Článek se zabývá právní problematikou tzv. elektronických knihoven (e-knihoven), to jest zařízení, jejichž účelem je zpřístupňovat určité skupině čtenářů literární díla v elektronické podobě (e-knihy, e-články) způsobem obdobným jako v klasické „kamenné“ knihovně.

1. Obecné teze

Spolu s rozvojem Internetu, digitalizací literárních děl a s vývojem informační společnosti vůbec dochází (nebo v budoucnu pravděpodobně bude docházet) i k jinému chápání knihoven.

Elektronické knihovny (nebo též e-knihovny) v sobě skrývají významný informační potenciál, současná autorskoprávní úprava však na ně nijak nepamatuje, dokonce jejich vznik velmi komplikuje. Jak tedy nahlížet na existenci elektronických knihoven z pohledu autorského práva?

Jak vlastně taková e-knihovna pracuje? Lze říci, že modelů elektronických knihoven může být mnoho. Pouze některé z nich ale mohou dostatečně chránit práva autorů "půjčovaných" děl a zároveň stále poskytovat své služby v rozsahu stejném nebo alespoň srovnatelném s knihovnami klasickými. Z praxe lze vysledovat, že první pokusy se zaváděním e-knihoven hovoří ve prospěch závěru, že tyto knihovny se spíše než pro rozsáhlá díla (romány, encyklopedie atp.) hodí ke zpřístupňování odborných tezí a článků, tedy kratších, spíše časopiseckých děl. Můžeme pak hovořit o tématicky zaměřených e-knihovnách, například na odborné stati či články z oboru práva a ekonomie. V následujících příkladech budeme pro zjednodušení vycházet z toho, že se e-knihovna zabývá zpřístupňováním zdigitalzovaných periodik. Nicméně následující závěry lze v plném rozsahu vztáhnout na zpřístupňování ("půjčování") jakýchkoliv literárních děl v elektronické podobě.

Půjčíme-li si v klasické "kamenné" knihovně časopis, můžeme si z něj pro osobní potřebu okopírovat (pořídit rozmnoženinu) pro nás zajímavé příspěvky. Je poměrně lhostejné, zda tyto kopie pořídíme přímo v knihovně nebo doma či někde jinde (to za předpokladu, že vypůjčený časopis smíme vynést z knihovny, což ale nebývá zvykem). Toto rozmnožování je kryto výjimkou z autorova práva dílo užít podle § 30 odst. 2 písm a) AutZ a není třeba k němu získat souhlas autora ani za něj platit odměnu. Jinými slovy, je zcela v souladu se zákonem si takovou kopii pro svou osobní potřebu pořídit.

Po vrácení časopisu nám tedy zůstane jen okopírovaná rozmnoženina požadovaného článku. Původní dílo (originál článku v časopisu) je zpět ve své přihrádce v knihovně, nám zůstává rozmnoženina díla ve hmotné podobě.

Chceme-li dosáhnout toho, aby praktické důsledky "půjčování" děl v e-knihovnách byly shodné s výše popsaným modelem knihoven klasických, je třeba přijmout určitá technická opatření, která omezí další šíření díla vyjádřeného v elektronické podobě.

Jeden model ochrany děl před následným šířením vypadá takto:

Dílo (zde tedy časopisecký článek) je zdigitalizováno. Takto zdigitalizovaný článek (ve své podstatě ani nemusí jít o text, ale jen o přesný obrázek textu příslušného článku) je zašifrován a převeden do požadovaného softwarového formátu. Často je pak takový článek šířen jako spustitelný soubor (*.exe soubor), který sám o sobě neposkytuje žádný smysluplný obsah (není možné pouhým prohlížením takového souboru v jakémkoliv prohlížeči [1] získat zakódovaný obsah - článek). Jedinou možností jak získat zakódovaný obsah je tento soubor spustit. Soubor je možno aktivovat pouze pokud je umístěn na mateřském serveru elektronické knihovny. Takže i kdyby se podařilo uživateli si soubor (zakódovaný článek) zkopírovat (stáhnout) do svého počítače, nebude moci jej spustit, neboť aktivace souboru je omezena jen na ty případy, kdy je soubor umístěn na serveru e-knihovny. Aktivuje-li soubor uživatel na dálku, umožní mu tento systém pouze přenos dat nutných pro tisk a vytištění obsahu souboru na domácí tiskárně uživatele (tisk obsahu na dálku bez kopírování souboru do počítače uživatele). Každý jednotlivý tisk lze kontrolovat a zaznamenávat.

Těžko ale lze takto zabránit zachytávání dat určených pro tiskárnu (například mezi aplikačním rozhraním a ovladačem tiskárny) a možnosti jejich "tisku" do souboru - uložení do souboru a získání tak rozmnoženiny v elektronické podobě, kterou pak lze jednoduše dále šířit.

Jinou variantou je pak takový článek šířit jako zakódovaný soubor. Jedinou možností jak získat obsah (text zakódovaného článku) je tento soubor spustit v příslušné k tomu vyvinuté a dodávané aplikaci nebo přímo aktivovat šířený soubor (je-li sám o sobě spustitelný). Ten pak umožní uživateli vytisknout si pouze jednu tiskovou kopii zakódovaného článku a poté se zablokuje. Další tisk je znemožněn, soubor je nepoužitelný a jediné co s ním lze rozumně učinit, je takový soubor odstranit. Kdyby jej například chtěl "vypůjčitel" dále rozesílat, obdrželi by příjemci pouze zcela nepoužitelný soubor, který by jim nebyl k žádnému užitku. Díky skutečnosti, že je obsah šířen spolu s aplikací nebo přímo jako aplikace (program), je možno prostřednictvím tohoto programu lépe kontrolovat zachytávání dat zasílaných na tiskárnu a zabránit tak jejich ukládání a vytváření tak elektronických rozmnoženin.

Také je možné zabránit tomu, aby "vypůjčitel" ještě před samotným tiskem soubor rozšířil. Technických řešení je vícero. Jedním z nich je vygenerování hesla při stahování ("vypůjčování") souboru ze serveru elektronické knihovny. Takové heslo je třeba zadat před tiskem (spuštěním) souboru. Heslo je generováno tak, že je odvozeno od některých specifických vlastností příjemce, které jsou tajné (například jeho přístupového hesla do elektronické knihovny) nebo ještě lépe jsou odvozeny od vlastností příjemcova počítače a tedy těžko napodobitelné (číslo procesoru, sériové číslo operačního systému, konfigurace hardware atp.). V prvním případě není možné soubor vytisknout bez znalosti přístupového hesla příjemce (které ve svém vlastním zájmu zachovává v tajnosti) nebo jej nelze vytisknout na jiném počítači než na příjemcově (což slibuje ještě větší míru zabezpečení).

Zkrátka lze shrnout, že pokud je systém dobře zabezpečen, jsou praktické důsledky "půjčování" děl v elektronických knihovnách velmi podobné jako v případě klasických knihoven. Uživatel (vypůjčitel) má nakonec jednu tiskovou rozmnoženinu díla a originál díla nadále zůstává jen na serveru e-knihovny.

Samozřejmě nikdy nelze zcela zabránit prolomení systému. Je-li jednou dílo převedeno do elektronické podoby (v našem případě zdigitalizováno), není nikdy možné naprosto vyloučit jeho neoprávněné rozšíření. Otázkou zůstává za cenu jakého vynaložení námahy, nákladů a času.

2. Právní rozbor problematiky

2.1. E-knihovny jako klasické knihovny

Nastínil jsem tedy v hrubých rysech některé možnosti technického řešení elektronické knihovny. Nyní bych se rád pozastavil u právní analýzy e-knihoven. Jednotlivými kroky "půjčování" díla v elektronické knihovně jsou:

1. Naskanování článku z tištěného periodika (digitalizace díla)

Z autorskoprávního hlediska jde o vytvoření elektronické rozmnoženiny díla, tedy o užití díla jeho rozmnožováním ve smyslu § 13 AutZ.
Toto ustanovení není rozhodně kryto výjimkou uvedenou v § 37 odst. 1 AutZ. Tato výjimka se vztahuje pouze na pořizování rozmnoženin pro archivační a konzervační účely. Tedy i kdyby e-knihovna odpovídala svou povahou jednomu z privilegovaných subjektů uvedených v tomto ustanovení (knihovny, archiv či jiné nevýdělečné školské, vzdělávací a kulturní zařízení), nelze tuto zákonnou licenci aplikovat, protože účelem tohoto rozmnožení je další šíření díla, nikoliv jeho archivace či konzervace. Je proto třeba získat k tomuto užití souhlas autora nebo jiné oprávněné osoby.

2. Zašifrování díla (popřípadě jeho spojení s aplikací zajišťující jeho ochranu a tisk) a vystavení díla na příslušné webové stránce (zpřístupnění díla prostřednictvím Internetu)

Tento postup lze považovat za sdělování díla veřejnosti podle § 18 odst. 2 AutZ. Je ovšem trochu sporné, zda je bezezbytku splněna obecná podmínka institutu sdělování díla veřejnosti, kterou se rozumí "zpřístupňování díla v nehmotné podobě" (§ 18 odst. 1 AutZ). Je sice pravda, že je na serveru příslušné e-knihovny zpřístupněn veřejnosti (registrovaným čtenářům) soubor v elektronické (a tedy nehmotné) podobě, ale vzhledem k jeho povaze nelze tak jednoznačné tvrdit, že jde o elektronicky vyjádřené dílo (řekněme výše uváděný odborný článek). Vzhledem k šifrování a zabezpečení systému lze argumentovat, že toto dílo (článek) je možno z daného souboru získat pouze a výhradně ve hmotné podobě - jako tiskovou rozmnoženinu. Tedy, že nejde o zpřístupňování díla v elektronické podobě, nýbrž že můžeme hovořit o rozšiřování díla ve hmotné podobě podle § 14 AutZ. A to i přes možné nebezpečí prolomení ochrany systému a neoprávněného vytváření rozmnoženin elektronických (tak jak je naznačeno výše). Obávám se však, že tato víceméně ryze technická argumentace neobstojí a že bude obecně tento akt užití díla považován za sdělování díla veřejnosti (§18 odst. 2 AutZ). V obou případech - bez ohledu na to, zda půjde o sdělování díla veřejnosti podle § 18 odst. 2 AutZ nebo o rozšiřování díla podle § 14 AutZ - však půjde o užití díla ve smyslu § 12 AutZ. Elektronická knihovna proto musí získat i k tomuto kroku souhlas autora (nebo jiné oprávněné osoby).

Na e-knihovnu nelze vztáhnout ustanovení § 38 AutZ, které uděluje knihovnám (a dalším subjektům uvedeným v § 37 odst. 1 AutZ - viz výše) právo půjčovat originály či rozmnoženiny vydaných děl i bez souhlasu autora.

Tato úprava, která vychází ze Směrnice 92/100/EHS o pronájmu a půjčování autorských děl [2], se bezesporu vztahuje výhradně na díla ve hmotné podobě. To je podpořeno i celkovým smyslem výjimek uvedených ve Směrnici 2001/29/ES o informační společnosti a zněním recitálu 40 této směrnice [3]. Ten přímo uvádí, že výjimky z práva dílo užít uvedené v této směrnici ve prospěch knihoven a obdobných zařízení (jde v našem případě o právo na rozmnožování díla a šíření díla) se nevztahují na tato užití učiněná v souvislosti s distribucí děl on-line. Navíc je podstatou půjčování následné vrácení věci. To v tomto případě není splněno. Tedy i kdybychom se přiklonili k výkladu, že v tomto případě jde o užití díla ve hmotné podobě, nelze hovořit o půjčování díla dle § 16 AutZ, ale stále nejvýše o rozšiřování díla dle § 14 AutZ. Na rozšiřování díla se zákonná licence uvedená v § 38 AutZ nevztahuje.

Z těchto dvou důvodů nelze považovat postup e-knihoven za spadající pod zákonnou licenci uvedenou v § 38 AutZ.

3. Vytištění díla koncovým uživatelem - čtenářem e-knihovny

Vytištěním "vypůjčeného" díla dochází k jeho rozmnožení. Jde-li o rozmnožení pro osobní potřebu, spadá pod výjimku "volného užití" podle § 30 odst. 2 písm a) AutZ. K takovému soukromému rozmnožení tak čtenář e-knihovny nepotřebuje souhlas autora rozmnožovaného díla (článku).
Avšak i pro ty případy, kde je k rozmnožení třeba souhlasu autora (např. nejde-li o rozmnoženinu určenou čistě pro osobním potřebu), není za tento způsob užití díla odpovědný provozovatel elektronické knihovny.
Rozmnoženinu pořizuje čtenář e-knihovny ("vypůjčitel" díla) a pouze ten odpovídá za případné porušení autorského zákona.

Shrneme-li výše uvedené, musí získat e-knihovna souhlas k užití díla pro první dva kroky. Získávání takového souhlasu je však díky rozsahu e-knihovnou poskytovaných děl velmi komplikované. Dalo by se říci, že prakticky až nemožné.

Na klasické knihovny je v zákoně pamatováno. Správa a půjčování děl těmito institucemi jsou upraveny v § 37 a § 38 AutZ. Elektronické knihovny však takové výsady nemají. Zdá se, že to ale není až tak způsobeno opomenutím zákonodárce, ale úmyslnou snahou e-knihovny omezit či dokonce jejich vzniku zabránit. K této problematice se ještě vracím níže.

Jedním z výkladů, který lze ve spojitosti s elektronickými knihovnami zaslechnout, je přirovnání této knihovny k poskytovateli rozmnožovacích služeb na objednávku podle § 30 odst. 3 AutZ. E-knihovna je zde vlastně přirovnávána k různým kopírovacím centrům, copy shopům a podobně. Z technického hlediska není toto přirovnání tak zcestné, jak by se mohlo na první pohled zdát. Požádá-li uživatel o vytvoření rozmnoženin v kopírovacím centru, může mu provozovatel tohoto centra (nebo obsluha rozmnožovacího přístroje) zhotovit tiskovou rozmnoženinu požadovaného díla, a to výhradně pro osobní potřebu objednatele. Právní dovolenost takového užití díla je navíc vázána na zaplacení odměny podle 25 odst. 2 AutZ.

Hlavním rozdílem oproti pořízení rozmnoženiny pro osobní potřebu podle § 30 odst. 2 písm a) AutZ je ten, že rozmnoženinu může v tomto případě zhotovit i jiná osoba, než ta, pro jejíž osobní potřebu má rozmnoženina sloužit. Zhotoví-li můj přítel pro mou osobní potřebu rozmnoženinu časopiseckého článku (literárního díla), poruší autorský zákon (jsme v režimu § 30 odst 2 písm. a) AutZ). Jedná-li však můj přítel na mou objednávku a zároveň splní všechny další podmínky uvedené v § 30 odst. 3 AutZ, je jeho postup v souladu se zákonem.

Elektronické knihovny lze ke kopírovacím centrům z technického pohledu přirovnat. E-knihovna naskanuje dílo (kopírovací centrum též - přímo na příslušném kopírovacím zařízení). E-knihovna vytvoří rozmnoženinu díla v elektronické podobě (kopírovací centrum také - takovou rozmnoženinu dočasně uloží v paměti kopírovacího přístroje). E-knihovna vytvoří tiskovou rozmnoženinu díla na počítači svého uživatele (kopírovací centrum taktéž - tisková rozmnoženina je vytvořena přímo kopírovacím přístrojem). Z úzce technického pohledu je jediným rozdílem mezi postupem elektronické knihovny a kopírovacím centrem ten, že v případě kopírovacího centra proběhnou uvedené kroky (digitalizace díla, vytvoření elektronické rozmnoženiny díla a tisk díla) v jednom přístroji (na jednom místě) a víceméně současně, kdežto e-knihovna tyto kroky provádí na různých místech a s podstatnou časovou prodlevou. K digitalizaci (naskanování) díla dochází řekněme v jednom oddělení elektronické knihovny, k uložení elektronické rozmnoženiny díla pak na příslušném internetovém serveru e-knihovny a tisk pak zcela mimo e-knihovnu, na tiskárně koncového uživatele díla.

Z tohoto rozdílu v technickém postupu mezi elektronickou knihovnou a kopírovacím centrem pak vyplývá podstatný rozdíl v právním posouzení celého procesu. Tím je skutečnost, že k vytvoření tzv. technické elektronické rozmnoženiny díla není třeba podle § 37 odst. 2 písm a) AutZ souhlasu autora díla. Avšak (a to je třeba zdůraznit), musí jít pouze a výhradně o "dočasnou nebo náhodnou rozmnoženinu díla v elektronické podobě, která nemá samostatný hospodářský význam, jejímž účelem je umožni snadnější využití díla, a jejíž zhotovení je nedílnou a nezbytnou součástí technologického postupu zpřístupnění díla...". Tato podmínka je bezesporu splněna v případě technických kopií vznikajících v kopírkách. V případě e-knihoven tomu tak ale není. Hlavním nedostatkem je podle mého názoru nenaplnění podmínky neexistence samostatného hospodářského významu. Spíše restriktivní výklad ustanovení o technických kopiích je třeba odvodit též z § 29 odst. 1 AutZ, který vymezuje obecné podmínky omezení práva autorského. Jednou touto podmínkou je požadavek, že "omezení práva autorského ... nesmějí být vykládána způsobem, který by narušoval běžný výkon práv autorských a který by byl neospravedlnitelně na újmu oprávněným zájmům autora".

Přestože není naše úprava tzv. technických kopií zcela v souladu s evropským právem, konkrétně se zmiňovanou Informační směrnicí, je třeba též odkázat na recitál 33 této směrnice, který je důležitým výkladovým vodítkem pro pochopení smyslu úpravy technických kopií v rámci této směrnice.

Lze tedy mít za to, že ustanovení § 37 odst. 2 písm a) o technických kopiích nelze vztáhnout na uvedený postup nakládání s dílem v rámci elektronických knihoven. Nejde tedy o volné užití díla a provozovatel e-knihovny musí získat ke své činnosti souhlas autora nebo jiného oprávněného subjektu.

I když připustíme tu možnost, že i elektronické knihovny splňují veškeré podmínky uvedeného ustanovení a že postup vytváření elektronických kopií je v souladu s ustanovením o kopiích technických, musíme ještě posoudit, zda jsou splněny všechny podmínky stanovené v § 30 odst.3 AutZ. Nebude-li byť i jediná podmínka tam uvedená bezezbytku naplněna, nelze ani tak na e-knihovny vztahovat ustanovení tohoto paragrafu a tyto knihovny pak nemůžeme srovnávat s např. kopírovacími centry.

• zhotovení rozmnoženiny na objednávku
• zhotovení rozmnoženiny pro osobní potřebu objednatele
• zhotovení pouze tiskové rozmnoženiny na papír nebo podobný podklad
• zhotovení rozmnoženiny pouze fotografickou technikou nebo jiným postupem s podobnými účinky
• nesmí jít o vydanou partituru vydaného díla
• musí být řádně a včas zaplacena tzv. dodatková odměna podle § 25 AutZ

Většina těchto podmínek je bez větších obtíží splnitelná i pro elektronické knihovny. Potíže mohou činit hlavně dva požadavky - podmínka vytvoření rozmnoženiny na objednávku a podmínka vytvoření výhradně tiskové rozmnoženiny (na papír nebo obdobný podklad).

Rozmnoženina musí být vytvořena na objednávku uživatele. Objednávku je třeba chápat jako jakýsi určitý a individuální požadavek na vytvoření rozmnoženiny konkrétního díla. Skutečnost, že e-knihovny by svým jednáním nabízeli čtenářům předem neurčená díla ve velkém rozsahu, tomuto požadavku příliš neodpovídá. Nelze zcela vyloučit názor, že i zde je naplněna podstata "objednávky", ale i vzhledem k výše uvedenému ustanovení § 29 AutZ (obecné podmínky volného užití díla) lze o tom důvodně pochybovat.

Podmínka tiskové rozmnoženiny je ještě o něco komplikovanější. Jak bylo již uvedeno výše, je podle mého názoru oprávněné tvrdit, že při dostatečném technickém zabezpečení přenosu dat můžeme konstatovat, že je skutečně umožněno vytvoření pouze kopie tiskové. Zde bych se přikláněl k názoru, že je třeba individuálně posuzovat technická řešení každé e-knihovny individuálně. Vhledem k obecně převažujícímu velmi opatrnému přístupu k elektronickým kopiím děl, je třeba ale upozornit na skutečnost, že tento názor asi nebude ze strany autorů a organizací hájících jejich práva přijímán. Současné výkladové tendence --- srovnej též recitály k Informační směrnici --- hovoří ve prospěch závěru, že elektronické knihovny zhotovují a svým uživatelům zprostředkovávají rozmnoženiny v elektronické podobě. Teprve uživatel pak sám pro sebe vyhotoví (nebo lépe řečeno může vyhotovit) rozmnoženiny tiskové.

Můžeme tedy shrnout, že elektronické knihovny nelze považovat za poskytovatele rozmnožovacích služeb a není možné jejich činnost zahrnout pod volné užití díla uvedené v § 30 odst. 3 AutZ. Hlavními překážkami jsou překročení rozsahu ustanovení o tzv. technických kopiích (§37 odst 2 písm. a) AutZ) a nesplnění požadavků § 30 odst. 3 AutZ na "zhotovení rozmnoženiny na objednávku" a "zhotovení pouze tiskové rozmnoženiny".

3. Závěr

Elektronické knihovny rozhodně nemají na růžích ustláno. Oproti knihovnám klasickým, které mají svou činnost přímo autorským zákonem povolenou, je existence e-knihoven prakticky znemožněna. Lze zřetelně vypozorovat strach autorů a nositelů autorských oprávnění z jakéhokoliv nakládaní s dílem vyjádřeným v elektronické podobě. To lze vysledovat jak z postupu přijímání příslušných dokumentů EU, tak i přímo z jejich znění. Ve Spojených státech amerických se obdoba našeho "volného užití - institut "fair use" - vykládá ve vztahu k elektronickým dílům velmi restriktivně. Dokonce lze slyšet hlasy, že v tomto "ďábelském světě Internetu je třeba tradiční způsoby volných užití (fair use) výrazně omezit". [4] Tomu odpovídá i skutečnost, že na podzim roku 2001 zkrachovala v USA snaha novelizovat Digital Millenium Copyright Act a rozšířit institut "vyčerpání práva při prvním prodeji (first sale doctrine)" u šíření díla i na díla vyjádřená elektronicky (zatím se vztahuje pouze na díla ve hmotné podobě). [5]

Jak bylo uvedeno, provozovatel elektronické knihovny musí získat k provozování své činnosti souhlas jednotlivých autorů (či vykonavatelů příslušným majetkových autorských práv) k užití jejich díla. Je tedy prakticky vyloučené, aby někdo provozoval všeobecně zaměřenou elektronickou knihovnu, protože získat souhlas všech oprávněných subjektů je v podstatě nemožné. Získání souhlasu od kolektivního správce situaci příliš neřeší, protože ten může udělit souhlas k užití díla jen v případě zastupovaných autorů. A těch není v případě literárních děl mnoho.

Určitou naději v sobě uchovává zřízení e-knihovny tématicky zaměřené, například úzce specializované na odborné články s právnickou tématikou. V tomto případě si lze představit získání souhlasu od jednotlivých autorů, nebo ještě lépe od jejich vydavatelství. To v případě, že tato vydavatelství mají s autory uzavřenu licenční smlouvu s možností udílet licenci i třetím stranám (udílet podlicenci) nebo jinou obdobnou smlouvu o jejich zastupování.

Poznámky: