Není příliš těžké připustit, že naprostá většina informací o naší zemi i o dalších státech, které nás obklopují, jsou částečně ovládány ("cenzurovány") malým počtem sdělovacích prostředků, respektive jednotlivci, kteří tyto společnosti vlastní či řídí. Lze konstatovat, že určitý okruh informací vnímáme pouze zprostředkovaně, právě skrze tyto "oči a uši". Takovou "koncentraci moci" je velmi snadné použít či zneužít pro manipulaci s veřejným míněním, dle vůle toho, kdo touto mocí disponuje.

Samotná možnost takového chování není špatná (její zakázání by zřejmě vedlo k daleko závažnějším následkům než je zmanipulovatelné veřejné mínění), ale je nutné si ji stále uvědomovat a snažit se ji určitými mechanismy minimálně omezit. Článek 17 Listiny základních práv a svobod zaručuje svobodu projevu a právo na informace. Stejně tak stanoví, že cenzura je nepřípustná. Svoboda projevu je zde chápána jako právo vyjadřovat své názory slovem, písmem, tiskem, obrazem, nebo jiným způsobem. Obsahem práva na informace se zde rozumí možnost svobodně vyhledávat, přijímat a rozšiřovat ideje bez ohledu na hranice státu.

Jeden ze základních právních problémů Internetu je samotná přístupnost a hlavně šíření protizákonných informací (zejména toxikomanie /§ 188 TZ/, dětské pornografie /205 TZ/ a rasismu /§ 198 a § 198a/). Pro běžného uživatele (např. studenta FPR ZČU) skutečně není problém číst -samozřejmě že právě prostřednictvím Internetu- text propagující radikální rasismus, terorismus či neofašismus. Stejně tak si prohlížet perverzní fotografie deseti či dvanáctileté holčičky vedle ukájejícího se pedofila, a pak je všechny poslat téměř jakémukoliv počtu vymezených osob. Trošku tvrdá realita ! Státní zástupce se asi zapotí, ale co má dělat, když požadovaný server, kde se konkrétní protizákonná informace nachází, není na našem území, což bývá nejčastější. Dokonce pokud by byla přímo v jeho počítači a on by o ní pouze nevěděl, tak uplyne pravděpodobně několik týdnů, než bude samotný přístup k takové informaci zmrazen, pokud k tomu vůbec dojde.

Ale co když tento konkrétní server obsahující protizákonnou informaci bude v jiné zemi, či snad i na jiném kontinentu a tudíž každý k této informaci bude mít přístup stejný, jako kdyby byla na hard disku jeho vlastního počítače. Co potom ? Dobře. Nějakým technickým či softwarovým způsobem se zamezí přístupu takové informace na naše území, řekneme si. Je to vůbec možné ? Snad, ale nepůjde pak o cenzuru, či o zásah do práva na informace ? Je vůbec možné omezit právo na informace, právo svobodně je vyhledávat, přijímat a rozšiřovat bez ohledu na hranice a stát ? Ano je, tentýž článek co tuto svobodu zaručuje (čl. 17 LZP) zároveň také připouští jistou, zákonem předepsanou možnost ji omezit (jde-li o opatření v demokratické společnosti nezbytná pro ochranu práv a svobod druhých, bezpečnost státu, veřejnou bezpečnost, ochranu veřejného zdraví a mravnosti).

Dobrá, právo na informace tedy omezit lze, ale jak se takové chování-omezování, které směřuje k odstranění či zakázání určitého druhu či jedné konkrétní informace bude nazývat ? Neříká se takovému jednání mezi lidmi cenzura ? Není to cenzura ? Zřejmě ne. Bylo by totiž absurdní, aby zákonodárce ve stejném článku něco výlučně zakázal a zároveň to také připustil. Ústavní zákaz cenzury je přímo platnou normou jak pro zákonodárce, tak i pro fyzické a právnické osoby a Listina základních práv a svobod nedovoluje žádné výjimky (na rozdíl od svobody projevu a práva na informace).

Internet je skutečně -spíše ovšem prakticky než teoreticky- zatím místem, kde téměř kdokoliv může diskutovat s kýmkoliv o čemkoliv, aniž by existovalo reálné nebezpečí sankce ze strany státních orgánů. Existuje zde tedy jistý nebezpečný úzus, který je založen na předpokladu, že čin jinak trestný, který byl spáchán prostřednictvím počítačové sítě -Internetu-, nebude potrestán, či alespoň něco takového nebývá zvykem. Některé internetové společnosti tyto služby poskytující, ovšem tomuto principu příliš nevěří. Jejich členové podléhají přísné cenzuře (například společnost AMERICAN ONLINE, má s každým klientem smlouvu nazvanou Terms of Service, se kterou -teoreticky- všichni členové v momentě podpisu souhlasí a která pojednává o věcech softwarové licence, placení účtů a omezení svobody jistých druhů projevu jejich účastníků). Kromě této smlouvy tato společnost ještě vytvořila poněkud Orwelovsky znějící orgán Community Action Team (společensky aktivní skupina), jejíž práce spočívá v ochraně počítačové sítě před jinými, než povolenými výroky. V případě, že byla nalezena taková informace, má za úkol ji smazat a autora takové informace stanoveným způsobem potrestat. S takovým postupem lze mnohdy i souhlasit, je ovšem nutné si říci, že nejde o nic jiného než o praktický příklad cenzury.

Dle mého názoru lze totiž cenzuru chápat i jako jednání třetí strany, směřující k rozhodnutí o tom, co smí být předmětem komunikace a co nikoliv. Jinými slovy není důležité, zda s tímto obě strany "teoreticky souhlasí", ale zda k takovému omezení skutečně dochází. Pokud souhlasí, jedná se o cenzuru, pokud ne, tak -dle mého soudu- jde o cenzuru stejně. Jiná otázka je, zda je taková cenzura správná či nikoliv ? Jako téměř všude záleží na šíři a formulaci konkrétního omezení. Pokud pošlete svému příteli e-mail, ke kterému připojíte digitální obrázek vaší tříleté dcerky, tancující během parného dne nahá na zahradě a cenzura (či jiný četník Internetu) vás obviní z dětské pornografie, tak lze s naprostou pravděpodobností tvrdit, že takový způsob ochrany je skutečně zbytečný a snad dokonce i protiústavní. Další problém se svobodou projevu zakotvenou v našem právním řádu související se týká ochrany informací již získaných. Článek 13 Listiny základních práv a svobod totiž stanoví ochranu tajemství jiných písemností a záznamů, ať již uchovávaných v soukromí, poštou či jiným způsobem zasílaných. Problém ovšem spočívá v tom, že výslovná úprava této otázky v Trestním zákoně bohužel není (§ 239 § 240 TZ) a tudíž fiktivní pachatel, který úmyslně poruší tajemství, již uchovávané-přečtené zprávy, žádný trestný čin nikdy nespáchá a spáchat zatím ani nemůže. Nám nezbývá než doufat, že připravovaná rekodifikace Trestního zákona na tento problém nezapomněla.

Internet má skutečně mnoho výhod, a jak už to tak bývá, také mnoho nevýhod. Mezi bezesporu negativní vlastnosti tohoto fenoménu patří jednak jeho již zmíněná kontraproduktivnost, (lide jsou zahlceni množstvím informací), nedůvěryhodnost, (neexistuje způsob jak si informace ověřit) a zejména nezákonnost (oáza pro pachatele trestných činů spočívající v šíření informací jakéhokoliv druhu). Co se pozitivních vlastností týče, tak by pro právo na prvním místě měla být uvedena možnost širokého uplatnění právních informačních systémů, které by nepochybně přispěly k jednomu ze základních předpokladů každého právního systému, tj. jeho snadné orientaci, přístupnosti a sdělnosti. Dále pak možnost, že Internet je jediným médiem, které je schopné životaschopně naplnit ideu tzv. komplexní přímé demokracie, která byla zatím v moderním státě zcela nerealizovatelná (snadno si lze ovšem představit situaci, že někdy v budoucnu vysoce organizovaná a mechanizovaná většina schopná jakéhokoliv jednání, zastávající názor, že správné je jen to, co je dobré pro mne, demokraticky rozhodne pomocí této počítačové sítě o likvidaci menšiny - a tato demokracie ji to pohodlně umožní).Mezi další pozitivní vlastnosti patří snadný přístup k informacím (na Internetu je skutečně všechno), pluralita projevu názoru (téměř na každou informaci -bez ohledu na její kvalitu- je možné ihned reagovat) a bezesporu také využití další, na které zatím ještě čekáme (informační dálnice), ale které nás jistě dokáže překvapit.