Elektronické smlouvy

Pojem "elektronické smlouvy" není v českém právu zatím zakotven, pro potřeby článku jej však dovolíme používat. Samostatnost cyberlaw jako právního oboru si vyžaduje i své názvosloví a pojem electronic contracts se již v anglicky psané literatuře zažil. Elektronickými smlouvami budeme nazývat smlouvy uzavírané prostřednictvím počítačové sítě. Smluvní strany nejsou při takových vztazích ve fyzickém kontaktu a uzavírání smluv probíhá výměnou datových zpráv v elektronické formě. Fyzický kontakt tedy není ani zprostředkován výměnou hmotného nosiče.

V zásadě se dá říci, že elektronické smlouvy neznamenají samy o sobě zásadní novinku poslední doby. Vezmeme-li v úvahu i telegraf, jsou podobné smlouvy uzavírané na dálku již záležitostí předminulého století, takže se chybné dívat se na ně jako na něco principiálně nového. Dokonce i tak moderní věc jako platební karty, dnes běžně uplatňované v elektronickém obchodu jako platební prostředek, existují již více než osmdesát let. V této souvislosti lze též připomenout u nás málo známý fakt, že nástup smluv uzavíraných pomocí výpočetní techniky nesouvisí až s rozšířením internetu. Průkopníkem v této oblasti byl francouzský proprietární systém Minitel, který fungoval již začátkem osmdesátých let. Dějiny skutečného elektronického obchodu a elektronických smluv se tedy nepíší až od první poloviny devadesátých let. Historii obchodů "uzavřených" strojem lze koneckonců vysledovat až k prodejním automatům. Co je nové, je pouze rozsah (geografický rozsah, hodnota, četnost) moderních elektronických transakcí a jejich nová kvalita - spojení více služeb do automaticky fungujícího celku, ústící například v softwarového agenta.

Uzavírání smluv

Návrh na uzavření smlouvy

Z toho vyplývá, že smlouva je uzavřena až akceptací provozovatelem elektronického obchodu, nikoli ve chvíli, kdy zákazník vyplní a odešle internetový objednávkový formulář. Z tohoto principu vychází i evropská direktiva o určitých právních aspektech služeb informační společnosti, též známá jako Směrnice o elektronickém obchodu. Z tohoto pravidla mohou existovat i výjimky, které v praxi business-to-consumer elektronického obchodu nepřicházejí příliš v úvahu. V oblasti business-to-business však už může hrát jistou roli zejména veřejný návrh na uzavření smlouvy podle § 276 obchodního zákoníku.

Na tomto místě je třeba říci, že návrh smlouvy je obecně jeden z druhů jednostranného právního úkonu. Vyžaduje-li zákon písemnou formu právního úkonu (například smlouvy o převodu nemovitosti), musí tento formální požadavek splňovat i návrh smlouvy v souladu s § 46 odst. 2 občanského zákoníku. V daném případech tedy musí být podepsaný i návrh smlouvy.

Přijetí návrhu

Z toho lze usuzovat, že komunikace dvou osob pomocí webové aplikace by se zřejmě ve většině případů považovala pro potřeby stanovení rozumné doby k akceptaci, aniž by tím bylo dotčeno ustanovení paragrafu 52 občanského zákoníku, za projev mezi subjekty jednajícími přímo.  Výjimkou by byl třeba případ, kdy se jedna strana neúčastní komunikace v daný okamžik a pouze si později přečte zprávy, které se uložily po vyplnění a odeslání formuláře - v praxi tomuto druhu komunikace odpovídá guestbook, diskuze pod články na zpravodajských serverech a podobně.

Elektronická pošta by se naopak pravděpodobně považovala za komunikaci vůči osobě jednající nepřímo; s výjimkou případů, kdy druhá osoba bude v ten samý okamžik připojena ke své schránce elektronické pošty a druhé osobě bude při komunikaci bude zřejmé, že ihned otevře příchozí e-mail. Kombinací obou způsobů je webový formulář, který po vyplnění odešle provozovateli elektronického obchodu e-mail.

Nabídka smlouvy učiněná mezi subjekty jednajícími přímo je účinná ihned. Není-li přijata vzápětí, zaniká, není-li v ní stanoveno jinak. Pozdní přijetí by mělo povahu nového návrhu smlouvy. Naproti tomu nabídka smlouvy vůči nepřítomné osobě (tzv. distanční nabídka) je účinná od okamžiku, kdy jí dojde. Je závazná, není-li v ní stanoveno jinak, po "rozumnou dobu" od jejího učinění. Co se v této souvislosti chápe rozumnou dobou, je třeba zvažovat případ od případu v závislosti na konkrétních okolnostech. Tato doba nepochybně závisí například na povaze sektoru, zboží, obchodních zvyklostech a rychlosti přenosu zpráv.

Lze soudit, že v případě elektronického obchodu tato doba bude spíše kratší než doba pro tentýž obchodní případ za předpokladu, že by byla použita klasická pošta k doručení dopisu. Kromě toho, že elektronický obchod je prostředkem rychlé komunikace a přináší urychlení nejen ve smyslu doručování dokumentů, má urychlovat i vnitropodnikové rozhodovací procesy. Obojí podporuje hypotézu, že ceteris paribus by použití kupříkladu e-mailu oproti dopisu (v počítačovém žargonu "snail-mail") mělo za následek zkrácení "rozumné doby".

Dosavadní praxe zahraničních soudů v záležitostech týkající se Internetu a chápání rozumné doby pro potřeby obchodu tuto úvahu potvrzuje. Na druhou však lze předpokládat, že použití některého z nástrojů e-commerce nebude mít pro chápání rozumných lhůt v právu vždy rozhodující význam a kupříkladu charakter obchodovaného zboží bude z logiky věci hrát neméně velkou roli. Elektronický obchod by tedy v tomto úzkém ohledu neměl přinést do právním praxe zásadní změnu.

Uzavření smlouvy

Pokud jde o uzavření smlouvy, české právo vychází z teorie příjemce: smlouva byla uzavřena okamžikem, kdy navrhovatel smlouvy dostal přijetí své nabídky od obláta. Podle teorie se nevyžaduje, aby příjemce přijetí návrhu přímo četl, postačuje, dostane-li se zpráva do sféry jeho vlivu (například do jeho poštovní schránky). To není nikterak v nesouladu s praxí elektronického obchodu, kdy jsou datové zprávy obvykle zpracovávány automaticky již do dojití, ještě než se s nimi osobně seznámí pracovníci obchodníka. V některých zemím však platí opačné pojetí, kdy smlouva vznikne již okamžiku odeslání přijetí návrhu (tzv. postal rule v Anglii).

Nikoli nepodstatnou otázkou v souvislosti se smluvním právem je také objem e-commerce. S rostoucím hospodářským významem a četností elektronických smluv snad už bude brzy možné říci, že to tato praxe představuje novou obchodní zvyklost ve smyslu § 1 odst. 2 obchodního zákoníku.

Obvyklým představitelem elektronických smluv jsou tzv. click-through smlouvy. Na jejich příkladu budeme demonstrovat aplikaci obecných požadavků smluvního práva na smlouvy elektronické.

(pokračování příště)