Již v polovině prosince loňského roku schválila vláda svým usnesením věcný návrh zákona o platebním styku jako součást legislativních a nelegislativních úkolů pro rok 2001. [1] Ve stejném smyslu se ve svém Národním programu pro rok 2001 Česká republika zavázala předložit do 30. září návrh tohoto zákona ke schválení vládě. Přípravou nového právního předpisu byla pověřena Česká národní banka. Za předpokládaný termín nabytí účinnosti byl uveden rok 2003. [2] Návrh nového zákona o platebním styku byl skutečně vládě předložen na přelomu září a října tohoto roku; byl v navržené formě vládou schválen a zaslán do dolní komory Parlamentu k projednání resp. schválení. [3] Navrhovaná právní úprava je nyní, v okamžiku zasedání 39. schůze dolní komory Parlamentu, ve stadiu prvního čtení. [4]

Vládní návrh zákona o platebním styku obsahuje právní úpravu třech samostatných právních oblastí, přičemž všechny do určité míry souvisejí s platebním stykem jako takovým. O jaké oblasti se jedná, napovídá skutečné jméno navrhované právní úpravy, jejíž plný název je: "Vládní návrh zákona o převodech peněžních prostředků (část druhá návrhu zákona), elektronických platebních prostředích (část třetí) a platebních systémech (část čtvrtá)". [5]

Každá z těchto tří částí se snaží implementovat odlišnou směrnici resp. doporučení Evropských společenství. Zatímco část o bankovních převodech vychází ze Směrnice 97/5/ES o přeshraničních převodech, část o elektronických platebních prostředcích přebírá ustanovení "Směrnice o elektronických penězích č. 2000/46/ES", část o platebních systémech potom implementuje Směrnici 98/26/ES o neodvolatelnosti zúčtování v platebních systémech.
Do části o elektronických platebních prostředcích byla navíc poněkud nepochopitelně začleněna obdoba ustanovení Směrnice 97/7/ES [6] týkající se platby kartou za zboží v prostředí internetu. [7]

Většině lidí znalých podmínek elektronického podnikání v České republice zajisté počátkem roku 2001 neunikl fakt, že ustanovení zmíněné směrnice ES upravující uzavírání spotřebitelských smluv - včetně tzv. "smluv distančních" - bylo s účinností k 1. lednu letošního roku převzato do Občanského zákoníku. [8]

Tehdejší novelou Občanského zákoníku č. 367/2000 Sb. byla převzata kompletní právní matérie směrnice s jedinou podstatnou výjimkou, a tou je právě článek 8 upravující některé skutečnosti ve spojitosti s placením platební kartou za zboží v prostředí internetu. Zmíněné ustanovení konkrétně stanoví povinnost členským státům zajistit, aby měl spotřebitel! možnost v případě podvodného užití jeho platební karty při placení v rámci distanční smlouvy (nákup v on-line obchodu) požadovat zrušení platby resp. nechat si připsat odepsanou částku opět k dobru nebo nahradit.

Legislativci navrhli implementovat čl. 8 Směrnice 97/7/ES do českého práva jako § 18 zákona o platebním styku pod názvem "Užití elektronického platebního prostředku na dálku", v následujícím znění:

"Jestliže bylo užito elektronického platebního prostředku,
a) aniž byl fyzicky předložen nebo
b) bez identifikace držitele osobním identifikačním číslem nebo bez identifikace jiným způsobem, neumožňuje-li podstata elektronického platebního prostředku jeho fyzické předložení,
c) a prohlásí-li, že tento elektronický platební prostředek neužil, má právo požadovat od vydavatele neprodlené vrácení peněžních prostředků odčerpaných takovýmto užitím elektronického platebního prostředku."

Česká verze je na první pohled jazykově velice neobratná. Navíc je obsahově v nesouladu s textem směrnice.

Zákonodárcům, zdá se, uniklo, že adresátem ustanovení o platbě kartou (čl. 8) směrnice o distančních smlouvách je, stejně jako v případě celé směrnice, výhradně spotřebitel! a nikoli držitel bez ohledu na svůj právní status. V navrhovaném českém znění se totiž hovoří pouze o držiteli, kterým je jak fyzická, tak i právnická osoba, bez ohledu na to, jestli se jedná o spotřebitele [9] či nikoliv (§ 14 b návrhu). Samotné ustanovení sice není výslovně v rozporu se zněním směrnice, neboť i spotřebitel má postavení držitele, je však problematické z pohledu dalších zúčastněných stran právního vztahu. Bude-li totiž privilegium žádat vrácení zaplacené částky, které obsahuje návrh, poskytnuto všem držitelům platebních karet, dojde tak k neúnosnému zatížení ostatních dvou účastníků platebního vztahu, a to banky jako vydatele karty, ale především samotného obchodníka - provozovatele on-line obchodu.
Návrh nové právní úpravy lze proto chápat jako nevyrovnaný, stranící držiteli karty a znevýhodňující vydavatele karet a obchodníky. Tento fakt jen potvrzuje až škodolibé znění zvláštní části důvodové zprávy, kde se výslovně praví, že "...v konečném důsledku nese riziko zneužití takového elektronického platebního prostředku obchodník, který si tento riskantní způsob placení zvolil."

Navíc bych jako právník měl zdůraznit výraznou nesystematičnost celého navrhovaného ustanovení, ze kterého vyplývá již výše zmíněná definiční nepřesnost. Paragraf 18 je začleněn do části třetí, jejíž zbylá ustanovení implementují nikoliv Směrnici 97/7/ES zaměřenou pouze na ochranu spotřebitele, nýbrž Direktivu 46/2000/ES o elektronických penězích a Doporučení 97/489/ES o elektronických platebních instrumentech, která nečiní rozdíl mezi právním statutem zúčastněného subjektu a reguluje obchodní bankovnictví a platební styk.

Definiční nepřesnost potom vyplývá z odlišných definic, které používají obě směrnice, a zmíněné rozdílnosti právní oblasti, kterou každá z nich reguluje. Zatímco směrnice o distančních kontraktech používá definice spotřebitel a dodavatel, směrnice o elektronických penězích definuje pouze instituci elektronických peněz a doporučení potom pojmy držitel a vydavatel. Z pohledu lepší systematiky lze proto spíše litovat, že nebylo ustanovení o placení platební kartou začleněné taktéž do hlavy páté Občanského zákoníku spotřebitelské smlouvy.

Dále je navrhované právní úpravě třeba vytknout nedůslednost v aplikaci směrnice, co se týče první věty návrhu. Ve směrnici se totiž výslovně hovoří o podvodném užití platební karty, zatímco český zákonodárce používá pouze slova užití a o podvodu hovoří pouze v důvodové zprávě. Celá věc by tak jakoby naváděla spotřebitele žádat o navrácení zaplacené částky i v jiných než "podvodných" případech.

Zdá se, že si zákonodárce na poslední chvíli uvědomil, že z navrhovaného ustanovení plynou pozitiva pouze pro držitele platební karty, a proto se rozhodl, že to obchodníkům alespoň částečně vykompenzuje vágní lhůtou pro vrácení peněžních prostředků. V případě, že by držitel žádal o vrácení již zaplacené částky, se bance resp. obchodníkovi ukládá vrácení peněžních prostředků "neprodleně"; žádná přesná lhůta zde stanovena nebyla. Co je to "neprodleně", se můžeme pouze domýšlet, neboť i důvodová zpráva v tomto případě mlčí.

Pro pochopení pochybného ustanovení o placení kartou za zboží v prostředí internetu je třeba ještě na závěr stručně popsat vztahy a účastníky takové běžné transakce, jako je např. nákup letenky přes internet. Předpokládejme, že platba za letenku bude probíhat za pomocí platební karty. Na jedné straně stojí držitel platebního prostředku resp. platební karty (fyzická nebo právnická osoba). Druhou stranou je potom vydavatel (emitent) této platební karty, v našem případě banka nebo jí podobná instituce disponující bankovní licencí, která pro držitele platební karty vede minimálně běžný účet a spravuje jím svěřené finanční prostředky. Vztah mezi oběma je upraven smlouvou o běžném účtu doplněnou o Všeobecné bankovní podmínky vydavatele karty, ceníkem ap. Navíc je zde buďto smlouva, nebo další obchodní podmínky o užívání platební karty jejím držitelem, které doplňují smlouvu o běžném účtu. Třetí zúčastněnou stranou je potom obchodník (provozovatel obchodu), nabízející on-line letenky, který akceptuje mj. i platby platební kartou. V případě nákupu letenky potom dochází k uzavření kupní smlouvy mezi držitelem karty a obchodníkem (akceptantem) podle § 588 a násl. OZ.

Je známým faktem, že platba platební kartou za zboží v internetu, resp. použití jejího čísla není spojeno s fyzickou účastí držitele karty a tedy možností ověřit si totožnost osoby nakládající s kartou, čímž se obchodník dostává do situace, kdy není sto ničím doložit identitu kupce svého zboží. [10] Na druhé straně stojí potom většinou spotřebitel jako držitel karty, který bude v případě neoprávněného použití jeho platební karty jen velice těžce prokazovat, že kartu resp. údaje o ní nezneužil k on-line nákupu on sám. Třetí subjekt - banka - má situaci o něco jednodušší. Předně si všechny provedené transakce zaznamenává, takže má přesný záznam o jakémkoliv pohybu finančních prostředků na účtech jak obchodníků, tak držitelů karet, který může v případě soudního řízení kdykoliv jednoduše doložit.

Cílem článku 8 Směrnice 97/7/ES je ochrana spotřebitele před zneužitím jeho údajů resp. platební karty při on-line nákupech při zohlednění vyváženosti odpovědnosti jednotlivých zúčastněných stran. Výsledek snah o implementaci do českého práva je naopak návrh na nesystematicky zařazené, obsahově nepřesné a po stránce odpovědnosti nevyvážené ustanovení, jehož aplikace by mohla mít za následek pokles používání platebních karet v elektronickém obchodu.