Je nesporné, že účelem nové úpravy spotřebitelských smluv v občanském zákoníku je především ochrana spotřebitele; a to jak po uzavření spotřebitelských smluv (např. právo odstoupit od smlouvy), tak i při jejich uzavírání (např. informační povinnost dle §54 odst 4.) a v neposlední řadě také po uzavření smlouvy (např. informační povinnost dle §54 odst. 5). Dle § 53 odst. 8 ObčZ, "poskytuje-li dodavatel plnění spotřebiteli bez objednávky, není spotřebitel povinen dodavateli jeho plnění vrátit ani jej o tom vyrozumět.". Účel tohoto ustanovení je zřejmý - je to ochrana spotřebitele před tím, aby byl obtěžován, resp. šikanován nevyžádanými službami či zásilkami, resp. nabídkami těchto služeb a zásilek. Takový spotřebitel by pak nepochybně musel nedobrovolně řešit otázku, zda takto poskytnuté plnění (ať již jde o službu či o věc) vrátí nebo zda zaplatí jeho kupní cenu. Na první pohled je tedy vše v pořádku a uvedené ustanovení se zdá být velmi praktické; přesto si dovolím tvrdit, že jde o ustanovení velmi problematické. V původním vládním návrhu novely navíc toto ustanovení vůbec nebylo.

Diskuse nad tímto ustanovením se může zdát jako velmi teoretická a tedy bez závažnějších praktických důsledků; ve skutečnosti však jde o problém velmi praktický, možná i o jeden z nepraktičtějších. Ačkoli se na první pohled zdá účel tohoto ustanovení zřejmý (viz. výše), lze při podrobnější úvaze najít nemalou řadu z toho vyplývajících otázek- Jde zejména o velmi sporné právní důsledky poskytnutí plnění spotřebiteli dodavatelem bez objednávky ve smyslu tohoto ustanovení z hlediska převodu či přechodu vlastnického práva k věcem představujícím předmět plnění případně z hlediska bezdůvodného obohacení.

Nejprve se naskýtá otázka aplikace institutu bezdůvodného obohacení. Dle mého názoru je třeba pod ustanovením "plnění bez objednávky" rozumět zejména plnění bez předchozí existence návrhu na uzavření smlouvy ze strany spotřebitele, případně jiné obdobné aktivní činnosti spotřebitele. Takové plnění by opravdu mohlo být považováno za plnění bez právního důvodu ve smyslu § 451 odst. 2 ObčZ , ale vzhledem k dikci ustanovení § 451 odst.1 ObčZ tomu tak patrně nebude. Zejména pak proto, že i uvedené ustanovené § 53 odst. 8 ObčZ nepochybně představuje jakýsi právní důvod, dále pak proto, že by bylo jistě absurdní, aby zákonodárce na jedné straně stanovil spotřebiteli právo plnění nevracet (§ 53 odst. 8 ObčZ) a na druhé straně mu zároveň stanovil povinnost ho vydat (§ 451 ObčZ).

Na ustanovení § 53 odst. 8 je tedy -dle mého soudu- třeba pohlížet jako na zvláštní úpravu ve vztahu k úpravě bezdůvodného obohacení podle § 451 a násl. ObčZ. U plnění typu konání, případně zdržení se nebo strpění je situace vcelku jasná v tom, že spotřebitel nebude podle § 458 odst. 2 ObčZ povinen poskytnout peněžitou náhradu za obohacení spočívající ve výkonech. V případě, že je předmětem poskytnutého plnění věc, nepředstavuje pak patrně tato věc předmět bezdůvodného obohacení ve smyslu § 456 ObčZ. To však zdaleka již nelze říci o užitcích z této věci, které -dle mého soudu- již bezdůvodným obohacením být mohou. Připouštím však, že uvedené může být velmi sporné.

Jednou z dalších neméně problematických otázek je zde samotné právní postavení takového spotřebitele, který není povinen na základě tohoto ustanovení dodavateli jeho plnění vrátit. V případě, že je předmětem poskytnutého plnění věc, naskýtá se samozřejmě otázka přechodu vlastnického práva. Na základě výše uvedeného ustanovení nepochybně nepřechází vlastnické právo k věci; poněvadž to lze nabýt pouze "kupní, darovací nebo jinou smlouvou, děděním, rozhodnutím státního orgánu nebo na základě jiných skutečností stanovených zákonem" (§ 132 odst. 1 ObčZ). Navíc ustanovení § 53 odst. 8 o přechodu vlastnického právu nehovoří a tudíž nelze jakkoliv předpokládat, že se spotřebitel stal na základě tohoto ustanovení vlastníkem věci, resp. poskytnutého věcného plnění. V takovém případě tedy vlastníkem věci zůstává nadále dodavatel a spotřebitel pouze není povinen dodavateli jeho plnění vrátit ani jej o tom vyrozumět.

Další velmi spornou otázkou je samotné užívání této věci, resp. oprávnění spotřebitele tuto věc užívat , stejně jako výrazná právní nejistota pro obě smluvní strany ohledně posouzení, zda je dodavatel oprávněn domáhat se vrácení věci z titulu vlastnického práva. V tomto smyslu lze (podobně jako v předchozích případech) opravdu jen hádat. Výklad ustanovení § 53 odst. 8 ObčZ je tedy velmi problematický a nutno říci, že přináší více otazníků než jistot. Doufejme, že se podobné legislativní nedostatky odstraní brzkou novelizací.