Tento článek se zabývá případnou odpovědností internetových poskytovatelů připojení (access providers) za případná porušení autorského práva ze strany svých uživatelů, kterým umožňují přístup k Internetu. Závěry v tomto článku učiněné lze analogicky vztáhnout i na jiné než autorskoprávní delikty.
Obecné teze
Odpovědnost poskytovatelů připojení (zprostředkovatelů přístupu) za cizí obsah ke kterému umožňují přístup, není příliš často diskutovanou problematikou. Souvislost mezi neoprávněným zpřístupněním díla (obsahu) a pouhým zajištěním přístupu k němu je velmi vzdálená, a tak nedochází k významnějším pochybnostem o tom, zda tato odpovědnost existuje, či nikoliv. Totéž platí i ve vztahu k případnému porušení autorského práva ze strany koncových uživatelů v podobě neoprávněného rozmnožování (stahování) děl.
V jednom z mála soudních rozhodnutí francouzský soud odmítl odpovědnost poskytovatele připojení s tím, že není technicky možné, aby kontroloval obsah materiálů ke kterým pouze zprostředkovával přístup.[1] Šlo o žalobu podanou Asociací židovských studentů na devět internetových poskytovatelů připojení, ve které žalobce požadoval po žalovaném, aby kontroloval a popřípadě zamezil přístupu ke stránkám s nezákonným obsahem.
Podobně jako v případě poskytovatelů odkazu (viz níže), může mít vznesení tohoto požadavku význam hlavně v těch případech, kde je jak poskytovatel obsahu, tak i poskytovatel volného prostoru a nakonec i server s tímto obsahem, umístěn v zemi s nízkou nebo špatně vymahatelnou autroskoprávní ochranou. Jedinou možností oprávněných osob jak zamezit přístupu koncovým uživatelům k jejich neoprávněně zpřístupněným materiálům, je učinit tak pouze na konci řetězce. Tímto "koncem" (nebo z druhého pohledu počátkem) je proces připojení koncového uživatele k serveru s daným nezákonným materiálem. Celý postup připojení k tomuto serveru a následného přenosu dat z tohoto serveru zpět do počítače koncového uživatele zajišťuje poskytovatel připojení. Nebo lépe řečeno poskytovatelé připojení, protože je velmi pravděpodobné, že na celém procesu se bude podílet více subjektů. Jeden poskytovatel umožňuje připojení koncového uživatele (například pomocí modemu a telefonní linky) k prvnímu (vstupnímu) serveru v síti internet, další zajišťuje propojení mezi tímto vstupním serverem a páteřní síti a třetí například poskytuje přístup z páteřní sítě přímo k serveru s inkriminovaným závadným obsahem. Jde o ilustrační příklad, celé připojení může pochopitelně zajistit jen jeden subjekt nebo naopak mnohem více zprostředkovatelů. Všechny tyto spojovací články spadají do kategorie poskytovatelů připojení.
Jak jsem již naznačil, vztah těchto poskytovatelů připojení k porušení autorského práva ze strany poskytovatelů obsahu (u zpřístupňování děl) nebo ze strany koncových uživatelů (u některých případů stahování děl) je tak nevýznamný, že odpovědnost za škodu (popřípadě za bezdůvodné obohacení) nepřipadá v úvahu.
Určité komplikace ale může činit posouzení zvláštních nároků plynoucích z autorského práva (uzavření přístupu k závadnému obsahu) a odlišení poskytovatele připojení od jiných subjektů (poskytovatele obsahu nebo vysílatele).
Rozbor podle práva České republiky
Vyloučení odpovědnosti za přímé porušení autorského práva
Poskytovatel připojení neporušuje normy autorského práva. Ve vztahu ke sdělování díla veřejnosti tak konstatuje přímo autorský zákon v § 18 odst. 3 AutZ (sdělováním díla není pouhé provozování zařízení umožňujícího nebo zajišťujícího takové sdělení).
Aby poskytovatel připojení odpovídal požadavku "pouhého zajišťování sdělování díla veřejnosti", neměl by nijak třídit ani upravovat obsah materiálů ke kterým zabezpečuje přístup a ani nesmí iniciovat přenos těchto materiálů (takzvané pull systémy).
Ve vztahu k rozmnožování díla během přenosu dat odpovědnost za přímé porušení autorského zákona zčásti vylučuje ustanovení o tzv. technických kopiích (§ 37 odst. 2 písm a) AutZ). Toto ustanovení se bohužel nevztahuje na práva související s právem, což je třeba připisovat nedůslednosti zákonodárce. Proto by například hudební klipy této výjimce nevyhovovaly. Analogií je však třeba tuto ustanovení vztáhnout i na práva související s právem autorským, protože jinak by zcela ztrácelo smysl. Alespoň v prostředí Internetu.
Zvláštní práva a sankce podle autorského zákona (§ 40 odst. 1 a 2 AutZ)
V úvahu připadá právo na sdělení údajů o totožnosti osob porušujících autorské právo a nárok na uzavření přístupu k závadnému obsahu (dílu zpřístupněnému v rozporu s autorským zákonem).
Vydání údajů o totožnosti osob, které porušují autorova práva
Poskytovatel připojení má do určité míry možnost sdělit údaje o těch koncových uživatelích, kterým zprostředkovává připojení k internetu. Pokud tito uživatelé porušují autorské právo (neoprávněně rozmnožují díla jeho stahováním z internetu), může autor požadovat sdělení údajů o jejich totožnosti. Vzhledem k malému významu takového porušení to ale považuji za nepravděpodobné. Jinak platí to samé, co bylo již napsáno v souvislosti s poskytovateli volného prostoru (viz článek Odpovědnost poskytovatelů volného prostoru na Internetu za cizí obsah).
Zamezení přístupu k závadnému obsahu nebo odpojení koncového uživatele
Poskytovatel připojení může podle povahy poskytované služby za určitých podmínek zamezit přístup k určitým materiálům nebo může zamezit připojení koncových uživatelů k internetu.
Domnívám se, že nelze požadovat po poskytovateli připojení, aby zamezil přístup k závadnému obsahu. Tento nárok by měl autor směřovat vůči poskytovateli takového obsahu nebo poskytovateli volného prostoru, jehož prostřednictvím je takový obsah zpřístupněn.
Poskytovatel připojení může odepřít připojení k Internetu těm svých zákazníkům (koncovým uživatelům), kteří porušují autorská práva. Pravděpodobně tak ale učiní na základě porušení svých vlastních smluvních podmínek s těmito uživateli, nikoliv přímo na základě konkrétního porušení autorského práva ze strany těchto uživatelů.
Odpovědnost za škodu a bezduvodné obohacení
Podle mého názoru chybí dostatečně blízký vztah mezi porušením autorského práva koncovými uživateli nebo poskytovateli závadného obsahu a poskytovatelem připojení. Poskytnutím připojení k Internetu obecně (pro koncové uživatele) nebo zprostředkováním přístupu k právně vadnému obsahu nedochází k porušení obecné prevenční povinnosti nepůsobit škodu na majetku, uvedené v § 415 ObčZ. Navíc chybí relevantní příčinná souvislost mezi případným porušením této povinnosti a vznikem škody.
Tuto situaci lze přirovnat ke kabelovému televiznímu vysílání. Poskytovatel kabelového připojení také není odpovědný za případné porušení autorského práva ze strany vysílatele televizních pořadů. Tedy ani poskytovatele připojení nelze činit odpovědným za porušení autorského práva koncovými uživateli nebo poskytovateli obsahu.
Pohled do zahraničí
Německo
Podle ustanovení § 5 odst. 3 Teledienstegesetz (TDG) není poskytovatel připojení odpovědný za takový cizí obsah, ke kterému pouze zabezpečuje přístup. Jde o úplné vyloučení odpovědnosti, nejenom o její omezení (jak je tomu v případě poskytovatelů volného prostoru).
Stejně jako v případě poskytovatelů volného prostoru není nijak omezena povinnost poskytovatele připojení zamezit v souladu s obecnými normami (tj. například v souladu s autorským zákonem) přístup k nelegálnímu obsahu, pokud se tento poskytovatel dozví o závadnosti tohoto obsahu, může přístup z technického hlediska odepřít a lze to od něj rozumně očekávat (§ 5 odst. 4 TDG).
Spojené státy americké
Též Digital Millenium Copyright Act (který mimo jiné upravuje odpovědnost ve vztahu k porušení autorského práva třetími osobami - dále jen DMCA) ve své druhé části [2] zbavuje poskytovatele připojení odpovědnosti za cizí závadný obsah.[3] Toto ustanovení je podmíněno několika skutečnostmi. Jde především o to, že poskytovatel připojení nesmi iniciovat přenos dat, nesmí přenášená data upravovat, nesmí vybírat data ani příjemce takto přenášených dat a celý přenos musí probíhat automaticky.
Dále pak zákon výslovně upravuje, za jakých podmínek je poskytovatel připojení povinen zamezit přístupu k určitému obsahu (týká se pouze obsahu umístěného na serveru mimo USA) a odpojit své uživatele od poskytované služby (připojení).[4]
Evropská unie
Směrnice o elektronickém obchodu (Směrnice 2000/31/ES o některých právních aspektech služeb informační společnosti, zejména elektronického obchodu, na vnitřním trhu)
definuje ve svém článku 12 "pouhé zpřístupnění (mere conduit activity)" obdobným způsobem, jako to činí americký DMCA. Za předpokladu, že poskytovatel splňuje požadavky stanovené v tomto článku a jeho činnost spočívá v pouhém zajištění přístupu k datům a v jejich přenosu, není odpovědný za obsah takto přenášených či zpřístupněných materiálů. Tento článek tedy vylučuje odpovědnost poskytovatelů připojení za závadný cizí obsah, ke kterému pouze tyto subjekty toliko umožňují přístup.
Otázka zamezení přístupu k závadným materiálům je ponechána národnímu zákonodárství jednotlivých členských států a směrnice ji přímo neřeší.
Obdobně jako americký DMCA i Směrnice o elektronickém obchodu obsahuje ustanovení, které zahrnuje pod pojem "pouhého zpřístupnění" též činnost, spočívající v přechodném automatickém ukládání a rozmnožování díla za účelem jeho dálkového přenosu. Toto ustanovení vyplývá z technické podstaty přenosu dat po sítí Internet. Děje se tak totiž pomocí tzv. "packet switching transmission". Během tohoto postupu je digitálně vyjádřené dílo (soubor) rozloženo na jednotlivé malé části, zvané pakety. Ty jsou pak pomocí tzv. routerů odděleně zasílány po síti až ke počítači koncového uživatele, kde jsou opět složeny do původního souboru. Aby se předešlo případným výkladovým obtížím, směrnice přímo považuje tento proces, zahrnující přechodné ukládání a rozmnožování dat, za součást pouhého zpřístupnění díla.
Shrnutí
Vzhledem k povaze činnosti, kterou poskytovatelé připojení provozují, nelze tyto subjekty činit nepřímo odpovědnými za porušení autorského práva ze strany koncových uživatelů nebo poskytovatelů obsahu. Domnívám se, že neexistuje dostatečně úzká souvislost mezi jejich jednáním a případným vznikem škody a navíc jejich jednání nelze s největší pravděpodobností považovat za protiprávní ve smyslu § 415 ObčZ, přičemž zvláštní první úprava neexistuje. Je třeba však posoudit, zda činnost těchto poskytovatelů v konkrétním případě nepřesahuje rámec pouhého zprostředkování přístupu k cizímu obsahu.
Zahraniční normy jsou založeny na stejném principu: vůči poskytovateli připojení nelze uplatnit peněžité nároky plynoucí z neoprávněného zpřístupnění cizího obsahu třetí osobou (poskytovatel připojení nedopovídá za škodu), přičemž není vyloučena možnost požadovat po poskytovateli připojení zamezení přístupu k tomuto obsahu.
Poznámky:
[1] Tribunal de Grande Instance de Paris, 12. června 1996
[2] Title II - Online Copyright Infringement Liability Limitation Act (OCILLA)
[3] § 512 (a) US Copyright Act
[4] § 512 (j)(1) (B) US Copyright Act
|
