Proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 30.7.2009, č.j. 3 Co 90/2008-225, podala žalobkyně (dále též „dovolatelka“) dovolání. Tvrdí, že žalobou z 21.8.2005 se domáhá náhrady škody vzniklé z neoprávněného zásahu do autorských práv k počítačovému programu XIOPortfolioServer a XIOPortfolioClient (dále jen „počítačový software“) v souladu s ust. § 40 odst. 4 zákona č. 121/2000 Sb. o právu autorském, o právech souvisejících s právem autorským a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „autorský zákon“) a to v podobě ušlého zisku, který autorovi, resp. jeho právním nástupcům, ušel v důsledku protiprávního jednání jiné osoby (znemožněním užití díla dědici zůstavitele). Poukazuje dále na skutečnost, že předmětný počítačový software požívá formou fikce ve smyslu § 2 odst. 2 autorského zákona ochrany jako autorské dílo. Specifikaci počítačového softwaru učinila označením jeho názvu a dále ji doložila listinami (licenčními smlouvami) založenými ve spisu Městského soudu v Praze, sp.zn. 32 C 116/2005. Další specifikaci brání skutečnost, že v důsledku protiprávního jednání žalovaných nemá k dispozici zdrojové verze programu ke dni úmrtí autora (syna žalobkyně). Neoprávněné zásahy do autorského práva shledává žalobkyně v jednání jednotlivých žalovaných, kdy skutkové okolnosti případu popsala jak v samotné žalobě z 21.8.2005, tak v pozdějších doplňujících podáních. Zejména v tomto jednání spatřuje zásah do osobnostních a majetkových práv autora, resp. porušení posmrtné ochrany autorského díla ve smyslu § 11 odst. 4 autorského zákona. Otázku zásahu do osobnostních práv autora měl soud prvního stupně posoudit jako předběžnou otázku důležitou pro rozhodnutí nároků náhrady škody požadované žalobkyní. V doplnění žaloby ze dne 7.11.2008 žalobkyně v souladu s metodikou § 40 odst. 4 autorského zákona upřesnila, že se domáhá náhrady škody ve výši 30.000.000,- Kč, přičemž doložila listinami, že za tuto cenu bylo autorské dílo žalovaným SC Servis, s.r.o. poskytnuto žalovaným 8), 9) a dalším subjektům, kdy licence do jedné banky se dle tvrzení žalobkyně prodávala za 8 až 12 milionů Kč. Dovolatelka vytýká soudům obou stupňů, že považovaly-li takto určenou výši škody za nesrozumitelnou, bylo na místě postupovat podle § 136 občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.“). Žalobkyně v dovolání uvádí, že žalovanou částku požaduje po všech žalovaných společně a nerozdílně. Dovolatelka dále soudu prvního stupně vytýká, že přes rozšíření okruhu žalovaných nerozhodl o přistoupení účastníků na straně žalované ve smyslu § 92 o.s.ř., čímž řízení zatížil vadou. Konečně soudu prvního stupně vytýká, že jí opakovaně nepřiznal osvobození od soudních poplatků a neustavil zástupce, ačkoliv v jiných řízeních (v dovolání specifikovaných) jí bylo osvobození od soudních poplatků přiznáno a zástupce jí byl ustanoven. Navrhla proto, aby Nejvyšší soud ČR napadená usnesení soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1.7.2009 (dále jen "o.s.ř."), neboť dovoláním je napadeno usnesení odvolacího soudu, které bylo vydáno po tomto datu (srov. Čl. II bod 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., ve znění pozdějších předpisů a další související zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o.s.ř., § 241b odst. 2 věta druhá o.s.ř., k tomu oprávněnou osobou (účastníkem řízení), a že jde o usnesení, proti kterému je podle ustanovení § 239 odst. 3 o.s.ř. dovolání přípustné, přezkoumal napadené usnesení ve smyslu ustanovení § 242 o.s.ř. bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné.

Žaloba je podání, kterým se zahajuje řízení před soudem. Žaloba musí obsahovat kromě obecných náležitostí podání uvedených v ustanovení § 42 odst. 4 o.s.ř. mimo jiné vylíčení rozhodujících skutečností, označení důkazů, jichž se žalobce dovolává, a musí z ní být patrno, čeho se žalobce domáhá (srov. § 79 odst. 1 větu druhou o.s.ř.).

Neobsahuje-li žaloba všechny stanovené náležitosti nebo je-li neurčitá nebo nesrozumitelná, předseda senátu usnesením žalobce vyzve, aby žalobu doplnil nebo opravil, určí mu k tomu lhůtu a poučí jej, jak je třeba doplnění nebo opravu provést (srov. § 43 odst.1 o.s.ř.). Není-li přes výzvu předsedy senátu žaloba opravena nebo doplněna a nelze-li pro tento nedostatek v řízení pokračovat, soud usnesením žalobu odmítne, jestliže žalobce byl o tomto následku poučen (srov. § 43 odst. 2 o.s.ř.).

Odmítají-li soudy obou stupňů v přezkoumávané věci žalobu žalobkyně činí tak pro absenci vylíčení rozhodujících skutečností, které slouží k vymezení předmětu řízení po skutkové stránce, jakkoliv tuto absenci kvalifikují jako nedostatek základních skutkových tvrzení.

Rozhodujícími skutečnostmi se ve smyslu ustanovení § 79 odst. 1 věty druhé o.s.ř. rozumí údaje, které jsou zcela nutné k tomu, aby bylo jasné, o čem a na jakém podkladě má soud rozhodnout. Žalobce musí v žalobě uvést takové skutečnosti, kterými vylíčí skutek (skutkový děj), na jehož základě uplatňuje svůj nárok, a to v takovém rozsahu, který umožňuje jeho jednoznačnou individualizaci, tedy vymezit předmět řízení po skutkové stránce. Vylíčením rozhodujících skutečností v žalobě plní žalobce též svoji povinnost tvrzení, uloženou mu ustanovením § 101 odst. 1 písm. a) o.s.ř. Neuvede-li žalobce v žalobě všechna potřebná tvrzení, významná podle hmotného práva, nejde o vadu žaloby, která by bránila pokračování v řízení, jestliže v ní vylíčil alespoň takové rozhodující skutečnosti, kterými byl vymezen předmět řízení po skutkové stránce; povinnost tvrzení může žalobce splnit i dodatečně, a to při přípravě jednání, popřípadě též, budou-li k tomu splněny zákonem stanovené podmínky, při jednání před soudem prvního stupně. Označením důkazů v žalobě plní žalobce svoji důkazní povinnost, uloženou mu ustanoveními § 101 odst. 1 písm. b) a § 120 odst. 1 o.s.ř. Neoznačí-li žalobce důkazy v žalobě, nejde o vadu žaloby, která by bránila pokračování v řízení; také důkazní povinnost může žalobce splnit rovněž dodatečně při přípravě jednání, popřípadě, budou-li k tomu splněny zákonem stanovené podmínky, při jednání před soudem prvního stupně. Požadavek, aby ze žaloby bylo patrno, čeho se žalobce domáhá (tzv. žalobní petit), nelze vykládat tak, že by žalobce byl povinen vždy učinit soudu návrh na znění výroku jeho rozsudku. Žalobce uvede, čeho se žalobou domáhá, rovněž tehdy, jestliže v žalobě přesně a jednoznačně označí (tak, aby ji bylo možné z obsahu bez pochybností dovodit) povinnost, která má být žalovanému uložena rozhodnutím soudu. Požaduje-li žalobce peněžité plnění, musí být ze žaloby patrno i to, jakou částku mu žalovaný má zaplatit; nemůže-li žalobce svůj peněžitý nárok přesně vyčíslit, musí jej uvést alespoň v přibližné výši (srov. též právní názor vyjádřený v usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 15.10.2002 sp. zn. 21 Cdo 370/2002, které bylo uveřejněno pod č. 209 v časopise Soudní judikatura, roč. 2002).

Údaj o tom, čeho se žalobce žalobou domáhá (tzv. žalobní petit), musí být přesný, určitý a srozumitelný. Soud totiž musí za řízení zcela přesně vědět, o čem má jednat a rozhodnout, neboť nesmí - s výjimkou případů uvedených v ustanovení § 153 odst. 2 o.s.ř. - účastníkům přiznat jiná práva a uložit jim jiné povinnosti, než jsou navrhovány. Kdyby žalobce vymezil v žalobě žalobní petit nepřesně, neurčitě nebo nesrozumitelně, převzetí takového petitu do výroku soudního rozhodnutí by mělo za následek, že by rozhodnutí soudu nebylo (z materiálního hlediska) vykonatelné. Přesný, určitý a srozumitelný žalobní petit není jen vyjádřením formálních náležitostí žaloby, ale je zcela nezbytným předpokladem pro to, aby soudní rozhodnutí bylo (z materiálního hlediska) vykonatelné a aby tak nastaly právní účinky, které žalobce zahájením řízení sledoval. Požadavek, aby ze žaloby bylo patrno, čeho se žalobce domáhá, současně nelze vykládat tak, že by žalobce byl povinen učinit soudu návrh na znění výroku jeho rozsudku. Ustanovení § 79 odst. 1 věta druhá o.s.ř žalobci neukládá formulovat návrh výroku rozsudku soudu, ale jen to, aby ze žaloby bylo patrno, čeho se domáhá. Žalobce uvede, čeho se domáhá, i tehdy, jestliže v žalobě přesně, určitě a srozumitelně označí (tak, aby to bylo možné z obsahu žaloby bez pochybností dovodit) povinnost, která má být žalovanému uložena rozhodnutím soudu (požaduje-li ve smyslu ustanovení § 80 písm. b) o.s.ř., aby bylo rozhodnuto o splnění povinnosti, která vyplývá ze zákona, z právního vztahu nebo z porušení práva), nebo způsob určení právního vztahu, práva nebo právní skutečnosti (požaduje-li ve smyslu ustanovení § 80 písm. c) o.s.ř. nebo podle zvláštních právních předpisů určení, zda tu právní vztah, právo nebo právní skutečnost je či není). Požaduje-li žalobce peněžité plnění, musí být z žaloby patrno také to, jakou částku mu žalovaný má zaplatit; nemůže-li žalobce svůj peněžitý nárok přesně vyčíslit, musí jej uvést (opět určitě) alespoň v přibližné výši. Neobsahuje-li žaloba všechny stanovené náležitosti nebo je-li - bez ohledu na to, zda po stránce "kvalitativní" nebo "kvantitativní" - neurčitá nebo nesrozumitelná, předseda senátu usnesením žalobce vyzve, aby žalobu doplnil nebo opravil, určí mu k tomu lhůtu a poučí jej, jak je třeba doplnění nebo opravu provést (§ 43 odst. 1 o.s.ř.). Není-li přes výzvu předsedy senátu žaloba opravena nebo doplněna a nelze-li pro tento nedostatek v řízení pokračovat, soud usnesením žalobu odmítne, jestliže žalobce byl o tomto následku poučen (§ 43 odst. 2 o.s.ř.) [srov. například právní názor vyjádřený v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20.8.2003, sp. zn. 21 Cdo 909/2003, které bylo uveřejněno pod č. 152 v časopise Soudní judikatura, roč. 2003].

Žalobkyně v podání ze dne 21.8.2005 nazvaném jako „žaloba na porušení autorských práv“ tvrdí, že toto porušení spočívá v prodeji softwaru firmou XIO.CZ a.s. společnosti SC Servis s.r.o., a to po smrti autora programu Mgr. L. K. (syna žalobkyně zemřelého dne 23.8.2003), který byl 100% akcionářem společnosti XIO.CZ a. s.. V žalobě se rovněž tvrdí, že autor požádal o ochrannou známku a tato mu byla udělena pod č. 254368. V žalobě dále žalobkyně vyvozuje svoji aktivní věcnou legitimaci jako dědice po autorovi a předmětný software specifikuje jako „KIT a databázi XIO.PORTFOLIO“ s tím, že název dodatečně upřesní. Žaloba postrádá určitý žalobní petit. V podání ze dne 16.3.2006 (č.l. 37 spisu) žalobkyně doplňuje, že softwarový produkt XIOPORTFOLIO SERVER, jež je předmětem licenční smlouvy z 24.6.2004, byl prodán přes spol. SC Servis, s.r.o. společnosti Raiffeisenbank a.s. V podání ze dne 26.5.2006 (č.l. 109 spisu) žalobkyně uvádí, že ten, kdo porušil autorská práva zůstavitele, bylo v roce 2004 bývalé představenstvo spol. XIO.CZ a.s., neboť žalobkyně je ve funkci předsedy představenstva spol. XIO.CZ a.s. od 16.1.2006 a nově jmenované představenstvo nerozporuje autorství a vlastnictví syna žalobkyně k autorskému dílu pro něž je rovněž zapsána ochranná známka, přičemž v dalším podání ze dne 4.6.2006 (č.l. 113 p.v.) k této skutečnosti připojuje závěr o neplatnosti licenční smlouvy ze dne 24.6.2004. V opakovaném návrhu na vydání předběžného opatření ze dne 4.6.2006 na č.l. 117 spisu (v pořadí třetím) žalobkyně specifikuje předmět autorských práv jak „programovou databázi pod názvem XIOPortfolioServer a XIOPortfolioClient a další autorská díla tak jak jsou definována na Osvědčení o zápisu ochranné známky příl. 5 a smlouvách uzavřených spol. Softcase s.r.o. IČ 46709088 s autorem software panem Mgr. L. K.“, kdy dále tvrdí, že tento software byl dodáván bankám, byť dědici po autorovi nedostali odměnu za užívání autorského díla. Tvrdí dále neplatnost licenční smlouvy z 24.6.2004 pro absenci customizačního protokolu. V usnesení ze dne 4.7.2007, č.j. 32 C 116/2005-136, soud prvního stupně podle § 43 odst.1 o.s.ř. žalobkyni vyzval k odstranění vad žaloby. Tyto vady spatřuje v tom, že autorské dílo není specifikováno, žaloba vykazuje neúplná skutková tvrzení, z žaloby není zřejmé zda označené softwarové produkty jsou autorskými díly a není vyčíslena škoda. Domáhá-li se náhrady nemajetkové újmy, pak je třeba tuto specifikovat, a „domáhá-li se vydání bezdůvodného obohacení jako dvojnásobku odměny, pak je rovněž toto třeba specifikovat, aby soud mohl posoudit o jaký nárok dle § 40 autorského zákona se jedná“ Na tuto výzvu reaguje žalobkyně žádostí o osvobození od soudních poplatků a ustanovení advokáta a žádostí o prodloužení lhůty k odstranění vad žaloby. K odvolání žalobkyně odvolací soud usnesením ze dne 27.6.2008, č.j. 3 Co 1/2008-151 zrušil usnesení soudu prvního stupně ze dne 4.10.2007, č.j. 32 C 116/2005-141, jímž byla žaloba mimo jiné odmítnuta pro nedůsledný postup při odstraňování vad žaloby (soud prvního stupně „jednoznačně a úplně“ neuvedl, „jak má být žaloba doplněna a v čem všechny její vady spočívají“). Následně žalobkyně podáním ze dne 9.8.2008 (č.l. 154 spisu) sděluje, že software XIOPortfolioserver nebyl kolektivním dílem zaměstnanců spol. XIO.CZ, ale výhradně dílem jejího zemřelého syna. K původnosti díla nabízí žalobkyně řadu tvrzení a poukazuje na licenční smlouvu ze dne 24.6.2004 s níž spojuje úmysl některých žalovaných získat software XIOPortfolioserver. Podrobně se zabývá implementací softwaru po smrti jejího syna a popisem výhody tohoto software. Tvrdí dále, v čem podle jejího názoru spočívá podvodné jednání některých žalovaných (po smrti Mgr. K. Ing. T. M. po dohodě s Ing. J. Š. vložili do dodatku č. 6 příl.3.3 ke smlouvě o servisních podmínkách č.8 v ČS a.s. ze dne 26.11.2003 údaj o tom, že se týká i systému XPS a tímto způsobem převedli zisk za servis a užívání systému XPS v ČS a.s. , který jinak náležel autorovi díla resp. jeho dědicům, do spol. XIO.CZ, a.s., když ve skutečnosti zisk zůstal ve společnosti Softcase s.r.o.) a její podání ústí do závěru, že licenční smlouva na dodávku loadverzí software XIOPortfolioserver do RB a.s., resp. SC Servis s.r.o. je neplatná, dále že žalovaní ing. T. M., MUDr. P. F. a Ing. J. Š. zneužili informace v obchodním styku a společně se spol. SC Servis poškodili dědice po Mgr. L. K. o 30.000.000,- Kč.

V dalším podání ze dne 15.8.2008 (na č.l. 191 spisu) žalobkyně doplňuje tvrzení k původnosti autorského díla a to vše před doručením nové výzvy k odstranění vad podání soudu prvního stupně ze dne 17.10.2008, č.j. 32 C 116/2005-194. V této výzvě soud prvního stupně žalobkyni vyzval, „aby jednoznačně označila každého žalovaného, tedy fyzickou osobu jménem, příjmením, aktuálním bydlištěm, popř. datem narození, právnickou osobu názvem a aktuálním sídlem, popř. IČ, tak jak je zapsaná v příslušném rejstříku; aby stručně a jasně doplnila skutková tvrzení ohledně zásahu do autorského práva, tedy konkrétně uvedla kým a jakým způsobem došlo k porušení, respektive jak a čím každý z označených žalovaných zasahuje do práv postoupených po zemřelém; aby navrhla výrok rozsudku, který je způsobilým titulem pro výkon rozhodnutí, tedy jasně stanovila, jaké povinnosti mají být každému žalovanému uloženy“. V odůvodnění usnesení soud prvního stupně uvádí, že z podání doručeného soudu dne 13.8.20008 vyplývá, že dochází k dispozici s produktem chráněným ochrannou známkou, ovšem z obsahu podání nelze přesně určit kým, kdy ani jakým způsobem. K této výzvě soudu žalobkyně podáním ze dne 7.11.2008 (č.l. 198 spisu) označuje okruh žalovaných s uvedením požadovaných identifikačních znaků jednotlivých žalovaných, doplňuje, že žalovaní zasahují do autorského práva tím, že „tvrdí, že předmětný software je kolektivním dílem zaměstnanců XIO:CZ“ a nabízí vlastní verzi o vlastnictví tohoto produktu, a sděluje, že licence na předmětný software byla poskytována prostřednictvím spol. CS Servis s.r.o.. Závěrem doplnila, že petit doplní s ustanoveným advokátem, když současně navrhuje, „aby žalovaní 1-9) byli povinni žalobkyni uhradit škodu způsobenou nezákonným odcizením zdrojových verzí software (XPS) a nezákonným užíváním tohoto autorského díla programové databáze XioPortfolioServer a XIOPortfolioClient minimálně ve výši 30.000.000,- Kč včetně nákladů řízení“.

Již ze samotných výzev soudu prvního stupně muselo být tomuto soudu zřejmé, že z vylíčení rozhodných skutečností v žalobě a dalších podání vyplývá, že dochází k dispozici s produktem chráněným ochrannou známkou a že nárok žalobkyně by mohl být posuzován i z hlediska požadavku na vydání bezdůvodného obohacení jako dvojnásobku odměny, podle některé z hypotéz uvedených v ustanovení § 40 autorského zákona. Žalobkyni je jistě možno vytknout, že se neuspořádanými a částečně nejasnými podáními snažila splnit svoji povinnost tvrzení, nelze rovněž přehlédnout, že žalobkyně si tohoto nedostatku byla vědoma a pravidelně žádala soudy obou stupňů o ustanovení zástupce z řad advokátů, který by tyto nedostatky odstranil. Nesprávný byl v této souvislosti výklad soudu prvního stupně v usnesení o zamítnutí návrhu na ustanovení zástupce z řad advokátů ze dne 21.3.2006, č.j. 32 C 116/2005-45, v němž soud vyslovil, že osvobození od soudních poplatků (jako předpoklad pro ustanovení zástupce) mimo jiné vyžaduje posouzení, zda se jedná či nejedná o bezúspěšné uplatnění či bránění práva, ale s tímto správným předpokladem spojil závěr, že po doplnění žaloby v tom, že žalobkyně je současně předsedkyní představenstva žalované společnosti, soud „naprosto neshledává reálnost takového žalobního návrhu a úspěšnost ve věci“. Úspěšnost ve věci se přitom bez dalšího nekryje se závěrem o bezúspěšnosti uplatňování práva. O zřejmě bezúspěšné uplatňování nebo bránění práva se jedná zejména tehdy, jestliže již ze skutkových tvrzení žadatele (aniž by bylo třeba provádět dokazování) je nepochybné, že mu ve věci nemůže být vyhověno, nebo je zjevné, že důvodem podání návrhu je činit žalovanému obtíže, aniž návrh sám má nějakou naději na úspěch. Jde tedy zejména o šikanózní výkon práva nebo zjevné oddalování splnění povinností, dlužníka nepochybně zavazujících; cílem není dosáhnout deklarovaný (žalobou uplatněný) výsledek, ale poškodit jiného, neboť jednající v rozporu s ustálenými dobrými mravy je přímo veden úmyslem způsobit jinému účastníku újmu, zatímco dosažení vlastního smyslu a účelu sledovaného právní normou zůstává pro něho vedlejší a je z hlediska jednajícího bez významu (srov. Drápal, L., Bureš, J. a kol. Občanský soudní řád I, II Komentář. 1. vydání. Praha : C. H. Beck, 2009, str.954). Jednak zde soud pominul pluralitu žalovaných (kdy za splnění dalších podmínek nebylo možno dopředu vyloučit úspěšnost vůči některému ze zbývajících žalovaných), jednak podle názoru dovolacího soudu nebylo možno uzavřít na šikanózní výkon práva. Na druhou stranu není důvodná výtka dovolatelky, že přes rozšíření okruhu žalovaných nerozhodl o přistoupení účastníků na straně žalované ve smyslu § 92 o.s.ř., čímž řízení zatížil vadou. Taková vada by mohla nastat pouze ve fázi, kdy soud projednává (z jeho hlediska) řádnou žalobu. Do té doby zpravidla není důvod, aby soud jednal s žalovanou stranou a aby žalovaným v řízení vznikaly náklady.

I když žalobkyně v žalobě došlé soudu dne 24.8.2005 a v podáních na č.l. 37,98,109,117,143,154,191,198 spisu neuvedla všechny pro rozhodnutí věci významné skutečnosti a neoznačila důkazy k prokázání svých tvrzení a tedy dosud bezezbytku nesplnila svou povinnost tvrzení a povinnost důkazní [§ 101 odst.1 písm.a) a b) a § 120 odst.1 věta první o.s.ř.], lze z údajů dosud jí uvedených dovodit skutečnosti, kterými byl alespoň vymezen předmět řízení po skutkové stránce, a čeho se žalobkyně domáhá. Povinnosti tvrzení a důkazní žalobkyně může - jak uvedeno výše - splnit dodatečně, a to při přípravě jednání, popřípadě též, budou-li k tomu splněny zákonem stanovené podmínky, při jednání před soudem prvního stupně.

Z uvedeného vyplývá, že usnesení odvolacího soudu není správné, neboť žaloba (doplněná následnými podáními) v projednávané věci netrpí takovými vadami, pro jejichž nedostatek by nebylo možné v řízení pokračovat a které by tedy odůvodňovaly odmítnutí žaloby podle ustanovení § 43 odst.2 o.s.ř.; Nejvyšší soud České republiky je proto zrušil (§ 243b odst. 2 část věty za středníkem o.s.ř.). Vzhledem k tomu, že důvody, pro které bylo zrušeno usnesení odvolacího soudu, platí i na usnesení soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud České republiky také toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243b odst. 3 věta druhá o.s.ř.).

Právní názor vyslovený v tomto usnesení je závazný; v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§ 243d odst. 1 část první věty za středníkem a věta druhá o.s.ř.).

předseda senátu