 |
Dopisem ze dne 29.11.2003 žalovaný sdělil žalobkyni, že s ní okamžitě ruší pracovní poměr podle ustanovení § 53 odst. 1 písm. b) zákoníku práce, neboť dne 24.11.2003 porušila pracovní kázeň zvlášť hrubým způsobem. K tomuto opatření přistoupil proto, že „v uvedený den, přesněji v době mezi 14.00 – 15.00 hod. po návratu z jednání ve V. M., v přítomnosti K. P. a S. Š., zjistil, že v kanceláři 420 se nachází mladý muž, který pracuje na PC toho dne nepřítomné A. Š. a který na jeho dotaz, čím se mladík zabývá, odpověděl, že hraje hry“; žalobkyně mu na jeho dotaz, „kdo a co mladík na PC její kolegyně provádí, nebyla schopna odpovědět, pouze uvedla, že jde o jejího syna a že se omlouvá“. Žalobkyně tímto jednáním („v této souvislosti viz ujednání § 12.2.3 pracovní smlouvy“) porušila „ujednání § 11.3. pracovní smlouvy ze dne 1. 11. 2003, které je pod sankcí okamžitého zrušení pracovního poměru“.
21 Cdo 84/2006
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Mojmíra Putny a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Zdeňka Novotného v právní věci žalobce V. P., zastoupené advokátem, proti žalovanému Mgr. Č. B., zastoupenému advokátem, o určení neplatnosti okamžitého zrušení pracovního poměru, vedené u Okresního soudu v Bruntále pod sp. zn. 11 C 7/2004, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 14. dubna 2005, č. j. 16 Co 54/2005 – 58, takto:
I. Dovolání žalovaného se odmítá.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení 1.577,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. V. U., advokáta.
Odůvodnění:
Dopisem ze dne 29.11.2003 žalovaný sdělil žalobkyni, že s ní okamžitě ruší pracovní poměr podle ustanovení § 53 odst. 1 písm. b) zákoníku práce, neboť dne 24.11.2003 porušila pracovní kázeň zvlášť hrubým způsobem. K tomuto opatření přistoupil proto, že „v uvedený den, přesněji v době mezi 14.00 – 15.00 hod. po návratu z jednání ve V. M., v přítomnosti K. P. a S. Š., zjistil, že v kanceláři 420 se nachází mladý muž, který pracuje na PC toho dne nepřítomné A. Š. a který na jeho dotaz, čím se mladík zabývá, odpověděl, že hraje hry“; žalobkyně mu na jeho dotaz, „kdo a co mladík na PC její kolegyně provádí, nebyla schopna odpovědět, pouze uvedla, že jde o jejího syna a že se omlouvá“. Žalobkyně tímto jednáním („v této souvislosti viz ujednání § 12.2.3 pracovní smlouvy“) porušila „ujednání § 11.3. pracovní smlouvy ze dne 1. 11. 2003, které je pod sankcí okamžitého zrušení pracovního poměru“.
Žalobkyně se domáhala, aby bylo určeno, že uvedené okamžité zrušení pracovního poměru je neplatné. Žalobu odůvodnila zejména tím, že jednání vytýkané jí v okamžitém zrušení pracovního poměru nepovažuje za porušení pracovní kázně zvlášť hrubým způsobem, které by zakládalo důvod k okamžitému zrušení pracovního poměru; tím, že umožnila svému synovi čekání v prostorách žalovaného (v kanceláři č. 420) a dovolila mu hraní her na počítači žalovaného, neohrozila utajované skutečnosti, neboť syn neměl žádný přístup k neveřejným informacím.
Okresní soud v Bruntále rozsudkem ze dne 11.11.2004, č.j. 11 C 7/2004-38, určil, že okamžité zrušení pracovního poměru dané žalobkyni dopisem žalovaného ze dne 29.11.2003 je neplatné, a rozhodl, že žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na nákladech řízení 6.443,- Kč k rukám advokáta JUDr. V. U. Po provedeném dokazování dovodil, že formální předpoklady platnosti okamžitého zrušení pracovního poměru byly splněny, když dopis je obsahující byl žalobkyni řádně doručen dne 29.11.2003 a když listina o okamžitém zrušení pracovního poměru splňuje náležitosti uvedené v ustanovení § 55 zák. práce; žaloba, kterou se žalobkyně domáhá určení neplatnosti okamžitého zrušení pracovního poměru, byla u soudu podána ve lhůtě uvedené v ustanovení § 64 zák. práce. Dospěl k závěru, že žalobkyně tím, že „umožnila svému synovi krátkodobě pobýt ve své kanceláři“, pracovní kázeň neporušila, a to vzhledem k praxi u žalovaného („žalovaný sice v pracovních smlouvách zaměstnanců stanovil nutnost souhlasu vedoucího s návštěvami jiných osob, fakticky se však podle tohoto pravidla nepostupovalo a konkrétně u žalobkyně žalovaný toleroval návštěvy rodinných příslušníků i přímo na jejím pracovišti“), že však pracovní kázeň porušila tím, že „umožnila svému synovi hraní her na počítači žalovaného“; tím porušila ustanovení § 73 odst. 1 písm. d) zák. práce, neboť vystavila žalovaného nebezpečí ztráty, zničení či zneužití dat uložených v počítači, a porušila také povinnost exekutora zachovávat mlčenlivost ve smyslu ustanovení § 31 odst. 1 a 9 zákona č. 120/2001 Sb. (porušení povinnosti mlčenlivosti ze strany zaměstnance exekutora zakládá kárnou odpovědnost samotného exekutora a jeho odpovědnost za škodu, která porušením této povinnosti vznikne). Při hodnocení intenzity porušení pracovní kázně přihlédl soud prvního stupně zejména ke specifickému pracovnímu prostředí u žalovaného, k tomu, že žalovaný neměl k pracovní morálce žalobkyně, která byla u něj zaměstnána jako administrativní pracovnice tři roky, závažnějších výtek (uvedl jen to, že „nesplnila jeho očekávání“), a k tomu, že žalovanému nebyla jednáním žalobkyně způsobena žádná majetková újma, neboť syn žalobkyně použil počítač pouze k hraní her na internetu. Z uvedených důvodů uzavřel, že žalobkyně svým jednáním dne 24.11.2003 porušila pracovní kázeň toliko závažným způsobem, a proto nelze přistoupit k okamžitému zrušení pracovního poměru podle ustanovení § 53 odst. 1 písm. b) zák. práce.
K odvolání žalovaného Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 14.4.2005, č.j. 16 Co 54/2005-58, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na nákladech odvolacího řízení 7.428,- Kč k rukám advokáta JUDr. V. U. I když odvolací soud na rozdíl od soudu prvního stupně dovodil, že žalobkyně porušila pracovní kázeň také tím, že umožnila svému synovi vstup do kanceláře žalovaného [toto její jednání bylo v rozporu se zákazem stanoveným v pracovní smlouvě a porušila tak i povinnost plnit pokyny nadřízených podle ustanovení § 73 odst. 1 písm.a) zák. práce, neboť v řízení nebylo prokázáno, že by jí k tomu žalovaný udělil potřebný souhlas], souhlasil se závěrem soudu prvního stupně, že jednání žalobkyně vytýkané jí v okamžitém zrušení pracovního poměru ze dne 29.11.2003 (spočívající v tom, že dne 24.11.2003 v době mezi 14.00 až 15.00 hod. v kanceláři č. 420 nechala pracovat svého syna na počítači nepřítomné A. Š.) nelze hodnotit jako porušení pracovní kázně zvlášť hrubým způsobem. Souhlasil s vymezením hypotézy právní normy obsažené v ustanovení § 53 odst. 1 písm. b) zák. práce učiněným soudem prvního stupně, jestliže přihlédl na jedné straně ke specifické povaze činnosti žalovaného, který má při výkonu exekutorské činnosti postavení veřejného činitele, jakož i obecně k možným nepříznivým následkům porušení povinnosti mlčenlivosti, a na druhé straně k osobě žalobkyně, k funkci, kterou zastávala, k jejímu dosavadnímu postoji k plnění pracovních úkolů, k době a situaci, v níž došlo k porušení pracovní kázně, a ke způsobu a intenzitě porušení jejích konkrétních povinností. Zdůraznil především to, že žalobkyně vykonávala funkci administrativní pracovnice (nejednalo se tedy o vedoucího zaměstnance), že se v minulosti nedopouštěla porušování pracovní kázně jiným způsobem, zejména však skutečnost, že syn žalobkyně použil počítač pouze k hraní her na internetu, že se ani nepokusil nějakým způsobem zneužít neveřejné informace ve svůj prospěch a že touto činností si krátil čas při čekání na matku, se kterou společně dojížděli do místa bydliště; jednáním žalobkyně nebyla žalovanému způsobena škoda. Návrh žalovaného na provedení opětovného výslechu svědků K. P., A. Š. a O. B. odvolací soud odmítl s odůvodněním, že navržené důkazy nebyly potřebné k prokázání rozhodných skutečností, neboť v řízení bylo jednoznačně prokázáno, že syn žalobkyně hrál na počítači pouze hry (což přítomné svědkyně viděly a slyšely), a že události, ke kterým mělo dojít dne 24.11.2003 ráno, nebyly žalobkyni v okamžitém zrušení pracovního poměru vytýkány.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu („oběma výrokům“) podal žalovaný z důvodu uvedeného v ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. dovolání. Nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že intenzita porušení pracovní kázně žalobkyní dne 24.11.2003 nedosahuje takového stupně, aby vytýkané jednání mohlo být důvodem k okamžitému zrušení pracovního poměru podle ustanovení § 53 odst. 1 písm. b) zák. práce. Názor soudů, že „zpřístupněním počítače jiné zaměstnankyně svému synovi se žalobkyně nedopustila porušení pracovní kázně zvlášť hrubým způsobem, pouze porušení pracovní kázně závažným způsobem“, považuje za „mylné tvrzení“, neboť jej „opírají o svědecké výpovědi, v nichž svědkyně uvedly, že syn žalobkyně pouze hrál hry na internetu na počítači v kanceláři toho času nepřítomné kolegyně“; vytýká také soudům, že se vůbec nezabývaly jeho tvrzením, že „i soubory, které nepodléhají zakódování, obsahují informace podléhající utajení“. Podle jeho názoru žalobkyně porušila pracovní kázeň zvlášť hrubým způsobem zejména tím, že porušila povinnost mlčenlivosti stanovenou v ustanovení § 31 odst. 1 a 9 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti, přičemž zdůrazňuje, že na základě porušení mlčenlivosti uložené exekutorským řádem zaměstnancem může být zahájeno kárné řízení proti exekutorovi a že „porušení pracovní kázně spočívající v porušení mlčenlivosti byť jen jediným ze zaměstnanců exekutora může ve svém důsledku (udělení opatření v kárném řízení) vést až k ohrožení pracovních míst ostatních zaměstnanců, ukončení činnosti exekutora a náhradě vzniklých škod“; dovozuje, že po žalovaném nebylo možno požadovat, aby žalobkyni po porušení povinnosti mlčenlivosti zaměstnával až do uplynutí výpovědní doby. V té souvislosti soudům vytýká, že „podcenily výjimečný charakter činnosti exekutora, kterou upravuje zvláštní právní předpis, stejně jako nakládání s informacemi, které nejsou veřejně přípustné a mají sloužit právě pouze k výkonu této činnosti“. Za zvlášť hrubé porušení pracovní kázně (samo o sobě) považuje i to, že žalobkyně umožnila přístup třetí osoby do prostor kanceláře administrativních pracovnic, která není určena pro styk s klienty a v níž jsou uloženy informace chráněné zákonnou povinností mlčenlivosti exekutora i jeho zaměstnanců, a že se tak stalo opakovaně (opakované návštěvy byly potvrzeny svědeckými výpověďmi); tím porušila zákaz uvedený v pracovní smlouvě. Rozhodnutí soudů obou stupňů jsou podle názoru žalovaného v rozporu s hmotným právem, neboť „benevolentní a zcela nepřiléhavý výklad ustanovení § 53 odst. 1 písm. b) zákoníku práce“ by ve svém důsledku stanovoval žalovanému jako zaměstnavateli provést zcela mimořádná a rozsáhlá opatření k ochraně informací, se kterými exekutor při výkonu své činnosti pracuje, a povinnost až do uplynutí výpovědní doby zaměstnávat zaměstnance, kteří existenčně ohrožují jeho činnost i trvání zaměstnání ostatních zaměstnanců. Žalovaný, kterému byla podle § 142 odst. 1 o.s.ř. uložena povinnost nahradit žalobkyni náklady řízení před soudy obou stupňů, napadá dovoláním také tento výrok, neboť „bezprostředně navazuje na nesprávné rozhodnutí ve věci samé“. Protože právní posouzení věci odvolacím soudem je nesprávné, žalovaný navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a aby mu věc vrátil k dalšímu řízení.
Žalobkyně navrhla, aby dovolací soud dovolání žalovaného odmítl, neboť soudy po skutkové stránce zjistily úplně stav věci a správně aplikovaly hmotné právo. Zdůrazňuje, že žalovaný věděl, že za zaměstnanci na pracoviště docházejí jejich rodinní příslušníci, přičemž z této skutečnosti nevyvodil žádná opatření, a že nebylo prokázáno tvrzení žalovaného, že došlo k úniku informací.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1 o.s.ř.), přezkoumal napadený rozsudek bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o.s.ř.).
Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu jsou obsaženy v ustanovení § 237 o.s.ř.
Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§ 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř.] nebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§ 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř.], anebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§ 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.]; to neplatí ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 20.000,- Kč a v obchodních věcech 50.000,- Kč, přičemž se nepřihlíží k příslušenství pohledávky [§ 237 odst. 2 písm. a) o.s.ř.], a ve věcech upravených zákonem o rodině, ledaže jde o rozsudek o omezení nebo zbavení rodičovské zodpovědnosti nebo pozastavení jejího výkonu, o určení (popření) rodičovství nebo o nezrušitelné osvojení [§ 237 odst. 2 písm. b) o.s.ř.].
V posuzovaném případě žalovaný napadá dovoláním rozsudek odvolacího soudu, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé potvrzen.
Podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. dovolání není přípustné, a to již proto, že ve věci nebylo soudem prvního stupně vydáno rozhodnutí ve věci samé, které by bylo odvolacím soudem zrušeno. Dovolání žalované proti rozsudku odvolacího soudu tedy může být přípustné jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem [§ 237 odst. 3 o.s.ř.].
Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. § 242 odst. 3 o.s.ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.
Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.
Dovolání může být podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. - jak uvedeno již výše - přípustné, jen jestliže napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé zásadní význam po právní stránce. Dovolání v tomto případě (má-li rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam) lze podat jen z důvodu, že řízení je postiženo vadou, která měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [srov. § 241a odst. 2 písm. a) o.s.ř.], nebo z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [srov. § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř.]. Z důvodu, že vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, lze rozhodnutí odvolacího soudu napadnout, jen je-li dovolání přípustné podle ustanovení § 237 odst.1 písm. a) a b) o.s.ř., popřípadě podle obdobného užití těchto ustanovení podle ustanovení § 238 a § 238a o.s.ř. (srov. § 241a odst. 3 o.s.ř.). Z výše uvedeného současně vyplývá, že na závěr, zda má napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé zásadní význam po právní stránce, lze usuzovat jen z okolností, uplatněných dovolacím důvodem podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., a že k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) nebo ustanovení § 241a odst. 3 o.s.ř. nemůže být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., přihlédnuto (srov. též právní názor vyjádřený v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, které bylo uveřejněno pod č. 132 v časopise Soudní judikatura, roč. 2004).
V projednávané věci řešil odvolací soud právní otázku výkladu ustanovení § 53 odst. 1 písm. b) zák. práce z hlediska stanovení intenzity porušení pracovní kázně a způsobu hodnocení míry této intenzity.
Žalovaný v dovolání mimo jiné namítá, že rozhodnutí odvolacího soudu (a soudu prvního stupně) je v rozporu s hmotným právem pro „benevolentní a zcela nepřiléhavý výklad ustanovení § 53 odst. 1 písm. b) zákoníku práce“, neboť soudy „podcenily výjimečný charakter činnosti exekutora, kterou upravuje zvláštní právní předpis, stejně jako nakládání s informacemi, které nejsou veřejně přípustné a mají sloužit právě pouze k výkonu této činnosti“, tedy že odvolací soud nesprávně posoudil intenzitu zjištěného porušení pracovní kázně rozhodného pro okamžité zrušení pracovního poměru se žalobkyní, když náležitě nepřihlédl ke všem okolnostem významným pro její posouzení.
Projednávanou věc je třeba i v současné době - vzhledem k tomu, že žalovaný se žalobkyní pracovní poměr okamžitě zrušil dopisem ze dne 29. 11. 2003 - podle zákona č. 65/1965 Sb., zákoníku práce, ve znění účinném do 29.2.2004 (tj. přede dnem, kdy nabyl účinnosti zákon č. 46/2004 Sb., kterým se mění zákon č. 65/1965 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů, a zákon č. 312/2002 Sb., o úřednících územních samosprávných celků a o změně některých zákonů) - dále jen „zák. práce“.
Podle ustanovení § 53 odst. 1 písm. b) zák. práce zaměstnavatel může okamžitě zrušit pracovní poměr jen výjimečně, a to pouze tehdy, porušil-li zaměstnanec pracovní kázeň zvlášť hrubým způsobem.
Povinnost dodržovat pracovní kázeň patří k základním povinnostem zaměstnance vyplývajícím z pracovního poměru [srov. § 35 odst. 1 písm. b) zák. práce] a spočívá v plnění povinností, které jsou stanoveny právními předpisy (zejména ustanoveními § 73, § 74 a § 75 zák. práce), pracovním řádem, pracovní smlouvou nebo pokynem nadřízeného vedoucího zaměstnance. Má-li být porušení pracovní kázně právně postižitelné jako důvod k rozvázání pracovního poměru ze strany zaměstnavatele, musí být porušení pracovních povinností ze strany zaměstnance zaviněno (alespoň z nedbalosti) a musí dosahovat určitý stupeň intenzity. Zákoník práce rozlišuje mezi soustavným méně závažným porušením pracovní kázně, závažným porušením pracovní kázně a porušením pracovní kázně zvlášť hrubým způsobem. Porušení pracovní kázně nejvyšší intenzity (zvlášť hrubým způsobem) je důvodem k okamžitému zrušení pracovního poměru nebo k výpovědi z pracovního poměru [§ 53 odst. 1 písm. b), § 46 odst. 1 písm. f) část věty před středníkem zák. práce].
Ustanovení § 53 odst. 1 písm. b) zák. práce - jak již uvedl v odůvodnění svého rozsudku odvolací soud - patří k právním normám s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, tj. k právním normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem a které tak přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Pro posouzení, zda zaměstnanec porušil pracovní kázeň méně závažně, závažně nebo zvlášť hrubým způsobem, zákon nestanoví, z jakých hledisek má soud vycházet. V zákoníku práce ani v ostatních pracovněprávních předpisech nejsou pojmy „méně závažné porušení pracovní kázně“, „závažné porušení pracovní kázně“ a \"porušení pracovní kázně zvlášť hrubým způsobem“ definovány, přičemž na jejich vymezení závisí možnost a rozsah postihu zaměstnance za porušení pracovní kázně. Vymezení hypotézy právní normy tedy závisí v každém konkrétním případě na úvaze soudu; soud může přihlédnout při zkoumání intenzity porušení pracovní kázně k osobě zaměstnance, k funkci, kterou zastává, k jeho dosavadnímu postoji k plnění pracovních úkolů, k době a situaci, v níž došlo k porušení pracovní kázně, k míře zavinění zaměstnance, ke způsobu a intenzitě porušení konkrétních povinností zaměstnance, k důsledkům porušení pracovní kázně pro zaměstnavatele, k tomu, zda svým jednáním zaměstnanec způsobil zaměstnavateli škodu, apod. Zákon zde ponechává soudu širokou možnost uvážení, aby rozhodnutí o platnosti rozvázání pracovního poměru okamžitým zrušením nebo výpovědí odpovídalo tomu, zda po zaměstnavateli lze spravedlivě požadovat, aby pracovní poměr zaměstnance u něj nadále pokračoval (srov. rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 28. 6. 1995, sp. zn. 6 Cdo 53/94, uveřejněný v časopise P. a m. č. 7-8, ročník 1996).
Jestliže vymezení hypotézy právní normy závisí v každém konkrétním případě na úvaze soudu, je nerozhodné, zda zaměstnavatel ve svém pracovním řádu (nebo jiném interním předpise) určil, zda a jaká konkrétní jednání mají či nemají být kterým stupněm intenzity porušení pracovní kázně ohodnocena. V rozporu se shora uvedenými východisky pro posuzování intenzity porušení pracovní kázně by totiž bylo, kdyby uvedeným způsobem bylo předem soudu určeno, že v tom kterém případě k porušení pracovní kázně v určité intenzitě došlo, aniž by soud sám měl možnost hypotézu vymezit. Při hodnocení stupně intenzity porušení pracovní kázně tedy není soud vázán tím, jak zaměstnavatel ve svém pracovním řádu (nebo jiném interním předpise) hodnotí určité jednání zaměstnance (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 19.1.2000 sp. zn. 21 Cdo 1228/99, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 21, roč. 2001).
Okamžité zrušení pracovního poměru podle ustanovení § 53 odst. 1 písm. b) zák. práce je ve srovnání s rozvázáním pracovního poměru výpovědí podle ustanovení § 46 odst. 1 písm. f) části věty před středníkem zák. práce výjimečným opatřením (srov. dikci ustanovení
§ 53 odst. 1 zák. práce „Zaměstnavatel může okamžitě zrušit pracovní poměr jen výjimečně ...“). K okamžitému zrušení pracovního poměru podle tohoto ustanovení proto může zaměstnavatel přistoupit jen tehdy, jestliže okolnosti případu odůvodňují závěr, že po zaměstnavateli nelze spravedlivě požadovat, aby zaměstnance zaměstnával až do uplynutí výpovědní doby.
Z uvedeného vyplývá, že se zaměstnancem, který porušil pracovní kázeň, lze okamžitě zrušit pracovní poměr jen tehdy, dosáhlo-li jednání zaměstnance (na základě posouzení všech rozhodných okolností) intenzity porušení pracovní kázně zvlášť hrubým způsobem a odůvodňují-li okolnosti případu závěr, že se zaměstnancem nelze rozvázat pracovní poměr výpovědí podle ustanovení § 46 odst. 1 písm. f) části věty před středníkem zák. práce, neboť po zaměstnavateli nelze spravedlivě požadovat, aby zaměstnance zaměstnával až do uplynutí výpovědní doby.
V projednávané věci soudy z těchto obecně přijímaných právních názorů vycházely. Při zkoumání, zda žalobkyně jednáním uvedeným v dopise žalovaného ze dne 29.11.2003 porušila pracovní kázeň zvlášť hrubým způsobem (závěr soudů obou stupňů o tom, že žalobkyně pracovní kázeň porušila, nebyl v dovolacím řízení zpochybněn), odvolací soud – jak vyplývá z odůvodnění napadeného rozsudku – k okolnostem významným pro posouzení intenzity porušení pracovní kázně náležitě přihlédl. Správně akcentoval specifickou povahu činnosti žalovaného, který má při výkonu exekutorské činnosti postavení veřejného činitele, jakož i obecně možné nepříznivé následky porušení povinnosti mlčenlivosti, na straně jedné a správně přihlédl také k osobě žalobkyně, k funkci, kterou zastávala, k jejímu dosavadnímu postoji k plnění pracovních úkolů, k době a situaci, v níž došlo k porušení pracovní kázně, a ke způsobu a intenzitě porušení jejích konkrétních povinností na straně druhé; zdůraznil především to, že žalobkyně vykonávala funkci administrativní pracovnice, nikoliv vedoucího zaměstnance, že se v minulosti nedopouštěla porušování pracovní kázně jiným způsobem, zejména však skutečnost, že syn žalobkyně použil počítač pouze k hraní her na internetu, že se ani nepokusil nějakým způsobem zneužít neveřejné informace ve svůj prospěch a že jednáním žalobkyně nebyla žalovanému způsobena žádná majetková újma. S tímto vymezením hypotézy právní normy obsažené v ustanovení § 53 odst. 1 písm. b) zák. práce lze (i v případě porušení pracovní kázně zaměstnancem exekutora) souhlasit, neboť odvolacím soudem uvažované skutečnosti jsou vzhledem k okolnostem případu úplné a poskytují náležitý podklad pro posouzení, jakou intenzitou žalobkyně pracovní kázeň porušila.
Dovolateli lze přisvědčit, že činnost exekutora je upravena zvláštním právním předpisem, jímž je zákon č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti; z uvedeného zákona mimo jiné vyplývá, že pro exekutora a jeho zaměstnance platí povinnost mlčenlivosti o všech skutečnostech, které se dozvěděli při provádění exekuční činnosti nebo další činnosti, a že exekutor odpovídá za škodu tomu, komu ji způsobil v souvislosti s exekuční činností, a to i tehdy, byla-li škoda způsobena jeho zaměstnancem. Souhlasit lze proto s dovolatelem i v tom, že v případě porušení povinnosti mlčenlivosti zaměstnancem exekutora může být zahájeno kárné řízení proti exekutorovi a že – v konečném důsledku - „porušení pracovní kázně spočívající v porušení mlčenlivosti byť jen jediným ze zaměstnanců exekutora může ve svém důsledku (udělení opatření v kárném řízení) vést až k ohrožení pracovních míst ostatních zaměstnanců, ukončení činnosti exekutora a náhradě vzniklých škod“. Není proto pochyb o tom, že jednání zaměstnance exekutora proto musí mít pevně stanovený řád a že vysoké nároky a požadavky kladené v tomto směru na zaměstnance exekutora posouvají míru intenzity porušení pracovní kázně na jinou úroveň. Z toho důvodu je přísné dodržování příkazů a pokynů exekutora platících pro nakládání s informacemi, které nejsou přístupné veřejnosti a mají sloužit pouze k výkonu exekutorské činnosti (zákaz přístupu cizích osob do prostor kanceláře, v níž jsou uloženy informace chráněné zákonnou povinností mlčenlivosti exekutora i jeho zaměstnanců), také významným kriteriem pro posouzení intenzity porušení pracovní kázně; nemůže se však jednat o hledisko jediné. Platí-li totiž pro posuzování stupně intenzity porušení pracovní kázně výše uvedená východiska, nelze, jak to činí dovolatel, vytyčit jen hledisko jediné a bez ohledu na konkrétní okolnosti případu výlučně jen k němu jedinému přihlížet. Protože vymezení hypotézy právní normy závisí v každém konkrétním případě - jak výše uvedeno - na úvaze soudu, je nerozhodné, zda zaměstnavatel ve svém pracovním řádu nebo jiném interním předpise (v posuzovaném případě v pracovní smlouvě) určil, zda a která konkrétní jednání mají či nemají být kterým stupněm intenzity porušení pracovní kázně ohodnocena. Stejně tak v rozporu se shora uvedenými východisky by bylo, kdyby uvedeným způsobem bylo předem soudu určeno - jak to činí žalovaný v dovolání - že v tom kterém případě k porušení pracovní kázně v určité intenzitě došlo, aniž by soud sám měl možnost hypotézu právní normy vymezit.
Okamžité zrušení pracovního poměru je - jak uvedeno již výše - výjimečné opatření, které může zaměstnavatel použít, jen jestliže okolnosti případu odůvodňují závěr, že po zaměstnavateli nelze spravedlivě požadovat, aby zaměstnance zaměstnával až do uplynutí výpovědní doby. Dovozuje-li žalovaný v dovolání, že jednání žalobkyně spočívající v tom, že umožnila přístup třetí osoby do prostor kanceláře, bylo opakované, trvalo tedy delší časové období, pak právě tato skutečnost odůvodňuje závěr, že se nejednalo o situaci, kdy by pracovní poměr nebylo možno ukončit postupem podle ustanovení § 46 odst. 1 písm. f) zák. práce, neboť o tomto jednání žalobkyně měl žalovaný i ostatní jeho zaměstnanci povědomí již delší dobu.
Dovolatel rovněž namítá, že soudy své „mylné tvrzení“ (že zpřístupněním počítače jiné zaměstnankyně svému synovi se žalobkyně nedopustila porušení pracovní kázně zvlášť hrubým způsobem, pouze porušení pracovní kázně závažným způsobem) opírají o svědecké výpovědi, v nichž svědkyně uvedly, že syn žalobkyně pouze hrál hry na internetu na počítači v kanceláři toho času nepřítomné kolegyně, a soudům vytýká, že se vůbec nezabývaly jeho tvrzením, že „i soubory, které nepodléhají zakódování, obsahují informace podléhající utajení“. Vzhledem k tomu, že těmito námitkami dovolatel nezpochybňuje právní posouzení věci odvolacím soudem, ale podrobuje kritice skutková zjištění, z nichž rozsudek odvolacího soudu vychází, nebylo možné k nim přihlédnout. Podstatou těchto výtek je totiž nesouhlas s tím, ke kterým důkazům odvolací soud (a soud prvního stupně) přihlížel a jak tyto důkazy hodnotil. Protože dovolání žalovaného v tomto směru nepředstavuje uplatnění dovolacího důvodu podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., ale dovolacího důvodu podle ustanovení § 241a odst. 3 o.s.ř., nemohl dovolací soud správnost rozsudku odvolacího soudu z hlediska tohoto dovolacího důvodu přezkoumat; skutečnost, že rozsudek odvolacího soudu eventuálně vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, nezakládá – jak již výše uvedeno – přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Vzhledem k tomu, že kritika rozsudku odvolacího soudu z hlediska dovolacího důvodu podle ustanovení § 241a odst. 3 o.s.ř. nemůže být způsobilým podkladem pro závěr o zásadním významu napadeného rozsudku po právní stránce a že odvolací soud věc posoudil v souladu s hmotným právem a s ustálenou judikaturou soudů, nemá rozsudek odvolacího soudu z hlediska dovolatelem uplatněné právní otázky [výkladu ustanovení § 53 odst. 1 písm. b) zák. práce v otázce stanovení intenzity porušení pracovní kázně a způsobu posuzování míry této intenzity] po právní stránce zásadní význam; dovolání proti němu tedy není přípustné ani podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Žalovaný podává dovolání - jak výslovně uvádí – „proti oběma výrokům rozsudku odvolacího soudu“, tedy také do výroku o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Z ustanovení § 167 odst. 1 o.s.ř. vyplývá, že rozhodnutí o nákladech řízení má z pohledu formy rozhodnutí povahu usnesení, kterou neztrácí ani v případě, jestliže je přičleněno k rozhodnutí o věci samé, u něhož je stanovena forma rozsudku.
Přípustnost dovolání proti napadenému výroku o nákladech odvolacího řízení je proto třeba zkoumat z hledisek zákonných ustanovení, která stanoví podmínky přípustnosti dovolání proti usnesení odvolacího soudu (srov. § 237 až § 239 o.s.ř.). Přípustnost dovolání proti tomuto rozhodnutí podle ustanovení § 237, § 238 a § 238a o.s.ř. není dána, neboť se nejedná o rozhodnutí ve věci samé, a nevyplývá ani z ustanovení § 239 o.s.ř., protože nejde o případy v něm uvedené. Z uvedeného vyplývá, že dovolání proti výroku rozsudku odvolacího soudu o náhradě nákladů odvolacího řízení není přípustné (srov. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 31.1.2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné pod č. 4 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2003).
Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalovaného - aniž by se mohl věcí dále zabývat - podle ustanovení § 243b odst.5 věty první a § 218 písm.c) o.s.ř. odmítl.
V dovolacím řízení vznikly žalobkyni v souvislosti se zastoupením advokátem náklady, které spočívají v paušální odměně ve výši ve výši 1.250,- Kč [srov. § 7 písm. c), § 10 odst. 3, § 14 odst. 1, § 15 a § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. ve znění vyhlášek č. 49/2001 Sb., č. 110/2004 Sb., č. 617/2004 Sb. a čl. II vyhlášky č. 276/2006 Sb.] a v paušální částce náhrady výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 75,- Kč (srov. § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění vyhlášek č. 235/1997 Sb., č. 484/2000 Sb., č. 68/2003 Sb., č. 618/2004 Sb. a čl. II vyhlášky č. 277/2006 Sb.), celkem ve výši 1.325,- Kč. Vzhledem k tomu, že advokát JUDr. V. U. osvědčil, že je plátcem daně z přidané hodnoty, patří k nákladům řízení podle ustanovení § 137 odst. 1 a 3, § 151 odst. 2 věty druhé o.s.ř. vedle odměny za zastupování advokátem a paušální částky náhrad výdajů rovněž náhrada za daň z přidané hodnoty určená z odměny za zastupování, z náhrad a z jeho hotových výdajů podle sazby daně z přidané hodnoty [19% - srov. § 47 odst. 1 písm. a) zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty], tedy částka (po zaokrouhlení) 252,- Kč (srov. též právní názor vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 15.12.2004, sp. zn. 21 Cdo 1556/2004, který byl uveřejněn pod č. 21 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2005). Protože dovolání žalovaného bylo odmítnuto, soud mu ve smyslu ustanovení § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o.s.ř. uložil, aby tyto náklady žalobkyni nahradil; žalovaný je povinen náhradu nákladů řízení zaplatit k rukám advokáta, který žalobkyni v tomto řízení zastupoval (§ 149 odst. 1 o.s.ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 17. října 2006
JUDr. Mojmír Putna, v. r.
předseda senátu |
|
Rubrika: Odpovědnost a delikty, Judikatura
|
Čtenost: 12710
|
Počet reakcí: 0
|
|
|
|
