Města a obce v Německu nemají neomezený nárok na to, aby bylo jejich jméno chráněno v podobě doménové adresy na internetu, ačkoliv to tak mohlo být patrné z dosavadní judikatury. Jde o určitý obrat od rozhodnutí ve věci "heidelberg.de".
Důkazem toho je rozhodnutí Vrchního zemského soudu (OLG) v Koblenci (8 U 1842/00) ze dne 25.01.2002, ve kterém tento soud přisoudil firmě Vallendar Brennereitechnik GmbH právo užívat doménové jméno „vallendar.de“, které je shodné se jménem města Vallendar. Toto rozhodnutí lze považovat za částečně zlomové, neboť dosud většina soudů v Německu obcím přiznávala zvláštní ochranu ve sporech o doménová jména shodná s jejich názvy.
Příkladem může být řada rozhodnutí v oblasti sporů o doménová jména v Německu, z nichž jedno z prvních bylo rozhodnutí Zemského soudu (LG) v Mannheimu (7 O 60/96) z března 1996, ve kterém soud zakázal internetovému uživateli používat doménové jméno „heidelberg.de“, když chtělo tuto adresu používat stejnojmenné město. Následovala další rozhodnutí tentokrát Zemského soudu v Lüneburgu (3 O 336/96) z roku 1997 potvrzené rozhodnutím Vrchního zemského soudu v Celle, ve kterém bylo přiznáno doménové jméno „celle.de“ stejnojmennému městu a mnohá jiná rozhodnutí zemských soudů, např. ve věci doménového jména „braunschweig.de“ (LG Braunschweig 9 O 450/96), “ansbach.de“ (LG Ansbach 1997), „alsdorf.de“ (OLG Köln 13 W 1/99), „badwildbad.com“ (OLG Karlsruhe 6 U 62/99) a další, která nevybočovala z judikatury.
Na druhou stranu však nelze rozhodnutí OLG v Koblenci považovat za tak významný obrat v německé judikatuře vzhledem k jeho specifičnosti. V dubnu 1998 si firma Vallendar Brennereitechnik GmbH nechala zaregistrovat doménové jméno „vallendar.de“. O rok později v listopadu 1999 se o totéž pokusilo stejnojmenné město Vallendar, avšak neúspěšně vzhledem k používané zásadě priority při registraci doménových jmen. Město se tedy obrátilo na Zemský soud v Koblenci se žalobou na výmaz doménového jména výše uvedené firmy. Soud rozhodnul ve prospěch města, avšak žalovaná firma se odvolala k Vrchnímu zemskému soudu. Žalobce (město) mimo jiné uvedl, že svůj název (Vallendar) nesl prokazatelně již v letech 830/840 našeho letopočtu a má tedy na základě toho přednostní právo. To však pro soud nehrálo žádnou roli. Soudci naopak dospěli k názoru, že název města není nijak zvláště znám. Město nebo obec má nárok na příslušnou doménu pouze tehdy, má-li jejich název zvláštní stupeň známosti. V opačném případě, tedy i ve výše uvedeném sporu, se podle soudu uplatní princip priority, tzn. „kdo dřív příjde, ten dřív mele“ (angl. „first come, first served“, něm. „Wer zuerst kommt, mahlt zuerst“). Z rozhodnutí tedy lze vyvodit, že má-li soukromá osoba a veřejnoprávní korporace stejné jméno a u veřejnoprávní korporace není v souvislosti s jejím jménem dán zvláštní stupeň známosti, např. u názvu hlavního města by byl asi nesporný, je rozhodující okamžik zaregistrování takového doménového jména. Samozřejmě, pokud by se žalovaná firma nebo jakákoliv fyzická osoba nejmenovala jako žalobce (město) a přesto měla zaregistrované jeho jméno (doménu), bylo by vysoce pravděpodobné rozhodnutí ve prospěch města. V takových případech se jedná většinou o Domain-Grabbing (cybersquatting), kdy většinou princip priority musí ustoupit poměrně velmi známému jménu.
Celé rozhodnutí soudu najdete zde: http://www.jurpc.de/rechtspr/20020052.htm
|