dnes je sobota 19. 6. 2021

Aktuality a zprávy
Slovník základních pojmů
E-obchod
IT a média
Odpovědnost a delikty
Ochrana osobních údajů a dat
Autorská a průmyslová práva
Ochrana doménových jmen
Elektronický podpis
a podání
Mezinárodněprávní aspekty
Další právní aspekty Internetu
Související oblasti
Judikatura
Odkazy a zdroje
Diskuzní fórum
Najdi:


Směrnice ES o elektronickém obchodu <21. 11. 2001> <Hrádek Jiří>
Tento článek přibližuje našim čtenářům významnou Směrnici ES o elektronickém obchodu. Tato směrnice upravuje rámcově uzavírání smluv prostřednictvím Internetu, omezenou odpovědnost poskytovatelů internetových služeb a některé další právní aspekty elektronického obchodování. Lhůta pro její implementaci členskými státy EU se již blíží - je stanovena na 17. leden 2002. Původně vyšel tento článek v mírně pozměněné podobě v časopisu Právní rádce 9/2001. Příspěvek drobně upravil J. Čermák.

Česká republika, jako jeden z nástupnických států ČSFR uzavřela již v roce 1993 Evropskou dohodu zakládající přidružení mezi Českou republikou na jedné straně a Evropskými společenstvími a jejich členskými státy na straně druhé (Evropská Dohoda - ED). Tato dohoda, která nabyla účinnosti k 1.2.1995 si klade za úkol zlepšit ekonomické, politické, kulturní vztahy mezi Evropskou Unií , jejími členskými státy a Českou republikou, ale hlavně přiblížit Českou republiku k vysněným branám Evropské Unie.

Těchto cílů má být dosaženo uskutečňováním závazků vyplývajících z Hlav I.-IX. Evropské dohody, mezi něž patří reformy v oblasti volného pohybu osob, zboží, kapitálu, služeb, dále politický dialog obou stran, kulturní, finanční a hospodářská spolupráce a v neposlední řadě přizpůsobování a přeměna českého právního právnímu řádu Evropských společenství, tzv. Acquis communautaire. Podle článku 70 ED má jít především o sbližování práva v oblastech jako je např. celní právo, bankovní právo, právo duševního vlastnictví, pravidla soutěže, ochrana spotřebitele a další.[1] Podle znění se však jedná o výčet demonstrativní, který má pouze poskytnout představu o prioritách obou stran. Vzhledem k době uzavření ED musíme při interpretaci této normy vzít v potaz i technický vývoj v oblasti moderních technologií a tudíž mezi priority práva ES počítat i právo elektronického obchodování, neboli e-commerce.

Česká strana reagovala na požadavky Unie vypracováním Národního programu přípravy České republiky na členství v Evropské Unii, který je vždy aktualizován podle potřeb a požadavků, jež se v průběhu přípravy na členství vyskytnou.V tomto dokumentu jsou stanoveny jednotlivé kroky a priority, jež je nutné v době před vstupem do Evropské Unie řešit, v kapitole „Sbližování právních předpisů ČR s právem ES a pořizování revidovaných předpisů do češtiny“[2] je vyjádřena snaha o aproximaci právního řádu ES a hodnocení do současnosti provedených kroků. K tomu, aby bylo Evropské právo možné implementovat do našeho právního řádu je nutné nejdříve provést jeho kompletní překlad, přičemž rozsah se pohybuje okolo 80 000 tištěných stran, k začátku roku 2000 však bylo přeloženo jen 27 500 stran a revidováno pouhých 8 500 stran.[3] Během roku 2000 pak došlo ke značnému kvantitativnímu pokroku v oblasti sbližování, připomeňme např.zákon 367/2000 Sb.[4] nebo 227/2000 Sb.[5] Právě posledně zmiňovaný zákon o elektronickém podpisu reaguje na poslední vývoj evropského práva a sice na směrnici o elektronickém podpisu[6]. Česká republika se přijetím tohoto zákona dostala na jedno z prvních míst v evropském měřítku vůbec, co se prosazení této evropské směrnice týče, o jeho kvalitách se však ještě delší dobou povedou značné debaty.[7] Vývoj práva v Evropské Unii se však nezastavil, ba právě naopak, a evropský zákonodárce již položil další břemeno na bedra členských států. V tomto případě se jedná o směrnici č.2000/31/ES – směrnici o elektronickém obchodu.[8]

 

Směrnice Evropského Parlamentu a Rady č. 2000/31/ES z 8.6.2000 o elektronickém obchodu [9]

Jak již bylo výše uvedeno, vývoj moderních komunikačních prostředků donutil i Evropskou Unii zabývat se vážněji touto problematikou. To se stalo nutným, chtěla-li evropská ekonomika zůstat konkurenceschopnou ve srovnání se Spojenými státy americkými, či zeměmi jihovýchodní Asie, kde vývoj nabral opravdu vysokého tempa.

Evropský zákonodárce na hozenou rukavici odpověděl, a to hned několika právními akty. Právě tento článek bude věnován směrnici Evropského parlamentu a Rady 2000/31/ES ze dne 8. června 2000 o některých právních aspektech služeb informační společnosti, zejména elektronického obchodu, na vnitřním trhu (“směrnice o elektronickém obchodu”).

Cílem směrnice je podle zdůvodnění vytvořit vysoký stupeň integrace Společenství, vytvořit skutečný prostor bez vnitřních hranic pro volný pohyb zboží a služeb a zároveň umožnit volný pohyb pracovních sil. Služby informační společnosti jsou pak schopny v rámci takového vnitřního trhu Společenství urychlit a usnadnit odstranění dalších bariér mezi státy Evropské Unie. Směrnicí nesmí být dotčena úroveň ochrany zavedená právními nástroji Společenství, zejména ochrany veřejného zdraví a zájmů spotřebitele. Směrnice Rady 93/13/ES ze dne 5. dubna 1993 o zneužití postavení ve spotřebitelských smlouvách a směrnice Evropského parlamentu a Rady 97/7/ES ze dne 20. května 1997 o ochraně spotřebitele v případě smluv uzavřených na dálku pak nadále mají představovat základní prvek ochrany spotřebitelů v oblasti uzavírání smluv. Dále jsou uváděny právní předpisy, které rovněž najdou uplatnění ve službách informační společnosti, ale vzhledem k rozsahu článku je není možné všechny uvádět.

Zákonodárce se také ve zdůvodnění této směrnice plně odvolává na zájmy spotřebitele, jehož přízeň, ale hlavně „peněženku“ new economy na Starém kontinentě nutně potřebuje. Právě důvěra tohoto nejdůležitějšího článku celého řetězce v elektronický obchod je např. ve srovnání s USA opravdu zakrnělá. Teprve získáním si spotřebitele tak může snaha Evropské komise získat hmatatelné výsledky.[10]

 

Jednotlivá ustanovení Směrnice


Směrnice si neklade za cíl ani vytvoření dodatečných pravidel mezinárodního práva soukromého a ani neupravuje pravomoc soudů. Důležitý je čl.1 odst.5, který vylučuje použití pro:

a) daňovou oblast,

b) otázky týkající se služeb informační společnosti upravené ve směrnicích 95/46/ES a 97/66/ES,

c) otázky týkající se dohod či praxe upravených právem upravující dominantní postavení,

d) následujících činností služeb informační společnosti:

· činnost notářů nebo obdobných povolání, zahrnují-li přímou a zvláštní účast na výkonu veřejné moci;

· zastupování klienta a hájení jeho zájmů před soudy;

· ziskové hry spojené s peněžitým vkladem v případě hazardních her včetně loterií a sázek

 

I v této směrnici se evropský zákonodárce přidržel tradičního dělení a uvádí definice důležité pro oblast upravovanou touto normou.Vzhledem k náročnosti úpravy je třeba tyto pojmy uvést i zde:

Poskytovatelem” se rozumí každá fyzická nebo právnická osoba, která poskytuje určitou službu informační společnosti,

uživatelem služby” každá fyzická nebo právnická osoba, která k profesním či jiným účelům využívá služeb informační společnosti, zejména pro vyhledávání či zpřístupňování informací,

spotřebitelem” každá fyzická osoba, která jedná za účelem nespadajícím do její profesní či obchodní činnosti,

službami informační společnosti” služby ve smyslu čl. 1 odst. 2 směrnice 98/34/ES pozměněné směrnicí 98/48/ES.[11]

 

Vnitřní trh


Internet, jako opravdu celosvětově působící médium se dlouhou dobu potýká s problémem, právo kterého státu je vlastně tím vyvoleným z dlouhého seznamu právních řádů. Tuto otázku řeší národní kolizní normy, tedy v případě České republiky zákon o mezinárodním právu soukromém a procesním. Právě ale v případě internetu jich přichází v úvahu více a v každém konkrétním případě tedy vyvstává spor, podle kterého národního kolizního práva bude použitelné právo určeno.

Řešení tohoto dilematu však není tak složité, jak by se na první pohled zdálo. V České republice je podle zákona pravomoc českých soudů dána tehdy, pokud je dána jejich příslušnost[12]. Dále tedy bude aplikováno české kolizní právo, na základě kterého bude určeno právo hmotné pto konkrétni právní vztah. Co vše to ale může způsobit?

Jako příklad pro potíže, které způsobuje určení příslušnosti soudu bych uvedl rozsudek Tampax[13],ve kterém za reklamu ve švýcarských novinách byl vydavatel odsouzen německým soudem. Pravomoc německého soudu je stejně jako u nás určena jeho příslušností. Ta se v případě porušení soutěžního práva posuzuje podle místa sídla nebo místa činu a stejně je tomu tak u deliktněprávních sporů, přičemž místo činu je třeba podle zásad vykládat jak jako místo jednání, tak i jako místo následku. Právě u případu Tampax byla příslušnost soudu zdůvodněna místem účinku takové reklamy, které samozřejmě v případě distribuce do německy mluvících zemí není jen ve Švýcarsku, ale i ve všech zemích, kam distribuce probíhá. Tento pohled však vyvolává značnou nejistotu. Poskytovatel služeb si nemůže být nikdy jist, že v jiném právním řádu bude obsah jeho informací v souladu s právem, stejně jak se to stalo v případě rozhodnutí Tampax. Tuto praxi potvrzují i další rozhodnutí soudů v Hamburku[14] a ve Frankfurtu nad Mohanem[15] v Německu. Praxe pro online svět je tedy poměrně ustálená, ale pro poskytovatele služeb poměrně nebezpečná. Evropský zákonodárce však má v úmyslu nabídnout pro poskytovatele služeb daleko vstřícnější úpravu. Podle ní by měly být poskytované informace posuzovány vždy podle místa sídla, jedná-li se o členské státy EU. Byla by tak odstraněna nejistota, která stále přetrvává a nenechává „nikoho“ klidně spát.Zatím se ovšem spíše jedná o stádium teoretických úvah než o konkrétní návrh normy.

 

Zásada vyloučení předchozího povolení

Jedno z nejdůležitějších ustanovení je umístěno v čl.4, který požaduje, aby přístup k činnosti poskytovatele služeb informační společnosti a její výkon nepodléhal povinnosti předchozího povolení ani žádnému jinému požadavku se stejným účinkem. Má tak být zajištěn rovný a volný přístup pro každého, kdo se chce podílet na novém trhu služeb informační společnosti, přičemž stát by do tohoto procesu neměl zasahovat nijak jinak, než vytvořením podmínek a hranic a dohlížením na jejich dodržování.

Nejsou tím však dotčena povolovací řízení, která se netýkají výhradně služeb informační společnosti. Tato zásada může při implementaci do našeho právního rádu způsobit trochu obtíže, poněvadž bude třeba jasně vymezit hranici mezi výhradními službami informační společnosti a službami, pro které je třeba zvláštního oprávnění.

 

Obecná informační povinnost

Evropský pohled na celou spotřebitelskou oblast, který se projevil razantně již ve směrnici 97/7/ES[16] se projevuje i zde, konkrétně v čl.5. Na rozdíl od USA požaduje EU pro „svého spotřebitele“ co nejvíce informací, členské státy mají dbát, aby poskytovatel služeb umožnil uživatelům služby a příslušným orgánům snadný, přímý a trvalý přístup přinejmenším k výše uvedeným informacím a uvedl identifikační číslo v souvislosti s daní z přidané hodnoty. Dále aby ceny byly jasně a jednoznačně uvedeny, a zejména, aby upřesňovaly, zda jsou v cenách zahrnuty daně a poplatky za dodávku. Právě u cen nalezneme podstatný rozdíl mezi situací v Evropě a v USA. Objednáte-li si u amerického provozovatele nějaké zboží, je téměř jisté, že u ceny nebude uvedena cena za dodávku a konečná cena se tudíž bude velmi citelně lišit. Zvláště pro evropského spotřebitele, ke kterému zásilka putuje všemi možnými cestami přes oceán, bude tento nedostatek jasný ihned po obdržení účtu. Tomuto stavu má být prostřednictvím nového evropského zákonodárství zabráněno, jako příklad můžeme uvést směrnice na ochranu spotřebitele.

Spamming


Čl.7 směrnice reaguje na problém, který zvláště ve službách internetu představuje velké riziko. Jde o tzv.nevyžádaná obchodní sdělení, jinými slovy spamming. Tuto situaci zná každý z běžného života.Po návratu domů a po otevření poštovní schránky se na Vás vysype ohromné množství různých letáků a nabídek všeho možného. Náklady pro inzerenta jsou však v případě běžné propagace prostřednictvím běžné pošty nesrovnatelně vyšší než v oblasti internetu. Na tuto situaci reagují čl.6 a 7, přičemž obchodní sdělení, která jsou součástí služby informační společnosti nebo která tuto službu tvoří, musí splňovat alespoň tyto podmínky:

a)obchodní sdělení musí být jasně rozeznatelná;

b)fyzická nebo právnická osoba, na jejíž objednávku obchodní sdělení probíhá, musí být jasně identifikovatelná;

c)jsou-li v členském státě, v němž je poskytovatel usazen, povolené propagační nabídky jako slevy, prémie a dary musí být jako takové jasně rozeznatelné a podmínky pro jejich využívání musí být snadno přístupné, jakož i zřetelně a jednoznačně uvedené;

d)jsou-li v členském státě, v němž je poskytovatel usazen, povolené propagační soutěže nebo hry, musí být jako takové jasně označené a podmínky účasti v nich musí být snadno přístupné a zřetelně a jednoznačně uvedené.

Poskytovatelé služeb, kteří zasílají nevyžádaná obchodní sdělení elektronickou poštou, budou povinni pravidelně konzultovat seznamy, do nichž se mohou zapisovat fyzické osoby, které si nepřejí, aby jim byly takové informace zasílány a budou je muset respektovat. U těchto seznamů bude třeba ošetřit jejich soulad se zákonem o ochraně osobních údajů a poměrně ostře určit sankce za porušení této nežádoucí reklamy. V Německu bylo rozesílání nevyžádaných obchodních sdělení velmi radikálně odmítnuto a bylo kvalifikováno jako nekalosoutěžní jednání. U nás je prvním krůčkem v tomto směru § 53 občanského zákoníku, stále však nedostatečným.

Uzavírání smluv v prostředí internetu

Ustanovení o smlouvách se stalo těžko řešitelným problémem při schvalování textu směrnice. Všechny zainteresované subjekty byly sice zajedno, že právě tato směrnice má uzavírání smluv upravovat, nejasnosti a nejednotnost však panovaly ohledně způsobu uzavírání. Po několika staletích totiž Evropa stála před možností utvořit opravdu jednotný systém uzavírání smluv, nejenom jakési sjednocení norem, ačkoliv k tomu mělo dojít směrnicí, tedy způsobem pro harmonizaci poněkud méně citlivým než je nařízení Ale zdá se, že právě ustanovením článku 11, jakéhosi „rozumného kompromisu“, byla tato šance opravdu zmařena.

Článek 9 stanoví, že členské státy zajistí, aby jejich právní řády umožňovaly uzavírání smluv elektronickou cestou a v čl.10 je určena další informační povinnost ze strany provozovatele služeb. Zde může v evropském měřítku jen ztěží docházet k rozdílnému pohledu při prosazování směrnice.Rozpaky však budí čl.11, který stanoví zásady při uzavírání kontraktu. Poskytovatel služby je povinen uživateli neprodleně elektronickou cestou potvrdit příjem objednávky. Kdo však činí nabídku a kdo ji vlastně přijímá? Je to provozovatel služby, prodávající, který na své stránce nabízí zboží k prodeji, nebo je to kupující, který si zboží nejdříve v katalogu vyhledá, a pak objedná. První návrh směrnice tuto situaci řešil čtyřstupňovou variantou uzavírání smlouvy, ve druhém návrhu však převládla varianta současná. Čtyřstupňový systém spočíval v přesném určení systému nabídky a přijetí. Poskytovatel měl již svou prezentací činit nabídku a tu měl potenciální zákazník přijmout nebo odmítnout. Pokud by ji přijal, pak mu měl poskytovatel vystavit potvrzení a teprve potvrzením tohoto mělo dojít k uzavření smlouvy. Největší problém činilo, že by to nebyl poskytovatel, ale uživatel či spotřebitel, kdo by stál na konci celého řetězu a kdo by rozhodoval, zda bude smlouva uzavřena nebo ne. Oficiálně však důvodem změny byla přílišná složitost návrhu. Problém nového ustanovení tkví v tom, že např.německý právní řád zná instituci tzv.Invitatio ad offerendum, kdežto např. španělský systém Invitatio považuje rovnou za ofertu. Zdá se tedy, že místo sjednocení norem došlo opět k vytvoření jakési kvasi celoevropské úpravy, jejíž důsledky zatím nejsou zcela vyjasněné a to u tak ambiciózní právní normy jako je směrnice o elektronickém obchodu rozhodně není v pořádku.

 

Ani další ustanovení nezní úplně přesvědčivě. Objednávka a potvrzení o přijetí byly považovány za přijaté, pokud strany, kterým jsou určeny, k nim mají přístup. Za splnění jakých podmínek mám vlastně přístup k objednávce? A kdy k potvrzení? Bohužel směrnice postrádá jakoukoliv definici ohledně těchto ustanovení a přístup tak bude moc být opět vykládán v každém členském státě rozdílně.

 

Odpovědnost poskytovatelů zprostředkovatelských služeb (např. internetových poskytovatelů)

Snad nejdůležitější ustanovení a v evropském prostoru nejočekávanější obsahuje oddíl 4.nazvaný Odpovědnost poskytovatelů zprostředkovatelských služeb. Podíváme-li se na tyto normy zblízka, spatříme značnou podobnost[17] s německou úpravou v Teledienstegesetz-TDG, Mediendienste-Staatsvertrag-MDStV[18]a americkým Digital Millenium Copyright Act z roku 1998.

Odpovědnostní problematika je rozdělena do čtyř částí.Jedná se o čl.12-Pouhý přenos, čl.13-Caching, čl.14-Hosting a čl.15-Neexistence obecné povinnosti dohledu.

 

- Pouhý přenos (poskytovatelé připojení)

V případě poskytování služby informační společnosti spočívající v přenosu informací poskytnutých uživatelem služby komunikační sítí nebo ve zprostředkování přístupu ke komunikační síti, není poskytovatel služby odpovědný za přenášené informace dle písm. a) až c), pokud:

a) není původcem přenosu,

b) nevolí příjemce přenášené informace a

c) nevolí a nezmění přenášené informace.

Přenos informací a zprostředkování přístupu ve smyslu odstavce 1 zahrnuje automatické krátkodobé přechodné ukládání přenášených informací, pokud toto ukládání slouží výhradně pro uskutečnění přenosu v komunikační síti a pokud jeho délka nepřesahuje obvyklou dobu přenosu.

Konkrétně jsou myšleni Access Providers (poskytovatelé připojení), provozovatelé Mailing-seznamů a e-mailových serverů[19] a ze znění jasně vyplývá, že základním přáním zákonodárce je zásadně poskytovatele osvobodit od odpovědnosti za cizí informace. Pokud tedy splní výše uvedené podmínky, nebudou odpovědni např. za přenášení nacistické propagandy z USA do Německa, jak se tomu děje v poslední době, i když v SRN jsou takové obsahy přísně hlídány a stíhány.

- Caching

Požadavkem tohoto článku je, aby nebyl poskytovatel služby odpovědný za automatické dočasné přechodné ukládání, které slouží pouze pro co možná nejúčinnější následný přenos informace na žádost jiných uživatelů, s výjimkami písmen a)-e).

Předně je třeba uvést, že se toto ustanovení uplatní na všechny formy automatického, časově omezeného přechodného ovládání, které nespadá pod čl.12 a kromě toho slouží účelu co možná nejúčinnějšího přenosu informací. Stejně jako u pouhého přenosu nesmí poskytovatel služby informaci změnit. K tomu má ještě povinnost informaci neprodleně odstranit nebo zabránit v přístupu, jakmile skutečně zjistí, že byla na výchozím místě přenosu ze sítě odstraněna nebo k ní byl znemožněn přístup nebo soud nebo jiný správní orgán nařídil stažení či znemožnění přístupu k této informaci.

- Hosting (poskytovatelé volného prostoru)

Provozovatel neručí za dlouhodobě uložené cizí informace (obsahy) tehdy, pokud nemá žádné skutečné znalosti o protiprávní povaze obsahu a po získání těchto znalostí bezprostředně protiprávní obsah odstraní nebo zabrání přístupu k němu. Povinností pozitivní znalosti protiprávnosti obsahu se provozovateli služeb dostalo opravdu značného privilegia. S tímto stavem se bude muset legislativa, ale i judikatura v brzké době vypořádat. Řešením by bylo, založit odpovědnost provozovatele na domněnce znalosti při “zjevné” protiprávnosti obsahu. Bylo by tak vyloučeno, aby se poskytovatel odvolával na neznalost v případech, kdy je naprosto zřejmé, že obsah je protiprávní anebo když je to pro něj ať už z jakéhokoliv důvodu výhodné. Je však vždy třeba při přezkumu brát v potaz čl.15 směrnice, tedy neexistenci obecné povinnosti dohledu..

-Neexistence obecné povinnosti dohledu

Tři předcházející ustanovení jsou doplněny článkem 15, který vylučuje povinnost poskytovatele aktivně vyhledávat skutečnosti a okolnosti poukazující na protiprávní činnost. Je to dnes téměř nutné ustanovení vzhledem k většinou automaticky spravovaným informacím v oblasti internetových služeb a www především. Toto osvobození však neznamená, že nebude být moci správněprávně prosazeno zablokování informací nebo zabráněno v přístupu k nim.Tato možnost národnímu právnímu řádu zůstává i nadále.

Shrnu-li tedy celou novou úpravu odpovědnosti poskytovatele služeb, je třeba říci, že účelem všech těchto článků směrnice je zásadně osvobodit poskytovatele od odpovědnosti za cizí informace. Jak Access-Provider (poskytovatel připojení), tak ani Host-Provider (poskytovatel volného prostoru) proto za normálních okolností a při nesplnění zvláštních podmínek nenesou žádnou odpovědnost za jimi zprostředkované nebo uložené informace.

Mimosoudní urovnávání sporů a opravné prostředky


Článek 17 žádá, aby právní předpisy členských států v případě neshod mezi poskytovatelem služby informační společnosti a jejím uživatelem nebránily využívání postupů pro mimosoudní urovnávání sporů, které upravuje vnitrostátní právo, včetně postupů využívajících elektronické prostředky. S tím souvisí i článek 18, nazvaný opravné prostředky, podle kterého mají opravné prostředky dostupné ve vnitrostátním právu pro oblast služeb informační společnosti umožnit rychlé přijetí opatření včetně předběžných opatření s cílem ukončit zjištěné porušování práva a předejít dalšímu poškození dotčených zájmů.

Jedná-li se o majetkové spory, je v České republice mimosoudní vyrovnání možné zásadně dvěma způsoby: dohodou, eventuálně s využitím tzv. mediace – zprostředkovatele nebo rozhodčím řízením nezávislými a nestrannými rozhodci podle zákona o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů. Aby právní ochrana ať již mimosoudním urovnáním sporů nebo opravnými prostředky bylo opravdu účinná, bude třeba umožnit dovolání se práva i prostředky dálkové komunikace. Zde by v každém případě měl sehrát velkou roli zákon o elektronickém podpisu spolu s novelizací příslušných předpisů jako je výše zmiňovaný zákon o rozhodčím řízení nebo občanský soudní řád.

Členské státy jsou povinny uvést v platnost právní a správní předpisy nezbytné pro dosažení souladu s touto směrnicí nejpozději do 17. ledna 2002. Co se České republiky týče, vzhledem k tomu, že zatím není členským státem Evropské Unie, nehrozí, že by mohla nastat situace přímé aplikovatelnosti při neprosazení směrnice, bude však nutné vzít otázku začlenění do českého právního řádu velice vážně a legislativní práce by měly proběhnout co nejrychleji, nejlépe ještě v průběhu letošního roku, tj.2001. Jedná se totiž, jak již jsem v úvodu článku napsal, o jednu z priorit EU a vývoj v této oblasti rozhodně nebude stagnovat, jak již napovídá návrh směrnice o prodeji finančních služeb na dálku.

Závěr


Otázka, zda bude směrnice v ČR prosazena jedním zcela novým zákonem nebo novelizací řady stávajících předpisů zůstává otevřená. Pro pouhou novelizaci zákonů mluví již značná připravenost norem na používání elektronického obchodu. Dojde-li k této variantě, měla by však být celá novela připravována za spolupráce odborníků z více oblastí. Je třeba se totiž obávat velké jak technické, tak legislativní náročnosti. Např. základní definice by v každém případě měly korespondovat s již dnes platnými zněními, jakákoliv odlišnost by pak byla jen na úkor přehlednosti úpravy.

Pro úpravu celé problematiky v jednom zákoně pak mluví velká přehlednost celé matérie. Příkladem může být SRN, jejíž TDG a MDStV velice přehledně upravují celou oblast. Německý zákonodárce se proto rozhodl stávající zákony ponechat v platnosti a pouze novelizovat některá jejich ustanovení.[20] Zajisté ani v České republice by takový „základní zákon“ e-commerce nebyl na škodu. Doufejme však, že na rozuzlení této hádanky nebudeme muset dlouho čekat. Čas totiž běží rychle a v případě moderních technologií to platí několikanásobně.




Poznámky:

[1] Čl. 70 ED
[2] sdělení MZV č.7/1995 Sb. ČR
[3] Národní program přípravy České republiky na členství v Evropské Unii 2000
[4] zákon č. 367/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů a některé další zákony ze dne 14. 9. 2000
[5] zákon č. 227/2000 Sb. o elektronickém podpisu a o změně některých dalších zákonů ze dne 29. 6. 2000
[6] směrnici č. 1999/93/EC ze dne 13. prosince 1999 o zásadách Společenství pro elektronické podpisy
[7] Např. v SRN měl nový zákon o elektronickém podpisu (SignaturGesetz – SigG) nabýt účinnosti až v červnu 2001
[8] Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2000/31/ES ze dne 8. června 2000 o některých právních aspektech služeb informační společnosti, zejména elektronického obchodu, na vnitřním trhu (“směrnice o elektronickém obchodu”).
[9] K přípravě článku byly využity materiály Škochová, E., Návrh legislativního postupu pro podporu elektronického obchodu v ČR v návaznosti na Směrnici 2000/31/EC Evropského parlamentu a Rady z 8.6.2000 o elektronickém obchodu
[10] Příkladem může být směrmice 97/7/ES
[11] Směrnice 98/34/ES ve znění směrnice 98/48/ES je nazvána “Směrnice Evropského parlamentu a Rady o postupu při poskytování informací v oblasti technických norem a předpisů a pravidel pro služby informační společnosti”
[12] Zákon 97/1963 Sb. o mezinárodním právu soukromém a procesním
[13] BGH, GRUR 1971, 153
[14] LG Hamburg, CR 1999, 785, 787 – Animal Planet
[15] CR 1999, 450 a násl. – Anbieten im Internet
[16] Směrnice o ochraně spotřebitele v případě smluv uzavřených na dálku
[17] Tettenborn, K&R 1999, 252, 258
[18] Oba zákony byly přijaty v rámci IuKDG v roce 1997
[19] Holznagel/Holznagel, K&R 1999, 103, 104
[20] www.bmwi.de/textonly/Homepage/download/infogesellschaft/EGG-Entwurf.pdf

Rubrika: E-obchod, Odpovědnost a delikty, Mezinárodněprávní aspekty Čtenost: 7140 Počet reakcí: 0

Diskuse - komentáře:
ITprávo.cz - Server o internetovém a počítačovém právu; ISSN:1801-4089
Provozovatel: Společnost pro právo informačních technologií (SPIT)
e-smlouvy, nekalá soutěž, daňové aspekty...
rozhlasové a televizní vysílání, e-ziny, reklama...
odpovědnost providerů, internetová kriminalita...
monitorování komunikace na Internetu, ochrana osobních údajů a soukromí, hacking...
ochrana díla na Internetu, ochrana software, ochranné známky, patenty...
postavení NIC.cz, právní povaha doménových jmen, cybersquatting...
odpodvědnost subjektů el. podpisu, aspekty e-podání, dokazování...
rozhodné právo, jurisdikce, vybrané zahraniční a mezinárodní normy...
odkazy, rámy, peer to peer technologie, meta tags, spamming...
cenzura a svoboda projevu, ochrana osobnosti...
rozhodnutí domácích a zahraničních soudů v oblasti práva IT a telekomunikací...
Úvodem
Naše cíle
Co zde najdete...
Hledáme autory
O nás
Čermák Jiří
Hrádek Jiří Matejka Ján Pospíšil Martin Sehnalová Jana Smejkal Ladislav Štědroň Bohumír
Ústav státu a práva AV ČR
Právnická fakulta ZČU
Autorský zákon
Zákon o el. podpisu
Nařízení vl. k el. podpisu
Vyhlášky k el. podpisu
Občanský zákoník
Obchodní zákoník
Z. o mez. právu soukromém
Trestní zákon
Zákoník práce
Telekomunikační zákon
Z. o ochr. osobních údajů
Z. o inf. systémech veř. správy _______________________
Aktuální znění k 1.1.2002
Seřadit dle autora
Seřadit dle data publikace Seřadit dle čtenosti
Seřadit dle počtu reakcí ________________________
Nastavit jako výchozí stránku
Přidat k oblíbeným položkám ________________________
Zobrazit pro tisk
Technická správa
Redakce