1. Společné problémy spojené s ochranou autorských děl a databází v prostředí počítačových a telekomunikačních sítí

V souvislosti z rozvojem Internetu, telekomunikačních sítí a informačních technologií dochází v současné době k radikálnímu posunu v možnostech právní i faktické ochrany autorského práva a jeho vymahatelnosti. Jedním - a pravděpodobně hlavním - faktorem ovlivňujícím tento trend je skutečnost, že dílo vyjádřené v digitální podobě lze nyní šířit i bez hmotného nosiče, se kterým je tradičně spojováno. Například k šíření hudební nahrávky bylo třeba fyzicky rozšiřovat i nosič, na kterém byla tato nahrávka zaznamenána (CD, audiokazetu atp.), kdežto v prostředí počítačových a telekomunikačních sítí tomu není třeba.
Dalšími významnými faktory jsou anonymita do jisté míry zaručená povahou těchto sítí, rychlost a jednoduchost pořizování a rozšiřování rozmnoženin autorských děl bez vynaložení významnějších finančních prostředků a kvalita takto pořízených rozmnoženin.
V takovém prostředí dochází ke vzniku právních problémů spojených s novými způsoby užití díla a databází nebo s praktickou vymahatelností práva.

Ve vztahu k užití díla v prostředí dítě Internet se nabízejí především tyto otázky:

a) Posouzení vztahu užití díla jeho sdělováním veřejnosti podle § 18 odst. 2 AutZ a rozmnožování díla podle § 13 AutZ, a to jak z pohledu udílení licence tak posouzení neoprávněného užití díla.

b) Vymezení pojmu "veřejnost" v případech zpřístupnění díla na webové stránce s omezeným přístupem (např. placené stránky s heslem) a zasílání děl na požádání (on-demand transmission) v souvislosti s užitím díla podle § 18 odst. 2 AutZ. Vztah § 18 odst. 2 k čl. 3 Směrnice 2001/29/ES o harmonizaci některých aspektů autorského práva a práv s ním souvisejících v Informační společnosti (dále jen "Informační směrnice"), čl.7 písm b), Směrnice 96/9/ ES o právní ochraně databází (dále jen "Databázová směrnice) a k neexistenci tohoto institutu ve znění Směrnice 91/250/EHS o právní ochraně počítačových programů (dále jen "Softwarová směrnice").

c) Rozsah ustanovení povolující pořizovat tzv. technické kopie (§ 37 odst. 2 AutZ) a jeho aplikovatelnost na práva související s právem autorským. Kompatibilita tohoto ustanovení s příslušným článkem Informační směrnice (čl. 5 odst. 1) a posouzení obdobného režimu pro sui generis právo k databázím (Databázová směrnice) a počítačové programy (Softwarová směrnice).

d) Posouzení webovské stránky a jejích prvků jako autorského díla. Kdy a za jakých podmínek je možné považovat tuto stránky (její prvky) za počítačový program nebo za elektronickou databázi a aplikovat pak z toho plynoucí rozdíly v možnostech užití pro osobní potřebu podle § 30 odst. 1 AutZ a § 66 odst. 2 AutZ, respektive Databázové a Softwarové směrnice.

e) Možnosti ochrany díla v sítích typu peer to peer. Odpovědnost jednotlivých uživatelů těchto sítí za neoprávněné užití díla jeho sdělováním veřejnosti podle § 18 odst. 2 AutZ. Případná spoluodpovědnost provozovatelů těchto systémů (v případě systémů s centrální databází nebo jinou centrální správou) nebo tvůrců komunikačních programů za neoprávněná užití díla jejich uživateli (založená na § 415 ObčZ ve spojení s § 420 ObčZ). Praktická vymahatelnost práva v sítích tohoto typu, otázka postupného přechodu na jiný způsob ochrany děl v prostředí počítačových sítí nebo náhradního zpoplatnění Internetu.

f) Možnosti zavádění tzv. elektronických knihoven a jejich právní ošetření. Elektronické knihovny mají sloužit k poskytování ("půjčování") literárních děl na zakázku, a to takovou formou, že uživatel ("vypůjčitel") bude mít významně omezenu možnost nakládání s dílem v elektronické podobě, povětšinou bude jen oprávněn vytisknout toto dílo a získat tak rozmnoženinu tiskovou, což zhruba koresponduje s možností pořízení tiskové rozmnoženiny pro osobní potřebu (srovnej § 30 odst. 1 AutZ) díla vypůjčeného v klasické knihovně. Klasické knihovny a jejich činnost je zvláštním způsobem upravena a dovolena v § 37 a § 38 AutZ, kdežto činnost knihoven elektronických povolena není a je možno říci, že je naopak zákonem zcela znemožněna. Zde je též třeba poukázat na vztah k ustanovením Informační směrnice.

g) Vztah odkazů (hyperlinků) k užití díla na Internetu. Posouzení, zda poskytnutí odkazu jako takové je porušením autorského práva ve vztahu k rozmnožování ( § 13 AutZ) či sdělování díla veřejnosti (§ 18 odst. 2 AutZ)odkazovaného díla. Rozdíly mezi pouhým poskytnutím odkazu a využíváním odkazu při tvorbě webových stránek v případech tzv. inliningu (image link), popřípadě rámů (frames). Jak posuzovat tyto specifické případy odkazů (inlining, frames) z pohledu užití díla, hlavně pak ve vztahu ke sdělování díla veřejnosti podle § 18 odst. 2. Význam zahraniční soudní praxe a některých zahraničních norem pro posuzování obdobných případů v tuzemsku nebo pro případnou budoucí výslovnou legislativní úpravu této praxe.

h) Odpovědnost třetích osob za neoprávněná užití díla jejich uživateli nebo jinými třetími osobami. Týká se hlavně poskytovatelů volného prostoru (webhosting providers), poskytovatelů připojení (access providers) a provozovatelů peer to peer systémů. V neposlední řadě se jeví jako významné právní vymezení odpovědnosti poskytovatele odkazu (hyperlink supplier) za cizí, neoprávněně zpřístupněné, odkazované dílo. Otázka aplikovatelnosti obecné subjektivní (§ 420 ObčZ) a objektivní (§ 420a ObčZ) odpovědnosti a možný rozsah porušení obecné povinnosti nečinit škodu na majetku (princip neminem laedere) vyjádřené v § 415 ObčZ. Potřeba výslovné právní úpravy této problematiky s ohledem na články 12 až 15 Směrnice 2000/31/ES o některých právních aspektech služeb informační společnosti, zejména elektronického obchodu, na vnitřním trhu (dále jen "Směrnice o elektronickém obchodu“).

i) Otázky spojené s určením rozhodného autorského práva v prostředí celosvětové počítačové nebo telekomunikační sítě (např. Internet). Vzhledem k principu teritoriality je velmi důležité určit místo užití díla v reálném světě, aby bylo možno aplikovat autorské právo příslušného státu. To je ale velmi komplikované v digitálním prostředí Internetu. Je třeba odlišně posuzovat zpřístupňování díla veřejnosti na Internetu (upload) od jeho rozmnožování při stahování koncovými uživateli (download).

2. Další vybrané problémy spojené s ochranou autorských děl a databází v informační společnosti

a) autorská díla obecně

V souvislosti s tradičním díly (jako je dílo hudební, literární (vyjma počítačového programu), fotografické nebo audiovizuální) není spojeno v informační společnosti až tolik specifických problémů, vyjma těch, které byly nastíněny výše.

Jedním z nich pro díla vyjádřená v elektronické podobě může být určení rozsahu zákazu vyvíjet a šířit pomůcky a služby sloužící k odstranění prostředků zajišťujících ochranu autorských práv a zákazu odstraňovat elektronické informace o identifikaci díla (§ 43 a § 44 AutZ). Jde například o různé systémy znemožňující kopírování hudebních či datových CD (např. LaserLock, ProtectCD, Cactus Data Shield aj.) nebo zabraňující získávání zakódovaného digitálního obsahu (např. CSS).
Tyto systémy totiž brání i zcela legálnímu nakládání s dílem jako je rozmnožování díla pro osobní potřebu (viz § 30 odst. 1 AutZ) nebo pořizování záložních rozmnoženin počítačovému programu (§ 66 odst. 1 písm. b). Užíváním a především šířením a těchto pomůcek dochází tak k paradoxní situaci, kdy k umožnění zákonem povoleného užití díla je často třeba porušit jiná ustanovení autorského zákona.
Je rovněž potřebné zdůraznit potřebu zkoumat jiné než autorskoprávní aspekty tohoto ustanovení - problematiku omezování hospodářské soutěže ze strany některých vykonavatelů majetkových autorských práv (hudebních, filmových nebo softwarových společností) jejich spojováním do kartelů a zneužíváním dominantního postavení na trhu.

V neposlední řadě je možno poukázat na případné ústavněprávní otázky celé podstaty autorského práva. A to jak z pohledu poměrně významných omezení, která postihují autora díla, tak z pohledu svobody projevu a cenzury.
V prvním případě lze napadnout skutečnost, že možnost autora rozhodovat o svém díle (tedy o svém duševním vlastnictví) je významně omezena již tím, že autor není oprávněn prohlásit své dílo za volné a tak je bez dalšího nabídnout veřejnosti k užívání (učinit ze svého díla veřejný statek). To je třeba porovnat s některými základními právními principy, zakotvenými například v čl. 11 Listiny. Možnost volně dát k dispozici své dílo je právně přiškrcena nutností udílení licence, která je navíc vázána na uzavření smlouvy, tedy dvoustranného úkonu (§ 12 odst. 1 AutZ), což činí i praktické problémy při šíření počítačových programů, jmenovitě pak tzv. free software (viz dále).
Rozpor mezi svobodou projevu a omezeními práva vyjadřovat se stanovenými v právu autorském byl významněji řešen v druhé polovině roku 2001 ve Spojených státech Amerických právě v souvislosti s výše popsanými zákazy pomůcek sloužících k odstranění ochrany díla, které jsou zakotveny v Digital Millenium Copyright Act (viz též článek "USA: Nejdůležitější události na poli práva IT za rok 2001"

b) počítačové programy

Počítačové programy jsou zvláštní kategorií autorských děl. Jejich povaha je spíše technického rázu, a proto jejich ochrana právem autorským není zcela samozřejmou. Přestože jsou počítačové programy chráněny jako dílo literární, je třeba vycházet ze zcela jiné povahy software, a to jak z pohledu možnosti jeho využívání, tak jeho tvorby.
Je třeba zvážit povinnost udílet licenci k software formou smlouvy (dvoustranného úkonu), protože v praxi se ukazuje, že tento požadavek je z formálního hlediska nevhodný. Smlouva totiž povětšinou není uzavřena vůbec nebo se s jiným obsahem než zamýšlí poskytovatel licence. To platí dvojnásob u tzv. free software, kde podstatou licence není pouze souhlas k užívání (z pohledu autorského zákona k rozmnožování díla - viz § 66 odst. 2 AutZ), ale též k jeho úpravám a dalšímu šíření. V této souvislosti se jeví jako vhodné umožnit udílení licence i formou jednostranného úkonu.

Jinou cestou k řešení stejného problému je přiměřené vymezení pojmu "oprávněný uživatel" (viz § 66 AutZ) s tím, že není do budoucna vhodné za oprávněného uživatele považovat výhradně osobu, která platně uzavřela s vykonavatelem majetkových autorských práv k software licenční smlouvu. Zde se nabízí k posouzení alternativa považovat poskytování software za plnění kupní nebo darovací smlouvy a případná licenční ujednání chápat jako vedlejší ujednání k těmto smlouvám. Jako inspirace může sloužit zahraniční praxe, například v Německu. Vhodné je porovnat rozsah úpravy této problematiky v Softwarové směrnici.

Z obecného hlediska je de lege ferenda třeba zvážit, zda není vhodnější ochranu počítačových programů upravit samostatně a uceleně(byť v rámci autorského zákona), neboť některá ustanovení typická pro klasická autorská díla se jeví jako nepříliš vhodná pro software. Například můžeme hovořit o určování autorství a spoluautorství, kdy se za autora (spoluautora) nepovažuje ten, kdo ke vzniku díla přispěl poskytnutím pomoci nebo rady technické nebo odborné povahy (§ 8 odst. 1 AutZ). Jelikož je software ze své podstaty technickou záležitostí, není toto ustanovení příliš praktické.

Dalšími problémy budoucnosti jsou bezesporu otázky okolo vytváření "klasických" autorských děl (výtvarná díla, hudba) v podstatě pouze s pomocí počítačových programů, což může nastolit otázky okolo jejich ochrany a autorství k nim. Dále je třeba zvážit jiné než autorskoprávní prostředky ochrany software (např. patentová ochrana), a to již vzhledem k připravované evropské úpravě, otázky okolo outsourcingu a využívání software více subjekty pomocí počítačové sítě bez jeho instalace na lokálních počítačích a další právní nejasnosti.