Komunikační médium Internet se stalo pro subjekty nabízející zboží a služby z ekonomického pohledu novým nástrojem marketingové strategie. Prostřednictvím počítačových sítí mohou podnikatelé nabízet své výrobky na globálním (teritoriálně neomezeném) trhu a zákazníkem se potenciálně může stát jakýkoliv subjekt mající přístup na “digitální dálnici” (to však dnes není ještě v řadě zemí samozřejmostí). Ze zákaznického pohledu se tak vytváří trh podobající se perfektnímu (dokonalému) trhu, kdy zákazník má možnost porovnávat všechny nabídky s téměř nulovými náklady. Toto nové komunikační médium si žádá nejen přehodnocení marketingových přístupů, ale současně vede ke strategickým změnám na úrovni dodavatelsko-odběratelských řetězců (supply chain management), personálního řízení, iniciuje změny v oblasti vývoje a výzkumu. Tyto technologické a ekonomické evoluční změny mají taktéž nezanedbatelné implikace právní. Podnikatelé musí počítat s tím, že v souvislosti s používám internetu jako platformy pro komunikaci a obchod se při právních sporech vystavují riziku být žalováni před zahraničním soudem za porušování práv jiných subjektů, aniž by vůbec zamýšleli považovat území daného státu za svůj pro podnikání relevantní trh. Opět se potvrzuje, že právo dokáže velmi obtížně předvídat a pružně reagovat na dynamické změny prostředí. Právní přizpůsobení daným technickým změnám probíhá relativně pomalu a postupně. V následujících odstavcích se pokusím zamyslet nad tím, jaké změny vyvolává nový způsob komunikace s ohledem na určení jurisdikce a rozhodného práva v oblasti střetu práv na označení, konkrétně práv k ochranným známkách a doménovým jménům, popř. jaké změny jsou žádoucí de lege ferenda.

Tradiční způsob ochrany práv k ochranným známkám spočívá na principu teritoriality, z něhož vyplývá, že identická nebo zaměnitelná označení pro identické produkty a služby mohou být chráněna jen na území daného státu, nikoliv mimo hranice tohoto státu, ledaže by šlo o ochranu garantovanou na základě mezinárodních smluv. Tradiční známkoprávní ochraně tak v zásadě nevadí koexistence stejných označených pro identické produkty na území různých států, protože užití a ochrana označení se omezuje pouze na oblast jednotlivých států.

Ochrana práv na označení v prostoru internetu – prostoru, kde neexistují hranice oddělující od sebe území národních států – proto nemůže být založena na důsledném uplatňování ochrany na principu teritoriality. Koexistence práv na označení je podlomena. Je zřejmé, že při poskytování ochrany se do konfliktu mohou dostat právní řády různých států. V souvislosti s tím vyvstává několik otázek, které je nutno zodpovědět:

1. Je způsob určení jurisdikce (soudní příslušnosti) pro řešení sporů z práv na označení založen na tradičních procesních pravidlech mezinárodního práva soukromého nebo je v prostoru internetu určitým způsobem modifikován? Jakým způsobem se v prostoru internetu vymezuje místo spáchání deliktu (loci delicti) ?
2. Do jaké míry je stejná nebo se liší determinace a aplikace rozhodného hmotného práva vztahujícího se k právům na označení?
3. Vyžaduje si internetový prostor pravidla sui generis pro určení jurisdikce, vlastní mnohostranné úmluvy obsahující hmotněprávní normy k ochraně práv na označení, popř. v situaci neexistence mnohostranných smluv nová kolizní pravidla pro oblast internetu?

1. Je způsob určení jurisdikce (soudní příslušnosti) pro řešení sporů z práv na označení založen na tradičních procesních pravidlech mezinárodního práva soukromého nebo je v prostoru internetu určitým způsobem modifikován?

Jako odrazový můstek pro zodpovězení výše uvedených otázek je vhodné vyjít z existující jurisdikce států a pokusit se na základě komparace o stanovisko k daným problémům.

Ve sporu SG2 (francouzský subjekt zabývající se vývojem software) versus Brokat (německý subjekt zabývající se vývojem online plateb) se žalobce dožadoval u francouzského soudu vydání rozhodnutí, jímž mělo být německému subjektu zakázáno používat na své internetové stránce www.brokat.de v Německu zaregistrovanou ochrannou známku “payline”. Francouzský subjekt svůj nárok zdůvodnil tím, že si identickou známku zaregistroval ve Francii k dřívějšímu datu a následně nechal tuto známku zaregistrovat i jako známku společenstevní (v prostoru EU). Naopak německá firma se odvolávala na fakt, že svůj výrobek distribuovala pouze na trhu německém a do budoucna ani nezamýšlela tento produkt nabízet na trhu francouzském. Žalovaný se dovolával nesplnění procesní náležitosti ve formě místní příslušnosti soudu, považoval za příslušný k vydání předběžného opatření soud německý, nikoliv soud francouzský. Tribunal de Grande Instance v Nanterre dne 13.10.1996 přes tuto námitku vydal předběžní opatření, zakazující používat na francouzském území ochrannou známku payline a tím zakázal uveřejnění takové ochranné známky na internetu. Na území EU je pro určení jurisdikce ve sporu mezi státy EU rozhodující mnohostranná úmluva o soudní příslušnosti a výkonu soudních rozhodnutí ve věcech civilních a obchodních EuGVŰ (Űbereinkommen űber die gerichtliche Zuständigkeit und die Vollstreckung gerichtlicher Entscheidungen in Zivil- und Handelssachen). Tato úmluva je známější pod názvem “Bruselská úmluva”, byla uzavřena dne 17.9.1968 a doplněna v San Sebastianu v roce 1989.

Soud se proto při odůvodnění své příslušnosti opřel o čl.5 číslo 3 EuGVŰ, který vymezuje jako rozhodující faktor pro určení jurisdikce místo spáchání deliktu. Soud zdůvodnil svou příslušnost tím, že z důvodu zpřístupnění webové stránky žalovaného komukoliv kdekoliv na světě, je možno za místo spáchání deliktu považovat i francouzské území. V rozhodnutí samotném pak bylo potvrzeno spáchání deliktu (porušení historicky starších práv francouzského subjektu k ochranné známce) a ukládalo německému subjektu povinnost zdržet se porušování práv. Takové rozhodnutí v podstatě přímo zakazovalo celosvětový provoz webové stránky s napadnutou ochrannou známkou.

Rozhodnutí District Court (Southern District of New York) v r. 1996 ve věci Playboy versus Chuckleberry, která se svým skutkovým od věci předchozí liší tím, že nejde o spor mezi majiteli dvou identických ochranných známek, nýbrž o spor mezi majitelem ochranné známky PLAYBOY a majitelem zaregistrované domény PLAYMEN. Rozhodnutí v tomto případě bylo již o něco opatrnější. Žalobcem byla v této věci společnost Playboy Enterprises, Inc. vydávající světově známý časopis Playboy, žalovaným vydavatel italského časopisu Playmen. Již v roce 1981 byl řešen tradiční známkoprávní konflikt mezi týmiž subjekty, jehož výsledkem bylo vydání rozsudku znějícího na zákaz a zdržení se distribuce italského magazínu Playmen v USA z důvodu porušení americké ochranné známky Playboy. V 90. letech si italský vydavatel zřídil domovskou stránku s označením playmen, kde uveřejňoval pornografické fotografie, které byly dostupné jak zdarma tak za poplatek. Žalobce se v r.1996 domáhal pozastavení provozování takové stránky, neboť jejím provozováním dle žalobcova přesvědčení dochází k porušení rozhodnutí z r.1981.

Newyorský soud se bez dalšího považoval za příslušný a shledal v daném sporu porušení rozhodnutí z r.1981 (soud otázku příslušnosti výslovně neřešil, jurisdikce by se však dala zdůvodnit následovně: Playmen měl své cílové zákazníky v USA, byl dán přímý kontakt se subjekty na newyorském území a napojení na americkou jurisdikci, nešlo jen o pasivní možnost otevřít stránku v USA). Soud ve svém rozhodnutí nařídil žalovanému zákaz provozu stránky v USA a navrácení poměrné části předplatného americkým zákazníkům, náhradu nákladů řízení americké straně, přičemž nerespektování takového rozhodnutí mohlo resultovat v pokutu ve výši 1000 USD denně ve prospěch Playboy Enterprises, Inc. Od předešlého rozhodnutí se verdikt amerického soudu liší v následujícím: nikomu nesmí být bráněno v tom, aby provozoval webovou stránku jen z toho důvodu, že tato stránka je dostupná i na území jiného státu, kde porušuje práva na označení. Takové řešení by vedlo k neblahému závěru, že jakýkoliv soud může vykonávat jurisdikci nad jakýmkoliv poskytovatelem služeb v prostoru světové komunikační sítě www a zakázat celosvětový provoz stránky. Soud požadoval jen to, aby žalovaný zabezpečil, že daná stránka nebude dostupná na území USA. To je z technického hlediska např. proveditelné tak, že na stránkách, jejichž přístup je zpoplatněn, budou zákazníci filtrováni na základě čísel kreditních karet (zákazníkům z USA bude přístup odepřen, ostatním zákazníkům umožněn). U stránek, které nejsou předmětem zpoplatnění, je selekce do určité míry proveditelná prostřednictvím přezkoumání IP adres počítačů koncových uživatelů.

Užívání ochranné známky “Blue Note” se stalo předmětem sporu mezi provozovateli jazzových zařízení ve městě Columbia (stát Missouri v USA) a ve městě New York. Byť se jedná o spor mezi jednotlivými státy v USA a nemá čistě mezinárodní povahu, otázka určení jurisdikce je stejně závažná a je založená na stejných teoretických základech jako určení jurisdikce v případě čistě mezinárodněprávního sporu. Provozoval Richard King z Missouri si zřídil stránku s označením Blue Note a na ní byla uveřejněna ochranná známka se stejnojmenným názvem. Bensusan Restaurant Corporation, majitel provozoven v New Yorku a jiných městech se odvolal na svou zaregistrovanou ochrannou známku Blue Note a zažaloval před newyorským soudem za porušení práv k ochranné známce a nekalosoutěžní jednání missourského podnikatele. Pozoruhodným znakem v dané věci byla ta skutečnost, že žalovaný na své stránce uveřejnil následující upozornění: “Nepleťte si Blue Note s nejlepším jazzovým klubem na světě Blue Note, který se nachází v samém srdci newyorské Greenwich Village. Pokud byste se ocitli v New Yorku, navštivte jej.” Navíc se na stránce nacházel i odkaz, který vedl na webovou stránku newyorského jazzového klubu provozovatele Bensusana. Newyorský soud se však nepovažoval za příslušný soud, protože předpoklady pro uplatnění newyorského ”long arm statute” nebyly naplněny. Ty by byly dle § 302 Civil Practise Law and Rules naplněny tehdy, pokud:

• by žalovaný podnikal na území New Yorku, nebo

• by se muselo jednat o deliktní jednání mimo území New Yorku, přičemž následek takového jednání by nastal na území New Yorku a

• žalobce se subjekty na území New Yorku buď pravidelně obchoduje nebo získává podstatnou část svých příjmů z poskytování zboží a služeb na území daného státu nebo
• dá se rozumně očekávat, že jeho jednání bude mít následky v daném státě nebo že bude získávat z daného mezistátního nebo mezinárodního obchodu příjmy

Za dostačující pro legitimitu newyorského soudu by se považovala situace, kdy by se žalovaný dopustil deliktního jednání ve formě porušení práv na označení žalobce na území New Yorku takovým způsobem, že alespoň jednou bude nabízet zboží a služby na newyorském trhu. Pouhá možnost otevřít na území daného státu webovou stránku, na níž jsou uvedeny údaje o místě sídla firmy, však jurisdikci nezakládá (nejde o formu prodeje či distribuce). Ani podmínka “racionálních očekávání” není v daném případě naplněna, neboť na základě důkazu žalovaného 99% veškerých příjmů z jeho činnosti pocházela z prodeje vstupenek pro studenty ve městě Columbia. Přiznání jurisdikce newyorskému soudu by odporovalo ústavně zakotvenému americkému principu “due process of law” (spravedlivý soudní proces), protože svou činností se žalovaný nezaměřoval na newyorský trh – nebyl naplněn požadavek minimálního kontaktu ani požadavek přiměřenosti a spravedlnosti, tak jak je vyžaduje dle svého pátého dodatku americká ústava. Rovněž odvolací soud potvrdil, že k naplnění požadavku jurisdikce musí žalovaný rozumně očekávat, že jeho jednání má podobu deliktního jednání na území daného státu a za druhé, že mu musí z území daného státu plynout příjem, což v daném případě nebylo splněno.

Po předchozí case law analýze přistupme blíže k teoretickému vymezení podmínek jurisdikce dle amerického a německého práva. Aby bylo vůbec možné determinovat příslušnou jurisdikci, je nutné definovat loci delicti. Ve sporech mezi zeměmi EU jsou tyto otázky řešeny mnohostrannou úmluvou o soudní příslušnosti a výkonu soudních rozhodnutí ve věcech civilních a obchodních z 27.9.1968 (EuGVŰ, viz. výše), kde pro určení loci delicti je determinující článek 5 číslo 3 EuGVŰ. Podle něj se za místo spáchání nedovoleného jednání (tj. i porušení práv k nehmotným statkům) považuje jak místo, kde došlo k nedovolenému jednání, tak místo, kde v příčinné souvislosti došlo ke vzniku škodlivého následku. Pokud se místo deliktního jednání a místo následku odlišují (jde o distanční delikt), zakotvuje konvence možnost volby jurisdikce ze strany poškozeného.[1]

Dle § 32 ZPO (německého civilního procesního řádu) je SRN považována za loci delikti, pokud na území SRN došlo k deliktnímu jednání nebo k následku daného protiprávního jednání. Německý civilní procesní řád tak v souladu s konvencí umožňuje poškozenému volbu státu pro podání žaloby.[2]

Výše uvedené implikuje, že již v samotném případě možnosti otevření stránky v SRN, která povede k porušení práv na označení, je místem spáchání deliktu SRN a tím pádem rušitel musí nést odpovědnost za své protiprávní jednání před německými soudy, aniž by byl vyžadován kvalifikovaný vztah rušitele k SRN. To je obzvlášť nepřiměřené v situaci, kdy činnost žalovaného je omezena regionálně a žalovaný nepovažuje německý trh za svůj cílový trh. De lege ferrenda se jeví proto jako vhodné v cyberprostoru takto široce vymezenou (univerzální) příslušnost zúžit. Hlavním motivem pro takovou korekci je ochrana zahraničních subjektů před rizikem procesního účastenství v geograficky vzdálených jurisdikcích, aniž by reálně docházelo k porušování práv na označení. Navíc takto široce definovaná jurisdikce působí prohibitivně s ohledem na prezentaci malých a středních podniků v cyberprostoru (vzhledem k riziku být žalován v různých jurisdikcích a nutnosti krýt vysoké soudní náklady v situaci sporu). Je nepochybné, že si praxe žádá flexibilnější pravidla.[3] V konkrétním případě by se vždy mělo zkoumat, zdali webová stránka se vztahuje konkrétně i na národní (v tomto příkladě na německý) trh.[4] Otázkou však zůstává, do jaké míry by bylo zákonné zakotvení procesních pravidel ve vztahu k  internetu legislativně a prakticky proveditelné, zdali by nevnášelo do německého civilního procesu kazujistiku (pro futuro by se muselo rozlišovat mezi spory z oblasti cyberprostoru a oblastmi mimo cyberprostor). Flexibilnějším řešením by byla možnost ponechat takto legislativně zakotvenou “univerzální” místní příslušnost soudů za současného umožnění uvážení soudů, zda daný spor má dostatečný, odůvodněný vztah k vnitrozemí (SRN).[5] Ten nebude dán v případě, že na webové stránce bude přímo vyloučena distribuce výrobků a poskytování služeb na území SRN.[6] Naopak v situace, kdy top level domain name bude označena příponou “de”, lze vycházet z přesvědčení, že webová stránka je primárně cílena na německý trh.

Možnost diskrece ze strany německých soudů by přiblížilo dosavadní statický německý model americké soudní praxi. Podobně i ve výše uvedeném rozhodnutím Payline se rozhodnutí francouzského soudu ukázalo jako rozhodnutí podporující nacionální zájmy, působící značně prohibitivně pro nabízení zboží a služeb v cyberprostoru, aniž by byl dán kvalifikovaný vztah německého subjektu vůči francouzskému trhu. Rozhodnutí amerických soudů, jak se zdá, je citlivější k potřebám a cílům informační společnosti. Důkladněji se zkoumá, zda dochází ke skutečnému konfliktu práv na označení a střetu zájmů a lépe odpovídá potřebám praxe.

V následujících odstavcích se pokusím ještě podrobněji přiblížit determinaci jurisdikce dle americké soudní rozhodovací praxe. Soudy USA nemohou vykonávat jurisdikci nad příslušníky jiných států americké federace nebo jiných států, ledaže je to ospravedlnitelné dle ústavních předpokladů a při naplnění požadavků dle “long-arm statute”. Základem pro příslušnost amerického soudu je ústavní požadavek due process of law (spravedlivý proces). Aby byl splněn ústavní požadavek “due process” (spravedlivý proces), je zapotřebí existence a) tzv. minimálního kontaktu mezi žalovaným a fórem a b) výkon jurisdikce nesmí být v rozporu s tradičním pojetím fair-play a požadavkem dostatečné spravedlnosti (požadavek spravedlivého výkonu jurisdikce, požadavek přiměřenosti).[7] Výše uvedený požadavek minimálního kontaktu je dán vztahem fóra a žalované osoby, jde z teoretického hlediska o jurisdikci in personam. Takový minimální kontakt zakládá např. domicil žalovaného ve státě fóra, závazkové jednání žalovaného na území státu fóra, spáchání deliktního jednání na území státu fóra. Minimální kontakt však může být dán i ve vztahu fórum a věc. Pak mluvíme o jurisdikci in rem. Právě v oblasti doménových sporů přichází v úvahu in rem jurisdikce dle zákona na ochranu spotřebitele před cybersquatting (Anticybersquatting Consumer Protection Act = ACPA, viz. dále). U sporů v oblasti cybersquatting (úmyslné registrace doménového jména neoprávněným subjektem ve zlé víře, s cílem profitovat z takové operace) často rušitel odmítá komunikovat a odhalit svou identitu. Pokud se neprokáže žádný minimální kontakt mezi fórem a žalovaným (z důvodů jeho neidentifikovatelnosti), jurisdikce soudu přesto může být ve státě žalobce dána, pokud existuje kvalifikovaný vztah mezi fórem a doménou.

Státy federace si samy ve svých long-arm statutes definují kritéria pro posouzení existence minimálního kontaktu. Často se opírají long-arm statutes o kritérium výkonu podnikatelské činnosti ve státu fóra. Výkon takové činnosti v daném státě totiž předpokládá, že podnikatelský subjekt mohl rozumně anticipovat možnost vzniku právního sporu ve státě fóra, a tudíž mohl očekávat vedení řízení v tomto státě. Odlišná je situace v případě, že se jedná o tvz. pasivní webovou stránku, kde nepřichází v úvahu možnost doplňování údajů na webovou stránku, tedy jakákoliv interakce je vyloučena. V takovém případě by považování státu za fórum bylo nepřiměřené (na rozdíl od dikce německé). Konkrétní případy, na nichž bude tento tato načrtnutá teorie demonstrována, budou předmětem dalšího dílu.