Vymezení pojmu

Webcastingem se rozumí tzv. "real time streaming" dat, tedy zpřístupňování určitého programu prostřednictvím sítě internet v reálném čase. Z pohledu posluchače je tak webcasting obdobou rozhlasového (případně i televizního) vysílání, neboť se jedná o určitý "tok" zpravidla hudby a informací, ve kterém posluchač nemůže sám přímo interaktivně volit sled prvků s tím, že pro všechny posluchače je v jednom okamžiku program stejný.

Na otázku, zda je webcasting provozováním vysílání ve smyslu zákona č. 231/2001 Sb., o provozování rozhlasového a televizního vysílání (dále jen "ZRTV") a zda je tedy k webcastingu nutné získat licenci a dodržovat ostatní omezení upravená v ZRTV, je podle mého názoru třeba odpovědět záporně. Podle ustanovení § 2 odst. 2 písm. a) ZRTV, se totiž za rozhlasové a televizní vysílání nepovažuje zajišťování komunikačních služeb zaměřených na poskytování informací nebo jiných sdělení na základě individuálních požadavků. A webcasting je na rozdíl od klasického vysílání, které je technicky popisováno jako přenos "point to multipoint", vždy právě přenosem "point to point". Neboli k přenosu dochází vždy až na základě individuálního konkrétního požadavku. [1]

Dotčená práva podle autorského zákona

Z pohledu zákona č. 121/2000 Sb., o právu autorském, o právech souvisejících s právem autorským a o změně některých zákonů (dále jen "AZ") je webcasting užitím příslušných předmětů ochrany, a to jednak jejich rozmnožováním podle ustanovení § 13 AZ, a to vždy na serveru, odkud jsou data streamována, a zpravidla také při ukládání jednotlivých skladeb ve formátech vhodných pro streaming databáze, a jednak sdělováním veřejnosti podle ustanovení § 18 odst. 1 AZ. Otázkou je, zda se v rámci užití podle ustanovení § 18 odst. 1 AZ nejedná o sdělování veřejnosti vysíláním ve smyslu ustanovení § 21 odst. 1 AZ; tedy zda je "jiným takovým zpřístupňováním" v citovaném ustanovení myšleno zpřístupňování v rámci programu (ve smyslu ustanovení § 2 odst. 1 písm. i ZRTV) nebo zda se v případě vysílání má zároveň jednat o zpřístupňování "point to multipoint".

Webcasting je zpravidla zpřístupňováním autorských děl v provedení výkonnými umělci ze zvukových záznamů, a dochází tak ve smyslu ustanovení § 12 AZ (resp. §§ 71 a 76 AZ) k užití všech těchto předmětů ochrany.

Je otázkou, zda rozmnoženiny na serverech, odkud jsou data streamována posluchačům, nejsou technickými rozmnoženinami ve smyslu ustanovení § 37 odst. 2 písm. a) AZ, a zda se tedy při webcastingu nejedná jen o užití sdělováním veřejnosti podle § 18 odst. 1 AZ (případně podle ustanovení § 21 odst. 1 AZ). Domnívám se, že u jakéhokoliv zpřístupňování prostřednictvím sítě internet je prvotní rozmnoženina na serveru, odkud se zpřístupňuje, základem takového užití, tudíž se nejedná o technickou rozmnoženinu ve smyslu citovaného ustanovení. Netřeba jistě připomínat, že legislativním nedopatřením se navíc ustanovení § 37 odst. 2 písm. a) AZ nevztahuje ani na výkony výkonných umělců ani na zvukové záznamy.

Naštěstí však zákonodárce, jakoby počítal s možnými nejasnostmi v jednotlivých definicích způsobů užití, zahrnul do úpravy licenční smlouvy ustanovení § 50 odst. 2 AZ, které říká, že "Nestanoví-li smlouva, ke kterým jednotlivým způsobům užití díla nebo k jakému rozsahu užití se licence poskytuje, má se za to, že licence byla poskytnuta k takovým způsobům užití a v takovém rozsahu, jak to je nutné k dosažení účelu smlouvy." Pro toho, kdo od příslušného nositele práva, resp. od kolektivního správce získává souhlas k užití je tedy nejjednodušší cesta nelámat si příliš hlavu, která že práva budou při webcastingu dotčena, ale získat oprávnění k užití příslušných předmětů ochrany při webcastingu, kterým se rozumí zpřístupňování děl (případně výkonů výkonných umělců nebo zvukových záznamů) prostřednictvím sítě internet, a to v reálném čase v rámci programu sestaveného webcasterem.

Hromadné smlouvy podle autorského zákona

Právní kvalifikace webcastingu je však podstatná pro režim hromadných smluv uzavíraných webcasterem s kolektivními správci. Pro klasické vysílání zvukových záznamů vydaných k obchodním účelům a výkonů výkonných umělců na nich zaznamenaných je totiž upravena v ustanovení § 72 AZ (resp. § 76 odst. 3 AZ) úplatná zákonná licence s tím, že se jedná o práva povinně kolektivně spravovaná [§ 96 odst. 1 písm. a) bod 1. AZ], a pro vysílání autorských děl je v ustanovení § 101 odst. 9 písm. d) AZ upraven tzv. rozšířený dopad hromadné smlouvy. Oba tyto instituty na straně jedné znamenají posílení pozice kolektivního správce a na straně druhé posílení právní jistoty uživatele, že uzavřením hromadné smlouvy získal oprávnění k užití bez ohledu na to, zda příslušný kolektivní správce má s konkrétním nositelem práva uzavřenou smlouvu o zastupování.

Na rozmnožování (§ 13 AZ) a sdělování veřejnosti (§ 18 odst. 1 AZ) se však ani jeden ze shora uvedených institutů nevztahuje, tedy kolektivní správce uděluje hromadnou smlouvou souhlas k užití pouze pro takové předměty ochrany, jejichž nositele práva zastupuje. Pokud by někdo zvídavý hledal tato práva (způsoby užití) v oprávněních ke kolektivní správě vydaných Ministerstvem kultury podle § 107 odst. 7 AZ, např. v případě INTERGRAMu by je ani nenašel. S ohledem na skutečnost, že se jedná o rozhodnutí deklaratorní povahy to ale neznamená, že by INTERGRAM oprávnění ke správě těchto práv neměl, neboť v původním (konstitutivním) rozhodnutí z roku 1996 tato práva zahrnuta byla.

Pokud se týká odměn za užití děl a jiných předmětů ochrany při webcastingu, jsou autorským zákonem zcela ponechány na dohodě mezi uživatelem a kolektivním správcem. Zatím jsou ze strany kolektivních správců uplatňovány pevné částky za jeden streamovaný kanál bez ohledu na to, jaký je počet posluchačů (individuálních IP adres). Výpočet je sice jednoduchý, ale znevýhodňuje multikanálové vysílání. Alternativou by mohl být přístup navržený v USA Copyright Arbitration Royalty Pannel v únoru letošního roku, kdy za webcasting zvukových záznamů má být odměna počítána jako pevná částka (0,14 centů) za přehrání jedné skladby (nebo její části) jednomu uživateli plus 9 % z celé částky za tzv. mechanickou licenci s tím, že je zároveň stanovena minimální roční odměna ve výši 500 USD. [2]

Rozhodné právo

Autorský zákon je, stejně jako většina ostatních právních předpisů, založen na principu teritoriality a vztahuje se tak na užití uskutečněná na území České republiky. V případě webcastingu, obdobně jako u jiných zpřístupňování prostřednictvím sítě internet, dochází k umožnění vnímání na území celého světa. Kde tedy k užití dochází? Ve všech státech, z nichž je možné k serveru, ze kterého se streamuje, přistoupit? Nebo ve státě, kde leží server, ze kterého se streamuje? Nebo ve státě, kde má sídlo či byliště webcaster?

Problém užití, které překračuje hranice států, nenastal až s příchodem internetu, ale objevil se už v případě satelitního vysílání. Pro satelitní vysílání však byla alespoň v rámci Evropských společenství přijata právní úprava, která jednoznačně definuje, kde při satelitním vysílání k užití dochází. Tato úprava je obsažena ve Směrnici Rady ze dne 27. září 1993 o koordinaci některých pravidel z oboru práva autorského a práv souvisejících s právem autorským vztahujících se na satelitní vysílání a kabelový přenos (93/83/EHS) [3] a byla převzata i do ustanovení § 21 odst. 5 až 7 AZ. Základním kritériem pro určení státu, kde k užití dochází, je místo uvedení signálu na nepřerušený řetězec směrem k satelitu, podpůrným (v případě nedostatečné úrovně ochrany ve státě určeném základním kritériem) je umístění stanice, odkud se signál uplinkuje k satelitu, a není-li takové místo na území členského státu EU, pak sídlo řídících orgánů vysílatele, který příslušné vysílání objednal.

Zelená kniha o autorském právu a právech souvisejících v informační společnosti, která byla Komisí ES předložena v roce 1995, původně obsahovala návrh pro určení rozhodného práva, resp. určení státu, kde při "point to point" komunikaci dochází k užití, a to obdobné, jaké obsahuje citovaná směrnice 93/83/EHS. Na základě diskuse nad tímto bodem zelené knihy, se však už ve zprávě Komise ES z listopadu 1996 objevilo, že v připravované směrnici o informační společnosti se ustanovení o rozhodném právu neobjeví, neboť je obava, že by ustanovení o určení rozhodného práva podle země původu přenosu mohlo oslabit postavení nositelů práv a že ještě není na takovou diskusi čas. [4] Cílem takového mlčení je, aby bylo možno říci, že k užití dochází všude, kde je možno zpřístupňovaný předmět ochrany vnímat, a aby v každém takovém státě bylo možno nároky z odpovědnosti za porušení autorského práva či práv souvisejících posuzovat podle národního právního předpisu a tyto nároky pak v souladu s takovým přepisem uplatňovat. To ale podle mého názoru nevylučuje podpůrné použití citované směrnice 93/83/EHS pro webcasting k takovému výkladu, že k užití dochází (primárně) ve státě, odkud jsou data přenášena na server, ze kterého se program streamuje. Pokud jsou však data takto přenášena ze státu, který nemá dostatečnou úroveň autorskoprávní ochrany a nejedná se tedy v tomto státě o užití, lze podpůrně použít kritérium umístění serveru, odkud se data streamují, popřípadě sídlo či bydliště osoby, která přenos iniciovala či objednala. Neboli v takovém případě lze práva z porušení vykonat proti provozovateli serveru [5], případně proti osobě, která přenos iniciovala nebo objednala.

Viz též článek : "Vztah principu teritoriality a polohy serveru při určení rozhodného autorského práva na Internetu"

Poznámky: