Užívání geografických označení soukromými subjekty je oblastí, jejíž pojetí je z hlediska práva jako předního nástroje sociálního inženýrství poměrně nesnadné. Již na první pohled je zde totiž patrný konflikt zájmů jednak jednotlivých subjektů soukromého práva, současně lze ale sledovat i zájmy veřejnoprávních korporací či obecně řečeno zájmy veřejné. To, že smyslem soukromého práva (a práva obecně) je všechny uvedené zájmy uvádět do stavu přijatelné souladnosti tudíž v tomto případě znamená více než kde jinde pečlivě zvažovat, jakou zákonnou ochranu a kterým z uvedených subjektů poskytnout. Podcenění jedné zájmové skupiny či naopak přílišná ochrana jiné totiž logicky vede k nerovnovážnostem celého systému a následným potížím.

Nesnadná situace je v prostoru sítě internet ještě umocněna aspektem globality a přístupnosti plynoucí z univerzálních možností sbírat a poskytovat informace nehledě na fyzické umístění subjektu, který tak činí. Když si navíc uvědomíme, že valná většina geografických označení je alfanumerické povahy, je i z pouhého hlediska statistického více než pravděpodobné, že vzhledem k obrovskému množství oborů, z nichž informace předávané pod doménovými jmény pocházejí, je výskyt konfliktních situací nejen pravděpodobný, ale téměř jistý.

Jak již bylo bohatě publikováno, procedury vytvořené doménovou autoritou pro doménová jména s generickou doménou první úrovně (v současnosti plní její funkci organizace ICANN) neobsahují taková ustanovení, která by výše uvedené konfliktní situace řešila. Důvodem k tomu, že byla geografická označení (společně například s vlastními jmény osob) při stanovování podmínek smluvní regulace poněkud opomenuta však není ani lenost centrální doménové autority ani nechuť se těmito otázkami zabývat ale právě výše nastíněná značná složitost problematiky a z ní (prozatím) plynoucí názor, že lepší než nastavovat regulační mechanismy chybně je ponechat tuto problematiku prozatím bez důkladnější regulace, tedy v podstatě v intencích soukromoprávních ustanovení národních právních řádů.

Zahájením tohoto článku poněkud obšírnějším obecným úvodem si autor klade za cíl poukázat na to, že jakkoli je současná situace pro mnoho poškozených subjektů nepříjemná, není možné se dožadovat její změny mávnutím kouzelného proutku (v praxi by takové mávnutí mělo zřejmě podobu zařazení několika nových odstavců do UDRP), neboť náhlá regulace by v takto složitém případě s sebou mohla přinést více škody než užitku. Ačkoli by jedné zájmové skupině (příkladně lokálním veřejným korporacím) přinesla nově zavedená ochranná ustanovení možnost dovolat se svých oprávněných zájmů, mohlo by to jiné skupině (například podnikatelským subjektům), jejíž zájmy lze rovněž v mnoha případech označit za oprávněné, přinést značné těžkosti.

Zde je ještě nutné poznamenat, že autor za subjekty s oprávněnými zájmy v žádném případě nepovažuje squattery nebo jiné cyberpiráty – jejich postavení je třeba hodnotit odlišně a analogicky s mezinárodním mořským právem není možné jim žádné oprávněné zájmy přiznávat – tato problematika se však vymyká z intencí článku a bude (doufejme) diskutována jinde.

I když bude muset být uvedená situace do budoucna zřejmě ještě důkladně řešena, nenachází se v současné době naštěstí systém přidělování a provozu doménových jmen s doménou první úrovně ve vztahu ke geografickým označením ve zcela anarchické situaci (tzn. v situaci, kdy by mu vládla pouze všemocná ruka trhu). Prostřednictvím konkrétních ustanovení UDRP tam, kde jsou na ně navázány části jednotlivých právních řádů, je totiž možné se v některých případech před protiprávní registrací nebo užíváním doménového jména obsahujícího geografické označení, sice nikoli bezproblémově, ale přesto bránit.

Výše provedený postulát působí poněkud záhadně, nicméně v tomto případě lze konstatovat, že ochrana primárně nezávisí na konkrétních ustanoveních UDRP, ale na způsobu, jakým geografická označení chrání příslušné národní právní řády. UDRP totiž poskytují ochranu (samozřejmě při splnění dalších podmínek) jen takových označení, k jejichž užívání má příslušný subjekt přednostní práva dle svého národního právního řádu. Nemusí se přitom jednat pouze o práva z ochranné známky nebo jiného zapsaného označení, ale jde obecně o přednostní práva, která příslušný národní právní řád přiznává subjektu k užívání jakéhokoli (i nezapsaného) označení. Podobně jako v případě ochranných známek je tedy i u geografických označení jedním z hlavních důkazů, jež je k úspěšnému vedení sporu třeba provést, důkaz o existenci takového právního institutu národního práva, který příslušné označení chrání a pak toho, že rozsah takových ustanovení na toto označení dopadá.

Podívejme se nyní, jak konkrétní případy vypadají v rozhodovací praxi WIPO (tento rozhodčí soud byl jako zdroj příkladů vybrán jednak pro rozsah a rozmanitost doposud vydaných rozhodnutí, dále pak pro kvalitu rozhodců a rozhodčích nálezů a v neposlední řadě i pro svoji geografickou nevyhraněnost).

Než si připomeneme některá zajímavá rozhodnutí, je třeba vzájemně odlišit jednotlivé skupiny případů, kdy registrace doménového jména s gTLD může vést k narušení oprávněných zájmů třetí osoby. Tuto elementární, nicméně velice důležitou, klasifikaci zeměpisných názvů z pohledu práva provedl již dokument Interim Report of the Second WIPO Internet Domain Name Process (dále jen IR), který se stal výstupem z širokého fóra týkajícího se problematiky doménových jmen a jež má zároveň sloužit jako podklad pro další diskusi a případné změny klíčových předpisů (zejména UDRP). Mírně přizpůsobená českému právnímu prostředí tato klasifikace vypadá následovně:

geografická označení:

- označení upravená právem duševního vlastnictví
   - ochranné známky, zapsaná odznačení původu
   - nezapsaná chráněná geografická označení

- označení neupravená právem duševního vlastnictví
   - ostatní geografická označení

Výše uvedená systematika navazuje na základní triádu UDRP,[1] respektive na její první část,[2] která dává možnost bránit se protiprávní registraci doménového jména jen tehdy, pokud navrhovatel prokáže právo k užívání příslušného nebo podobného označení. Doslova se hovoří o “ochranné známce nebo provozním označení, k němuž má navrhovatel právo.”

Prvotní problém, který je nutné řešit, tedy spočívá v tom určit, zda navrhovateli práva k předmětnému označení plynou či nikoli. I když se na první pohled jedná o jednoduchou otázku, není její řešení v praxi zdaleka snadné. To se projevilo například v případech řešených WIPO pod čísly 2001-0001 (“portofhamina.com”) a 2001-0002 (“portofhelsinki.com”). Ačkoli v obou případech interpretovali rozhodci stejný vnitrostátní právní předpis,[3] přičemž se ještě měli možnost držet autoritativní interpretace Evropského soudního dvora,[4] jejich nález se v odůvodnění rozhodnutí lišil. I když oba rozhodci[5] rozhodli shodně o zamítnutí návrhu, bylo v první případě konstatováno, že město Hamina je vlastníkem ochranné známky, v druhém případě však rozhodce konstatoval, že městu Helsinki práva z ochranné známky neplynou. Celkově však byla situace “zachráněna” tím, že na zbývající otázky položené základní triádou UDRP[6] odpověděli oba rozhodci záporně a spor tak byl v obou případech rozhodnut ve prospěch odpůrce.

Podobný názor jako v případě “portofhamina” vyslovil již dříve i když poněkud jiným způsobem rozhodce Porzio v případě WIPO D 2000-0505 (“barcelona.com”). Zde k tomuto rozšiřujícímu pojetí známkoprávních norem přistoupila i, řekněme, poněkud svérázná interpretace dalších právních předpisů, čehož následkem se “barcelona.com” stalo jedním z velice mála doménových jmen se zeměpisným základem, jejichž registrace byla na základě UDRP převedena příslušné lokální veřejné korporaci. To, že se v tomto případě jednalo o určitý “úlet” však dokládá následná praxe rozhodců včetně nálezů, kde toto bylo výslovně uvedeno.[7]

Aby však tento článek nevyzněl pouze jako prostor pro prezentaci protichůdných názorů, lze z dostupných pramenů dovodit, že zdůvodnění uvedené rozhodcem v případě 2001-0002 je v prostoru práva EU možné přijmout za správné a že i další vývoj judikatury WIPO jde tímto směrem. Rozhodce se totiž v tomto případě (na rozdíl od svých předchůdců) důkladně zabýval otázkou, zda předmětné označení je vůbec způsobilé být v prostředí příslušného národního právního řádu ochrannou známkou či nikoli. Podle citovaných národních pramenů práva pak dospěl k závěru, že jako obecná označení k tomu geografické názvy způsobilé nejsou.

Mnohem jednodušší práci mají v tomto směru rozhodci posuzující podobné případy sice opět z hlediska UDRP, nicméně s vazbou k národnímu právnímu řádu USA. Jako prosté a výstižné hodnocení lze v této souvislosti přijmout například rozhodnutí rozhodčího soudu NAF[8] číslo FA0104000097076,[9] kde je v odůvodnění provedena citace části národního právního řádu USA[10] - doslovně je zde uvedeno: “Geografická označení nejsou způsobilá k tomu, aby požívala známkoprávní ochranu pokud navrhovatel neprokáže, že tato označení se stala jedinečným znakem zdroje (původce/výrobce – pozn. aut.).” Rozhodce dále didakticky uvádí, že tento princip se vyvinul z archaického, nicméně stále poučného rozhodnutí Nejvyššího soudu USA z r. 1872, kde se doslova praví: “(Geografická označení) mohou ukazovat na původ, nikoli na původce.”

Tomuto odpovídají i některá rozhodnutí v případech, kdy navrhovatel má zapsáno zdánlivě podobné označení jako ochrannou známku. Ta část známky, která je shodná s geografickým názvem, je pak rozhodci posuzována jako pouhý pomocný rozlišující znak, nikoli jako meritum známky. Shodnost či zaměnitelnost je tudíž v těchto případech vyloučena.[11]

Důležité je v této souvislosti připomenout, že nedostatek v důkazech o právu na užívání určitého geografického označení lze řešit za pomoci národního právního řádu. Pokud totiž navrhovatel docílí pravomocného rozsudku národní soudní instance, který potvrdí jeho lepší právo k užívání předmětného označení, lze se předložením takového rozhodnutí zmíněné důkazní nouzi vyhnout.

Situace není však snadná ani v případech, kdy se navrhovateli (jímž je v typických případech postižené město či jiná lokální veřejná korporace) podaří existenci práva na výlučné užívání příslušného označení dostatečně prokázat. Důkazy o dalších dvou elementech základní triády se totiž provádějí velice nesnadno a jen v malém procentu případů, kdy předmětem je geografické označení, lze použít pomůcek UDRP.[12] Dokladem toho budiž případy,[13] kdy o existenci práva z ochranné známky rozhodl rozhodce kladně, nicméně návrh ztroskotal na neprokázání zlé víry (a případně ještě na důkazní nedostatečnosti v otázce oprávněných zájmů odpůrce).

Shrnuto a podtrženo, drží se zatím UDRP i samotní rozhodci pozitivního pojetí registrace doménových jmen s tím, že geografická označení představují ve valné většině případů jakousi res communis omnium, tedy hodnotu, od jejíhož využití nemůže být nikdo odstaven. Tato problematika má však i svůj aspekt negativní, který je dán technickým principem priority a výlučnosti registrace. Subjekt, který registraci geografického označení provede tím zároveň de facto ostatním v užívání takového označení brání. Problém tkví právě v otázce tzv. “lepšího práva,” tedy toho, zda by veřejné korporace s vazbou ke konkrétnímu geografickému prostoru neměly mít na užití příslušných zeměpisných označení právo na jejich jakési “prioritní” (nikoli ovšem výlučné) užití. Regulaci této otázky však zřejmě nemůže provést UDRP, neboť takový zásah by v daných technických souvislostech (priorita v případě registrace doménových jmen znamená zároveň výlučnost) mohl být příliš troufalým rozkolísáním globální rovnováhy zůčastněných společenských zájmů (viz výše) a před takovými právními experimenty je třeba důrazně varovat.

Uspokojivé řešení tedy pravděpodobně leží na národních právních řádech respektive na jejich úpravách chráněných označení. Možností je několik a záleží na lokálních tradicích, veřejných zájmech, konstrukci právního řádu a dalších obecných kriteriích, jak je možné se k tomuto problému postavit.

V intencích UDRP však prozatím platí, že geografická označení nejsou, jak bylo dokonce doslovně řečeno v rozhodnutí AF-0950, “vhodným” předmětem sporu. Vzhledem k doposud velice problematicky fungujícímu mechanismu uznávání a výkonu cizích soudních rozhodnutí není přitom z praktického hlediska příliš účelné spoléhat ani na rozsudky vnitrostátních soudů, jejichž pravomoci je v podobných případech úspěšně využíváno pro obranu před registrací doménových jmen s ccTLD.[14]

použité zkratky:

UDRP - Uniform Domain Names Dispute Resolution Policy – součást rozhodčí doložky ke smlouvě o registraci doménového jména s gTLD obsahující pravidla pro řešení sporů.

gTLD – generic top level domain – generická doména první úrovně – např. .com, .edu a podobně. Tyto domény spravuje centrální doménová autorita ICANN (Internet Corporation for Asigned Names and Numbers).

ccTLD – country code top level domain – národní doména první úrovně – např. .cz, .de a podobně. Tyto domény spravují příslušné národní doménové autority jako CZ-NIC, DENIC a jiné.

NAF - National Arbitration Forum je stálý rozhodčí soud oprávněný organizací ICANN rozhodovat spory ve věcech doménových jmen

(Ještě jedna malá poznámka k používání zkratek. Ačkoli jsem doposud uváděl pro pravidla rozhodčího řízení ve věcech doménových jmen s generickou doménou první úrovně zkratku UDNDRP, již několik měsíců se vyvíjející publikační praxe se spíše přiklání ke kratší verzi UDRP a tento trend hodlám nadále respektovat. Navíc se blíží léto a s ním i čas zkracování všeho možného a mám dojem, že zkratka UDNDRP by v obecně očekávaných estetických změnách mohla působit poněkud zkostnatěle…)

Poznámky: