V březnu 2002 odvolací soud zvrátil předchozí rozsudek a určil, že majitelé Kazaa nebyli odpovědni za jednání uživatelů software.[8] [9]

V druhé půli roku 2002 byla společnost Sharman Networks zažalována v Los Angeles organizacemi RIAA a MPAA (Motion Picture Association of America), tento spor však dosud nebyl ukončen. Vzhledem k tomu, že bylo mezitím vyneseno rozhodnutí v podobné věci ohledně programu Grokster (viz. níže), dá se předpokládat v této věci velmi obdobný výsledek. V září roku 2003 RIAA žalovala několik jednotlivých uživatelů programu Kazaa za porušování autorských práv. Informace o těchto uživatelích měla získat prostřednictvím upravené verze programu, tzv. Kazaa Lite.

V roce 2004 Australian Record Industry Association (ARIA) zažalovala Sherman Networks za porušování autorských práv. 5. září byl ve věci vynesen rozsudek, podle nějž nebyla společnost Sherman Networks (resp. její vlastníci) vinna porušováním autorských práv, nicméně schvalovala jednání uživatelů software, kteří protizákonně sdíleli chráněná díla, a vědomě nechala tyto uživatele takto si počínat.[10] Společnost měla také upravit software tak, aby zabránila pokračování porušování autorských práv.[11]

27. července 2006 Sherman Networks oznámila, že spor s  hudebním průmyslem urovnal a společnost se zavázala zaplatit 100 miliónů amerických dolarů jako náhradu škody čtyřem hlavním hudebním společnostem: Universal Music, Sony BMG, EMI a Warner Music. Zároveň bylo oznámeno, že se Kazaa stane legální službou pro placené stahování hudby z Internetu.[12] Pozici Kazaa už v té době ale plně převzaly další peer-to-peer programy, zejména eDonkey a BitTorrent.

Grokster

Grokster byl software od společnosti Grokster Ltd, sídlící v Nevis na Antilách, který umožňoval sdílení souborů prostřednictvím peer-to-peer sítí a byl velmi podobný programu Kazaa. Společnost Grokster Ltd. zanikla následkem soudního rozhodnutí v případu známém jako MGM v. Grokster[13], v němž šlo o odpovědnost Groksteru za porušování autorských práv jeho uživateli.

V dubnu 2003 padlo u federálního soudu v Los Angeles první rozhodnutí ve věci, kdy soudce rozhodl ve prospěh Grokster a Streamcast (obě společnosti poskytovaly software pro peer-to-peer sítě) v jejich sporu s RIAA a MPAA, totiž že software pro sdílení počítačových souborů není protizákonný. V srpnu téhož roku podaly RIAA a MPAA odvolání a o rok později, 17. srpna 2004 bylo vyneseno dílčí rozhodnutí odvolacího soudu pro devátý soudní obvod, kterým bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně. V prosinci 2004 se případ dostal před Nejvyšší soud Spojených států.

V průběhu soudního sporu byl Groksterem opět užit argument Betamax Defence. Vzhledem k tomu, že se výrobce software, společnost Grokster Ltd., vyhnula „chybám“ Napsteru[14], bylo možné očekávat vynesení pro společnost kladného rozhodnutí. Navrhovatelé však přednesli velmi silné argumenty, proč Betamax Defence není možné v tomto případě aplikovat; zejména, že je nutné, aby způsob užití, který neporušuje právo, byl primárním a převažujícím způsobem užití. Dalším návrhem na zpřesnění možnosti aplikace Betamax Defence bylo, že výrobce může být chráněn pouze pokud právo neporušující způsob užití je z komerčního hlediska významný ve srovnání s užitím, jež znamená porušení práva.[15]

V červnu 2005 Nejvyšší soud vynesl ve věci rozsudek, jímž uznal Grokster odpovědným za porušování autorského práva jeho uživateli. Zároveň v tomto rozsudku definoval nový typ druhotné odpovědnosti za porušení autorského práva (v pořadí již třetí ke dvěma uvedeným výše). Jedná se o tzv. podnět (inducement), který soud popsal následovně:

Ten, kdo distribuuje zařízení s cílem propagovat jeho užívání směřující k porušování autorských práv buď výslovným projevem nebo jinými souhlasnými kroky podniknutými k podpoře porušování (autorských) práv, je odpovědný za výsledné porušení práva třetími stranami.[16]

Tento typ odpovědnosti zahrnuje tyto prvky: (i) existence přímého porušení práva, (ii) souhlasné jednání subjektu povzbuzující k porušování práva (např. reklama propagující produkt pro právo porušující účely, ale i snaha upoutat pozornost těch, kdo již práva porušují), (iii) úmysl propagovat porušování autorského práva.[17]

Toto rozhodnutí představuje zásadní zvrat v uplatňování druhotné odpovědnosti tvůrců počítačových programů a technologických inovací obecně, kteří se do té doby mohli spoléhat na argument z Betamax Case, jenž je zprošťoval odpovědnosti za závadné jednání uživatelů jejich produktů. Nejvyšší soud v tomto případě nejenže odmítl interpretovat Betamax Defence ve vztahu k novým komunikačním technologiím a k dvěma tradičním konceptům spoluodpovědnosti (contributory infringement a vicarious liability), ale navíc vytvořil koncept nový, jenž definoval spíše nejednoznačně.[18] Bude zřejmě velmi zajímavé sledovat budoucí vývoj, zejména jak se argumentu z MGM v. Grokster chopí sdružení nahrávacích a filmových studií ve svém tažení proti peer-to-peer sítím a pirátství obecně.