V České republice dnes vychází několik internetových deníků, ať už odnoží deníků vydávaných v papírové podobě anebo čistých produktů webu. Z té první skupiny lze uvést informační servery typu iDnes, Ihned či Lidových novin, v druhé skupině by neměly chybět České noviny, Europes nebo Integrace. Ať již je však původ zpráv jakýkoliv, všichni provozovatelé informují téměř neomezený okruh uživatelů Internetu, neboť jediným omezujícím faktorem je vlastně jen znalost jazyka, ve kterém je informace sdělována. Za touto vlastností Internetu se ale nachází ještě mnohem víc, než pouhé sdělování informací, které pak samozřejmě vyvolává obrovské množství otázek. Lze-li pokrýt zpravodajstvím tak ohromné množství uživatelů, jaká je pak odpovědnost poskytovatelů obsahu, či jak lze případné nežádoucí účinky takového zpravodajství eliminovat?

Na případnou odpovědnost lze nahlížet přes různé množství zákonů, od základního civilněprávního kodexu, občanského zákoníku, přes trestní či obchodní zákoník až třeba po zákon o regulaci reklamy. Je nutné si však položit otázku, zda by na provozovatele serveru nemohl být použit také tiskový zákon. Předmětem úpravy zákona č. 46/2000 Sb.[1] - tiskového zákona - jsou některá práva a povinnosti vydavatelů a dalších fyzických a právnických osob v souvislosti s vydáváním periodického tisku. Zákon se vztahuje na periodický tisk vydávaný nebo šířený na území České republiky, nevztahuje se ale na tiskoviny vydávané na základě zvláštního právního předpisu,[2] ani na periodický tisk vydávaný výlučně pro vnitřní potřeby vydavatele. Periodickým tiskem se rozumí noviny, časopisy a jiné tiskoviny vydávané pod stejným názvem, se stejným obsahovým zaměřením a v jednotné grafické úpravě nejméně dvakrát v kalendářním roce. Podle této definice není úplně od věci zamyslet se nad tím, zda zde uvedená definice nezahrnuje i internetové verze deníků anebo jiné internetové zpravodajství.

Na tuto hypotézu se lze podívat z několika směrů. Zákon mluví o "novinách, časopisech a jiných tiskovinách". Použijeme-li gramatického výkladu, nevyplývá nutně z této definice podle mého soudu, že by ony časopisy a noviny musely být bezpodmínečně v papírové podobě, neboť spojka "a jiné" budí dojem, že spíše připojuje variantu tištěných periodik k jakékoliv, tj. i elektronické podobě novin a časopisů. Bylo-li by například použito slovní spojení "a další", gramatický výklad by byl daleko jasnější. Pro tuto verzi mluví i neexistence jakéhokoliv jiného zákona upravujícího vydávávání elektronických novin. Ty, ač se to ještě před pár lety zákonodárci pravděpodobně nezdálo důležité, hrají v životě informační společnosti, jakou se stává i obyvatelstvo České republiky, stále větší roli a jakékoliv zkreslené či jiné zavádějící zprávy na informačních serverech mohou působit značně negativně.

Druhá část definice periodického tisku, tedy že se má jednat o exempláře vydávané pod stejným názvem, se stejným obsahovým zaměřením a v jednotné grafické úpravě nejméně dvakrát v kalendářním roce, bude rozhodně splněna. Internetové deníky, stejně jako všechny ostatní, mají svůj pevný název, který většinou vychází z názvu domény a také totožné obsahové zaměření, které zvláště v prostředí Internetu je velkou nutností, neboť získat čtenáře je podstatně složitější, než jej ztratit. Uživatel internetové služby má totiž na výběr zdarma takové množství informací, u kterých stačí jen zadat správnou adresu, že jakákoliv neopodstatněná změna zaměření serveru může poskytovatele služby - vydavatele - zruinovat. Totéž se samozřejmě týká i grafické podoby, která musí uživatele přitahovat a ne odpuzovat.

Taktéž je možné podrobit zkoušce slovo tisk a tiskovina. Vezmeme-li původní význam slova tisk, pak se zajisté jedná o přenos nehmotných idejí do zhmotněného stavu, tedy na papír nebo jiné k tomu vhodné médium. Tiskovinou pak lze chápat produkt tisku. Má tedy být pod těmito pojmy rozuměno vše, co je již vytištěné na papíře, tedy existuje v reálně hmatatelné podobě, anebo tím lze mínit situaci, kdy takové zhmotnění, ovšem již dříve vnímatelné informace, ať již v podobě textu nebo obrazu, lze provést? Ani druhá varianta nemusí být úplně nemožná když si představíme, jaké množství komunikace dnes probíhá elektronickou formou a že veškeré zdroje jsou právě v elektronické podobě.

Pokud tedy přistoupíme na myšlenku, že tiskový zákon lze aplikovat i na elektronická periodika, můžeme dospět k následujícím závěrům. Vydavatelem periodického tisku je podle zákona fyzická nebo právnická osoba a ta také podle § 4 odpovídá za obsah jím vydaného periodika. Tiskový zákon jasně definuje jednotlivé povinnosti poskytovatele obsahu a jasně také stanovuje sankce za jejich porušení. Podle zákona je vydavatel povinen zajistit, aby na každém vydání periodického tisku byly uvedeny tyto povinné údaje:

1. název periodického tisku,
2. četnost (periodicita) jeho vydávání,
3. označení regionální mutace, je-li periodický tisk vydáván v regionálních mutacích,
4. místo vydávání,
5. číslo a den vydání,
6. evidenční číslo periodického tisku přidělené ministerstvem,
7. název, sídlo a identifikační číslo vydavatele, je-li vydavatel právnickou osobou, anebo jméno, příjmení a bydliště vydavatele, je-li vydavatel fyzickou osobou; je-li vydavatel fyzickou osobou, která vydává tisk na základě živnostenského oprávnění, také jeho obchodní jméno, identifikační číslo a adresa místa podnikání, liší-li se od bydliště.

Písmeno f zapříčiňuje, že vydavatel periodického tisku musí zaslat Ministerstvu kultury ČR nejpozději 30 dní od zahájení vydávání oznámení o úmyslu vydávat periodický tisk. K tomu je zapotřebí zaslat následující údaje:

1. název periodického tisku,
2. jeho obsahové zaměření,
3. četnost (periodicitu) jeho vydávání,
4. údaje o jeho regionálních mutacích,
5. název, adresu sídla a identifikační číslo vydavatele, je-li vydavatel právnickou osobou, anebo jméno, příjmení, bydliště a rodné číslo vydavatele, bylo-li přiděleno, jinak datum narození, je-li vydavatel fyzickou osobou, je-li vydavatel fyzickou osobou, která vydává periodický tisk na základě živnostenského oprávnění, také jeho obchodní jméno, identifikační číslo a adresu místa podnikání, liší-li se od bydliště.

Musí také na svůj náklad zasílat vybraným institucím [3] do 7 dnů od vydání výtisky jednotlivých vydání. Odpovědnost vydavatele může jít tak daleko, že mu okresní úřad (zatím ještě pořád) uloží pokutu až do výše 100 000 Kč, pokud ve stanovené lhůtě nesplní povinnost doručit ministerstvu oznámení s údaji potřebnými k evidenci periodického tisku podle § 7 odst. 2 nebo 3 a započne přes nesplnění této povinnosti s vydáváním periodického tisku anebo dodat stanovený počet povinných výtisků určeným příjemcům podle § 9 odst. 1. Pokutu do výše 200 000 Kč pak hrozí vydavateli, který umožní veřejné šíření periodika bez povinných údajů.

Celou hypotézu tak, jak byla výše uvedena, však nabourává definice vydání periodického tisku, pod kterým zákonodárce rozumí soubor stejných či pouze regionální částí (mutace) se lišících hmotných rozmnoženin (výtisků) periodického tisku. [4] Při použití systematického výkladu zařazení dané definice do vymezení periodického tisku podle § 3, se v tu chvíli bude jednat o noviny, časopisy a jiné tiskoviny vydávané pod stejným názvem, se stejným obsahovým zaměřením a v jednotné grafické úpravě nejméně dvakrát v kalendářním roce, vydáváním bude ovšem míněno zhotovování hmotných rozmnoženin. V takovém případě již nebude možno subsumovat pod definici i vydávání nehmotných internetových periodik.

Zbývá však stále možnost aplikace zákona na periodický tisk šířený na území České republiky, tak, jak je to uvedeno v § 2 odst. 1. [5] Šířením periodického tisku se má rozumět jeho zpřístupnění předem individuálně neurčenému okruhu osob nebo i osob takto určených, pokud překračují okruh členů rodiny vydavatele, který je fyzickou osobou, a s ním spjatého okruhu osobních přátel. Tato definice již bez problémů umožňuje podřadit i vydávání internetových deníků, poněvadž nepožaduje žádné hmotné rozmnoženiny k tomu, aby bylo periodikum vydáno.

Vydavateli pak vznikají povinnosti, které nejsou v zákoně přímo vázané na vydání periodického tisku. Předně jsou to ustanovení o odpovědnosti. Tím prvním je fakt, že za obsah periodického tisku odpovídá vydavatel a druhým neodpovědnost vydavatele podle tohoto zákona za pravdivost údajů obsažených v reklamě a v inzerci uveřejněné v periodickém tisku. Tato výjimka samozřejmě neplatí pro reklamu a inzerci samotného vydavatele. Jestliže také bylo v periodickém tisku uveřejněno sdělení obsahující skutkové tvrzení, které se dotýká cti, důstojnosti nebo soukromí určité fyzické osoby, anebo jména nebo dobré pověsti určité právnické osoby, má tato osoba právo požadovat na vydavateli uveřejnění odpovědi a vydavatel je povinen na žádost této osoby odpověď uveřejnit. Konečně bylo-li v periodickém tisku uveřejněno sdělení o trestním řízení nebo o řízení ve věcech přestupků vedeném proti fyzické osobě, anebo o řízení ve věcech správních deliktů vedeném proti fyzické nebo právnické osobě, kterou lze podle tohoto sdělení ztotožnit, a toto řízení nebylo ukončeno pravomocným rozhodnutím, má tato osoba právo požadovat na vydavateli uveřejnění informace o konečném výsledku řízení jako dodatečného sdělení a ten je povinen je zveřejnit.

Jak se tedy zdá, myšlenka použití tiskového zákona na internetová periodika není až tak utopická, jak by se možná podle názvu zákona mohlo zdát. Jednak tomu svědčí definice periodického tisku, která se zdá být značně nepřesná a také formulace v § 2, kdy zákonodárce prohlašuje, že se norma má vztahovat i na periodika šířená na území České republiky, což podporuje domněnku možnosti uplatnění zákona pro služby na Internetu. Posledním argumentem pro takovou aplikaci je doba zrodu zákona, tedy rok 1998, kdy zákonodárce sotva uvažoval nad možným rozvojem informačních technologií, tedy oblasti, která zrovna začínala nabírat na rychlosti vývoje. [6]

Za současného stavu, kdy neexistuje žádná norma, která by podstatným způsobem regulovala zpravodajskou funkci Internetu tak zbývá jediné: Použít tiskový zákon na služby Internetu.

Poznámky: