Na přelomu září a října letošního roku byl v Poslanecké sněmovně Parlamentu předložen vládní návrh zákona o platebním styku (sněmovního tisk č. 1082). [1] Společně s ním byla předložena i tzv. harmonizační novela bankovního zákona (sněmovní tisk č. 1041). [2] Na jejich vypracování se v souladu s § 37 odst. 1 zákona o České národní bance podílela Česká národní banka. Cílem návrhu je vytvoření komplexní právní úpravy platebního styku, jehož podstatnou součástí je právní regulace elektronických platebních prostředků, regulovaná ve třetí části zákona o platebním styku (§§ 14 - 22); částečně ovšem i v §§ 2, 5a bankovního zákona (ve znění navrhovaném harmonizační novelou).

Jak vyplývá z Národního programu pro rok 2000, byla původně zvažována i možnost přijetí zvláštního právního předpisu o elektronických platebních prostředcích. O tom, že se této myšlenky vláda, potažmo Česká národní banka v průběhu roku 2000 zřekla vypovídá Národní program, vydaný o rok později. [3] Zde se již objevuje pouze legislativní úkol vypracovat nový zákon o platebním styku s novelizací souvisejících předpisů.

Za vzor nové české právní úpravy elektronických platebních prostředků resp. elektronických peněz si ČNB jako její gestor vzala komunitární právo, konkrétně Směrnici 2000/46/ES o elektronických penězích [4] (dále jen Směrnice) a Doporučení 97/489/ES o transakcích prováděných elektronickými platebními prostředky (dále jen Doporučení). [5]

Autorům zákona o platebním styku se stala osudnou poněkud složitá evropská úprava právního pojmu elektronické peníze. Zatímco Doporučení v článku 2 písm. c zavádí pojem „instrument elektronických peněz“, v čl. 1 písm. b) o tři roky mladší Směrnice narazíme na pojem „elektronické peníze“. Autoři zákona se pokusili tyto dva pojmy zkombinovat. Zatímco však elektronické peníze v důvodové zprávě správně označují za hodnotu, tak elektronický peněžní prostředek taktéž tam nesprávně chápou jako nosič této peněžní hodnoty! [6] Při implementaci pak dali tvůrci zákona přednost spojení elektronický peněžní prostředek, používaného v Doporučení (čl. 2, písm. c doporučení) [7] před Směrnicí používaným (neekvivalentním) obratem elektronické médium (čl. 1, písm. b, i). Výsledkem tak bylo podstatné významové posunutí právního pojmu elektronické peníze. Česká úprava navíc pojem elektronické peníze nijak dále nekonkretizuje.

Na rozdíl od české úpravy Směrnice v čl. 1 písm. b, i správně vymezuje, že „elektronickými penězi se rozumí peněžitá hodnota vyjádřená pohledávkou za vydávající institucí a uchovávaná na elektronickém médiu ..“ V recitalu č. 3 Směrnice navíc konkretizuje elektronické médium jako „čipovou kartu nebo paměť počítače“, z čehož lze usuzovat na fakt, že do elektronických peněz nepatří toliko elektronické peněženky ve formě offline použitelných čipových karet, nýbrž i tzv. cybermoney [8] (computer money, Netzgeld apod.), ať už typu balance-based (např. I Like Q) nebo token-based [9] (např. již neexistující projekt e-money). V obdobném duchu hovoří Doporučení o electonic money instrument, jako nástroji uloženém elektronicky buďto na čipové kartě (stored-value card) nebo na paměti počítače (čl. 2, písm. c.) Zákon o platebním styku definuje elektronické peníze jako „peněžní hodnotu uchovávanou na elektronickém peněžním prostředku.“

Úprava evropského práva nás tak na rozdíl od české úpravy nenechává na pochybách, které elektronické platební prostředky lze podřadit legální definici elektronických peněz. Navíc v recitalu č. 3 Směrnice o elektronických penězích tyto volně charakterizuje jako: „elektronickou náhradu mincí a bankovek, které se ukládají na elektronické médiu, ….“ Naopak v české úpravě důsledkem záměny pojmu elektronické médium za elektronický platební prostředek docházíme aplikací § 15 odst. 2 zákona o platebním styku ad absurdum k závěru, že elektronické médium - tedy čip nebo paměť počítače je vlastně platební prostředek, který uchovává peněžní hodnotu v elektronické podobě.

Budeme-li následovat chybnou definici elektronických peněz do důsledku (elektronické peníze jsou peněžní hodnota uchovávaný na elektronickém peněžním prostředku ..) zjistíme, že za elektronický peněžní prostředek lze bezesporu chápat elektronické peníze v podobě čipových karet, zatímco zmíněné cybermoney už jen sotva. (Jak jsem totiž výše vysvětlil, považuji za zcela absurdní myšlenku, že by paměť počítače byla elektronických peněžním prostředkem, jak se nám snaží namluvit § 15 odst. 3. Platební prostředek totiž implikuje slovo platit a nikoliv ukládat.) Naskýtá se tedy otázka, co jsou to virtuální peníze (cybermoney) typu I Like Q nebo Monetka?

První možností, kterou jsme právě vyloučili je ta, že by se jednalo o elektronický peněžní prostředek. Tou více pravděpodobnější je varianta druhá, a to, že se jedná o prostředek vzdáleného přístupu k peněžní hodnotě [10] (§ 15 odst. 1 a), který při svém využití vyžaduje zpravidla identifikaci držitele …

Fakt, že všechny formy virtuálních peněz lze považovat za tzv. prostředky vzdáleného přístupu k peněžní hodnotě a nikoliv za elektronické peněžní prostředky může mít v praxi dalekosáhlé a možná nikoli předvídané důsledky. Harmonizační novela bankovního zákona totiž prosazuje, aby se vydávání elektronických peněžních prostředků stalo vedle přijímání vkladů od veřejnosti předmětem bankovního monopolu (§ 2 odst. 1 návrhu). Závěr popletené recepce komunitárního práva je tedy nasnadě: Předmětem bankovní regulace a bankovního dohledu by se tak stalo pouze vydávání elektronických peněženek, ovšem nikoliv vydávání virtuálních peněz, které by tak i nadále mohli vydávat i nebankovní podnikatelské subjekty!

Harmonizační novela bankovního zákona prosazuje na rozdíl od evropské úpravy Směrnice rozšíření bankovního monopolu pouze na oprávnění vydávat – nikoli ovšem spravovat elektronické peněžní prostředky resp. elektronické peníze. Z úvodního šestého bodu Směrnice, a více konkrétně z bodu 5 přílohy I směrnice 2000/12/ES (o přístupu k činnosti úvěrových institucí a jejich výkonu) vyplývá, že se má bankovní licence vztahovat nejen na vydávání, ale i na správu elektronických peněz! [11] Obdobná úprava vyplývá ze Směrnice i ve vztahu k institucím elektronických peněz (viz níže) v čl. 1 odst. 5 písm a), kde se říká: „obchodní činnost institucí elektronických peněz se mimo vydávání elektronických peněz omezuje na poskytování úzce souvisejících finančních a nefinančních služeb, jako je správa elektronických peněz ..“

Situace, kdy by bankám byla vyhrazena pouze emisní činnost elektronických peněz a nikoliv jejich správa, by tak nahrávala obcházení zákona, kdy by elektronické peníze emitovala banka, ovšem jejich distribuci a správu přitom zajišťovala jiná fyzická nebo právnická osoba (nebanka); jinak řečeno banka by elektronické peníze vydávala pro osobu třetí, která by se věnovala pouze jejich správě.

Elektronické peníze (elektronické peněžní prostředky) nebude po schválení harmonizační novely bankovního zákona smět vydávat v zásadě nikdo jiný něž banky. Jedinou výjimkou jsou tzv. jiné osoby, které smějí vydávat elektronické peněžní prostředky (§ 19), kterým toto právo za přesně vymezených podmínek přísluší také. Z logiky věci vyplývá, že se jedná o podskupinu v § 14 písm. a zmíněných jiných osob, které smějí vydávat elektronické peněžní prostředky. [12] K těmto subjektům podle českého práva navíc přibudou i banky a osoby oprávněné k vydávání elektronických peněžních prostředků se sídlem v členských státech EU, činné prostřednictvím svých poboček, a to dokonce bez licence (§ 5a odst. 1 bankovního zákona ve znění novely).

Na rozdíl od české úpravy, která až na drobnou výjimku [13] vyhrazuje vydávání elektronických peněz bankám, umožňuje úprava evropská (v čl. 1 odst. 3 písm. a Směrnice) též zakládání a existenci nebankovních subjektů - tzv. institucí elektronických peněz. Evropská Unie si od existence specializovaných a nebankovních subjektů slibuje „korektní hospodářskou soutěž přinášející výhody uživatelům“.. [14]

Institucí elektronických peněz se podle čl. 1 odst. 3 písm. a rozumí: „ podnik nebo jakákoliv právnická osoba jiná než úvěrová instituce .. (tedy jednoduše řečeno banka podle zákona o bankách), která vydává platební prostředky v podobě elektronických peněz.“ Tyto instituce nesmějí poskytovat úvěr v jakékoliv podobě a jejich činnost je omezena pouze a výjimečně na činnost spojenou s vydáváním a správou elektronických peněz. Směrnice stanoví mimo jiné i přísné požadavky na hospodaření těchto subjektů.

Ač zákon o platebním styku instituci elektronických peněz nedefinuje, můžeme se (bohužel a zřejmě nedopatřením?) setkat s několika pozůstatky evropské úpravy institucí elektronických peněz. Předně v § 15 odst. 4 se můžeme setkat se v zákoně nedefinovaným pojmem „vydavatel elektronických peněžních prostředků“, který je zřejmě právě pozůstatkem převzetí evropské úpravy. Podobně také již zmíněna formulace jiné osoby, které smějí vydávat elektronické peněžní prostředky používaná v § 19 odst. 1, která nahrazuje v článku 8 Směrnice používaný pojem instituce elektronických peněz. Neméně tak i obsah § 19 je téměř doslovně přeloženou kopií článku 8 směrnice o elektronických penězích. Účelem tohoto ustanovení Směrnice bylo však umožnit členským státům povolit příslušným orgánům, aby upustily od uplatňování některých ustanovení této směrnice na instituce elektronických peněz. Ty však, jak víme mohou být pouze právnické osoby. Ač zákon o platebním styku ani harmonizační novela bankovního zákona existenci institucí elektronických peněz nepřipouští ustanovení článku 8 směrnice o elektronických penězích do zákona zahrnula jako § 19. Zatímco článek 8 Směrnice se vztahuje pouze na instituce elektronických peněz tj. nebankovní právnické osoby, § 19 zákona o platebním styku se vztahuje (osobní působnost) – doslovně na: „jiné osoby,“ tedy všechny fyzické i právnické osoby.

Zákon o platebním styku obsahuje zvláštní právní úpravu pro možné budoucí spory mezi držiteli a vydavateli elektronických platebním prostředků. Po formální stránce nelze proti tomuto ustanovení mít jakékoliv námitky.. [15]

Již dnes se však můžeme v praxi setkat se situací, kdy smlouva nebo všeobecné obchodní podmínky mezi vydavatelem a držitelem elektronického platebního prostředku obsahují tzv. rozhodčí doložku, která aplikaci ustanovení podobného § 21 zákona o platebním styku prakticky znemožňuje.

Jako příklad lze uvést Článek 14 Všeobecných podmínek pro systém I Like Q,. [16] které znějí:

Pomineme-li skutečnost, že rozhodčí doložka musí mít pod sankcí neplatnosti podle § 3 odst. 1 zákona č. 216/1994 Sb. o rozhodčím řízení písemnou podobu, nebrání nic držiteli a vydavateli elektronického platebního prostředku, aby podobnou on-line rozhodčí smlouvu uzavřeli, pokud by mohli o předmětu sporu uzavřít smír. Šance, že by potencionální držitel elektronického platebního prostředku měl možnost s jeho vydavatelem vyjednávat o jiném způsobu řešení sporů, než sám vydavatel navrhuje, je dle mého názoru minimální.

Ačkoliv jsem v textu po celou dobu hovořil o zákonu o platebním styku, jedná se stále ještě o návrh, jehož definitivní podoba resp. schválení či neschválení závisí na rozhodnutí obou komor našeho Parlamentu. Nic není proto ztraceno a nedostatky vládního návrhu je možno ještě stále napravit. Pokusím se proto o stručné shrnutí nedostatků a návrh jejich možného řešení v textu návrhu.

Vzhledem k tomu, že nepředpokládám, že by některý z výborů Poslanecké sněmovny nebo Senátu nebo dokonce některý poslanec sám navrhoval zákonné ukotvení institucí elektronických peněz do českého práva, ponechal bych znění § 14 beze změny. Největším problémem zůstává definování a dělení jednotlivých elektronických platebních prostředků v § 15. O složitosti problému svědčí fakt, že nahrazením legálního pojmu elektronického peněžního prostředku v definici elektronických peněz (odst. 4) za správné slovní spojení elektronické médium, by se definice elektronického peněžního prostředku stala zbytečnou. V celkovém důsledku by tak bylo zřejmě potřeba v zájmu správnosti nahradit pojem elektronický peněžní prostředek pojmem elektronické peníze, které by měly charakteristické rysy definované v článku 1. odst. 1 písm. a Směrnice. Posledním problémem by bylo vyřešit poměr pojmu elektronické peníze k prostředku vzdáleného přístupu k peněžní hodnotě. Já osobně bych navrhoval tento legálně definovaný pojem ze zákona úplně odstranit a nahradit ho známějšími a v českém právu již zažitými pojmy jako je platební karta, které navíc legální definici postrádají.. [17] V § 18 bych navrhoval v souladu s evropskou úpravou doplnit do první věty slovo „podvodně”, takže by první věta § 18 zněla: „Jestliže bylo podvodně užito elektronického platebního prostředku ..“ Jako poslední bych omezil osobní působnost povolovacího režimu pro vydávání elektronických platebních prostředků (§ 19) pouze na právnické osoby.