Po více jak tříletém úsilí se v Evropské unii 9. dubna tohoto roku podařilo definitivně schválit směrnici zajišťující ochranu autorských práv v prostředí Internetu. [1] Plným názvem se tato nová evropská právní úprava jmenuje "Směrnice o harmonizaci některých aspektů práva autorského a práv souvisejících v informační společnosti". Primárním cílem nové směrnice byla potřeba sjednotit stávající právní ochranu autorských práv v členských státech Evropské unie do té podoby, aby odpovídala rychle se rozvíjející informační společnosti. Navíc si kladla za cíl implementaci mezinárodních závazků vyplývajících ze dvou tzv. internetových smluv, přijatých v rámci Světové organizace duševního vlastnictví (WIPO) v roce 1996.

Informační technologie nabízejí nové možnosti pro šíření a využívání kulturních hodnot, neboť všechny druhy děl (literární díla, filmy, videozáznamy, hudební nahrávky, databáze, software ad.) mohou být k dispozici v nemateriální podobě a mohou být přenášeny s použitím Internetu po celém světě. [2] Stejně tak díky možnosti vytvářet přesné digitální kopie originálu dochází k nekontrolovatelnému šíření děl stejně kvalitních jako je originál sám.

Již od roku 1995 se EU snažila poskytnout vyšší ochranu autorských práv v online prostředí. Výsledkem byl pracovní materiál nesoucí označení: Evropský zelený materiál o autorském právu a právech souvisejících v informační společnosti. Dne 21. ledna 1997 se poprvé objevuje návrh nové směrnice o harmonizaci některých aspektů práva autorského a práv souvisejících v informační společnosti na půdě Evropského parlamentu. Jeho modifikovaná, kompromisní varianta je potom zveřejněna 21. května 1999. [3] Ochrana autorského práva je složitý právní problém, jehož řešení se dotýká velkého množství různých zájmových skupin. Trvalo proto více jak tři roky, než se Parlament, Rada a Komise dohodly na definitivní podobě směrnice, náslědně zveřejněné pod číslem 2001/29/ES.

Směrnice upravuje právní ochranu autorského práva a práv souvisejících s právem autorským v rámci jednotného trhu EU, přičemž důraz je kladen na informační společnost. Doplňuje tak již existující směrnice č. 91/250/EHS, 92/100/EHS, 93/83/EHS, 93/98/EHS a 96/9/ES upravující právní ochranu autorského práva a databází v obecné rovině. Vzhledem k předmětu právní úpravy je směrnice sama o sobě doplněním esenciální právní úpravy informační společnosti - směrnice č. 2000/31/ES o určitých právních aspektech informační společnosti, obzvláště elektronického obchodu.

Právní úpravu směrnice lze rozdělit na dvě části. Ta první, v zákoně označovaná jako kapitola druhá (Práva a výjimky - články 2, 3, 4, 5), má charakter čistě autorskoprávní, zatímco část druhá, v zákoně nesoucí název kapitola třetí (Ochrana technických zařízení a jiných prostředků k ochraně práv - články 6, 7) je povahy více technické.

V první části harmonizuje směrnice majetková práva autora, jež jsou svoji podstatou specifická pro prostředí informační společnosti. Jedná se o právo na rozmnožování díla (reproduction right), právo na sdělování díla veřejnosti (communication to the public right) a právo na rozšiřování (šíření) díla (distribution right).

Směrnice poskytuje autorům, výkonným umělcům, výrobcům zvukového i zvukově-obrazového záznamu a rozhlasovým i televizním vysílatelům exklusivní právo vyslovit souhlas nebo nesouhlas s vytvořením rozmnoženiny jejich díla. Pod pojem rozmnoženina díla spadá rozmnoženina jak přímá, tak nepřímá, dočasná i trvalá, vytvořená jakýmikoliv prostředky a v jakékoliv formě, rozmnoženina díla jako celku nebo jeho části. [4] Za porušení tohoto práva však nelze chápat dočasnou a náhodnou rozmnoženinu díla, jež je integrální součástí technologického procesu, jež nemá zvláštní hospodářský význam, nýbrž má pouze umožnit fungování jiného procesu (brouzdání po Internetu, načtení appletu ap.). Jedná se o jedinou kogentně stanovenou výjimku z práv garantovaných směrnicí.

Směrnice uznává autorovo výlučné právo vyslovit souhlas nebo zakázat zpřístupnění díla veřejnosti ve formě originálu nebo kopie svého díla bez ohledu na použité prostředky. Toto právo se v souladu s výslovným ustanovením směrnice vztahuje i na sdělování díla veřejnosti online. Za sdělování díla veřejnosti však nelze chápat pouhé provozování zařízení umožňujícího nebo zajištujícího takové sdělování. Tím bude provider poskytující pouze fyzické místo na svém serveru nebo internetové připojení. Jedná se o typickou výjimku vztahující se na internetové providery upravenou komplexně v evropské směrnici č. 2000/31/EC, především jejím článku 12.

Směrnice odstraňuje rozdíly mezi evropskými státy s ohledem na autorovo výlučné právo kontroly všech forem rozšiřování díla na veřejnosti. Může se jednat o prodej nebo jiný způsob rozšiřování originálu díla nebo jeho kopií. Směrnice upravuje tzv. princip vyčerpání práva dílo rozšiřovat v rámci EU (tzv. community exhaustion). V souladu s předchozími směrnicemi o ochraně duševního vlastnictví i tato směrnice vychází z evropského principu vyčerpání práva a nikoli vyčerpání mezinárodního. Tzn., že právo rozšiřovat autorskoprávně chráněný výrobek se vyčerpalo jeho prvním uvedením na trhu v kterékoliv členské zemi EU, ať už autorem samotným, nebo pouze s autorovým souhlasem.

Článek 5 směrnice obsahuje taxativní seznam výjimek z práva na rozmnožování díla a práva na sdělování díla veřejnosti. Na rozdíl od již zmíněné obligatorní, "technické" výjimky týkající se rozmnožování díla jsou tyto výjimky fakultativní povahy, takže se do národních právních řádů promítnout mohou, ale nemusí. Členské země EU si navíc vymohly možnost ponechat si ve výjimečných případech i své národní legislativní výjimky (tzv. grandfather clause). Tato výjimka se však dotýká pouze analogových a nikoli digitálních technologií. Výjimky uvedené v článku 5 lze proto chápat za taxativní pouze co se digitálního využití týče.

Výjimky z autorova práva na rozmnožování díla se vztahují na (1) kopírování autorsky chráněných textů s výjimkou not, (2) analogové kopírování hudebních a video nahrávek za podmínky striktně osobního a neobchodního užití, (3) rozmnožování díla pro archivační a konzervační účely knihoven, archivů a jiných nevýdělečných školských, vzdělávacích a kulturních zařízení. Podmínkou uplatnění všech těchto výjimek je ovšem poskytnutí odměny autorovi v souvislosti s rozmnožováním díla pro osobní potřebu (tzv. fair compensation).

Na výjimky z práva na rozmnožování díla a práva na sdělování díla veřejnosti se lze odvolat i v případě využití díla pro (1) vyučovací účely a výzkum, ovšem za podmínky poskytnutí řádné odměny autorovi, (2) využití pro potřeby zdravotně postižených v souvislosti s jejich postižením, (3) zpravodajské účely, (4) citace a (5) veřejné bezpečnosti.

Jak už jsem předeslal, je vedle ryze autorskoprávních ustanovení navíc ve druhé části směrnice upravena i právní ochrana technických prostředků zamezujících kopírování bez patřičného svolení oprávněné osoby a zajišťujících přesnou autorskoprávní identifikaci výrobků. Tato ustanovení patřila v době projednávání mezi nejpolitičtější a nejkontroverznější témata celé debaty. [5] Problém souvisel s otázkou, jak právně zlegalizovat resp. umožnit školám a výzkumným střediskům používat pro edukační účely ty technické prostředky, které by měly být směrnicí zakázány. Směrnice vyřešila zmíněnou situaci následujícím způsobem: Držitelé autorských práv disponují kontrolou nad výrobou a distribucí prostředků určených k obelstění technických nástrojů, které mají zamezit nakládání s autorskoprávně chráněnými výrobky bez patřičného svolení oprávněné osoby. Držitelé autorských práv ale budou mít povinnost jednat se školami a výzkumními středisky o možnosti poskytnout jim takovéto prostředky výlučně pro vyučovací účely. [6]

Jak vyplývá z důvodové zprávy k novému českému autorskému zákonu, byl do něj zapracován i návrh směrnice o harmonizaci některých aspektů práva autorského a práv souvisejících v informační společnosti. Při zevrubném porovnání obou zmíněných právních úprav zjistíme, že až na drobné detaily, které do směrnice přibyly díky pozměňovacím návrhům Evropského parlamentu, jsou všechna ustanovení směrnice již v zákoně obsažena. Právo na rozmnožování díla nalezneme v § 12, 13 AZ, sdělování veřejnosti v § 12, 18 AZ a rozšiřování v § 12, 14 AZ. Dokonce i ustanovení technické povahy nalezneme v § 43, 44 autorského zákona. Podobně ustanovení o výjimkách je předmětem dílu 4 "Omezení práva autorského" autorského zákona.

POZNÁMKA: Vzhledem k tomu, že cílem článku je informovat o obsahu směrnice a nikoliv o kvalitě resp. úrovni implementace této směrnice do českého právního řádu, ponechávám tuto otázku na diskuzi resp. předpokládám, že se tématem implementace obsahu této směrnice do autorského zákona budu zabývat já nebo někdo z kolegů v samostatném článku.

Směrnice je bezesporu přínosem v boji s novými právními jevy informační společnosti. Její schválení lze však chápat více jako politické vítězství kompromisu nad jednotlivými nacionálními a skupinovými zájmy. Více jak tříletá doba od původního návrhu do definitivního schválení zanechala své stopy na jejím kdysi převratném charakteru. Směrnice již dnes nepřináší pro členské země množství složitých závazků, jako tomu bylo např. v případě směrnice č. 2000/31/EC o e-commerce nebo směrnice č. 1999/93/EC o digitálním podpisu. Naopak převážná většina členských zemí poskytuje již v současné době svým občanům práva minimálně na té úrovni, kterou vyžaduje nově schválená směrnice.