Rád bych v tomto čísle Ikara pohovořil na téma elektronických peněz, internetových platebních nástrojů, internetových platebních systémů a mikroplateb. Navíc bych rád na pravou míru uvedl některé nepřesnosti, které se v souvislosti s touto tématikou v poslední době na Internetu objevily. [1] Na celou právní tématiku internetového platebního styku je nahlíženo z pohledů českého práva. Odkazy na právo Evropských společenství jsou spíše výjimkou.

Peníze lze chápat jako aktivum, které je ve společnosti všemi subjekty přijímáno při placení za zboží a služby nebo při úhradě dluhu. [2] Někdy jsou také peníze definovány jako zvláštní druh univerzálního zboží používaného k vyjadřování cen zboží ostatního. [3] Obsah definice vyplývá v každém z uvedených případů z funkce peněž, kterou chceme definicí vystihnout. Peníze sami o sobě mají čtyři základní funkce. Z definice první vyplývá platební funkce peněz, tedy peníze jako platidlo, zatímco z definice druhé potom schopnost peněz vyjádřit určitou hodnotu - působit jako denominátor hodnoty. Vedle toho lze peníze použít i k uchování hodnoty (někdy se obrazně hovoří o funkci pokladu) a jako prostředek směny, který za tímto účelem obíhá mezi obyvatelstvem (oběživo).

Proti penězům jako kategorii více méně ekonomické potom stojí měna jako pojem právní. Mezi oběma pojmy lze vysledovat přesně definované hranice, přičemž pojem měna tvoří podmnožinu peněz jako takových. Ne každé peníze vykazují vlastnosti měny, zatímco měna samotná vždy plní výše vyjmenované základní funkce peněz. Měna je specifický druh peněz upravený právním řádem určitého státu. Zákonná úprava měny vyžaduje především stanovení měnové jednotky a zřízení ústřední emisní instituce.

V praxi často dochází k zaměňování obou výše popsaných pojmů. Důkazem je naprosto nesmyslný název již zmíněného článku: "Elektronickým měnám patří budoucnost." I kdyby měla měna vedle své materiální podoby též obdobu elektronickou, pořád platí to, co jsem již zmínil výše. Jakákoliv(!) měna musí být právní normou upravena jako zákonné platidlo na státními hranicemi vymezeném území popř. na území několika států. Jediným právní normou definovaným zákonným platidlem (legal tender) na území ČR je koruna česká (§ 13 zákona o ČNB).

Peníze nabíraly historicky řadu různých podob od peněz naturálních, přes mince, bankovky a státovky, až po "peníze" v podobě platebních karet nebo peníze elektronické.

S nástupem Internetu v polovině 90. let se vedle prvních vlaštovek přímého bankovnictví počaly objevovat i první internetové platební systémy (EPS). Z nejznámějších zmiňme třeba Ecash firmy Digicash, Cybercash, Millicent nebo Mondex. Všechny internetové platební systémy měly od počátku něco společného - snažily se uvést na trh jakousi formu specifického elektronického platebního nástroje, který by umožnil převádět platby mezi subjekty během několika sekund, navíc bez ohledu na skutečné hranice států. Jedinou podmínkou jejich využití bylo existují připojení k Internetu.
Elektronické peníze neměly nikdy ambice plně nahradit skutečné peníze co do jejich prazákladních funkcí; měly je pouze nahradit při úhradě drobných finančních částek, tzv. mikroplateb, kdy použití klasických platebních prostředků nepřicházelo v úvahu z důvodu vysokých nákladů provedené transakce. Elektronické peníze se tak staly vlastně potencionálními konkurenty již zavedených platebních nástrojů jako je šek, směnka, eurošek, cestovní šek nebo, a to především!, platební karta.

Elektronické peníze lze dělit podle několika hledisek. Praktické je dělení elektronických peněz podle jejich povahy na "token-based" nebo "balance-based":

1. Token-based elektronické peníze jsou opravdovou virtuální kopií skutečných mincí. Existují v předem definovaných hodnotách, které je pro rozměnění třeba poslat do vydávající banky. Každé minci je přitom přidělena určitá jedinečná číselná (registrační) hodnota, jejíž existence má zabránit tzv. doublespending efektu (možnosti použít některou minci pro zaplacení dvakrát - jakýsi zvláštní druh podvodu). Z toho také vyplývá, že každá "mince" je použitelná pouze jednou. Typickým příkladem je Ecash od firmy Digicash.
2. Balance-based elektronické peníze jsou častější a mají podobu pouhého kladného nebo záporného zůstatku na elektronickém účtu. Typickým případem je český internetový platební systém I LIKE Q.

Podle povahy emitenta členíme elektronické peníze na bankovní a nebankovní. Zatímco nebankovní elektronické peníze jsou takové, jejichž (zjednodušeně řečeno) emitentem není banka, bankovní elektronické peníze jsou potom takové elektronické peníze, které vydává právnická osoba disponující bankovní licencí v souladu s ustanovením § 6 zákona o bankách. Takovýmto subjektem je podle současné platné právní úpravy obecně řečeno banka nebo spořitelna, někdy se můžeme setkat i s právně nedefinovaným pojmem bankovní dům. V právu Evropských společenství se můžeme navíc setkat s pojmem úvěrová instituce, který bude možná i českým právem v rámci harmonizace časem převzat. Vzhledem k nové právní úpravě elektronických peněz, kterou zavedla směrnice č. 2000/46/ES [5] bude vydávání elektronických peněz v zásadě vyhrazeno pouze a výhradně činnosti úvěrových institucí (článek 1-4 směrnice). Prvním státem, který zahrnul vydávání všech podob elektronických peněz do bankovních obchodů a omezil tak právo jejich vydávání jen na subjekty s bankovní licencí, bylo na podzim roku 1997 Německo. [6] Reagovalo tak tehdy na doporučení tehdejšího Evropské měnového institutu (EMI).

Elektronické peníze je třeba striktně vymezit vůči různým internetovým věrnostním systémům, jež jsou pouhou obdobou běžných věrnostních programů, jaké dnes nabízí každý větší supermarket. Jako typický příklad lze uvést tzv. fazole společnosti Eastbiz Net Inc. nebo dukáty od firmy Mafra a.s. I přes skutečnost, že se dnes i na české internetové scéně objevuje řada hybridních internetových platebních systémů jako např. tzv. nugetty, vykazují internetové věrnostní body shodně některé odlišnosti od elektronických peněz. Zásadní odlišnost spočívá v jejich omezené konvertibilitě v některou z existujících měn (a opačně) a z toho v úzkém poli využití typickém i pro věrnostní body obchodních řetězců. Internetové věrnostní body jsou marketingovým nástrojem pro získání nových zákazníků a nikoliv platební nástroj typu elektronických peněz.

Elektronické platební prostředky ani konkrétně elektronické peníze nejsou dosud v naší republice právně regulovány. Jediné alespoň částečně relevantní právní normy nalezneme v zákonech č. 21/1992 Sb. (zákon o bankách) a č. 6/1993 Sb. (zákon o ČNB). Vzhledem k nedostatečné právní úpravě a tedy faktické neexistenci donucovacích právních norem v oblasti internetového platebního styku jsou všechny právní vztahy v již existujících internetových platebních systémech jako I LIKE Q a Juice Pay [7] vztahy čistě smluvními (lex contractus), nacházejícími svůj právní základ v občanském a obchodním zákoníku.
Vláda však podle svého Národního programu připravuje v této právní oblasti razantní změny. Mezi krátkodobé priority vlády patří přijetí zákona o platebním styku a přijetí právního předpisu o elektronických platebních prostředcích (předpokládaná účinnost obou předpisů: 31. 12. 2002) V rámci právního předpisu o elektronických platebních prostředcích je třeba samozřejmě počítat s eventualitou zapracování zmíněné směrnice o elektronických penězích, čímž by se vydávání elektronických peněz v jakékoliv podobě stalo bankovním obchodem.

Elektronické peníze se vyznačují několika zásadními nevýhodami oproti penězům klasickým. Většina jich plyne právě z faktu, že jejich emitent není bankou, nýbrž "běžným" podnikatelem, který nepodléhá bankovnímu dohledu centrální banky.

A nyní k nevýhodám konkrétně:
1) Elektronické peníze jako platba předem - ano, všechny elektronické peněženky bez výjimky (dokonce i ty používané off-line) lze použít až tehdy, když jsme na předem určený účet převedli dostatečné množství peněz skutečných. Peníze jsou potom buďto ponechány na samostatném účtu v existují měně (Juice Pay) nebo převedeny na hodnotu ekvivalentní používané virtuální jednotky (I LIKE Q).

2) Elektronické peníze nejsou pojištěny - peněžní prostředky u provozovatele systému elektronických peněz, který není bankou, nejsou pojištěny v rámci Fondu pojištění pohledávek z vkladů (část devátá zákona o bankách). Pojištěny jsou v současné době (zjednodušeně řečeno) všechny pohledávky z vkladů včetně úroků vedených v české nebo cizí měně, a to jak u bank, finančních institucí, tak zdravotních pojišťoven a státních fondů (§ 41c zákona o bankách). Uživatel by tak byl v případě konkursu na emitenta elektronických peněz odkázán na výsledek konkursního řízení nebo možného vyrovnání. Tuto skutečnost lze jednoduše dovodit z faktu, že základem vztahu mezi emitentem elektronických peněz a jejich uživatelem je (většinou nepojmenovaná) smlouva a převod elektronických peněz mezi jednotlivými subjekty navzájem má povahu postoupení pohledávky podle § 524 a násl. občanského zákoníku. [8]

3) Fakt, že elektronické peníze nejsou navíc úročeny, implikuje opět povaha jejich emitenta jako právnické osoby, která nemá bankovní licenci. Poskytování úroků je totiž spojeno s vklady (úroky z vkladů) jako činností, jež je předmětem bankovního monopolu. [9] Má slova samozřejmě nelze vykládat tím způsobem, že i poskytování úroků samotných spadá pod bankovní monopol. Poskytování úroků z vkladů je na jedné straně typickým rysem bank samotných, které však nabízejí pouze takovou úrokovou sazbu, na kterou si tak říkajíc vydělají poskytováním úvěrů na straně druhé. Od emitorů elektronických peněz, které žádné úvěry běžně neposkytují, lze proto i ztěží očekávat nabídku jen minimální úrokové sazby z uložených finančních prostředků v podobě elektronických peněz.

4) Jedním ze základních rysů elektronických peněz vedle jejich pevného směného kursu poměru k některé ze skutečných měn je totiž i skutečnost, že prakticky neobíhají (nesplňují charakteristickou funkci peněz jako oběživa) . Některé dokonce, jak už bylo zmíněno, oběhnou pouze jednou od emitenta, přes uživatele a obchodníka opět zpátky k emitentovi, čímž jejich existence i využití jednou provždy končí - z obavy před již zmíněným tzv. doublespending efektem.

Elektronické peníze jsou bezesporu jevem, který byl od svého vzniku příčinou nejedné vrásky vedoucích představitelů dohlížecích institucí v bankovní sféře, ať už na úrovni samotných států nebo úrovni evropské či mezinárodní. K nejvýznamnějším institucím, které se o problematiku elektronických peněz začaly zajímat již od samého počátku, patří bezesporu Banka pro mezinárodní platby (BIS) se sídlem v Basileji a Evropská centrální banka (ECB) se sídlem ve Frankfurtu. Peněžní transakce, k jejichž realizaci bylo použito elektronických peněz jako platebního prostředku, tvořil v roce 1999 v poměru k ostatních platebním instrumentům jako platební karta nebo šek pouhých 0,3 %, což ale i přesto znamenalo 100 % nárůst v porovnání s rokem 1998. [10] Lze však očekávat, že se toto procento bude v budoucnosti postupně zvyšovat.