S prvním dnem prosince loňského roku nabyl na účinnosti zákon č. 121/2000 Sb., o právu autorském, o právech souvisejících s právem autorským a o změně některých zákonů (dále jen autorský zákon; AZ). Byl tak nahrazen původní autorský zákon z roku 1965, jehož právní úprava již často neposkytovala vhodnou odpověď na rychlý vývoj společnosti. Nový AZ je úpravou namnoze komplexnější a v mnohém ohledu právně preciznější. Inkorporuje jak právní instituty, které byly doposud upraveny zvláštními právními předpisy (kolektivní správa autorských práv), tak i instituty u nás dosud právně neregulované. Mezi ty patří bezesporu sui generis právní ochrana obsahu databáze. Tato zvláštní právní úprava byla do autorského zákona převzata ze Směrnice Evropského parlamentu a Rady EU 96/9/ES, o právní ochraně databází (dále jen evropská směrnice o právní ochraně databází).

S narůstající digitalizací dostupných materiálů roste i počet, rozsah a nákladnost vzniku databází, které všechny tyto informace uchovávají. Tyto databáze navíc často obsahují "pouhá" fakta a údaje, které samy o sobě nepodléhají autorskoprávní ochraně a na hodnotě nabývají až v samotném logicky uspořádaném celku databáze. Vznik takové databáze bývá navíc spojen s velkým tvůrčím úsilím nebo vysokými finančními náklady. Již v "Zelené knize o autorském právu a technologická výzva" v roce 1988 hovoří tehdejší Evropská komise o nutnosti regulovat a harmonizovat právní ochranu databází. [1] Středem diskuse se tehdy stala především otázka "jak ochránit investice, které jsou vkládány do tvorby databází, jejichž pořizovatelé se nemohou díky struktuře a výběru obsahu ucházet o autorskoprávní ochranu samu". V podobném duchu se nesl i vývoj v USA, kde americký Nejvyšší soud odmítl v případu Feist v. Rural přiznat copyright "bílým stránkám", které obsahovaly alfabetický seznam osob s podrobnými údaji o nich, s odůvodněním, že samotná struktura není dostatečně originálním ztvárněním daných údajů. EU vyřešila danou situaci po složitých a od května roku 1995 se vlekoucích jednáních v březnu roku 1996 schválením již zmíněné směrnice o právní ochraně databází. Naproti tomu USA se dosud k podobnému legislativní řešení neodhodlala. [2] Vzhledem k tomu, že evropskou směrnici lze z celosvětového hlediska chápat jako ojedinělý počin, lze převzetí této právní úpravy do nového AZ kvitovat jako krok správným směrem.

Základním rysem resp. podmínkou pro samotnou existenci databáze je její systematičnost (její logická struktura), která zahrnuje určité údaje či jiné prvky. Jak podle nového (§ 2 odst. 2, 5 AZ), tak i starého autorského zákona (§ 4) [3] je chráněna struktura databáze jako dílo souborné. Nově je navíc po vzoru EU poskytována zvláštní právní ochrana i samotnému obsahu databáze resp. investici do jejího pořízení (§ 88 a násl. AZ). Autorský zákon hovoří o tzv. zvláštním právu pořizovatele databáze.

Předmětem ochrany je tzv. vklad (přínos), což je vlastně investice, která může podle důvodové zprávy sestávat nejen z finančních prostředků, ale může mít také formu vynaloženého úsilí, času a energie na pořízení samotné databáze. Tento vklad však musí být vkladem podstatným, ať už kvalitativně nebo kvantitativně, jinak mu zmíněná ochrana vyplývající z § 88 a násl. AZ přiznána nebude. Takovým přikladem může být sbírka několika novinových článků zpřístupněných online nebo kompilace několika hudebních záznamů. Avšak o tom, zda je příslušný vklad vkladem kvalitativně nebo kvantitativně podstatným, bude muset vzhledem k absenci výslovné právní úpravy rozhodovat příslušný soud.

Ochrana je autorským zákonem poskytována databázi bez ohledu na formu jejího vyjádření. Předmětem ochrany potom bude jak databáze "na papíře", tak databáze analogová nebo v elektronické podobě, bez ohledu na to, zda-li je databází online nebo offline.

Důležitou výjimkou z poskytování zvláštního práva pořizovatele databáze je tzv. veřejné dílo (§§ 94, 3 písm. a), kterému tato ochrana přiznána není. Jako příklad lze uvést databáze právních předpisů, různých úředních i soudních rozhodnutí, veřejné rejstříky, sněmovní a senátní publikace. Výčet úředních děl v § 3 písm. a) autorského zákona je však pouze demonstrativní. Za úřední dílo tak lze považovat i jiná díla, u nichž je veřejný zájem na vyloučení z ochrany. Obecně lze konstatovat, že za veřejné dílo nebude možno považovat kteroukoliv databázi, která vznikla z komerčních pohnutek. Podle důvodové zprávy se ochrana nevztahuje ani na databáze složené z audiovizuálních děl. Podobně řídící program databáze není chráněn jako databáze nebo její součást v rámci zvláštního práva pořizovatele databáze, nýbrž jako počítačový program autorským právem obdobně jako dílo literární. [4]

Zvláštní právo je přiznáváno pořizovateli databáze na dobu 15 let od pořízení databáze. Pořizovatelem databáze může být jak fyzická, tak i právnická osoba. Je-li však v této době databáze zpřístupněna, zaniká zvláštní právo pořizovatele databáze za 15 let od prvního takového zpřístupnění. Každý kvalitativní nebo kvantitativní modifikace databáze (vklad do databáze), má za následek nový běh zmíněné patnáctileté lhůty. Za podstatný vklad nelze přitom chápat pouze rozšíření databáze, ale jakoukoliv podstatnou aktualizaci jako např. nákladnou selekci nebo promazání dat v databázi, kterou lze chápat jako kvalitativně nebo kvantitativně podstatnou ve smyslu § 88 odst. 2 AZ. Pro počítání doby je třeba užít ustanovení § 27 odst. 7 AZ. Důkazní břemeno ve vztahu k okamžiku pořízení nebo nového podstatného vkladu do databáze leží na pořizovateli databáze.

Toto převoditelné právo je výlučně majetkového charakteru. Ač se nejedná se o právo autorské (§ 10 AZ), nýbrž o právo sui generis, je obsahem třetí hlavy AZ. Je tomu tak především proto, že existuje vysoká pravděpodobnost kumulace tohoto práva s právem autorským. Toto zvláštní právo lze členit na dvě dílčí práva: právo na vytěžování a právo na zužitkování obsahu samotné databáze. [5] Vytěžováním se podle AZ rozumí přepis části databáze nebo databáze jako celku na jiný podklad, zatímco zužitkování znamená zveřejnění části nebo celé databáze veřejnosti, ať už rozšiřováním rozmnoženin, pronájmem, spojením on-line nebo jinými způsoby přenosu.

Ze zvláštního práva pořizovatele databáze ovšem platí jedna podstatná výjimka obsažená v § 90 odst. 4 AZ. Podle tohoto ustanovení nelze za vytěžování nebo zužitkování databáze chápat půjčování originálu databáze nebo její rozmnoženiny. To ustanovení je směrováno především na knihovny, ale i jiné organizace, které by pojaly úmysl půjčovat originál nebo rozmnoženinu databáze nikoli za účelem přímého nebo nepřímého hospodářského prospěchu. Na tomto místě je potřeba zdůraznit, že i toto omezení zvláštního práva pořizovatele databáze nesmí být vykládáno způsobem, který by narušoval běžný výkon tohoto práva a který by byl neospravedlnitelně na újmu oprávněných zájmů pořizovatele (§§ 94, 29 odst. 1). Toto ustanovení je převzato z poslední věty čl. 7 odst. 2 písm. b již zmíněné evropské směrnice o právní ochraně databází, kde se dokonce výslovně hovoří o "public lending" - tedy veřejném půjčování.

Z obsahu obou práv je zřejmě, že vytěžování má více méně nekomerční charakter, zatímco zužitkováním se sledují především obchodní úmysly. [6]

Vedle již zmíněné možnosti veřejného, nekomerčního půjčování databáze je pořizovatel databáze vystaven i další omezením. Předně musí pořizovatel strpět vytěžování a zužitkování nepodstatné části obsahu databáze oprávněným uživatelem. Za oprávněného uživatele lze označit osobu, které byl obsah databáze zpřístupněn resp. která má podle smlouvy s pořizovatelem oprávněný přístup k obsahu databáze. [7] Další skupina omezení pořizovatelových práv vyplývají z tzv. bezúplatných zákonných licencí (§ 92 AZ).

Předně se jedná o užití databáze pro osobní potřebu. Do práva pořizovatele databáze totiž nezasahuje ani ten, kdo buďto vytěžuje nebo zužitkovává podstatnou část obsahu databáze pro svou osobní potřebu. Nesmíme však opomenout důležitý fakt, že se tato bezúplatná zákonná licence nevztahuje na databáze elektronické (§ 30 odst. 1 AZ)! Pro užití takové databáze by bylo zapotřebí výslovného souhlasu autora.

Do práva pořizovatele též nezasahuje oprávněný uživatel, který vytěžuje nebo zužitkovává podstatnou část obsahu databáze pro vědecké nebo vyučovací účely (nekomerční využití). Takovýto uživatel musí navíc uvést přesný pramen. Obdobná úprava platí též pro účely veřejné bezpečnosti, správního a soudního řízení, paradoxně však nikoli výslovně pro řízení arbitrážní. [8]