Většina z nás ještě před bezmála deseti lety nevěděla, co je to Internet, elektronická pošta nebo digitální přenos dat. V komunikaci s obchodními partnery doma i v zahraničí převažoval psaný dopis, fax, dálnopis, často i telefon. Na druhé straně styk mezi prodávajícím (podnikatelem) a kupujícím se odehrával většinou na bázi osobního kontaktu. Jinou možností bylo nechat si zaslat vybrané zboží na dobírku. Osobní návštěva obchodu i dobírka se vyznačovaly časovou náročností, ne příliš bohatou nabídkou, minimální možností srovnání cenové nabídky s nabídkou konkurenční, a v důsledku toho i vyšší cenou.

Zlomovým okamžikem pro obchodníky i jejich zákazníky se stává příchod Internetu v první polovině devadesátých let a s ním vznik tzv. elektronického obchodování. po revoluci sametové přichází revoluce globálně-obchodní, která otevírá český trh nejen Evropě. podnikatelům se začíná nabízet neomezený virtuální trh celého světa, který mohou sami oslovit. A spotřebitel dostává možnost seznámit se a využít nabídku nejen českých podniků a firem. Vznikem virtuálního světa jako by zmizely skutečné hranice, svazující právní předpisy a donucující mechanismy státní moci.

Ve skutečnosti je opak pravdou. Svrchované státní útvary i nadále existují, stejně jako dosud vydané a platné, ačkoli často zastaralé právní předpisy, které se musí nadále respektovat. Vznik skutečné informační společnosti a narůstající globalizace staví každý moderní stát včetně České republiky před celou řadu problémů, které je třeba neprodleně řešit. Stávající právní předpisy nejsou dostatečně kvalitním nástrojem regulace elektronického obchodu a informační společnosti vůbec. To lze řešit dvěma rozdílnými způsoby. Zaprvé je možné novelizovat stávající právní předpisy, popřípadě schválit předpisy nové, doplňující existující právní řád. Zadruhé lze (teoreticky) změnit celý právní řád od základu k obrazu nové informační doby. první způsob přijala za svůj nejen ČR, nýbrž v podstatě všechny vyspělé země na světě. Druhou, víceméně utopickou, variantu prosazují lidé jako Andy Mueller-Maguhn z Chaos Computer Clubu (CCC), současný ředitel zastupující Evropu u ICANN (Internet Corporation for Assigned Names and Numbers – nezisková americká organizace zajišťující chod Internetu po technické stránce).

Vznik elektronického obchodu v minulých letech zastihl legislativce absolutně nepřipravené na důsledky této změny. pro podnikatele představovalo na první pohled neregulované prostředí Internetu další z možných komunikačních kanálů směrem k potencionálnímu zákazníkovi, kde alespoň prozatím neexistovala jasná, zákonem daná pravidla. pro spotřebitele přinášel vznik e-commerce výhod dokonce několik. Rychlý vývoj komunikačních prostředků umožnil komfortní nákup zboží a služeb téměř od domácího stolu, často za výhodnější cenu, při možnosti bohatšího výběru zboží z virtuálních obchodních domů po celém světě. To vše navíc s úsporou času i vynaložených finančních prostředků. Mohlo by se zdát, že tyto výhody znamenají nákup zboží a služeb na dálku bez jakýchkoli problémů. Ve skutečnosti ale stojí spotřebitelé tváří v tvář mnoha úskalím a rizikům, které je třeba právně ošetřit.

Snad nejvíce diskutované nebezpečí elektronického obchodu spočívá v možnosti zneužití osobních dat spotřebitele a jejich nedovolené šíření v internetové síti. Může se jednat jak o informace typu čísla platební karty nebo bankovního účtu, tak i o informace o frekvenci návštěv určitých internetových stránek získaných internetovými obchodníky z tzv. cookies (angl. cukroví, jedná se o malé množství textových dat, které zasílá www server na základě požadavku klienta). Souvisejícím problémem jsou i agresivní obchodní metody, obtěžující spotřebitele nevyžádanou reklamou na výrobky a služby, včetně tzv. spammingu (zasílání e-mailových zpráv reklamního charakteru, o které majitel e-mailové schránky nežádal), nebo dokonce výrobky samotnými, které si spotřebitel sám předem neobjednal. V současnosti je velmi ožehavým problémem i častá nemožnost spolehlivě a jednoznačně identifikovat internetové obchodníky, takže si konzument nemůže být jistý nejen tím, která firma zboží nebo služby on-line nabízí, a kde sídlí, nýbrž i ve kterém státě bude třeba firmu zažalovat v případě budoucího právního sporu.

Zmíněné právní problémy elektronického obchodu a smluv uzavíraných na dálku, s výjimkou ochrany osobních údajů, jsou v Evropské unii komplexně upraveny evropskou směrnicí 97/7/EC z 20. května 1997 o ochraně spotřebitele z hlediska smluv sjednaných na dálku (směrnice o distančních smlouvách). Ustanovení směrnice o spotřebitelských smlouvách včetně smluv distančních bylo s účinností k 1. lednu 2001 převzato novelou občanského zákoníku č. 367/2000 Sb.

Směrnice o distančních smlouvách nabyla účinnosti 4. června 1997. Do národních právních řádů měla být členskými státy přejata ve lhůtě tří let – tedy do 4. června 2000. Od prvotního návrhu Komise v květnu 1992 až do definitivní implementace jednotlivými státy uběhlo neuvěřitelných osm let.

Cílem směrnice bylo poskytnout větší ochranu spotřebitelům při uzavírání distančních kontraktů s dodavateli. Směrnice i občanský zákoník regulují výlučně nerovné vztahy mezi fyzickými osobami, které nejednají v rámci své obchodní nebo podnikatelské činnosti (nepodnikateli, spotřebiteli), a dodavateli, kteří uzavřením smlouvy jednají v rámci své podnikatelské činnosti. Na závazkové vztahy čistě podnikatelského charakteru podle § 261 odst. 1 obchodního zákoníku stejně jako na vztahy mezi spotřebiteli samotnými, se příslušná směrnice ani česká právní úprava nevztahuje.

Zatímco pojmy spotřebitel a dodavatel jsou v právu Evropských společenství již zažitou tradicí, jejich zavedení do občanského zákoníku vnáší do celé úpravy občanského smluvního práva poněkud zmatek. V rozporu s nově zavedenými pojmy spotřebitel a dodavatel hovoří občanský zákoník v části zabývající se prodejem zboží v obchodě o prodávajícím a kupujícím. Jak velice přesně poznamenává materiál Úřadu pro státní informační službu (ÚSIS): “problém není jen v pouhé rozdílnosti použitých výrazů, ale v dramatickém rozdílu obsahu těchto výrazů.” V případě právního vztahu kupující – prodávající je zcela zřejmé, že vedle povinnosti prodávajícího věc ve sjednané kvalitě kupujícímu předat a kupujícího věc odebrat a zaplatit za ni dohodnutou cenu, dochází implicitně i k převodu vlastnického práva k dané věci. pojem dodavatel však nelze běžně zaměňovat s pojmem prodávající a nelze ani přímo či nepřímo dovozovat, že dodavatel musí mít vždy vlastnický vztah k dodávané věci. Dodavatel může mít věc pouze v držbě nebo detenci a pouze ji někam dodávat – za účelem předat ji spotřebiteli. Na základě této definiční dvojkolejnosti, kdy není zcela zřejmé, zda je slovo spotřebitel synonymem pro slovo kupující a dodavatel pro slovo prodávající, je možná výkladová nejednoznačnost. Kupující může zcela oprávněně tvrdit, že je spotřebitel, který má právo na vysoký stupeň ochrany, upravený občanským zákoníkem, zatímco prodávající se bude bránit tím, že je prodávající, a ustanovení vztahující se na dodavatele tedy respektovat nemusí. pro zjednodušení dalšího výkladu budeme považovat výklad těchto pojmů nadále za nesporný.

Typickým rysem distančních smluv je fyzická nepřítomnost obou smluvních stran na jednom místě v okamžiku uzavírání smlouvy. Podmínkou navíc je, že dodavatelem je osoba, která uvedla jako předmět své činnosti dodávání zboží prostřednictvím některého z prostředků komunikace na dálku. Komunikace mezi stranami smlouvy se odehrává pomocí těchto prostředků, jejichž příkladný výčet nalezneme jak ve směrnici, tak v občanském zákoníku. Je třeba zdůraznit, že záměrem směrnice bylo postihnout všechny rozličné druhy dálkové komunikace od běžného dopisu přes fax, teleshopping, telefon až po elektronickou poštu. Je proto zarážející, že v české právní úpravě je písemný styk jako jediný zcela nelogicky ze zákona výslovně vyloučen, ale přitom v seznamu komunikačních prostředků je typový dopis jako takový ponechán. Z logiky věci vyplývá, že typový dopis nemá nic co dělat s písemným stykem. Více se bohužel nedozvíme ani z důvodové zprávy. Seznam prostředků komunikace na dálku byl totiž přidán do návrhu zákona až v průběhu druhého čtení na návrh Ústavně-právního výboru Poslanecké sněmovny. Přesto, že je seznam v obou právních předpisech pouze demonstrativní, je škoda, že se mezi příklady prostředků komunikace neobjevila webová stránka, která v současnosti v podobě formuláře figuruje jako jeden z nejčastějších způsobů uzavírání distančních kontraktů. Materiál ÚSIS navíc zcela správně poznamenává, že v případě prostředků komunikace na dálku “je zcela zřetelně směšován prostředek komunikace a jeho obsah”. Zatímco například uvedené přístroje jako telefon, videotelefon, fax jsou typickými prostředky komunikace, tak typový dopis, katalog, reklama jsou jednoznačným obsahem.

Směrnice upravuje přísnou informační povinnost dodavatele ve vztahu ke spotřebiteli, kterému tím zajišťuje vysoký stupeň právní ochrany. S dostatečným předstihem před uzavřením smlouvy musí dodavatel spotřebiteli poskytnout minimálně následující informace:

• identifikace dodavatele (obchodní jméno, IČO, sídlo, respektive bydliště)
• zboží (jeho charakteristika, název)
• cena za zboží, respektive služby, včetně poplatků
• doba, po kterou zůstává nabídka nebo cena v platnosti
• náklady na použití komunikačních prostředků
• způsob platby, způsob dodání, způsob plnění
• poučení o právu na odstoupení

Co je to dostatečný předstih bohužel z ustanovení směrnice ani totožného znění občanského zákoníku nevyplývá.

Jak směrnice, tak občanský zákoník vyžadují i určitou sekundární informační povinnost dodavatele. Vymezené povinnosti se ale nepatrně liší. Směrnice vyžaduje od dodavatele, aby spotřebiteli potvrdil v průběhu plnění smlouvy, avšak nejpozději v okamžiku doručení zboží, téměř všechny údaje, týkající se ho jako dodavatele a zboží, které poskytl již před uzavřením smlouvy. Navíc musí poskytnout identifikační informace dodavatele, informace o záruce a službách po prodeji, podmínkách odstoupení od smlouvy a zrušení smlouvy. Tyto informace mají být potvrzeny buïto písemnou formou, nebo alespoň v jiné trvale uchovatelné formě. Podle většinového doktrinálního výkladu se ve státech EU i přes nejednoznačnost právní formulace za tuto formu považuje e-mail. Naproti tomu občanský zákoník nevyžaduje potvrzení již jednou poskytnutých informací, nýbrž pouze identifikační informace dodavatele, informace o garanci a službách po prodeji, podmínkách pro odstoupení od smlouvy a zrušení smlouvy. Tyto informace mají být ovšem poskytnuty již po uzavření smlouvy, a to nejpozději před plněním. Úprava je tedy přísnější než úprava evropská. Požadavek písemnosti vykládaný v souladu s § 40 by byl splněn i v případě použití elektronické pošty.

Za stěžejní ustanovení celé směrnice lze považovat úpravu práva spotřebitele odstoupit od smlouvy s dodavatelem ve lhůtě minimálně sedmi pracovních dní bez udání důvodu. Lhůta se počítá v případě zboží ode dne jeho doručení spotřebiteli a v případě služeb ode dne uzavření smlouvy.

V případě uplatnění svého práva odstoupit od smlouvy by navíc spotřebitel byl povinen hradit pouze náklady nepřímo vzniklé dodavateli zpětným odesláním zboží (tedy výhradně náklady za odeslání). Ovšem v případě, že dodavatel nesplnil svou sekundární informační (potvrzující) povinnost popsanou výše, prodlužuje se lhůta, ve které je možné smlouvu vypovědět, na celé tři měsíce. Budou-li tyto informace doručeny dodatečně v průběhu této tříměsíční lhůty, počíná dnem doručení běžet lhůta sedmi pracovních dní.

Úprava práva spotřebitele odstoupit od smlouvy se v mnoha ohledech liší od úpravy směrnice o distančních kontraktech. Lhůta pro odstoupení spotřebitele od smlouvy uzavírané na dálku je podle občanského zákoníku dokonce čtrnáct (nikoli pracovních) dní. Zákonodárce si vzal zřejmě za vzor některé členské státy EU jako Německo, které čtrnáctidenní lhůtu také uzákonily. Občanský zákoník nerozlišuje plnění na zboží a služby a lhůtu počítá ode dne převzetí plnění, což je úprava pro spotřebitele výhodnější, než stanoví směrnice sama, a tedy v souladu s ní. Bohužel ale občanský zákoník neobsahuje žádné ustanovení umožňující dodavateli žádat na spotřebiteli uhrazení nákladů za zpětné odeslání zboží v případě vypovězení smlouvy. Vzhledem k dosažení minimální rovnováhy mezi právy obou stran by toto ustanovení bylo žádoucí. Na druhou stranu je třeba přiznat, že ačkoli zákon toto právo dodavateli výslovně nepřiznává, také ho výslovně nezakazuje. Výslovná zmínka by však v této situaci jistě mohla být pouze ku prospěchu. K prodloužení výpovědní lhůty na tři měsíce, s možností jejího přerušení, dochází automaticky, a to nejen při nesplnění sekundární informační povinnosti dodavatele, nýbrž i v případě nesplnění již zmíněné povinnosti primární. Česká úprava je tedy i v tomto případě výhodnější pro spotřebitele než úprava evropská.

Občanský zákoník přejímá ze směrnice takřka doslovně ustanovení o výjimkách z práva spotřebitele na odstoupení od smlouvy, respektive výčet smluv, na které se toto právo nevztahuje. Jedná se mezi jiným o smlouvy na dodávku novin a časopisů, na dodávku audio a video nahrávek a počítačových programů, spočívající ve hře nebo loterii, pokud spotřebitel porušil originální obal, na zboží dodané na míru atd.

Směrnice narozdíl od občanského zákoníku ukládá navíc dodavateli povinnost plnit jeho smluvní závazky vůči spotřebiteli v maximálně třicetidenní lhůtě, počítáno ode dne, kdy mu byla spotřebitelem objednávka odeslána. V případě, že dodavatel nesplní své smluvní povinnosti, protože objednané zboží nebo služby nejsou k dispozici, musí být spotřebitel o této situaci informován s tím, že mu bude vrácena již za zboží nebo služby zaplacená částka, a to ne později než v průběhu třiceti dní.

Ochranu spotřebitele mají zvýšit i ostatní právní ustanovení převzatá do občanského zákoníku v totožné podobě, v jaké je nalezneme i v samotné směrnici. Tato ustanovení se vztahují nejen na smlouvy uzavírané na dálku, nýbrž na všechny spotřební smlouvy.

1. Smluvní ujednání spotřebitelských smluv se nemohou odchýlit od zákona v neprospěch spotřebitele. Spotřebitel se zejména nemůže vzdát práv, které mu zákon poskytuje, nebo jinak zhoršit své smluvní postavení.
2. V pochybnostech o významu spotřebitelských smluv platí výklad pro spotřebitele příznivější.
3. Obdrží-li spotřebitel jakýkoli druh plnění bez objednávky – zřejmě jako nástroj agresivní obchodní taktiky – není povinen dodavateli jeho plnění ani vrátit, ani jej o tom vyrozumět. Možnost konkludentního uzavření smlouvy tak zde odpadá.

Zvláštní úprava smluv uzavíraných na dálku se nevztahuje na všechny smlouvy uzavřené mezi spotřebitelem a dodavatelem pomocí prostředků komunikace na dálku. Výše popsaných práv se spotřebitel nebude moct dovolat v těch smlouvách, kde zvýhodněné postavení spotřebitele není ospravedlnitelné vzhledem k povaze předmětu smlouvy.

Jedná se o smlouvy:

• o finančních službách (v EU budou v budoucnosti regulovány směrnicí o marketingu finančních služeb spotřebitelů uzavíraných na dálku, která je v současné době stále ještě v podobě návrhu; ze zákonného znění OZ je zřejmé, že i česká legislativa počítá pro ochranu spotřebitele v souvislosti s finančními službami se zvláštní právní úpravou)
• uzavírané prostřednictvím prodejních automatů (například v městské nebo vlakové dopravě, ve stravování apod.)
• uzavírané prostřednictvím veřejných telefonů; zde je důvod výjimky zřejmý – při objednávce veřejným telefonem bude velice složité prokázat totožnost toho, kdo si zboží skutečně objednal
• týkající se nemovitostí s výjimkou nájmu (zřejmým důvodem může být často vysoká částka takového obchodu a možné důsledky odstoupení)
• uzavírané na základě dražeb (důvod je zřejmý: vysoké částky a riskantní charakter klasické dražby, na druhou stranu je velice neprozřetelné odepírat vyšší ochranu spotřebiteli vzhledem k narůstajícímu počtu on-line dražeb)
• na dodávku potravin, nápojů apod. stálými doručovateli do domácností(překladem směrnice se do občanského zákoníku vloudilo spojení “stálý doručovatel”, které postrádá právní definici a vnáší nejasnost do již zaběhlé právní úpravy)
• o ubytování, dopravě, stravování nebo využití volného času, pokud dodavatel poskytuje tato plnění v určeném časovém termínu nebo době (pominu-li fakt, že je toto ustanovení převzato doslovně z článku směrnice, není mi zcela jasné, proč se mezi výjimkami objevily i smlouvy o ubytování a využití volného času, když i tyto smlouvy se běžně uzavírají s plněním realizovaným ve lhůtě několika měsíců)

Novela občanského zákoníku nabyla účinnosti 1. ledna letošního roku, a vnesla tak konečně první právní světlo do dosud nepoznamenaného světa smluv uzavíraných na dálku a on-line, tedy pomocí prostředků komunikace na dálku. Nejen podpora soukromého podnikání, ale i právní jistoty spotřebitelů se ukázaly jako legislativní priority vlády. Ačkoli je vysoká právní ochrana práv spotřebitelů již pevně zakotvena v jednom z nejvýznamnějších kodexů českého práva, bude ještě řádnou dobu trvat, než si samotní provozovatelé virtuálních obchodních domů a webových prezentací důležitost nové právní úpravy uvědomí. Nová právní norma by ovšem měla na dodavatele působit víc jako stimul k další činnosti a úpravě jejich obchodní strategie v souladu s novým předpisem než jako hrozba možné sankce v případě jejího nedodržení.

Implementace evropské normy do českého práva se ukázala opět jako složitý právní oříšek. Inkonzistence novely s občanským zákoníkem, co se týče systematiky nebo jazykové stránky, je poplatná již tak narušené struktuře zákoníku samotného. Doufejme, že práce soudů a v budoucnosti nový občanský zákoník pomohou naplnit ty ambice, které novela zatím nenaplnila.