dnes je sobota 19. 6. 2021

Aktuality a zprávy
Slovník základních pojmů
E-obchod
IT a média
Odpovědnost a delikty
Ochrana osobních údajů a dat
Autorská a průmyslová práva
Ochrana doménových jmen
Elektronický podpis
a podání
Mezinárodněprávní aspekty
Další právní aspekty Internetu
Související oblasti
Judikatura
Odkazy a zdroje
Diskuzní fórum
Najdi:


Ochrana díla v sítích typu peer to peer <28. 11. 2001> <Čermák Jiří>
Tento článek se zabývá otázkou autorskoprávní ochrany děl v sítích typu peer to peer. Mezi ně patří hlavně zmámý Napster a pomalu se prosazující Gnutella. Jak tedy vlastně pohlížet na spor RIAA v. Napster ?

Vymezení problému

Pro zpřístupňování autorských děl prostřednictvím Internetu se nabízí z hlediska technického řešení více možností než je pouhé zpřístupnění vybraného díla na k tomu určeném počítači (serveru) a následné ruční či automatické vytvoření odkazů.

Klasické případy zpřístupnění díla prostřednictvím Internetu jsou takové, kdy na jednom z počítačů připojených do sítě Internet (serveru), který je pevně identifikovatelný svou IP adresou, jsou zpřístupněna určitá data a koncový uživatel pak tato data stahuje buďto nastálo nebo přechodně (při pouhopouhém brouzdání) do svého počítače Tento klasicky pojatý, víceméně centralizovaný přístup, kdy se větší množství dat zpřístupní na jednom místě, je z hlediska porušování autorského práva varianta řešitelná obvyklými postupy. Ačkoli to může být složité technicky nebo díky mezinárodní povaze problému, je možné většinou určit a případně žalovat konkrétní subjekty (poskytovatele obsahu popř. poskytovatele volného prostoru), které se dopouštějí porušování autorských práv a vzniklá škoda jimi způsobená přitom mnohdy tomuto úsilí odpovídá . V tomto článku chci popsat v základních rysech technologie typu peer-to-peer, při jejichž použití lze sice teoreticky uplatnit autorské právo stejným způsobem jako v kterémkoli jiném případě, nicméně praktická vymahatelnost je obtížná až nemožná. Jediným řešením, které je v praxi uplatňováno, je pak postihovat subjekty které porušování autorských práv nepřímo umožňují, což s sebou zákonitě přináší mnoho nejednoznačností při řešení sporů.

Pojem "peer-to-peer" ("rovný s rovným") nebo též "p2p" je užíván jak v terminologii lokálních tak i veřejných počítačových sítí. V podstatě znamená, že centrální uzlové počítače ztrácejí v takové síti na významu a libovolná stanice (například počítač koncového uživatele) není pouze pasivním příjemcem dat a služeb (jak je tomu v případě klasického modelu Internetu), ale vystupuje zároveň aktivně v roli serveru a tedy poskytuje dalším uživatelům sítě (byť třeba jen v určitou dobu kdy je připojen k síti) svá data (například hudební soubory). Přitom se užívá takový software, aby uživatel stanice (v této fázi koncový uživatel a provozovatel serveru zároveň) nemusel provádět žádná složitá nastavení ani neurčoval topologii sítě. Stanice (tedy například i osobní počítač jakéhokoliv běžného uživatele Internetu) se v takové síti chová v ideálním případě zcela nezávisle na jiném konkrétním počítači v síti. Tyto autonomní počítače spolu však navzájem komunikují a tvoří společně distribuovaný systém. Mohou si vzájemně poskytovat jak výpočetní výkon tak uložená data.

Můžeme rozlišovat několik modelů peer to peer sítí:

Sdílení dat s centrálním vyhledávačem (Napster)

Tento typ sítě je v současné době nejpoužívanější (řádově desítky miliónů uživatelů) a v oblasti autorského práva je znám především z kauzy RIAA v. Napster. Podobných služeb funguje více, ale žádná nedisponuje srovnatelným počtem uživatelů jako je (byl) systém pro výměnu MP3 souborů Napster.

Napster zjednodušeně řečeno pracuje takto: Běžný uživatel Internetu, který měl zájem se zapojit do tohoto výměnného systému si nainstaloval jednoduchý software a zaregistroval se. Tento program pak vymezil část prostoru na jeho disku k tomu, aby k jeho obsahu měli v době připojení tohoto uživatele k Internetu přístup i ostatní účastníci této služby. V tomto vymezeném prostoru pak byly uloženy nabízené hudební nahrávky (soubory MP3). Když byl tento uživatel připojen k Internetu (což mohlo být skoro pořád nebo jen pár minut denně), tak ostatní uživatelé mohli přímo z jeho disku stahovat tam zpřístupněnou hudbu. Tak se z pouhého pasivního koncového uživatele stal na přechodnou dobu (na dobu jeho připojení k Interentu) i server poskytující data - hudbu ve formátu MP3. Po celém světě tak vznikla komunita desítek miliónů uživatelů, kteří si vzájemně mezi sebou nabízeli neuvěřitelné množství hudebních nahrávek, které ale nebyly uloženy na jednom nebo několika centrálních plnohodnotných serverech (jak je to běžné), ale na miliónech počítačů běžných uživatelů Internetu rozptýlených po celém světě. Taková roztříštěnost zdrojů prakticky znemožňuje směřovat postih proti konkrétnímu poskytovateli obsahu.

V případě Napsteru však systém vytvářel průběžně aktualizovanou databázi, která zahrnovala informaci o tom, kde (na počítači jakého koncového uživatele) je daný soubor (písnička) k dispozici. Tím se podstatně urychlilo vyhledávání v systému. Takže pokud uživatel A v USA hledal žádanou nahrávku, položil dotaz centrálnímu serveru, který ve své databázi zjistil, že tuto nahrávku poskytuje (zpřístupňuje) například uživatel B ve Francii. Systém se ho snažil kontaktovat a pokud byl tento uživatel zrovna připojen k internetu, tak přímo z jeho disku zkopíroval požadovaný soubor do vymezeného adresáře počítače uživatele A.
Z toho plyne, že se ovšem nejedná o čistou síť typu p2p, protože na centrálním serveru existuje jednotný index datových souborů nabízených přímo koncovými uživateli. Vlastník tohoto centrálního serveru s databází (např. Napster) může být pak nepřímo odpovědný za porušování autorských práv jednotlivými koncovými uživateli.

Na základě posledního rozhodnutí soudu v případě Napsteru je tato společnost nucena přijmout proaktivní opatření v podobě filtrování indexovaných souborů podle názvu či dokonce obsahu - to pokud by byla uplatněna speciální ochrana např. pomocí tzv. vodoznaku (watermark) v hudebních nahrávkách. K takovému rozhodnutí soudu přispělo i to, že společnosti plynou z provozu sítě určité zisky (i když nepřímé) a má možnost kontrolovat soubory či odpojit neukázněné uživatele, k čemuž v minulosti již také došlo. Nicméně zavádění takových opatření přináší mnoho problémů i u sítě p2p tohoto typu.

Sdílení dat s decentralizovaným vyhledáváním (Gnutella)

V tomto případě se již jedná o plnohodnotnou síť typu p2p, kdy neexistuje žádný centrální uzel, na němž by byl její provoz závislý. Typickým představitelem je síť Gnutella, na jejímž počátku stojí kód nezištně vytvořený skupinou programátorů firmy Nullsoft. Nyní se ovšem jedná o otevřený protokol (poměrně jednoduchý), se kterým umí pracovat několik různých programů převážně s otevřenou licencí GPL (jde o tzv. free software). Stejně jako u předchozího typu sítě p2p je dílo zpřístupněno na počítačích koncových uživatelů. Rozdíl je v tom, že i vyhledávání probíhá také pouze s pomocí počítačů koncových uživatelů. Počítač uživatele A v okamžiku připojení do takové sítě musí znát minimálně jednu adresu jiného uživatele (uživatel B). Při hledání souboru položí uživatel A dotaz na uživatele B, zda požadovaný soubor poskytuje. Pokud ano, tak mu jej rovnou zašle. Pokud ne (což je samozřejmě mnohem pravděpodobnější), tak přes tuto adresu uživatele B mu je pak zpřístupněno několik dalších adres počítačů, s kterými při vyhledávání přímo komunikuje. Pokud ani zde nenalezne požadovaná data, pokračuje lavinovitě dál ke "vzdálěnějším" počítačům. Se zbývajícím množstvím strojů (dnes řádově desetitisíce) je možno komunikovat nepřímo pomocí známých sousedních uzlů. Při vyhledávání souboru se tedy dotaz i odpověď šíří řetězově prostřednictvím počítačů ostatních uživatelů celou dostupnou sítí. Přitom jen na několika sousedních uzlech je možné zjistit, kdo dotaz položil. Ačkoli vyhledávání může probíhat interaktivně, je v principu pomalejší než u sítě s centrálním indexem (Napster). Tento systém je též více zatížen skutečností, že mnoho uživatelů se připojuje jen na omezenou dobu a pomocí nekvalitního (např. vytáčeného telefonního) připojení.

Důležitou vlastností z hlediska autorského práva je, že nikdo kromě koncových uživatelů nemá a ani nemůže mít kontrolu nad obsahem sdělovaných souborů. Nepřímou zodpovědnost za porušování autorských práv může nést nejvýše tvůrce komunikačního programu. Zvláště v případě nezištného vývoje otevřeného kódu mnoha autory je však taková odpovědnost sporná, navíc je program dobře použitelný i k takovým účelům, kdy žádná práva porušována nejsou. Identita koncového uživatele nabízejícího inkriminovaná díla je za pomoci poskytovatele připojení zjistitelná, v distribuované síti je ovšem uživatelů mnoho a jednotlivě přitom mohou působit pouze omezenou škodu. V návrzích na budoucí verze protokolu Gnutella se navíc objevují návrhy na autorizaci sousedních uzlů, šifrování a přenos alespoň části stahovaného souboru prostřednictvím náhodného řetězce zprostředkovatelů (stejně jako při vyhledávání). Pak by byla možnost zjištění identity uživatelů a umístění souborů ještě více omezena.

V současné době jsou ojediněle ("exemplárně") sankcionováni někteří uživatelé systému Gnutella porušující ve větší míře autorská práva těmi poskytovateli připojení, u nichž má vliv majetkový podíl nahrávacích společností.

Sdílení dat s distribuovaným anonymním ukládáním (Freenet)

Tento model představuje především projekt Freenet [1]. V tomto případě nejde pouze o způsob vyhledávání, ale přímo o fyzické umístění dat. Soubory nejsou uloženy koncovým uživatelem přímo na jeho lokální disk, nýbrž do logického prostoru, tvořeného vyhrazeným místem na discích všech účastníků služby dohromady. Soubory nejsou identifikovány umístěním (např. soubor xxx.mp3 na serveru s IP adresou 111.222.33.44, který má doménu www.music.com) jako u jakýchkoli jiných systémů sdílení souborů na Internetu, ale pouze názvem v adresovém prostoru celé sítě (např. hudba/xxx.mp3).

Soubory se v síti kopírují a přesouvají automaticky podle toho, na kterém místě jsou data nejvíce požadována. Uživatel, který poskytne do sítě svá data, ztrácí kontrolu nad jejich umístěním. Jeho data se zašifrují pomocí klíče tvořeného vlastním jménem souboru a dále se po síti přesunují podle potřeby. Jiný uživatel může pod známým jménem daný soubor najít a stáhnout na svůj počítač. Soubory, které v síti nikdo nevyužívá, se při nedostatku místa v dostupném prostoru přepíší soubory používanějšími. Žádný z uživatelů vlastně neví, co je na jeho disku umístěno, ale proporcionálně poskytuje prostor k využití ostatním. Takový způsob sdílení souborů je technicky zajímavý, přináší výhody při využití diskového prostoru, optimalizaci přenosů v síti a také si již získal svou pozornost.

V případě tohoto typu sítě je porušování autorského práva ze strany konkrétního subjektu v podstatě nezjistitelné.

Právní rozbor problematiky peer to peer sítí

Zde uváděné právní souvislosti se zatím vztahují víceméně ke stavu v USA. V Česku zatím neexistuje žádný subjekt, který by poskytoval v podstatném měřítku služby typu p2p, ani zde neproběhl soudní spor v této oblasti. Nicméně využívaní těchto sítí koncovými uživateli není ani v ČR zanedbatelné a tato problematika se jich samozřejmě týká.

Přímá odpovědnost (uživatelé sítě)

Hned na úvod je třeba konstatovat, že z pohledu práva neexistuje rozdíl mezi "klasickým" zpřístupněním díla pomocí plnohodnotných serverů nebo prostřednictvím peer to peer sítě. Vše, co platí pro klasické zpřístupnění díla prostřednictvím centrálního serveru, platí i pro sítě peer to peer.
Platí, že pokud koncový uživatel zpřístupní ostatním uživatelům peer to peer systému určitá data prostřednictvím svého počítače, naplňuje podstatu ustanovení o sdělování díla veřejnosti ve smyslu § 18 AutZ (121/2000 Sb., autorský zákon). Jde tedy o užití díla dle § 12 AutZ a kromě zákoných výjimek uvedených (např. volné dílo) musí mít ke svému jednání souhlas autora nebo jiné oprávněné osoby. Uživatel, který podá dotaz na vyhledání a stažení a určitých dat jedná ve smyslu § 13 AutZ, protože stažením dat dojde k jejich rozmnožení. Toto stažení (rozmnožení) však bude často kryto výjimkou uvedenou v § 30 AutZ pojednávající o volném užití.

Je třeba si uvědomit, že je lhostejné, zda data zpřístupňuji na stálém serveru, pevně identifikovaném v síti internet pomocí své IP adresy, nebo přímo na svém domácím počítači s využitím speciálního programu (Napster, Gnutella).Totéž platí o stahování dat (souborů) z těchto počítačů. Oba tyto druhy (zne)užití díla budou podrobně rozvedeny ve zláštním článku.

Hlavním problémem u p2p sítí tedy není právní posouzení jednotlivých způsobů užití díla v těchto systémech, ale vymahatelnost nároků plynoucích z porušení příslušných autorskoprávních norem těmito (zne)užitími. Peer to peer sítě - jak bylo uvedeno výše- poskytují v některých případěch skoro ideální anonymitu a pokud ne, tak je rozdrobenost poskytovaného obsahu taková, že nemá valného významu proti jednotlivým uživatelům p2p sítě zasahovat. Na běh systému by to nemělo žádný vliv. To platí hlavně pro systém typu Gnutella. I když je třeba přiznat, že zatím není rozprostření zdrojů v tomto systému rovnoměrné. V současné době minimální počet uživatelů poskytuje převážnou většinu všeho obsahu, takže zásah proti těmto subjektům má na běh sítě poměrně značný vliv. To se však pravděpodobně v budoucnu změní a rovnoměrná alokace poskytovaných dat v celé síti takovýto způsob zásahu učiní zcela neefektivním.

Nepřímá odpovědnost (provozovatelé systémů peer to peer)

Otázka nepřímé odpovědnosti (spoluodpovědnosti) se týká poskytovatelů centrálních indexů u peer to peer systémů typů Napster nebo tvůrců programu pro správu decentralizované u sítí typu Gnutella.

Tyto subjekty lze teoreticky činit spoluodpovědné (nepřímo odpovědné) za primární porušení zákonných norem ze strany svých uživatelů (viz výše). Otázkou zůstává, jak daleko lze tuto spoluodpovědnost hledat. V případě systému s centralizovaným vyhledáváním, které je zcela klíčové pro běh celého systému je tato spoluodpovědnost jednodušeji dovoditelná. V kauze Napster bylo zcela zřejmé, že celý systém je zneužíván k porušování autorského práva a to dlouhodobě, masivně a s vědomím jeho provozovatelů, kteří měli z běhu systému zisk. Na druhou stranu lze zcela oprávněně tvrdit, že systém nebyl primárně vůbec přímo vytvořen pro porušování zákonů a lze jej užívat (a také částečně tak užíván byl) k zcela legální výměně hudebních souborů (volná díla, public domain atp.). Soud v citované věci RIAA v. Napster tuto spoluodpovědnost dovodil. Jde sice o rozhodnutí ne zcela přesvědčivé, ale s ohledem na daný stav věcí se domnívám, že jde o rozhodnutí správné, které je třeba přijmout.

S případnou spoluodpovědností tvůrců sytému Gnutella je to podstatně komplikovanější. Já osobně se domnívám, že zde je souvislost s případným porušováním autorskoprávních norem ze strany uživatelů sítě podstatně vzdálenější než u specializovaného systému typu Napster. Navíc je celá věc podstatně komplikována tím, že konspirace ze strany tvůrců těchto systémů může zcela zamezit jejich identifikaci a tedy i případnému postihu.

Odhlédneme-li od problému anonymity, je podle mne velmi přehnané dovozovat spoluodpovědnost tvůrců takových zcela obecných systémů pro peer to peer sítě. Takové sítě a produkty lze totiž zcela běžně a efektivně použít k naprosto legální činnosti. Lze je sice bezesporu zneužít, ale zbraně, mobilní telefony nebo chemické látky lze též velmi jednoduše zneužít a o zákazu jejich prodeje se neuvažuje. Lze si jen stěží představit, že by výrobce pistole byl hnán k odpovědnosti za loupež, kterou někdo s touto zbraní spáchal.Obdobně lze chápat i vytváření takových programů, které sice mohou být použity k masivnímu porušování zákona, ale rozhodně nemusí a ani k tomu nejsou určeny.

V obou případech bychom mohli uvažovat pouze porušení obecné povinnosti nepůsobit škodu (neminem laedere) podle §415 občanského zákoníku. Ani jeden z provozovatelů sítě (Napster, Gnutella), totiž sám o sobě dílo ve smyslu autorského zákona neužívá.

Realizace ochrany autorských práv v sítích typu peer-to-peer

Jediný relativné účinný postup v případě vymáhání ochrany autorských děl v síti s až desítkami miliónů nezávislých poskytovatelů prostoru je automatizované prohledáváni a následné filtrování na základě názvu i obsahu souboru (díla) ze strany poskytovatelů služeb p2p (pokud existují) či poskytovatelů připojení. Zde ovšem dochází teoreticky i prakticky ke kolizi s právy uživatelů i poskytovatelů připojení. Jde zejména o svobodu slova uživatelů, podstatný zásah do soukromé komunikace uživatelů i omezení funkčnosti systémů a nepřiměřené náklady na straně poskytovatelů (tuto oblast upravuje především DMCA - Digital Millenium Copyright Act).

Automatizované rozpoznávání obsahu dat je totiž záležitost technicky značně obtížná až nemožná. Obsahem sdílených datových souborů může být kromě neoprávněně sdělovaného autorského díla i dílo volně šiřitelné (volné dílo) či data bez jakékoli autorskoprávní ochrany. Příliš restriktivní opatření přitom postihují koncové uživatele v tom smyslu, že je pak často omylem bráněno i v takovém sdělování obsahu, kterým není porušován žádný zákon. Zde se může jednat např. i o články, projevy či díla, která hodlá autor či jiná oprávněná osoba šířit na vlastní náklady pomocí Internetu. Přitom si musíme uvědomit, že libovolná data lze šířit pod různě formulovanými názvy či v různých datových formátech. Opatření nutná k dokonalému technickému zamezení porušování autorských práv se v mnoha ohledech podobají mezinárodně odsuzovaným opatřením, která jsou uplatňována čínskou vládou při cenzuře na Internetu (ta se ovšem také relativně snadno obcházejí) nebo v současné době (po útocích na USA) velmi bouřlivě diskutovaným systémům typu Carnivore nebo Echolon. Zde se tedy uplatňování práva na ochranu autorských děl dotýká podstaty demokratických principů a faktického omezování rozvoje Internetu. Další vývoj nelze nyní jednoznačné předvídat. Nicméně mnoho odborníků včetně organizací, které obhajují práva koncových uživatelů Internetu (zejména EFF - Electronic Frontier Foundation), soudí, že podobná opatření budou vždy neúčinná a sporná, a proto je nemá smysl vůbec zavádět.

Závěr

Samotné peer to peer sítě s sebou nepřinášejí zvláštní právní problémy z pohledu kvalifikace aktů užití (zneužití díla) ze strany uživatelů. Otázkou nejasnou zůstává spoluodpovědnost provozovatelů těchto systémů nebo dokonce tvůrců programů pro jejich běh za primární delikty těchto uživatelů.

Tam, kde neexistuje žádný provozovatel služby, je podle mého názoru nemožné dovozovat spoluodpovědnost pouhých tvůrců softwarových nástrojů nutných pro běh sítě (jako je tomu u systému Gnutella). Dalším oříškem je otázka špatné nebo vůbec žádné identifikovatelnosti těchto osob.

Mnoho odborníků z oboru počítačových sítí vidí v peer to peer systémech budoucnost. S technickým rozvojem internetu - hlavně pak v oblasti kvality a rychlosti připojení soukromých (domácích) subjektů - lze předpokládat prudké rozšíření decentralizovaných peer to peer sítí typu Gnutella. Tyto sítě pak i bez centrálního indexu umožní pomocí rekurzivního prohledávání v reálném čase rychle najít žádaná data. Rozvojem takových sítí se postupně bude stírat rozdíl mezi poskytovatelem obsahu a koncovým uživatelem. Každý počítač bude sloužit jako koncová stanice přijímající data, tak jako server data poskytující. Tím klesne význam plnohodnotných serverů, které ze jednoduše identifikovat a zjistit jejich provozovatele (osobu odpovědnou za obsah).

Jsem osobně skutečně zvědav, jak se nakonec celá podoba Internetu vyvine a hlavně jak moce bude regulována ze strany státu prostřednictvím zákonů. Z pohledu autorského práva si myslím, že nakonec asi dojde k určitému náhradnímu zpoplatnění internetu, obdobně jako je už nyní činěno v případě například nenahraných nosičů nebo kopií vytvořených v kopírovacích centrech ( viz § 25 AutZ). Tím bude částečně vykoupena svoboda šíření děl na internetu a samotná autorskoprávní ochrana postupně v této oblasti zanikne. Možná se ale mýlím a vypukne lítý boj mezi nahrávacími a dalšími společnostmi na straně jedné a uživateli na straně druhé. Uvidíme.



[1] Freenet: A Distributed Anonymous Information Storage and Retrieval System: http://freenet.sourceforge.net/index.php?page=icsi-revised
Rubrika: Autorská a průmyslová práva, Další právní aspekty internetu Čtenost: 4306 Počet reakcí: 0

Diskuse - komentáře:
ITprávo.cz - Server o internetovém a počítačovém právu; ISSN:1801-4089
Provozovatel: Společnost pro právo informačních technologií (SPIT)
e-smlouvy, nekalá soutěž, daňové aspekty...
rozhlasové a televizní vysílání, e-ziny, reklama...
odpovědnost providerů, internetová kriminalita...
monitorování komunikace na Internetu, ochrana osobních údajů a soukromí, hacking...
ochrana díla na Internetu, ochrana software, ochranné známky, patenty...
postavení NIC.cz, právní povaha doménových jmen, cybersquatting...
odpodvědnost subjektů el. podpisu, aspekty e-podání, dokazování...
rozhodné právo, jurisdikce, vybrané zahraniční a mezinárodní normy...
odkazy, rámy, peer to peer technologie, meta tags, spamming...
cenzura a svoboda projevu, ochrana osobnosti...
rozhodnutí domácích a zahraničních soudů v oblasti práva IT a telekomunikací...
Úvodem
Naše cíle
Co zde najdete...
Hledáme autory
O nás
Čermák Jiří
Hrádek Jiří Matejka Ján Pospíšil Martin Sehnalová Jana Smejkal Ladislav Štědroň Bohumír
Ústav státu a práva AV ČR
Právnická fakulta ZČU
Autorský zákon
Zákon o el. podpisu
Nařízení vl. k el. podpisu
Vyhlášky k el. podpisu
Občanský zákoník
Obchodní zákoník
Z. o mez. právu soukromém
Trestní zákon
Zákoník práce
Telekomunikační zákon
Z. o ochr. osobních údajů
Z. o inf. systémech veř. správy _______________________
Aktuální znění k 1.1.2002
Seřadit dle autora
Seřadit dle data publikace Seřadit dle čtenosti
Seřadit dle počtu reakcí ________________________
Nastavit jako výchozí stránku
Přidat k oblíbeným položkám ________________________
Zobrazit pro tisk
Technická správa
Redakce