Jedním z těch nejvýše postavených principů je zde princip legality. Tuto zásadu lze nepochybně dovodit z článku 2 odst. 3 a 4 ústavního zákona č. 1/1993 Sb. ČR (Ústava České republiky), kde je jasně řečeno, že "Státní moc slouží všem občanům a lze ji uplatňovat jen v případech, v mezích a způsoby, které stanoví zákon.", dále se zde praví, že "Každý občan může činit, co není zákonem zakázáno, a nikdo nesmí být nucen činit, co zákon neukládá". Obojí je -poněkud duplicitně- vyjádřeno též v Listině základních práv a svobod (článek 2 odst. 2 a 3), která dále ještě uvádí, že "Povinnosti mohou být ukládány toliko na základě zákona a v jeho mezích a jen při zachování základních práv a svobod" (článek 4). Tato ustanovení představují jeden ze základních pilířů našeho právního řádu. Jeho výrazem je skutečnost, že jakýkoliv podzákonný právní předpis (jako např. nařízení vlády, vyhláška ministerstva, akt veřejné správy, apod.) nemůže nad rámec zákona ukládat povinnosti, ale může jen povinnosti zákonem uložené konkretizovat. (Tak je tomu například u zákona č.12/1997 Sb. o bezpečnosti a plynulosti provozu na pozemních komunikacích ve znění zákona č. 168/1999 Sb. ČR, který ve svém §2 odst. 1 písm b) zmocňuje Ministerstvo vnitra ke stanovení pravidel silničního provozu)

K tomu aby některým osobám (fyzickým či právnickým) vznikla nějaká konkrétní povinnost je tedy zapotřebí buď výslovný zákonný příkaz (Např. ustanovení §415 zákona č.40/1964 Sb. ČR (Občanský zákon) v platném znění, které říká, že "Každý je povinen počínat si tak, aby nedocházelo ke škodám na zdraví a na majetku ani k neoprávněnému majetkovému prospěchu na úkor společnosti nebo jednotlivce") nebo zákaz (Např. ustanovení §167 odst. 1 zákona č.65/1965 Sb. ČR (Zákoník práce) v platném znění, které stanoví, že "Mladiství nesmějí být zaměstnáváni pracemi pod zemí při těžbě nerostů nebo při ražení tunelů a štol.") nebo alespoň zákonné zmocnění (Tak je tomu například u zákona č.12/1997 Sb. o bezpečnosti a plynulosti provozu na pozemních komunikacích ve znění zákona č. 168/1999 Sb. ČR, který ve svém §2 odst. 1 písm b) zmocňuje Ministerstvo vnitra ke stanovení pravidel silničního provozu). Povinnost tedy musí VŽDY vycházet ze zákona, tj. přímo ze zákona či z norem z něj odvozených.

Jak je to tedy v našem -výše uvedeném- případě? Existuje tedy nějaký zákon, nebo z něj vycházející zmocnění, které by stanovilo povinnost (např. provozovatele, či správce sítě) uchovávat, tj. archivovat tato data, resp. zajišťovat integritu takových dat (např. pomocí zaruřečeného elektronického podpisu)?

Odpověď je jednoznačná. Takový právní předpis totiž neexistuje. Lze sice konstatovat, že práva a povinnosti při zpracování -i těchto- údajů upravuje zákon č.101/2000 Sb. ČR o ochraně osobních údajů v platném znění. Zde je ale předmětem spíše jejich ochrana než stanovení povinnosti archivace (tyto souvislosti představují další -a to značně rozsáhlejší- téma). Stanovení povinnosti některých osob průběžně uchovávat tyto údaje pro účely uplatňování práv v občanském soudním řízení, trestním řízení a správním řízení v našem právním řádu tedy výslovně (I když přiznávám, že lze argumentovat dikcí § 415 a násl. zákona č. 40/1964 (Občanský zákoník). Osobně si však nemyslím, že by taková argumentace měla, především s ohledem na rubriku těchto ustanovení sebemenší šanci.) obsažena není.

To však samozřejmě neznamená, že pokud tyto údaje (nebo záznamy o těchto údajích) skutečně uchovány jsou, pokud existují, nejsme je povinni poskytnout. Tato povinnost vyplývá, na rozdíl od jiných evropských zemí (Nizozemský poskytovatel připojení (www.xs4all.nl) odmítl požadavek nizozemské policie na "odposlech" a sledování aktivit jednoho ze svých zákazníků. Nizozemská policie požádala o monitorování aktivit, sledování komunikace v elektronické poště, news skupinách a chat serverech. Takové jednání ze strany nizozemské policie se však postrádalo -dle mínění tamějších právníků- jakýkoliv právní základ. K tomu více http://svet.namodro.cz/go/r-art.asp?id=971117087) z celé řady dalších předpisů. Podle těchto ustanovení je možné téměř libovolné monitorování internetového provozu ze strany zvláštními zákony k tomu zmocněných orgánů.

Zde svou roli nepochybně sehrála právní tradice, díky které mohl odposlech a záznam telekomunikačního hovoru nařídit sám prokurátor (až novela zákona č.209/1993 Sb. ČR tuto pravomoc svěřila výlučně do rukou soudu). Další roli zde nepochybně hraje i možný výklad pojmu telekomunikační provoz. Náš právní řád na mnoha místech hovoří o poměrně širokém pojmu odposlechu a záznam telekomunikačního provozu - viz. např.§ 88 zákona č. 141/1961 Sb. ČR. v platném znění, nebo ještě šířeji o odposlouchávání, popřípadě zaznamenávání telekomunikačního, radiokomunikačního a jiného obdobného provozu. Legální definice pojmu telekomunikační provoz v našem právním řádu chybí. Jak ale správně uvádí např. Vladimír Smejkal (Internet @ §§§, 1999, str. 102-103) lze se v tomto případě opřít o legální definice pojmů telekomunikační služba a telekomunikační zařízení, obsažené v platném zákoně o telekomunikacích, které nepochybně zahrnují i provozy typu TCP/IP.

Právní řád tedy poskytuje dostatečný právní základ monitorování provozu Internetu. Jak ale vyplývá z výše uvedeného tato povinnost přichází v úvahu až na základě vyžádání orgánu zákonem k tomu zmocněného. Povinnost pro tento účel průběžně (a tedy v jistém smyslu i předběžně) uchovávat údaje v našem právním řádu stanovena není.

Toliko úvaha de lege lata, tedy z pohledu toho jaké právo je. Co se týče úvahy de lege ferenda, tedy z pohledu toho jaké by právo mělo být, nemyslím, že je tomu tak správně. Absence pevných (a jasných) pravidel a to jak pro poskytovatele připojení k Internetu, tak i pro běžné uživatele nejenom, že komplikuje činnost orgánů činných v trestním řízení a tím komplikuje samotné dokazování (Není těžké si představit, že upload ilegální informace je možno -připouštím že ne ve všech- , případech poměrně snadno identifikovat a odhalit tak odpovědnu osobu. To však lze uskutečnit jen velmi těžko, pokud nebude uzákoněna povinnost (uchovávat alespoň po určitou dobu) informace, které tuto osobu identifikují.), ale může vést k různým -nutno říci že zbytečným- policejním raziím, které mohou vyústit i v následné zajištění (zabavení) serveru až do vyšetření celé věci.