I. Obecný úvod

V odborných českých právních publikacích, bychom stěží nalezli jen pár vybraných monografií a rovněž i odborných příspěvků či článků, které svým obsahem aktuálně pojednávají o aspektech právních vztahů na poli informační společnosti[1].Přestože se samotný pojem „informační společnost“ poprvé objevil v Norově-Mincově zprávě francouzské vlády již v roce 1975[2], tak dnes, po více jak třiceti letech od jejího prvotního užití, jen málokdo ví, a to nejen z laické veřejnosti, co je skutečným obsahem samotného pojmu a co v této spojitosti například znamená a skrývá pojem služba informační společnosti. Předmětem následujícího článku je tedy jednak objasnění klíčových, mnohdy i legislativních pojmů, které jsou úzce spojeny s informační společností, a dále pak zohlednění odpovědnostních aspektů, jež se týkají samotných internetových poskytovatelů služeb informační společnosti. Cílem článku je pak zejména srozumitelné objasnění, vysvětlení shora uvedeného a vymezeného předmětu, jakož i publikační přispění k poměrně nepočetnému množství českých právních publikací, které se zabývají předmětnou matérií.

II. Historický vývoj právní úpravy týkající se poskytování služeb informační společnosti

Ke stručnému nástinu historického vývoje právní úpravy regulující právní vztahy na poli informační společnosti, připomenu záměrně článek autorů JUDr. Matejky a JUDr. Čermáka, nazvaný Odpovědnost poskytovatelů webhostingu[3] za cizí obsah, který byl publikován v polovině roku 2001 v časopise Právník. Důvodem pro připomenutí uvedeného článku, je především jeho stáří, neboť autoři v něm s ohledem na datum tvorby mimo jiné zmiňují řadu neřešených otázek úzce spjatých s poskytováním internetových služeb[4], a dále pak, že problematika internetových služeb představuje více než klíčový problém současnosti, ve kterém zůstává řada otázek jak právní teorií, tak i praxí dosud zcela neřešena[5]. Na základě komparační metody, kdy porovnáme právní názory autorů založené mimo jiné na tehdejší platné legislativě, oproti té současné, zjistíme řadu významných změn. Dnes, tedy po téměř osmy letech od publikace zmiňovaného článku, můžeme právně vyhodnotit pozitivní, ale v jistých ohledech i negativní právní změny[6], jež nastaly v důsledku přijetí nové právní úpravy, a které tak více či méně pomohly k zodpovězení a vyřešení problémů spojených s poskytováním internetových služeb, resp. problematikou odpovědnostních aspektů týkajících se samotných poskytovatelů služeb informační společnosti na Internetu.

Ke zhodnocení právní úpravy týkající se odpovědnosti poskytovatelů služeb informační společnosti na Internetu je podstatné si nejprve objasnit časový moment, který se stal zlomovým ke stanovení „klíčové“ tj. nové právní úpravy. Za tento moment můžeme „zčásti“ považovat přijetí zákona č. 480/2004 Sb., o některých službách informační společnosti, v platném znění, (dále jen „zákon o službách informační společnosti“ nebo též dle kontextu jen „zákon“) který se stal dnem nabytí své účinnosti tj. sedmého září 2004 lex specialis vůči ostáním obecným zákonům, jež do té doby regulovaly neřešení specifické otázky odpovědnostních aspektů poskytovatelů služeb informační společnosti. Slovo zčásti, uvedené výše, je záměrně označené v uvozovkách, protože zmiňovaný zákon nepřináší komplexní úpravu problematiky spojené s poskytováním služeb informační společnosti, ale pouze stanovuje základní rámec práv a povinností pro poskytovatele takovýchto služeb, zejména pak s ohledem na vznik případné právní odpovědnosti. V případě, kdy tedy poskytovatel služeb informační společnosti nesplňuje zákonem stanovené požadavky pro omezení vzniku odpovědnosti, použije se pro další postup obecných právních předpisů[7]. Vzhledem k průřezovému předmětu právní úpravy je třeba vycházet z toho, že zákon o službách informační společnosti nepředstavuje ucelenou samostatnou právní úpravu, ale že je třeba jej vnímat v kontextu celé řady dalších zákonných předpisů[8]. Těmito právními předpisy mohou být jak předpisy práva soukromého tak i veřejného, určené podle charakteru protiprávního jednání poskytovatele služeb informační společnosti, jež vedlo ke vzniku jeho odpovědnosti.

Závěrem k historickému vývoji právní úpravy, si dovolím uvést řadu důležitých „nově“ přijatých právních předpisů, které přestože přímo nesouvisí s problematikou odpovědnostních vztahů, tak v obecné rovině mají významný dopad na celé prostředí české informační společnosti. Níže uvedené právní předpisy tak představují důležitý impuls sloužící k rozvoji českého právního řádu ve vztahu k informační společnosti. Prvním takovýmto právním předpisem je zákon č. 127/2005 Sb., o elektronických komunikacích, v platném znění, který nahradil předchozí telekomunikační zákon[9]. Velkým přínosem tohoto zákona bylo například s ohledem na poskytovatele internetového připojení, především stanovení dvanácti měsíční povinnosti k uchovávaným tzv. protokolových souborů[10]. Za další neméně významný moment lze označit i přijetí zákona č. 227/2000 Sb., o elektronickém podpisu, v platném znění, zejména pak jeho následných novel. Tento zákon přispěl mimo jiné především k „legalizaci“ právních úkonů činěných elektronickou cestou. Též i přijetí zákona č. 365/2000 Sb., o informačních systémech veřejné správy a o změně některých dalších zákonů, v platném znění, jež stanoví práva a povinnosti, které souvisejí s vytvářením, užíváním, provozem a rozvojem informačních systémů veřejné správy, má svůj nesporný přínos. Jako legislativní novinku na poli informační společnosti, která nám doplní demonstrativní výčet přijatých zákonů, uvedu nový zákon č. 300/2008 Sb., o elektronických úkonech a autorizované konverzi dokumentů, který nabývá účinnosti dnem 1. července 2009.

Provést tedy úplný výčet právních předpisů, které regulují ať již přímo či nepřímo práva a povinnosti poskytovatelů služeb informační společnosti, by bylo dále za rámec účelu a smyslu tohoto článku. Proto se níže zaměřuji pouze na představení a zhodnocení právní úpravy regulující odpovědnost poskytovatelů služeb informační společnosti na Internetu.

III. Zákon č. 480/2004Sb., o některých službách informační společnosti, v platném znění

(dále též jako „zákon“)

3.1 Úvodem

Název uvedeného právního předpisu zní poněkud komplikovaně a složitě, nicméně ve skutečnosti se jedná o velice stručný zákon mající celkem osmnáct paragrafů. Zákon o některých službách informační společnosti je významným právním předpisem, který se mimo jiné týká všech poskytovatelů služeb informační společnosti. Samotné přijetí zákona mohlo být, podle odborných názorů, součástí nového zákona o elektronických komunikacích[11], neboť související problematika by měla být upravena, pokud možno, v jednom právním předpise. Například již zrušené Ministerstvo informatiky[12] ve své legislativní činnosti zvolilo trend opačný, šlo cestou partikulárních právních úprav, což se například dělo v oblasti informačních systémů veřejné správy[13]. Zákon byl zpracován na základě Usnesení vlády ČR č. 474 ze dne 19. května 2003, kterým vláda vzala na vědomí Bílou knihu o elektronickém obchodu. Zároveň je zákon navržen jako norma transponující směrnici Evropského parlamentu a Rady 2000/31/ES, ze dne 8. června 2000, o určitých aspektech služeb informační společnosti, zejména elektronického obchodního styku v rámci vnitřního trhu, a rovněž i směrnici Evropského parlamentu a Rady 2002/58/ES, ze dne 12. července 2002, o zpracování osobních údajů a ochraně soukromí v odvětví elektronických komunikací[14].

V následující části příspěvku se nezaobírám popisem všech osmnácti paragrafů zákona, které například mimo jiné též upravují i problematiku spamu tj. nevyžádaných obchodních sdělení, ale představím ve stručnosti pouze klíčová ustanovení zákona, jež přímo regulují postavení poskytovatelů služeb informační společnosti. Mezi tato ustanovení, jak lze ze samotného názvu předmětné kapitoly zákona vyplývá, patří ustanovení paragrafů 3 až 6, které svým obsahem upravují otázky odpovědnostního charakteru týkajících se poskytovatelů zprostředkovatelských služeb, neboli též poskytovatelů služeb informační společnosti. Konkrétně je uvedenými paragrafy zákona o některých službách informační společnosti upravena odpovědnost poskytovatelů služeb informační společnosti a to, za obsah přenášených informací, za obsah automaticky dočasně mezi-ukládaných informací a za ukládání obsahu informací poskytovaných uživatelem. O této problematice se blíže zmiňuji v následujících kapitolách, přičemž zde i mimo jiné provádím selekci možných poskytovatelů služeb informační společnosti do jednotlivých odpovědnostních kategorií, tak jak přímo vyplývá ze zákona. Před uvedeným výkladem zákona však provedu vysvětlení důležitých legislativních pojmů, viz následující část příspěvku.

3.2 Výklad pojmů

S ohledem na poměrně velké množství „abstraktních“ a mnohdy i pro odbornou veřejnost „nic-neříkajících“ pojmů se, kterým zákon přímo operuje, a dále též především pro další bezchybný postup k objasnění problematiky tématu článku, je zcela nezbytné a důležité definovat a zejména pak objasnit některé významné legislativní pojmy zákona, které hrají klíčovou roli. Takovéto klíčové a důležité pojmy uvedené níže, proto uvádím v nejširším možném výkladu s doplňujícím komentářem.

3.2.1 Informační společnost (Information Society)

Tento pojem se poprvé objevil, jak již bylo uvedeno v úvodu tohoto příspěvku, v Norově-Mincově zprávě francouzské vlády v roce 1975, která rozšířila tradiční chápání telekomunikací i na otázky národní technologické suverenity. Informační společnost je charakterizována podstatným využíváním digitálního zpracovávání, uchovávání a přenosu informací. Ze zpracování informací se stává významná ekonomická aktivita, která jednak prostupuje tradičními ekonomickými či společenskými aktivitami a jednak vytváří zcela nové příležitosti a činnosti, které podstatně ovlivňují charakter společnosti.[15] Mohli bychom taktéž říci, že termín informační společnost je používaný v souvislosti se zaváděním informačních technologií do nejrůznějších oblastí každodenního života (hlavně v Evropě, zatímco např. v USA se ve stejné souvislosti hovoří spíše o informačních dálnicích a superdálnicích). Termín "informační společnost" má zdůraznit fakt, že vedle technických otázek zde musí být řešeny i nesmírně důležité otázky z oblasti etiky, morálky, politiky, práva apod., obecně celé široké spektrum možných dopadů na lidskou společnost.[16]

3.2.2 Služby informační společnosti (Information Society Services)

Samotný pojem „služby informační společnosti“ se objevuje ve směrnici 2000/31/ES o elektronickém obchodu[17] , konkrétně v čl. 2(a), který odkazuje na tzv. transparenční směrnici 98/34/ES[18] ,kde je služba informační společnosti definována jak pozitivně tak i negativně. Pozitivní definice: jde o služby poskytované zpravidla (ale ne nutně) za úplatu, na dálku, prostřednictvím elektronického zařízení pro zpracování a ukládání dat a na individuální žádost příjemce služby. Taková služba např. zahrnuje on-line prodej zboží, poskytování vyhledávačů a přístup k datům, přenos informací po síti, poskytování připojení k síti, ukládání informací apod. Negativní definice: z věcné působnosti uvedené směrnice (a tedy zejména z povinnosti členských států podporovat rozvoj e-aktivit podle směrnice o elektronickém obchodu) jsou však vyloučeny pojmově prodej zboží či poskytování služeb off-line (např. hlasové telefonní služby, právní či lékařské poradenství anebo přímý marketing po telefonu či faxem, televizní a rozhlasové vysílání)[19].

Zdaleka nejpřesnější a zároveň nejrozsáhlejší definici tohoto pojmu nalezneme též v  recitálu číslo 18 Směrnice o elektronickém obchodu, kterou osobně považuji za velice vyčerpávající a užitečnou a proto ji též uvádím. Služby informační společnosti zahrnují širokou škálu hospodářských činností, které probíhají on-line. Tyto činnosti mohou spočívat zejména v on-line prodeji zboží. Činnosti, jako je dodávka zboží jako taková nebo poskytování služeb off-line, zde nejsou zahrnuty. Služby informační společnosti se neomezují výhradně na služby umožňující uzavírání smluv on-line, ale vztahují se rovněž, pokud jde o hospodářskou činnost, na služby, které nehradí ti, kdo je přijímají, jako např. služby poskytující informace on-line nebo obchodní sdělení nebo ty služby, které poskytují nástroje umožňující vyhledávání dat, přístup k datům a získávání dat. Služby informační společnosti zahrnují rovněž služby, které spočívají v předávání informací prostřednictvím komunikační sítě, v poskytování přístupu ke komunikační síti nebo v shromažďování informací poskytovaných příjemcem služby. Televizní vysílání ve smyslu směrnice 89/552/EHS ani rozhlasové vysílání nejsou službami informační společnosti, neboť nejsou poskytovány na individuální žádost. Naopak službami informační společnosti jsou služby, které jsou poskytovány z místa na místo, jako je video na přání nebo poskytování obchodního sdělení elektronickou poštou. Používání elektronické pošty nebo jiných rovnocenných individuálních komunikačních prostředků fyzickými osobami mimo rámec jejich obchodní nebo profesní činnosti včetně jejich používání pro uzavírání smluv mezi těmito osobami není službou informační společnosti. Smluvní vztah mezi zaměstnancem a zaměstnavatelem není službou informační společnosti. Činnosti, které pro svou povahu nelze vykonávat na dálku a elektronickou cestou, jako povinná účetní kontrola společnosti nebo lékařská konzultace vyžadující fyzické vyšetření pacienta, nejsou službami informační společnosti.

Do české právní úpravy byl pojem služby informační společnosti převzat na základě transpozice směrnice o elektronickém obchodu, zákonem č. 480/2004 Sb., který v § 2 obsahuje legální definici tohoto komplikovaného pojmu. Za službu informační společnosti pro účely výše citovaného zákona se rozumí „jakákoliv služba poskytovaná elektronickými prostředky na individuální žádost uživatele podanou elektronickými prostředky, poskytovaná zpravidla za úplatu; služba je poskytnuta elektronickými prostředky, pokud je odeslána prostřednictvím sítě elektronických komunikací a vyzvednuta uživatelem z elektronického zařízení pro ukládání dat“. Je důležité si uvědomit, že „individuální žádostí“ je požadavek Vašeho počítače na stažení dat ze serveru. Tzn. individuální požadavek je realizován v podobě zadání URL adresy a stisknutí tlačítka „enter“ – to je ta žádost, na základě které se začnou stahovat data ze serveru[20].

3.2.3 Elektronické prostředky (Electronical Devices)

Pro účely zákona o některých službách informační společnosti se pojmem „elektronické prostředky“ rozumí „zejména síť elektronických komunikací, elektronická komunikační zařízení, koncová telekomunikační zařízení a elektronická pošta“. Tedy definice ne příliš jasná a srozumitelná neboť jsou zde smíchány pojmy nedefinované. K objasnění těchto pojmů můžeme použít zákon č. 127/2005 Sb., o elektronických komunikacích, v platném znění, kde konkrétně v § 2, nalezneme takřka vyčerpávající definici pojmů síť elektronických komunikací a elektronická komunikační zařízení, viz dále.

Sítí elektronických komunikací se rozumí, dle uvedeného zákona č. 127/2005 Sb., „přenosové systémy, popřípadě spojovací nebo směrovací zařízení a jiné prostředky, které umožňují přenos signálů po vedení, rádiem, optickými nebo jinými elektromagnetickými prostředky, včetně družicových sítí, pevných sítí s komutací okruhů nebo paketů a mobilních zemských sítí, sítí pro rozvod elektrické energie v rozsahu, v jakém jsou používány pro přenos signálů, sítí pro rozhlasové a televizní vysílání a sítí kabelové televize, bez ohledu na druh přenášené informace“. Pojmem elektronická komunikační zařízení se rozumí „technické zařízení pro vysílání, přenos, směrování, spojování nebo příjem signálů prostřednictvím elektromagnetických vln“. Samotná legální definice pojmu koncové telekomunikační zařízení není v našem právním řádu definována. Za koncové telekomunikační zařízení však můžeme jednoznačné v obecné rovině označit například osobní PC, mobilní smart telefon, PDA, pager nebo MDA atd.

3.3.4 Elektronická pošta (Electronic Mail, E-mail)

Elektronickou poštou je dle zákona č. 480/2004 Sb., „textová, hlasová, zvuková nebo obrazová zpráva poslaná, prostřednictvím veřejné sítě elektronických komunikací, která může být uložena v síti nebo v koncovém zařízení uživatele, dokud ji uživatel nevyzvedne.“ Takřka totožnou definici najdeme též ve směrnici 2002/58/ES o zpracování osobních údajů a ochraně soukromí v odvětví elektronických komunikací. Zde se konkrétně hovoří o „zprávě posílané prostřednictvím veřejné komunikační sítě.“ Podstatné však je, že pod pojmem elektronická pošta můžeme zahrnout různé druhy komunikace jako například: e-mail, SMS, MMS, telefon se záznamníkem, fax, ICQ, Skype, apod.[21] Nicméně je zarážející, že výše uvedena definice operuje s pojmem veřejné sítě elektronických komunikací. Dle mého názorů není možné zaměňovat pojem veřejné sítě elektronických komunikací s pojmem sítě elektronických komunikací, který v sobě skýtá nejen veřejné ale i soukromé sítě a jedná se tudíž o pojem mnohem extenzivněji definovaný. Důvod mé úvahy je následující. V případě že se jedná o komunikaci v síti Intranetu, kde spolu zaměstnanci komunikují též prostřednictvím elektronické pošty, nejednalo by se o elektronickou poštu v dikci zákona č. 480/2004 Sb.! Jakého označení bychom za takovéto úvahy tedy v duchu zákona měli užít? Zpráva privátní povahy, či intranetová elektronická zpráva? Například i tvůrci knihy o elektronickém obchodu označují pojmem e-mail elektronickou výměnu zpráv mezi jednotlivými internauty, neboli uživateli Internetu[22].

3.3.5 Poskytovatel služby (Service Provider)

Poskytovatelem služby je pro účely zákona č. 480/2004 Sb., „každá fyzická nebo právnická osoba, která poskytuje některou ze služeb informační společnosti.“ Zákon však neřeší, zda se musí jednat o podnikání, přičemž sama služba může být bezúplatná, resp. být financována jinak[23]. Vodítkem ke správnému objasnění pojmu poskytovatel služeb informačních společností, zde tedy nebude povaha subjektu (podnikatel - nepodnikatel, fyzická osoba - právnická osoba) ani úplatnost či neúplatnost poskytované služby, ale právě samotný pojem služba informační společnosti. Způsob, kterým současná legislativa definuje poskytovatele služeb informační společnosti, nelze v žádném případě podceňovat. Do kritéria této definice spadá dle mého názoru více subjektů, než měl sám zákonodárce vůbec v úmyslu. Též se domnívám, že i řada samotných subjektů si není vůbec vědoma toho, že naplňujeme svým jednáním charakter poskytovatele služeb informační společnosti.

3.3.6 Uživatel služby (User of Service)

Uživatelem se pro účely zákona č. 480/2004 Sb. rozumí „každá fyzická nebo právnická osoba, která využívá služeb informační společnosti, zejména za účelem vyhledávání či zpřístupňování informací“. Pojem uživatel je tedy z pohledu výkladu pojmu spotřebitel širší neboť podle směrnice 2002/21/ES, se spotřebitelem rozumí „každá fyzická osoba, která využívá nebo požaduje veřejně přístupnou službu elektronických komunikací pro účely mimo rámec obchodní, podnikatelské nebo profesní činnosti.“ Podle našeho zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoníku, v platném znění, (dále jen „ObčZ“) je spotřebitelem osoba, která při uzavírání a plnění smlouvy nejedná v rámci své obchodní nebo jiné podnikatelské činnosti.

Podlé zákona 127/2005 Sb. o elektronických komunikacích, je uživatelem každý „kdo využívá nebo žádá veřejně dostupnou službu elektronický komunikací, pokud uvedený zákon nestanový jinak.“ Ten tak stanoví v §87 odst., kde se uživatelem pro účely dílu, Ochrana osobních, provozních a lokalizačních údajů a důvěrnost komunikací, rozumí uživatel, který je výhradně fyzickou osobou.

IV. Odpovědnost poskytovatelů služeb dle zákona 480/2004 Sb.

4.1 Úvodem

Na úvod této části příspěvku, pojednávající o odpovědnosti poskytovatelů služeb informační společnosti, je jistě vhodné uvést, že přijetí zákona významnou měrou přispělo k odstranění zákonného, dnes již historického schizmatu, které spočívalo na možnosti úspěšně žalovat např. poskytovatele volného prostoru[24], a to tak, aby byl soudem poskytovatel shledán odpovědným v rozsahu dle § 420 ObčZ za nedbalostní porušení § 415 ObčZ, tedy např. i jen za to, že se nechoval tak, aby jinému nevznikla škoda. Jeho nedbalost pak mohla spočívat v tom, že o problematickém obsahu věděl a neověřil jeho právní závadnost, nebo ji ověřil a zjistil a závadný obsah neodstranil[25]. Takovýto v minulosti bezpochyby nepříliš šťastný výklad, přispíval významnou měrou k narušení právní jistoty poskytovatelů internetových služeb, a to nejen v rámci tuzemské právní úpravy[26]. Současná právní úprava, vycházejíce ze Směrnice EU o elektronickém obchodu, tedy přinesla jasný právní rámec povinností, jež musí poskytovatel služeb informační společnosti splňovat, aby nenaplnil vznik případné odpovědnosti. Jinými slovy jakým způsobem se má poskytovatel služeb informační společnosti chovat, aby nevznikla jeho případná odpovědnost. Dle zákonného ustanovení o vzniku odpovědnosti obsažené v paragrafech 3 až 6 tak zákon nepředstavuje nepřímou novelu platných právních předpisů. Jedná se o blanketní ustanovení, které obecně odkazuje na jiné relevantní zákony, upravující odpovědnost jako samostatný právní institut. Těmi mohou být jak normy veřejnoprávní (trestní zákoník, zákon o ochraně osobních údajů apod.), tak soukromoprávní (zejména pak občanský zákoník a jeho ustanovení o náhradě škody)[27]. Zákon konkrétně pojednává o odpovědnosti tří odlišných typů poskytovatelů služeb. Avšak jak v následujícím výkladu uvidíme, nejedná se pouze o tři různé poskytovatele služeb, nýbrž o mnohem širší spektrum řady takovýchto poskytovatelů. S ohledem na význam této následující kapitoly proto vždy uvedu doslovné znění zákona a poté jej doplním bližším komentářem.

4.2 Odpovědnost poskytovatele služby za obsah přenášených informací

Dle § 3 odst.1, zákona č. 480/2004 Sb.,v platném znění je stanoveno že „poskytovatel služby, jež spočívá v přenosu informací poskytnutých uživatelem prostřednictvím sítí elektronických komunikací nebo ve zprostředkování přístupu k sítím elektronických komunikací za účelem přenosu informací, odpovídá za obsah přenášených informací, jen pokud a) přenos sám iniciuje, b) zvolí uživatele přenášené informace, nebo c) zvolí nebo změní obsah přenášené informace“. Dále ve druhém odstavci téhož paragrafu je uvedeno, „že přenos informací a zprostředkování přístupu podle předchozího odstavce jedna zahrnuje také automatické krátkodobě dočasné ukládání přenášených informací“.

Nejprve si musíme uvědomit, na které konkrétní poskytovatele služeb informační společnosti se výše citované ustanovení vztahuje. Poskytnout taxativního výčtu všech takovýchto subjektů, je za současné situace neustálého rozvoje služeb informační společnosti takřka neproveditelné. Z toho důvodu tedy uvedu ty nejobvyklejší a nejrozšířenější. První takovouto velice početnou skupinu tvoří všichni poskytovatele připojení k Internetu, tedy tzv. Internet Providers, a to bez ohledu na druh či způsob připojení nebo rozsah poskytované služby, tedy jako například připojení CATV, GPRS, WiFi, ADSL atd. Pro představu uvádím, že v České republice dnes působí zhruba osm set takovýchto komerčních poskytovatelů[28]. Skupina nekomerčních poskytovatelů tzn. např. poskytovatelů WiFi free připojení, která se rovněž řadí do kategorie poskytovatelů internetového připojení, bude bezesporu početnější než komerční poskytovatelé.

Druhou skupinou, nikoliv už tak jednostranně vymezenou jako tomu je v případě poskytovatelů internetového připojení, tvoří například poskytovatelé veřejných emailových adres, poskytovatelé SMS bran, poskytovatelé komunikačních programů na bázi ICQ, Skype, atp. Do jisté míry zde budou zahrnuti i poskytovatelé internetových stránek zprostředkující přenos určitých informací poskytnutých uživatelem dále. Typicky tedy půjde o různé online formuláře, popřípadě privátní diskusní zprávy, které jsou dále přeposílány.

Podmínky odstavce § 3 odst. 1) písmene a, b, uvedených výše, považuji za zcela jednoznačné, a proto je nebudu blíže komentovat. Za to však písmeno c téhož odstavce a paragrafu, přináší jedno velké úskalí, resp. omezení v tom, že nikoliv pouze zvolí obsah přenášené informace, nýbrž i „pouze“ změní obsah informace. Tedy například v případě SMS bran, kdy si takto poskytovatel takovéto brány doplní SMS zprávu odeslanou uživatelem v duchu marketingové reklamy, je jednáním jež zcela naplňuje skutkový znak dle § 3 odst.1, písmene c, zákona tj. změní obsah přenášené informace. Taktéž reklamní patičky obsažené ve vlastních email zprávách či jiných online zprav privátního charakteru, do kterého si poskytovatel vloží „takřka co se mu zachce“, je právně jednáním zcela totožným. Například tedy emailová výzva příslušníkům skinheadské organizace „Pojďme dnes rabovat do židovské obce“, ve free-emailu doplněná reklamou například „Skvěle ceny nejlepších vozů jen u společnosti ABC“ by mohla být jednoznačně a primárně posuzována nejen jako protiprávní jednání skinheadské organizace tj. konkrétních odesilatelů a autorů výzvy, ale i s ohledem na uvedené ustanovení zákona, by v takovémto případě svým jednáním naplnil znaky zakládající odpovědnost i samotný poskytovatel této služby. V uvedeném případě by byl poskytovatel sekundárně odpovědným subjektem, nicméně otázkou však zůstává, do jaké míry bude bráno v potaz případné ustanovení všeobecných podmínek poskytovatele, které se bude snažit tuto zákonnou povinnost omezit. Například vhodnou formulací oprávnění poskytovatele přenášených informací, který si vyhrazuje právo na změnu obsahu takto přenášené zprávy v podobě přidání reklamní patičky popřípadě reklamního sloganu. Já osobně se domnívám, že pro relativní „tvrdost“ tohoto zákonného požadavku by případné omezení obsažené ve smluvních podmínkách poskytovatele formou vhodné formulace, mohlo mít bezesporu své opodstatnění. Nicméně v konečné věci by to byl právě a jedině soud, kdo by mohl rozhodnout a posoudit, zdali je takováto odpovědností limitace s ohledem na zákonné ustanovení aplikovatelná. Co se týká odstavce druhého, který stanoví, že přenos informací a zprostředkování přístupu podle odstavce prvého zahrnuje také automatické krátkodobě dočasné ukládání přenášených informací, jedná se spíše o ustanovení související s následujícím paragrafem čtyři, jež nese i totožné označení.

4.3 Odpovědnost poskytovatele služby za obsah automaticky dočasně meziukládaných informací

Podle § 4 zákona č. 480/2004 Sb., v platném znění, vyplývá, že „poskytovatel služby, jež spočívá v přenosu informací poskytnutých uživatelem, odpovídá za obsah informací automaticky dočasně meziukládaných, jen pokud a) změní obsah informace, b) nevyhoví podmínkám přístupu k informaci, c) nedodržuje pravidla o aktualizaci informace, která jsou obecně uznávána a používána v příslušném odvětví, d) překročí povolené používání technologie obecně uznávané a používané v příslušném odvětví s cílem získat údaje o užívání informace, nebo e) ihned nepřijme opatření vedoucí k odstranění jím uložené informace nebo ke znemožnění přístupu k ní, jakmile zjistí, že informace byla na výchozím místě přenosu ze sítě odstraněna nebo k ní byl znemožněn přístup nebo soud nařídil stažení či znemožnění přístupu k této informaci“.

Ke správnému výkladu výše uvedeného paragrafu je potřebné si nejprve objasnit poněkud tajemný pojem „přenos informací automaticky dočasně meziukládaných“. Jedná se o činnost, podle originálu směrnice o elektronickém obchodu, nazvané jako „caching“, jehož se využívá jako ochrana před přetěžováním některých serverů resp. jako nástroje pro rychlejší či rovnoměrnější přenos dat v rozsáhlé a složité síti, tj. typicky v Internetu. Za nejběžnější subjekt, který bude spadat pod rámec této definice, tak lze dle mého názoru[29] označit veškeré internetové vyhledavače, tj. poskytovatele internetových vyhledavačů[30]. K odlišnému názoru však například došel JUDr. Polčák, který ve své poměrně čerstvé publikaci „Právo na Internetu, spam a odpovědnost ISP“ sice nevyvrací skutečnost, že vyhledávače spadají pod obecnou definici poskytovatelů zprostředkovatelských služeb, nicméně dochází k závěru, že poskytovatele vyhledavačů nelze zařadit do žádné ze tří základních kategorií, a proto se na ně prakticky nevztahuje příslušná legislativa[31].

Na rozdíl od poskytovatelů prvého typu služeb se nám rámec povinností rozšířil o další dvě. Změna obsahu informace znamená zdržet se jakýchkoliv modifikačních forem takovéto informace. Nevyhovění podmínek přístupu k informacím lze dle mého názoru vyložit dvojsmyslně. Za prvé se bude jednat o případ, kdy například poskytovatel vyhledavače umožní uživatelům mladším osmnácti let přístup na erotické servery[32], resp. stránky s inkriminovaným obsahem by takovýmto nezletilým subjektů neměly být vůbec zobrazeny. A za druhé, kdy například neumožní přístup na webový server, který např. nesplňuje požadovaná bezpečností kritéria, tedy požadovaná stránka se vůbec nezobrazí. Pravidla týkající se požadavků na aktualizaci takto uchovávaných informací, která jsou používána v příslušném odvětví, je z mého hlediska úsměvné ustanovení. Především mi nejsou známa žádná takováto pravidla, a o významu jejich právní síly ani nemluvě. Takováto podmínka je též úzce spojena s technickými možnostmi konkrétního poskytovatele vyhledávacích služeb. Nerad bych zacházel do technických principů fungování internetových vyhledavačů a blíže specifikoval jednotlivé úseky činnosti. Nicméně jen pro stručný nástin uvádím, že z technického hlediska běží vyhledávače na velmi výkonných strojích schopných zpracovat milióny požadavků za sekundu. Googel, jako světová jednička mezi vyhledávači, je provozován na více než 450 000 počítačích po celém světě. Indexování celého Internetu má také taktéž obrovské nároky na kapacitu disků – jen při 10 milionech stránkách a 10 kB na stránku při průměrné kompresi dostáváme nutnost 100 TB diskového pole[33]. Z výše uvedeného tedy vyplývá, že nově založená společnost provozující internetový vyhledavač by nebyla téměř nikdy schopna splnit obdobné technické požadavky jako společnost Googel. Proto mi přijde zcela nesmyslné považovat podmínky pro aktualizaci informací s ohledem na konkrétního poskytovatele za jednotné. Některé vyhledávače pracují pružněji a jsou schopny provést refresh[34] všech dat a informací z Internetu v mnohem kratším časovém úseku než jiné. Další podmínka spočívající v překročení povoleného používání technologie za účelem získání údaje o užívání informace je úzce spojena s předchozím ustanovením. Především opět s ohledem na různé vyhledavače, konkrétně třeba opět Googel by při doslovném výkladu tohoto ustanovení snad ani nemohl vůbec fungovat! Princip konkrétně tohoto nejpopulárnějšího světového vyhledavače spočívá na relevanci klíčových slov, které přímo směřují na určitou stránku, jež je oblíbená v počtu návštěv. Čím více klíčových slov směřuje k jedné stránce, tj. tedy i samotných návštěv, tím více se stává oblíbenější a tudíž i pořadí umístění stránky ve vyhledávači se mění na této závislosti (viz též i například za pomocí optimalizace SEO). Jinými slovy veškeré moderní vyhledávače pracují na bázi dalšího zpracovávání informace za účelem jejího co možná nejlepšího využití. Uvedená podmínka by tedy měla být blíže a přesněji specifikována na konkrétní typ jednání. Poslední z řady nereálně myslitelných tj. nerealizovatelných ustanovení říká, že poskytovatel takovéto služby, který ihned neodstraní informace, které byly jejich původním zdrojem staženy či zablokovány soudním rozhodnutím. V praxi by se tedy nemělo stávat, že z původní adresy budou závadné informace odstraněny a v archivu či paměti nějakého internetového vyhledavače bude tato informace stále dostupná. Na tuto okolnost upozorňuji zvlášť důrazně, protože u známých světových vyhledávačů například opět u tradičního Google toto nefunguje[35].

S ohledem na výše uvedené, bez toho aniž bych chtěl jakkoliv predikovat možný názor českého soudu pro případ posouzení odpovědnosti poskytovatele vyhledávacích služeb, či snad dokonce radikálně a bezmezně zastávat svá tvrzení, která se navíc v podstatném ohledu liší od názoru uznávaného odborníka v oboru[36], se domnívám, že většina internetových vyhledavačů se dopouští jednání, které je způsobilé naplnit podmínky vzniku odpovědnosti za obsah automaticky dočasně meziukládaných informací, hned v několika bodech, a to na základě ustanovení výše citovaného paragrafu čtyři zákona.

4.4 Odpovědnost poskytovatele služby za ukládání obsahu informací poskytovaných uživatelem

Na základě ustanovení § 5, odst. 1, zákona je stanoveno, že „poskytovatel služby, jež spočívá v ukládání informací poskytnutých uživatelem, odpovídá za obsah informací uložených na žádost uživatele, jen a) mohl-li vzhledem k předmětu své činnosti a okolnostem a povaze případu vědět, že obsah ukládaných informací nebo jednání uživatele jsou protiprávní, nebo b) dozvěděl-li se prokazatelně o protiprávní povaze obsahu ukládaných informací nebo o protiprávním jednání uživatele a neprodleně neučinil veškeré kroky, které lze po něm požadovat, k odstranění nebo znepřístupnění takovýchto informací“. Dále v odstavci druhém téhož paragrafu, je stanoveno, že „poskytovatel služby uvedený v prvém odstavci odpovídá vždy za obsah uložených informací v případě, že vykonává přímo nebo nepřímo rozhodující vliv na činnost uživatele.“

Tento paragraf zákona osobně považuji za velice důležitý, ba dokonce možná za jeden z nejdůležitějších. Přestože jsme se mohli setkat s názory, že výše uvedené ustanovení označované jako „hostingové“ se takřka výhradně vztahuje na poskytovatele hostingových služeb, dle mého názoru tomu tak není. Neboť podmínky pro zahrnutí do této sekce poskytovatelů nejsou jako u ostatních kategorií poskytovatelů nikterak specifické. Ve skutečnosti totiž tato kategorie zahrnuje velice pravděpodobně největší počet subjektů tj. poskytovatelů služeb informační společnosti. Pro názornou ilustraci uvedu vybrané poskytovatele služeb, kteří spadají dle mého názoru pod ustanovení uvedeného paragrafu. Primárně to jsou tedy veškeří poskytovatele hostingových služeb, neboli též poskytovatelé volného prostoru. Dále se jedná o poskytování webhousingových služeb, datových skladů, úschoven, veřejných datových galerií (foto, video, hudba) tj. veškerá data v jakékoliv podobě, které můžeme jakožto uživatelé „někam“ uložit. S ohledem na textaci předmětného ustanovení je potřeba zvážit a zohlednit výklad pojmů informace a data. Podle znění zákona se sice jedná o veškeré subjekty poskytující služby za účelem ukládání informací poskytnutých uživatelem, nicméně pojem informace je dle mého názoru nepřesný a zavádějící, který neodpovídá skutečnosti. Dle mého názoru by pojmu informace lépe odpovídal pojem data. Například za situace, kdy uložíte na server poskytovatele prostoru jednoduchou flash hru, nebo flash animaci, tak, abyste, ji mohli sdílet svým kamarádům, rozhodně neukládáte informace (animace nebo hra bez informačního obsahu není informace ale jen data).

Nyní již stručný výklad s komentářem k uvedenému paragrafu. Odstavec prví, písmene a říká „mohl-li vzhledem k předmětu své činnosti a okolnostem a povaze případu poskytovatel těchto služeb vědět, že obsah ukládaných informací nebo jednání uživatele jsou protiprávní, stává se odpovědným“. Toto ustanovení je poněkud matoucí, poněvadž stanovuje hned několik blíže nespecifikovaných podmínek a to předmět činnosti, okolnosti a povahu případu. Předmět činnosti, kterou poskytovatel vykonává, považuji za naprosto jasnou, tím spíš, že jsme přímo v ustanovení pojednávající o poskytovatelích ukládající obsah třetích osob. Pravděpodobně se tím zákonodárce snažil upozornit, i když o důmyslnosti zákonodárce mám v tomto ohledu spíše pochybnosti, na možnou „odlišnost“ služeb, které spadají pod toto ustanovení a tím pádem i na odlišnost samotných poskytovatelů spadající pod tuto kategorii. Například nemůžeme považovat za rozumné, aby hostingové společnosti při milionech dat ukládaných uživateli na jejich prostor, mohli blíže znát ukládaný obsah, tím spíš, že se jedná o obsah tisíce a tisíce jiných webových stránek. Avšak co třeba společnost provozující portál YouTube[37], který se v poslední době stala jednou z nejnavštěvovanějších a nejpopulárnějších video stránek na světě. Princip je zcela jednoduchý, tisíce, dnes již spíše miliony, uživatelů z celého světa poskytují video nahrávky, které jsou specificky rozdělovány do mnoha dalších kategorií. Jakýkoliv další uživatel Internetu má pak následnou možnost shlédnout, téměř opravdu jakékoliv video, a to i bez nutnosti předchozí registrace. Pouze vstoupíte na web stránku YouTube, zadáte v anglickém jazyce, dnes již i v českém, žánr požadovaného videa, kliknete vyhledat a už se díváte. To, že na stránkách YouTube můžete nalézt nejeden právně závadný obsah, nejen z pohledu našeho práva, nepřekvapí s ohledem na množství uložených dat asi nikoho. V této spojitosti je však zajímavé uvést postup, který YouTube v případě zjištění závadného obsahu volí. Tímto postupem je informace která stanoví, že: „Uživatelská komunita YouTube nahlásila, že toto video nebo skupina mohou zahrnovat obsah nevhodný pro některé uživatele. Chcete-li sledovat toto video nebo skupinu, potvrďte, že je vám 18 a více let. Učiníte tak přihlášením nebo registrací.“ Takováto notifikační informace resp. spíše formální upozornění, má právně svůj význam, o tom však zda-li je takovýto postup ve všech případech dostačující, by se právně dalo široce polemizovat. Blíže k dané problematice v následujícím odstavci.

Okolnosti a povaha případu jsou značně široké pojmy, které budou, nespíš sloužit především k bližšímu posouzení vyhodnocení celé situace. Tedy o jaký konkrétní druh poskytované služby se jedná, v jakém rozsahu je služba provozována, zdali je úplatná či neúplatná, jaké jsou podmínky jejího užití, která skupina uživatelů ji nejvíce používá, atd. atp. Písmeno b odstavce prvého, citovaného výše, úzce navazuje na písmeno a. Dozvěděl-li se totiž poskytovatel prokazatelně o protiprávní povaze obsahu ukládaných informací nebo o protiprávním jednání uživatele a neprodleně neučinil veškeré kroky, které lze po něm požadovat, k odstranění nebo znepřístupnění takovýchto informací stává se odpovědným. V tomto případě se musí prokazatelně dozvědět (tj. na základě „jakéhokoli“, nejlépe však kvalifikovaného podnětu, jemu zaslaného), že by něco nemuselo být v pořádku, a pokud poskytovatel dozná, že tomu tak je, je povinen neprodleně zareagovat (zablokovat či vymazat informace - data). Otázka kvalifikovaného podnětu představuje v intencích právního postupu nejlépe písmenné upomnění oprávněné osoby adresované poskytovateli služby, ve které budou veškeré rozhodné a potřebné skutečnosti. V této spojitosti je pro účely podání kvalifikované výzvy nejlepší vyhledat odbornou právní pomoc. „Neprodleně“ je běžný právní termín a myslí se tím „při nejbližší možné příležitosti“. Pokud tedy někdo nabízí služby přístupné 24 hodin denně, sedm dnů v týdnu s nepřetržitým dohledem, mělo by se jednat o minuty potřebné k odstranění závadného obsahu. Pokud se však bude jednat o statický server, který někdo spravuje jednou týdně (např. na základě smlouvy o provedení práce), pak je logické, že se nebude předpokládat stejně rychlá reakce, jako v předchozím případě, nicméně vyjádření typu „až pojedu kolem, tak se zastavím a spravím to“ asi nebude považována za uspokojivou[38]. Důležité je samozřejmě i vyhodnocení jakéhokoliv podnětu, v zahraničí označovaném jako princip „kvalifikovaného oznámení“[39], který například v USA podrobněji vymezuje tento pojem. Vše je jasné, pokud například poskytovatel volného prostoru obdrží pravomocné rozhodnutí soudu o závadnosti cizího obsahu. Na druhou stranu nelze e-mail od soukromé osoby upozorňující například na porušování autorského práva apriori považovat za jasný důkaz závadnosti cizího obsahu. Takové upozornění je však ze strany poskytovatele volného prostoru třeba prověřit, aby se tak zbavil případné nedbalostní odpovědnosti[40]. Jako nejvhodnější řešení pro poskytovatele těchto služeb, je mít s uživateli uzavřenu takovou smlouvu, která poskytovateli umožní při podezření na protiprávnost obsahu provést odstranění či blokaci bez nutnosti souhlasu uživatelů či omezení jejich práv či předchozí notifikační povinnosti.

Zajímavé nejen z hlediska výkladu, ale i následné aplikace je znění odstavce druhého výše citovaného paragrafu, které nám tak uzavírá zákonné předpoklady k omezení vzniku odpovědnosti poskytovatelů služeb informační společnosti. Zákon praví „že poskytovatel služby uvedený v odstavci prvém odpovídá vždy za obsah uložených informací v případě, že vykonává přímo nebo nepřímo rozhodující vliv na činnost uživatele“. Snad nic by v této normativní větě nevyvolávalo pochyby, až na dvě skutečnosti. Za první z nich lze jednoznačně označit „nepřímo rozhodující vliv“, který s sebou přináší řadu skrytých úskalí. Pod nepřímo rozhodující vliv můžeme velice snadno podražit řadu skutečností, které by asi jen velmi těžko souviseli, respektive by se dali subsumovat do pojmu „přímo rozhodující vliv.“ Druhý zajímavý moment je fakt, že zákonodárce nejspíše nepočítal s tím, co zná Obchodní zákoník, a co je dnes velice sledováno: zda se nejedná o propojené (ovládané, ovládající, personálně spojené apod.) osoby. Může totiž dojít k případu opačnému, tj. že uživatel bude vykonávat vliv na činnost poskytovatele a proto se tak samotný uživatel bude moci zprošťovat odpovědnosti s poukazem na výše citovaný odstavec[41].

4.5 Omezení povinností poskytovatelů služeb

K jednotlivým kategoriím poskytovatelů služeb informační společnosti je třeba též uvést ustanovení zakládající omezení jejich povinností. Uvedené ustanovení plyne na základě § 6 zákona, kde je stanoveno, že „Poskytovatelé služeb uvedení v paragrafech 3 až 5 (tj. Odpovědnost poskytovatele služby za obsah přenášených informací, Odpovědnost poskytovatele služby za obsah automaticky dočasně meziukládaných informací, Odpovědnost poskytovatele služby za ukládání obsahu informací poskytovaných uživatelem) nejsou povinni a) dohlížet na obsah jimi přenášených nebo ukládaných informací, b) aktivně vyhledávat skutečnosti a okolnosti poukazující na protiprávní obsah informace“.

V důvodové zprávě k návrhu zákona se říká: „Není rozumné požadovat od poskytovatelů, aby při vysokém počtu uživatelů a vysokém objemu uložených dat zjišťovali a posuzovali legálnost či nelegálnost veškerého obsahu uložených informací. Je věcí a odpovědností samotných uživatelů, jaký obsah ukládají na poskytnutém serverovém prostoru. Poskytovatelé proto nemají povinnost aktivně monitorovat materiály, které jsou na jejich serverech uloženy. Pokud se však poskytovatel dozví o protiprávní povaze obsahu, a neučiní veškeré možné kroky vedoucí k odstranění či znepřístupnění takovéhoto obsahu, stává se odpovědným za obsah uložených informací.“ S tím se lze ztotožnit, avšak ne bezvýhradně. Již jsem v tomto článku zmiňoval, že vývoj informační společnosti jakožto i jejich služeb je v neustálém zdokonalování a celkovém rozvoji. Tento vývoj s sebou přináší samozřejmě řadu specifických služeb, tj. služby siu generis, na které se užití generálního přístupu, upravující „obecně“ služby informační společnosti příliš nehodí. Je jistě skvělé, že iniciativa evropského zákonodárce přispěla k vyplnění právního vakua, které vyvolávalo například u poskytovatelů volného prostrou, nejednu nezodpovězenou otázku či dokonce nejeden soudní spor[42], nicméně podřadit všechny poskytovatele služeb informační společnosti[43], do role pasivních účastníků, kteří v zásadě nemusí takřka „vůbec nic“ a vzbuzovat tak v nich pocit právní ochrany v důsledku zákonem stanovené čisté pasivity, není vůbec ideálním řešením.