Přijímání finančních prostředků od veřejnosti, poskytování úvěrů, poskytování bankovních záruk, směnárenská činnost jsou pouze některé z běžných činností, nabízených bankou kdekoliv na světě. Všeobecně hovoříme o bankovnictví jako zvláštním druhu podnikání, které stojí a padá s důvěrou bankovních klientů. Bankovními klienty jsou všichni od drobného střadatele až po koncernový podnik. Znamená to tedy, že bezproblémovou existencí jednotlivých bank resp. jejich řádným fungováním je podmíněn chod jak domácností, tak i podnikatelů; v konečném důsledků to znamená, že je na řádném chodu bankovnictví jako odvětví závislá stabilita celého národního hospodářství. To je také důvod, proč jsou pro založení banky stanovena přísnější pravidla něž v případě běžné akciové společnosti. Tato donucovací pravidla se všeobecně nazývají bankovní regulace. [1] Kontrolou dodržování těchto pravidel (tzv. bankovní dohledem) je v České republice pověřena Česká národní banka. Právní úprava bankovní regulace a bankovního dohledu se nachází zejména v § 2 odst. 2 písm. d a § 44 zákona 6/1993 Sb. o České národní bance (dále zákon o ČNB) a části druhé zákona 21/1992 Sb. o bankách.

Mezi běžně nabízené bankovní produkty bank se ovšem řadí i vydávání platebních prostředků a platební styk (§ 1 odst. 3 písm. c,d zákona o bankách). Zatímco bankovní regulace včetně bankovního dohledu jsou právně regulovány již od počátku 90. let, platební styk na ucelenou právní koncepci teprve čeká. Český právní řád totiž dosud postrádá moderní a komplexní právní úpravu, která by zahrnovala nejen vnitrostátní, nýbrž i mezinárodní platební styk včetně úpravy platebních instrumentů a platebních systémů.

O žádoucí nápravu se snaží návrh nového zákona o platebním styku [2] a část harmonizační novely bankovního zákona, [3] které jsou právě projednávány dolní komorou Parlamentu. Oba návrhy zákonných úprav byly do Parlamentu předloženy vládou na přelomu září a října letošního roku. Na jejich vypracování se v souladu s § 37 odst. 1 zákona o ČNB podílela Česká národní banka.

Se vznikem nového způsobu prodeje prostřednictvím on-line shopů se od poloviny 90. let počaly objevovat i nové způsoby placení za zboží; nazývejme je v souladu s navrhovanou právní úpravou elektronické platební prostředky. [4]

Primární místo mezi používanými platebními nástroji při platbách za zboží na Internetu počala od jeho širšího rozšíření v polovině 90. let na světě zastávat platební karta [5] a různé formy elektronických peněz.  [6] Od roku 1995 začíná těmto dvěma dominujícím platebním nástrojům e-commerce růst významná konkurence. Zpočátku americké  [7] a následně i evropské bankovní domy začínají nabízet služby tzv. přímého bankovnictví. Časem se setkáváme s několika různými formami, které se s ohledem na komunikační kanál (médium) nazývají internetové bankovnictví, homebanking, telefonní bankovnictví a něco později také GSM-banking a TV-banking. [8] Je však třeba zdůraznit, že platebním instrumentem zůstává i v takovémto případě běžný příkaz k úhradě resp. bankovní převod, nikoliv však bankovní služba internetového či telefonního bankovnictví! Podobné distanční bankovní služby (access products) zabezpečují totiž majiteli běžného účtu pouze přístup k jeho vlastním finančním prostředkům, a to distanční formou. [9] Ač je tento fakt v odborné evropské literatuře všeobecně znám  [10] došla Evropská komise ve svém Doporučení 97/489/ES paradoxně k závěru, že služby jako homebanking a internet-banking patří do elektronických platebních prostředků. [11] Není se proto čemu divit, že se tento mylný názor převzali i autoři návrhu českého zákona o platebním styku a produkty přímého bankovnictví považují za elektronické platební prostředky. [12]

Od schválení bankovního zákona v roce 1992 spadá vydávání platebních prostředků včetně platebních karet do činnosti, kterou může vedle příjímání vkladů od veřejnosti a poskytování úvěrů vykonávat banka (§1 odst. 2 písm. d Bankovního zákona). Od činností, které bankou být vykonávány mohou je ovšem třeba odlišovat vybírání vkladů od veřejnosti jako činnost pro banku charakteristickou a jí navíc i vyhrazenou (obecně se hovoří o tzv. bankovním monopolu). [13] Všechny ostatní (nevyhrazené) činnosti – i vydávání platebních karet - mohou provozovat i jiné subjekty nebankovní, v případě, že disponují potřebným živnostenským oprávněním. Výše popsané platí pro jakékoliv formy platebních karet včetně karet zákaznických, jejichž platnost je omezena např. druhem zboží nebo obchodní sítí vydavatele. Navíc je třeba zdůraznit, že se zavedením Internetu nenastala žádná změna co do bankovnímu dohledu podléhajících právních subjektů – vydavatelů platebních karet. Jak vyplývá z logiky bankovního dohledu, jeho předmětem jsou i nadále pouze a výlučně banky s českou bankovní licencí a registrované pobočky zahraničních bankovních domů (§§ 4,5 zákona o bankách); nikoliv potom nebankovní vydavatelé úvěrových karet jako společnost Cetelem nebo GE Capital Multiservis. [14]

Ani navrhovaná právní úprava nového zákona o platebním styku neobsahuje významné změny právní úpravy platebních karet. Návrh nejenže neodstraňuje absenci legální definice platební karty v českém právním řádu, nýbrž dokonce podobný pojem vůbec nezná. S pojmem platební karta se proto můžeme setkat i nadále např. v §1 bankovního zákona, § 249b trestního zákona, § 27 přestupkového zákona, § 1 vyhlášky ČNB č. 36/1994 Sb. nebo ve čl. 47 a násl. Všeobecných obchodních podmínek ČNB.

Návrh převzal pojem „elektronický platební prostředek“ [15] zavedeného komunitárním právem v roce 1997. Elektronické platební prostředky přitom člení na dvě skupiny, přičemž skupinu první tvoří tzv. prostředek vzdáleného přístupu k peněžní hodnotě. Z důvodové zprávy vyplývá, že do této skupiny patří i: „platební karty, a to jak debetní, tak i kreditní ..“ . [16] Jestli tento fakt vyplývá i z navrhované definice tohoto nově definovaného pojmu posuďte sami.

Návrh tento druh elektronického platebního prostředku (a podle navrhovatelů tedy i platební kartu) definuje jako prostředek,: „při jehož užívání se zpravidla vyžaduje identifikace držitele osobním identifikačním číslem, přiděleným vydavatelem, nebo identifikace jiným způsobem.“ Velice obecně koncipovaná definice na první pohled zohledňuje jiné vlastnosti platebních instrumentů než jejich imanentní schopnost - platit s nimi! Navíc ať hledáme sebevíc, nenacházíme jediný povinný znak, který platební prostředek (instrument) musí splňovat, aby se vešel do zmíněné definice. Po důkladné analýze definice totiž překvapivě zjistíme, že jediný výslovný požadavek definice na platební instrument je identifikace jejího držitele při jeho užívání.Vzhledem k tomu, že postačuje, když k takové identifikaci držitele např. platební karty dochází pouze „zpravidla“, nelze tento požadavek chápat jako obligatorní, nýbrž jako pouze fakultativní! Nezodpovězenou tedy zůstává otázka: „Jaké rysy musí platební instrument splňovat, aby se jednalo o prostředek vzdáleného přístupu k peněžní hodnotě!?“

Jedinou rozumnou možností zůstává teorie, že výše zmiňovaná (široká) definice je vlastně zbytkovou definicí, která zahrnuje vše, co nepojme definice druhé skupiny elektronických platebních prostředků tzv. elektronické peněžní prostředky (§ 15 odst. 1 písm. b návrhu).

Elektronické platební prostředky ani konkrétně elektronické peníze nejsou dosud v našem státě právně regulovány. Jedinou zmínku o elektronických penězích nebo dokonce jejich vydávání nenalezneme ani v zákoně č. 21/1992 Sb. (zákoně o bankách), ani v zákoně 6/1993 Sb. (zákoně o ČNB). Vydávání a správa elektronických peněz nepatří mezi hlavní, ale ani vedlejší bankovní činnosti. [17] Z důvodu faktické neexistence právní regulace elektronických peněz jsou všechny právní vztahy v již existujících internetových platebních systémech jako I LIKE Q, Juice Pay nebo Monetka vztahy čistě smluvními (lex contractus), nacházejícími svůj právní základ v občanském a obchodním zákoníku.

Z Národního programu pro rok 1999 vyplývá, že vláda již v té době právně upravit vydávání elektronických platebních prostředků včetně elektronických peněz. Jak vyplývá z Národního programu pro rok 2000, byla původně zvažována i možnost přijetí zvláštního právního předpisu o elektronických platebních prostředcích. O tom, že se této myšlenky vláda, potažmo Česká národní banka v průběhu roku 2000 vzdala vypovídá Národní program vydaný o rok později. [18] Zde se již objevuje pouze legislativní úkol vypracovat nový zákon o platebním styku s novelizací souvisejících předpisů.

Druhou a poslední skupinou elektronických platebních prostředků, jež návrh zákona o platebním styku zahrnuje, je tzv. elektronický peněžní prostředek. Podle legální definice se jedná o: „platební prostředek, který uchovává peněžní hodnotu v elektronické podobě a který je přijímán jako platební prostředek i jinými osobami než jeho vydavatelem.“ Za elektronický peněžní prostředek lze tedy označit ten platební prostředek, který splňuje dva povinné rysy, a to: (1) jeho peněžní hodnota je uchovávána v elektronické podobě a (2) navíc je přijímán kromě jeho vydavatele i osobou třetí (tedy zřejmě i pouze jednou).

Věc se bohužel dále komplikuje tím, že v zákoně najdeme i definici elektronických peněz samotných, která zní: „elektronickými penězi je peněžní hodnota uchovávaná na elektronickém peněžním prostředku.“

Abychom mohli konstatovat, zdali i elektronické peníze tyto dva definiční požadavky splňují, musíme vědět, co to vlastně elektronické peníze jsou, resp. jaká zní jejich nejobecnější definice a jejich základní druhy. Za standardní a průkopnickou lze považovat charakteristiku elektronických peněz z pera švýcarské Banky pro mezinárodní vyrovnání se sídlem v Basileji, která „produkty elektronických peněz“ definuje jako: „předplacené a hodnotu-ukládající produkty, na kterých je uložen záznam o hodnotě, kterou má spotřebitel k dispozici uloženou na elektronickém médiu, kterým disponuje.“ Navíc se v materiálu výslovně hovoří o dvou odlišných druzích elektronických peněz. Tím prvním jsou: „tzv. předplacené karty (někdy nazývané elektronické peněženky), zatímco tím druhým jsou softwarové produkty, které využívají počítačových sítí jako je Internet (někdy označované jako digitální peníze)“.  [19]

První druh elektronických peněz - tzv.předplacené karty (karty čipové neboli digitální peněženky) vydávané bankou pro běžné uživatele (tedy osoby třetí) mohou opravdu obsahovat v sobě v elektronické podobě uloženou určitou peněžní hodnotu a tím sloužit jako platební instrument. Splňují tak nejen definiční rysy elektronického peněžního prostředku, ale dokonce v sobě obsahují něco jako elektronické peníze, které splňují definici danou návrhem zákona.

Druhý typ tzv. digitální peníze (virtuální peníze)mají však ve většině případů formu kladného nebo záporného zůstatku na virtuálním účtu. Jedná se samozřejmě o druh peněz přijímaných osobami třetími a uloženými v elektronické podobě, těžko však lze o nich hovořit jako o peněžní hodnotě uchovávané na elektronické peněžním prostředku. Virtuální peníze tedy naplňují definiční rysy nikoliv elektronických peněz, nýbrž elektronického peněžního prostředku, tedy vlastně média, na kterém by měly být uloženy. Na závěr tedy můžeme konstatovat, že elektronickými penězi podle návrhu zákona o platebním styku je pouze jeden druh elektronických peněz – tzv. digitální peněženky, druhá skupina – tzv. virtuální peníze však pod tuto definici nespadají.

Zůstává tedy otázka, kam vlastně tyto virtuální peníze patří? a jestli nastane nějaká změna pro jejich vydavatele v případě schválení návrhu zákona o platebním styku a tzv. harmonizační novely bankovního zákona v navrhovaném znění?

Podíváme-li se zpět na definiční rysy toho prvního druhu elektronických platebních prostředků – tzv. prostředků vzdáleného přístupu k peněžní hodnotě – zjistíme, že pod velice vágní rysy této definice se dají zařadit dokonce i virtuální peníze, a to naprosto přesvědčivěji, než samotné platební karty.

Fakt, že všechny formy virtuálních peněz lze považovat za tzv. prostředky vzdáleného přístupu k peněžní hodnotě a nikoliv za elektronické peněžní prostředky může mít v praxi dalekosáhlé a možná nikoli předvídané důsledky. Harmonizační novela bankovního zákona totiž prosazuje, aby se vydávání elektronických peněžních prostředků stalo vedle přijímání vkladů od veřejnosti předmětem hlavní bankovní činnosti tedy tzv. bankovního monopolu (§ 2 odst. 1 návrhu). Předmětem bankovního dohledu by se tak stalo pouze vydávání elektronických peněženek, ovšem nikoliv vydávání virtuálních peněz, které by tak i nadále mohli vydávat i nebankovní podnikatelské subjekty a dopad nové právní úpravy na ně by byl prakticky minimální!