Zatímco dosud jsme se zabývali převážně otázkami spojenými s obecnými právními problémy elektronických smluv, nyní přeneseme pozornost na způsob, jakým jsou v praxi takové smlouvy uzavírány. Typicky se jedná o tak zvané click-through smlouvy.

Click-through se nazývají smlouvy, které byly uzavřeny kliknutím, to znamená "stisknutím" virtuálního tlačítka nebo jiného ovládacího prvku (například hyperodkazu) zobrazeného na monitoru – podobně jako je soubor uložen po kliknutí na ikonu Save v nástrojové liště textového procesoru. Běžně se tak děje prostřednictvím internetové služby WWW. Otázkou je, nakolik je takový netradiční způsob právního úkonu platný z hlediska práva.

V současné době jde o typický způsob uzavírání elektronických smluv. Vzhledem k povaze grafické interaktivní služby World Wide Web se jedná o vhodné a logické řešení, jak uzavírat smlouvy v elektronickém prostředí.

Zároveň se click-through smlouvy vyvinuly nezávisle jako reakce on-line distributorů softwaru na právní obtíže s tzv. shrink-wrap smlouvami. Po několika soudních sporech, v nichž americké soudy neuznaly vymahatelnost závazků ze shrink-wrap smluv, se začali on-line distributoři shareware softwaru více spoléhat na uzavření smlouvy kliknutím na tlačítko, které se spolu se smluvními podmínkami zobrazí před samotným stažením programu.

Aby uzavření smlouvy kliknutím na ikonu "SOUHLASÍM" mělo zamýšlené právní důsledky, musí samozřejmě splňovat obecné požadavky na právní úkon. To znamená: musí se jednat o projev vůle směřující ke vzniku, změně nebo zániku práv a povinností, které právní předpisy s takovými projevy vůle spojují. Dále musí kliknutí splňovat podmínky, jež zákon klade na platné učinění návrhu na uzavření smlouvy (neboť jak bylo napsáno v předchozí části je vytavení formuláře na WWW stránce obecně chápáno pouze jako invitatio ad offerendum) nebo přímo na uzavření smlouvy (v některých spíše výjimečných příapdech, kdy bude na webové stránce učiněna individuálně určená nabídka nebo v někerých příapdech u on-line aukcí).

K náležitostem právních úkonů patří náležitosti projevu vůle a shoda mezi vůlí a jejím projevem. Projev vůle musí být určitý, srozumitelný a musí mít náležitou formu, pokud ji zákon vyžaduje.

Občanský zákoník jasně říká, že právní úkony mohou být učiněny jinak než slovy nebo různými způsoby: ústně, písemně či jinak. Ze znění paragrafu 35 se odvozuje možnost učinit právní úkon i konkludentně, určitým jednáním. Komentář k občanského zákoníku od prof. Švestky [1] uvádí: "v určitých případech mohou subjekty k projevu své vůle použít různé počítače či technické, resp. mechanické přenosné prostředky, včetně různých druhů automatů". Kliknutí na ovládací prvek v okně prohlížeče je bezpochyby plně způsobilé k učinění právního úkonu, pokud budou ostatní náležitosti splněny.

Je uzavírání elektronických smluv kliknutím dostatečně určité a srozumitelné? Zde lze těžko činit obecné soudy, protože bude záležet především na konkrétní situaci a přesném znění textu a uspořádání ovládacích prvků na webovské stránce, na níž je požadovaná akce vykonána. Jestliže však zákazník kupříkladu vybere v e-shopu zboží a vyplní formulář s údaji o adrese k doručení zboží a uvede číslo své kreditní karty, jedná se nikoli o okamžitý náhodný akt, nýbrž o delší vědomé jednání, které zjevně sleduje určitý a zjistitelný cíl.

Nebudeme-li uvažovat extrémní případy zejména způsobené nesrozumitelným a neurčitým zněním smlouvy, k níž zákazník kliknutím přistoupil, bude v naprosté většině případů takový právní úkon dostatečně určitý i srozumitelný. I v případě elektronického business-to-consumer obchodu, kdy je akcentovaná ochrana nakupujícího, dává použitá technika (vystavení standardní nabídky, v níž se pouze ve formuláři mění přesně definované údaje) při jen trochu zodpovědném přístupu provozovatele e-shopu k nesrozumitelnosti a neurčitosti malý prostor.

Principiálně se dá říci, že v případě click-through smluv nic nebrání splnění požadavku na srozumitelnost a určitost právního úkonu. V tomto ohledu tedy lze uzavírání smlouvy kliknutím doporučit jako možný způsob obchodování. Problematika formy právního úkony byla již hodněkrát diskutovaná, i na stránkách serveru ITpravo.cz, a ani z hlediska případného požadavku písemné formy nevyplývá pro click-through smlouvy nepřekonatelná bariéra.

V praxi mohou za určitých okolností vzniknout spory o to, zda bylo kliknutí projevem skutečné vůle. Představme si dvě malá tlačítka "SOUHLASÍM" – "NESOUHLASÍM" umístěná těsně vedle sebe. Jedna strana kontraktu pak může namítat, že na tlačítko "SOUHLASÍM" klikla nedopatřením a projev vůle má vady, neboť nebyl ve shodě se skutečnou vůlí.

Ani tento možný problém však nepůsobí v každodenní realitě elektronického obchodu obtíže při uzavírání click-through smluv. Prakticky všechny elektronické obchody pracují s potvrzením souhlasu. Po kliknutí na příslušný ovládací prvek je uživatel dotázán, zda skutečně souhlasí. Až poté se odešle závazný požadavek na server obchodníka.

Tuto praxi reflektoval i původní návrh direktivy EU o určitých právních aspektech elektronického obchodu ve vnitřním trhu [2]. V původním znění článku 11 bylo vyžadováno v podstatě totéž, pouze s tím upřesněním, že žádost od potvrzení musí přijít od provozovatele služeb. Podle návrhu direktivy by tedy nebylo možné, aby potvrzovací okénko běželo na straně klienta v prostředí jeho WWW prohlížeče. Místo toho by muselo jít o skript na straně serveru [3].

Tím by se dosáhlo větší jistoty, neboť by bylo snadno prokazatelné, že skript na straně serveru proběhl. Klientské skripty jsou obecně méně spolehlivé díky různému prostředí a nastavení klienta, zároveň se údaje o nich neukládají do log souborů. Z hlediska obchodní praxe byl v této věci návrh direktivy opodstatněný a nijak nekolidoval se standardními obchodními zvyklostmi. Protože potvrzovací dotaz byl a je běžnou praxí, nebyla zcela odůvodněná kritika tohoto návrhu direktivy pro jeho údajnou přílišnou složitost. Protože se takové smlouvy uzavírají on-line, objednání i potvrzení se odehraje v podstatě naráz, za normálních okolností v rozmezí pár sekund.

Ukázali jsme si tedy, že i prosté kliknutí může poskytnout dostatečnou právní jistotu ohledně všech složek právního úkonu a lze je tedy použít k uzavření smlouvy. Zahraniční judikatura (převážně z USA) se s tímto názorem již ztotožnila. Jak bylo diskutováno výše, i z hlediska českého práva jsou splněny všechny zákonné požadavky a není odůvodněné očekávat v tom směru nějaké komplikace.

Pro vymáhání povinností spojených s click-through smlouvami může být problémem důkazní břemeno a potenciální obtíže spojené s průkazností digitálního záznamu. To je záležitost především technické ochrany a procesních pravidel. Samotný fakt, že smlouva byla uzavřena kliknutím namísto podpisem papírové smlouvy nebo jiným tradičním jednáním, však není kromě výjimečných případů nikterak na překážku platnosti takového závazku. Z výše popsaného rozboru vyplývá, že kromě formálněprávních požadavků nemají podobně click-through smlouvy ani praktické nedostatky, které by nějak bránily jejich širokému uplatnění.

Poznámky:

[1] ŠVESTKA, Antonín: Občanský zákoník, komentář, Praha, C. H. Beck 1997
[2] Původní text návrhu je možné najít na adrese http://europa.eu.int/ISPO/ecommerce/legal/documents/legalframew/legalen.pdf.
[3] Návrh direktivy o EU o určitých právních aspektech elektronického obchodu ve vnitřním trhu, článek 11, odst. 1, písm. a): "Smlouva je uzavřena, když příjemce služby elektronicky obdržel od poskytovatele služby potvrzení přijetí příjemcova souhlasu ..."