V tomto roce vyšla v knižní edici CZ.NIC publikace Jána Matejky s názvem Internet jako objekt práva s podtitulem Hledání rovnováhy autonomie a soukromí. JUDr. Ján Matejka, Ph.D., advokát, pravidelný přednášející na vysokých školách nejenom právního zaměření a vědecký pracovník Ústavu státu a práva AV ČR je známým odborníkem v oblasti internetového práva a práva informačních technologií vůbec. Vzhledem ke své předchozí odborné publikační činnosti a širokým a dlouhodobým praktickým i teoretickým zkušenostem právě v těchto oborech je každá publikace Jána Matejky příslibem fundovaného a teoreticky velmi dobře podloženého odborného díla. To platí dvojnásob pro literaturu z oblasti práv informačních technologií, kde některá témata stále zůstávají nepokryta. Podívejme se tedy, zda nejnovější Matejkova publikace naplnila do ní vkládaná oprávněná očekávání.

Jak je níže podrobněji rozvedeno, publikace se zabývá zejména ochranou soukromí a osobních údajů v prostředí internetu. A v této souvislosti shledávám první drobnou slabinu Matejkovy publikace, a to její samotný název. Nemohu se zbavit dojmu, že název „Internet jako objekt práva“ není zvolen vhodně, neboť toho moc čtenáři neříká. Pravda, podtitul již něco napoví, ale i tak se domnívám, že by tak zdařilé knize více slušel titul možná méně vzletný, ale jasný a srozumitelný. Autor však v předmluvě vysvětluje, že jeho úmyslem je navázat na toto dílo dalšími publikacemi, které budou tvořit jakousi sérii – titul (rozumějte Internet jako objekt práva) pak zůstane stejný, pouze bude měněn podtitul podle zaměření příslušné knihy. V takovém případě má i samotný, byť značně obecný titul své opodstatnění.

Dílo bylo vydáno v rámci projektu sdružení CZ.NIC, a to pod licencí Creative Commons, což jej činí volně a zdarma dostupným pro širokou veřejnost v elektronické podobě prostřednictvím internetu. Již to je zajímavý počin, který stojí za zmínku a je třeba jej hodnotit kladně, neboť bezpochyby rozšiřuje řady potenciálních čtenářů. To měl autor patrně na paměti, když svou publikaci koncipoval, neboť se v ní střídají pasáže vysoce odborné, teoreticky velmi dobře podložené (a tudíž pro právního laika spíše nezáživné) s částmi zaměřenými na praktickou aplikaci práva. A v tomto rozkročení mezi dvěma břehy – břehem světa teoretické právní vědy, filozoficko-právních úvah de lege ferenda a sociologických studií a břehem oblasti praktické aplikace platného práva – lze spatřovat druhý nedostatek této publikace. Jistá skupina čtenářů se pravděpodobně neubrání dojmu, že teoretické exkurze, poukazy na historické souvislosti a citace z prací zejména zahraničních teoretiků práva by si zasloužily více prostoru a zejména kritické zhodnocení autorem. Druhá skupina, která v knize bude hledat odpovědi na otázky z každodenní praxe, bude pak těmito teoretickými vsuvkami unavena a zmatena a nejspíš je bude pokládat za nadbytečné. Možná jde z mé strany o příliš hnidopišskou výtku, ale osobně bych ocenil jednoznačnější příklon autora k jednomu z těchto dvou navzájem protichůdných směrů. 

Tím však má kritika končí a pojďme se nyní stručně projít samotným obsahem Matejkova díla.

Publikace je rozdělena do sedmi částí. Ty doplňují nezbytné součásti každé odborné literatury, jako je autorská předmluva, resumé, věcný rejstřík, seznam použité literatury a důkladný, až možná předlouhý přehled bibliografie pramenů (i judikatury), včetně celé řady hypertextových odkazů, což docení zejména čtenáři elektronické verze.

První část knihy s názvem „Internet a právo v (ne)klidu“ představuje vstupní komentář, který odkrývá a vysvětluje přístup autora k dále řešeným otázkám.

V druhé části publikace pojmenované „Axiologie soukromí a jeho ochrany v prostředí informační společnosti“ je částí teoretickou, ve které se autor věnuje hodnotovým základům pojmu soukromí, jeho vztahu a proměnám v internetovém věku a zhodnocení, do jaké míry si v teoretické rovině soukromí zaslouží zvláštní právní ochranu.

Třetí část obsahuje formální metodologická východiska a dílem též vybrané otázky týkající se kolize svobody jednotlivce s právem na soukromí.

Klíčová část publikace je obsažena v části čtvrté s titulem „Právní regulace ochrany soukromí, její limity a možnosti“, která se zabývá samotnou platnou právní regulací ochrany soukromí v oblasti počítačových sítí, tedy zejména internetu, jejími limity amožnostmi, přičemž jsou zde důkladně rozebírány jednotlivé režimy ochrany, a to jak v rovině komunitárního práva, tak i práva národního. Tato část je v porovnání s částmi předchozími podstatně více prakticky zaměřená a autor se v ní neobává předložit odpovědi na řadu právních otázek. Samozřejmě, s některými závěry zde učiněnými je možné polemizovat či dokonce nesouhlasit, ale je velmi sympatické, že autor alibisticky „nechodí okolo horké kaše“ a předkládá svůj pohled na danou právní problematiku, který je vždy vyargumentován a podložen. Není totiž dle mého soudu nic horšího než právník, který poukáže na spletitosti a nejasnosti určité právní úpravy, aniž by pak byl schopen (či ochoten) předložit své zdůvodněné stanovisko k dané věci. Tím naštěstí Ján Matejka není.

Pátá část se zabývá otázkami mezinárodní spolupráce, či spíše její absence, která představuje významnou podmínku efektivity a vymáhání práva v tomto prostředí. Autor zde stručně popisuje historické aspekty zrodu sítě internetu, jakož i jeho specifika, která činí vymáhání práva v jeho prostředí problematické.

Šestá část publikace se věnuje rozhodovací praxi a jejím metodám, kde autor částečně kritizuje některé současné metody rozhodovací praxe, jakož i absenci tolik potřebné technologické znalosti na straně soudců. 

Závěr publikace představuje část sedmá, kde autor rekapituluje jednotlivá témata a konzistentně s předchozími částmi práce navrhuje některá další řešení.

Lze shrnout, že Matejkova publikace je velmi zdařilá; jde o odborně zpracovanou monografii, jež směřuje do dosud téměř nepopsané oblasti práva. Drobné výtky, které jsem si dovolil vznést výše, rozhodně nijak nesnižují její celkovou vysokou úroveň. Domnívám se, že si najde své čtenáře jak z okruhu právních profesionálů, tak i z řad neprávní veřejnosti, která má o problematiku ochrany soukromí v prostředí internetu zájem zejména s ohledem na aplikační praxi. Jsem přesvědčen, že ji i obě skupiny ocení, což nebývá u odborných publikací běžné.

JUDr. Jiří Čermák

Advokátní kancelář, Praha

Původně publikováno v časopisu Právník č. 1/2013. Převzato se souhlasem autora a vydavatele.